Miroslav Balaštík: Český národ a český stát – spolu, nebo proti sobě?

Je naopak třeba si přiznat, že český stát nevznikl jako završení mnohaletého úsilí řady generací ani jako důsledek velkého historického otřesu, ale jaksi mimochodem, administrativním rozhodnutím, které jeho obyvatelé jen vzali na vědomí. A možná stejně rezignovaně by vzali na vědomí, i kdyby zanikl.

Jistě, je tu 28. říjen – ale stejně tak skutečnost, že ani Československo nevzniklo z letité touhy národa po vlastní státnosti. Mnohem více šlo o intelektuální konstrukt a svým způsobem sociologický experiment, k jehož uskutečnění dopomohla mezinárodní situace. Profesor Masaryk pochopil, že historická chvíle, která nastane po válečné apokalypse nemající v dějinách obdoby, je příhodným okamžikem, kdy lze existenci národa povýšit a vytvořit nový stát vycházející z ideálů humanity, demokracie a svobody.

Český národ byl pro takový experiment mimořádně vhodný. Nebyl vybaven historickým sebevědomím z dobyvačných válek a ovládání jiných národů, ale spíše deprivován křivdami a ponižováním, kterého se na něm dopouštěli jiní. A zejména zde nebyly rodové, aristokratické elity, které by vytvářely dějinnou kontinuitu a měly přirozenou společenskou autoritu. Tu navíc neměla ani katolická církev. Mohlo se tedy projektovat od začátku.

Spíše než coby výsledek historického vývoje a logické završení národní emancipace chápal Masaryk českou státnost jako plán do budoucna. Jako realizaci myšlenky, v níž stát představoval nejen samostatný správní celek, ale také sféru ideálů a hodnot, která dá národní existenci smysl a přesah a která národu umožní vykročit ze sebe sama, ze starosti o vlastní přežití. Tomu odpovídala i myšlenka na vytvoření nového „československého národa“, o nějž se stát měl opírat. Mezinárodní uznání, vytýčené hranice a samospráva měly přinést změnu v pojetí češství, které by už nebylo chápáno jako úkol, ale jako výzva.

Nemalým očekáváním pak nový stát vybavila i ona historická chvíle, jež takový experiment umožnila: samostatné Československo se stalo symbolickým vtělením euforie z konce hrůzné války a z nečekaně nabyté svobody, a v tomto směru jej provázely naděje, že bude garantem příštího šťastného vývoje.

A právě tyto dvě věci – Masarykovo pojetí státu jako instituce, v níž se národní existence potkává se sférou vyšších hodnot, a očekávání národa, že stát je zde proto, aby zajistil soukromé štěstí – se od té doby vynořují v našich dějinách coby naděje i trauma a jsou jedním z důvodů, proč náš stát a národ neexistují přirozeně pospolu, ale spíše vedle sebe a v napětí.

Pojem národ odkazuje ke zděděné identitě, kterou si člověk nevybral, která jej determinuje historickou zkušeností, mateřštinou a místem, kde přišel na svět. A která jej zároveň činí součástí kolektivu, jenž toto všechno sdílí s ním. Není to zásluha ani vina, ale cosi jako stigma. Úkolem každého národa proto není nic jiného než přežití. Je to jediný závazek vůči minulým generacím a jediný plán do budoucna.

Strategie přežití jsou ale různé. U malého národa to nemůže být dobývání cizích území ani podrobování si jiných národů. Jestliže si však nedokáže tímto způsobem podmínky pro život aktivně vytvářet, musí se umět adaptovat na ty, které jsou mu vnuceny. Tím spíše, že život každého člověka má pro malý národ násobně větší hodnotu, než je tomu u těch velkých. (Ostatně i to je možná důvodem, proč položit život za národ není v našich podmínkách vnímáno jako jednoznačné hrdinství a vzor jednání, neboť pro zachování národa je přežití jedince vyšší hodnotou než jeho prolitá krev.) Jinými slovy, přežít v našem případě neznamená mít moc a používat ji, ale naučit se ji obcházet a oslabovat.

Tato strategie, rozvíjená Čechy po staletí, nemohla být hned a jednou provždy zapomenuta, když se ve střední Evropě změnily poměry a umožnily národu, aby si sám vládl. Byla naopak první po ruce, když se ukázalo, že i nový stát má své problémy, že nezvládá vyřešit národnostní pnutí kolem německé menšiny a během hospodářské krize zajistit občanům spokojenou existenci. Spolu s tím, jak slábla loajalita obyvatel ke státu, přicházelo i zklamání jeho zakladatelů, že ideály, s nimiž vznikl, nedokáže národ naplnit. „Tož demokracii bychom měli,“ povzdechl si Masaryk Čapkovi, „teď ještě nějaké ty demokraty.“

Když Masaryk zemřel a svou autoritou a charismatem už nemohl sepětí národa a státu fakticky ani symbolicky udržovat, začalo se toto spojení rozpadat. A když v roce 1938 postavily dějiny Edvarda Beneše před rozhodnutí, zda státní suverenitu bránit vojensky, ukázalo se, že ani on už v bytostné sepětí národa a státu nevěří. Trvat na existenci státu a hájit jeho hranice se mu jevilo jako hazard ohrožující život národa, a proto onen historický experiment ukončil. Obětoval stát, aby zachránil národ.

Zůstává otázkou, zda by vojenský odpor vůči Německu dokázal spojení národa a státu stvrdit a zda by prolitá krev změnila naši roli v dějinách. Jisté naopak je, že v dané situaci se Benešovo opětovné rozdělení národa a státu ukázalo jako úspěšná strategie přežití a zůstalo určujícím modelem naší existence i do budoucna.

O tom, že národ tuto strategii i přes s ním spojenou „zradu“ masarykovských ideálů přijal, svědčí ostatně i Benešův poválečný návrat do vlasti, kdy byl oslavován jako hrdina.

Prakticky od roku 1938 tedy Beneš vystupuje více jako reprezentant národa než jako hlava suverénního státu, což vysvětluje i jeho následná rozhodnutí. Odsun Němců byl sice pochopitelnou odvetou za válečné utrpení a plány nacistů Čechy vyhladit, ale způsob jeho provedení, posvěcený prezidentem, byl rezignací na hodnoty, o něž se masarykovský stát chtěl opírat. To dokládá i fakt, že v okamžicích, kdy dochází k resuscitaci ideje suverénního státu (během šedesátých let a zejména po roce 1989), se právě odsun Němců jeví jako exces, selhání a trauma.

Podobně se Beneš zachoval i v roce 1948, kdy v souladu s vůlí značné části národa a s vědomím, že skutečná státní suverenita nebyla po roce 1945 fakticky obnovena, předal moc ve státě „protektorátní“ komunistické vládě řízené Sovětským svazem. Masarykovská idea samostatného státu postaveného na vyšších ideálech tím nicméně definitivně pohřbena nebyla. Objevuje se znovu ve chvílích, kdy se národní existence (v kontextu mezinárodní situace) jeví do té míry zajištěnou, že umožňuje přesah do sféry „otázek“ a hodnot.

Bylo tomu tak ve druhé polovině šedesátých let, kdy se sepětí národa a státu vtělilo do pokusu o propojení socialismu (jako myšlenky sociální spravedlnosti) se svobodou. Tento druhý experiment však skočil stejně jako první. Podpis tzv. moskevského protokolu Alexanderem Dubčekem byl v zásadě analogickým aktem, jakým od sebe oddělil národ a stát Edvard Beneš v roce 1938. A přestože také v roce 1968 šlo o zradu ideálů spojených se suverénní existencí státu, byl i Dubček národem přivítán jako hrdina, a to jak po svém příjezdu z Moskvy, tak ještě o dvacet let později na balkoně Melantrichu.

Počátek devadesátých let pak představuje třetí pokus, jak národní existenci povýšit na úroveň samostatného státu a spojit ji s otázkou po smyslu. Václav Havel hovořil v této souvislosti o mravním či duchovním státu a podobně jako Masaryk mu přisuzoval vyšší hodnoty, k jejichž naplňování měl národ směřovat. Stejně jako v roce 1918 vznik samostatného státu provázelo silné očekávání, které se však, pod vlivem normalizace, vztahovalo k hodnotám povýtce materiálním.

Je-li národ založen na sdílení historické zkušenosti, je pro něj nezbytné vědomí kontinuity. Étos listopadové revoluce, která do popředí vynesla aktivní odpůrce komunistického režimu, však čtyřicet let sovětského protektorátu z dějin amputoval coby mravní problém. Od počátku devadesátých let tak byla česká společnost soustavně konfrontována se svými etickými prohrami: od kolaborace s nacisty a divokého poválečného odsunu přes zločiny stalinismu až po všeobecný souhlas s nemravností normalizace.

Příznačnou se zde jeví myšlenka tzv. třetího odboje, která heroizuje jakoukoliv formu odporu vůči socialistickému Československu. To, co v jednotlivých případech přináší zaslouženou dějinnou satisfakci, činí ale ze všech ostatních více nebo méně aktivní spolupachatele.

Takovéto „vyrovnávání se s minulostí“ znamená klást na národ požadavek etického jednání. Je to sice do jisté míry pochopitelná snaha, jak dát existenci malého národa hlubší smysl a propojit ji s hodnotami, které jsou v masarykovském a havlovském pojetí součástí státnosti – ale zároveň je to snaha marná. Je-li cílem existence národa přežití, pak je toto přežití i nejvyšší etickou hodnotou. Což znamená, že k jeho dosažení je možné užít jakýchkoliv prostředků.

V případě devadesátých let navíc ono etické vyrovnávání se s minulostí představovalo jeden z největších historických paradoxů. Komunismus byl odsouzen a postaven téměř na roveň fašismu, ale na rozdíl od poválečné situace nebyli odsouzeni a potrestáni hlavní představitelé zločinného režimu, a dokonce ani zakázána strana, která se k němu hlásila (symbolicky svým jménem i fakticky svou členskou základnou). Faktická i symbolická vina byla naopak přenesena na ty, kteří proti režimu aktivně nevystupovali, tedy na národ jako celek. Přičemž největší odpovědnost a morální pohoršení směřovaly k těm, kteří byli (nedobrovolně a často násilně a vydíráním) donuceni s režimem spolupracovat, tedy na agenty StB.

Takovéto zúčtování s minulostí pochopitelně nemohlo vést k celonárodnímu pokání a přinést jakoukoliv společenskou očistu. Za velké dějiny (na rozdíl od konkrétních zločinů) nikdo osobní vinu nenese, a tudíž ani nemůže pociťovat a projevovat upřímnou lítost. Tím spíše ne, že skutečně šťastný a spokojený (a tedy k režimu upřímně loajální) byl před listopadem 1989 málokdo a naprostá většina lidí se naopak cítila být obětí.

Výsledkem sebeobviňování nemohla být proto katarze, ale naopak snaha traumatické momenty z paměti národa vytěsnit a mentálně se od minulosti odpoutat. To vytvářelo historickou diskontinuitu, která nejvíce oslabovala právě kolektivní národní vazby.

Zapomenout bylo tím jednodušší, že nový stát nabízel člověku nové ukotvení identity spočívající ne na sdílení minulosti, ale na víře ve šťastnou budoucnost. Český (československý) stát tím získával etickou výhodu nad minulostí a obchod s budoucností mu dával do ruky bianko šek, kterým mohl (alespoň dočasně) sanovat i drastickou ekonomickou transformaci. Bral tím však současně na sebe mimořádné riziko, že očekávání, která vyvolá, nebude schopen naplnit, a ztratí tak loajalitu občanů.

Vize budoucnosti, z níž nový stát odvozoval svou legitimitu, navíc vycházela z hodnot, které kolektivní vazby potlačují. Soukromé podnikání, osobní realizace a ekonomický profit spíše než lidskou vzájemnost posilují vzájemnou konkurenci. Tím podporují rozvíjení takového typu identity, který není založen horizontálně (rodově, kolektivně a historicky), ale utváří se vertikálně, na základě soutěže osobnostních dispozic a příležitostí. Jinými slovy: patří-li minulost všem stejně, podíl na budoucnosti závisí na individuálních schopnostech a na možnosti je rozvíjet.

Toto nové dělení společnosti bylo součástí celkového vývoje v Evropě po roce 1989. Vítězství Západu ve studené válce učinilo z dosud relativně volného sdružení národních států spolupracujících vojensky a hospodářsky svébytný politický projekt jménem Evropská unie. Integrace přestala být účelovým prostředkem a stala se cílem. Tento posun byl samozřejmě výhodný ekonomicky, neboť prosperita Západu nemohla růst bez dalších odbytišť výrobků. Byl však nutný i politicky, neboť vytvářel novou perspektivu pro postsovětské satelity, která jim dovolovala odpoutat se od minulosti a přijmout západní systém liberální demokracie i hospodářský model kapitalismu.

Měl-li být projekt evropského superstátu úspěšný, muselo ovšem dojít k utlumení národního povědomí. Zvláště u malých národů je totiž identita utvářena do značné míry negativně. Být Čechem znamená někým nebýt: Rakušanem, Němcem, Rusem, případně Evropanem. Je to pochopitelné, neboť je zde neustále přítomna hrozba kulturní kolonizace. To, co je pro příslušníka velkých národů s letitou tradicí vlastní státnosti a s expanzivní kulturou samozřejmostí a zdrojem historického a kulturního sebevědomí, je pro Čecha otázkou, na kterou musí neustále odpovídat sebevymezováním.

K oslabení národních identit v Evropě pak výrazně napomohl nejen úspěch společného postupu Západu ve studené válce, ale také horká válka na Balkáně, která ukázala nacionalismus jako ideologii ohrožující evropské hodnoty.

Politická integrace se stala společnou perspektivou, která vytvářela tlak na nové pojetí identity člověka, v němž se ono „stát se někým“ dostávalo do opozice vůči „někým se narodit“. Stát a národ jako by představovaly metafory dvou identit: první byla z hlediska cesty k evropské integraci a ekonomické prosperitě progresivní, zatímco druhá regresivní.

Na rozdíl od rodového a národního ukotvení, které se vztahuje k minulosti, se ona „evropská“ identita opírá především o budoucnost. A v tomto směru také rozděluje Evropu vertikálně (z hlediska účasti na společné budoucnosti), a nikoliv horizontálně (podle národů a historických reminiscencí). Na takovém principu docházelo po listopadu 1989 k vytváření nových společenských elit i u nás. „Odnárodnění“ se stalo jednou ze základních charakteristik těchto elit a přibližování se Evropě hodnotou, z níž odvozovaly svůj společenský status.

Problémem je, že identifikace s evropským projektem je umožněna především té části obyvatel, jejichž schopnosti jsou v rámci integrace a globalizace využitelné, a ostatní činí do značné míry opuštěnými a bezprizorními.

Budoucnost, o niž opíral svůj status polistopadový český stát, měla přinést především ekonomickou prosperitu a blahobyt. Svým občanům to stát symbolicky slíbil rozdáním kuponových knížek. Víra ve šťastnou budoucnost pomohla společnosti odpoutat se od traumatizující minulosti a přestát období ekonomické transformace, provázené zchudnutím a sociálními nejistotami.

Tlak reforem přestal být snesitelný v okamžiku, kdy část společnosti začala viditelně bohatnout. Důsledkem byla sílící deziluze u těch obyvatel, kteří ztráceli nejen přístup k vyšší životní úrovni, ale také sociální status a sebeúctu. Definitivní konec iluzím pak učinil vstup České republiky do EU, který představoval symbolický konec transformačního období. Od tohoto okamžiku bylo zřejmé, že struktury společnosti i nové „třídní“ rozdělení jsou stabilizované, že se životní úroveň bude zvyšovat jen pomalu, a především nebude už tolik záviset na politice státu. U těch, kteří s aktuálním stavem nebyli spokojeni, to pochopitelně otřáslo loajalitou k polistopadovému režimu. A jestliže politici i média tvrdili, že podle makroekonomických ukazatelů stát prosperuje, představovalo to podobný rozpor s každodenní zkušeností jako za předchozího režimu.

K deziluzi nepochybně přispíval i fakt, že stát nejenže nedokázal zajistit všem přístup ke slibovanému bohatství, ale ty nejzranitelnější ani nezvládal ochránit před těmi, kteří na jejich konzumních touhách vydělávali. Chudoba, dluhy a následné exekuce byly řadu let bagatelizovány politiky i médii jako výlučně individuální záležitost a téměř vada charakteru, aniž by byly řešeny jako systémová chyba a důsledek často záměrné dezorientace.

K oslabení loajality docházelo i proto, že stát nedokázal garantovat výkon spravedlnosti. Zatímco na nejvyšších úrovních, jako je politika, nadnárodní byznys či organizovaný zločin, si nebyl schopen dodržování zákonů vynutit a jejich porušení sankcionovat (o čemž se společnost dozvídala, neboť to byla hlavní mediální agenda), na těch nejnižších následovaly kvůli jízdě na černo a lichvářským úrokům nemilosrdné exekuce (jimž jakákoliv publicita chyběla).

Celospolečenským problémem se toto rozdělení stalo ve chvíli, kdy deziluze jedné části občanů přestala být ryze individuální, a tudíž bezvýchodnou, a přerostla v kolektivně sdílený pocit. Přesněji řečeno, kdy se nejrůznější typy životních frustrací propojily pod společného jmenovatele a kdy se objevili mluvčí, kteří je dokázali popsat a označit viníka a současně dát věci pozitivní rozměr a společenskou hodnotu.

Symbolickým mezníkem se zde stala přímá volba prezidenta. Tu v roce 2011 navrhla vláda Petra Nečase paradoxně v situaci, kdy už toto téma nebylo pro veřejnost ani média zdaleka důležité. Porevoluční politický systém však dospěl do stadia takového morálního vyhoření, že vygeneroval impuls, který jej mohl obrodit. Nebo také zničit. V témže roce bylo založeno hnutí ANO a následně se po banální milenecké aféře premiéra Nečase ODS, strana, která symbolizovala porevoluční transformaci, propadla do bezvýznamnosti. Aniž bychom si toho všimli, proběhla ve dvacetiletém cyklu, tak typickém pro naše dějiny, nenápadná, tichá revoluce.

Z hlediska tématu, které sledujeme, je důležitá především první prezidentská volba. Jejím klíčovým momentem bylo přenesení tradiční politické konfrontace mezi levicí a pravicí (reprezentované levicovým plebejstvím Miloše Zemana a elitářským konzervativismem Karla Schwarzenberga) na jinou rovinu. Schwarzenbergovo nešikovné vyjádření na adresu Beneše (prohlásil, že by dnes kvůli poválečnému odsunu stanul před evropským soudem v Haagu) umožnilo Zemanovi povýšit prezidentskou volbu na spor mezi národními hodnotami a evropskými elitáři, kteří je ohrožují.

Voličům, prožívajícím deziluzi z porevolučního vývoje, tím dal možnost nevolit ve střetu pravice a levice pouze to menší (levicové) zlo, ale naopak velké dobro, tedy dát svému osudu přesah a spojit jej s obranou národa jako pozitivní kolektivní hodnoty, která zde byla tolik let upozaďována a vysmívána. Zeman zároveň ukázal na nepřítele, který ji (a tedy i ony voliče) ohrožuje. V první chvíli se tím nepřítelem stalo účelově vymyšlené spojení Schwarzenbergovy rodiny s fašismem, jeho nečeský původ a mezi řádky i politika EU odsuzující jeden ze symbolů národa – Benešovy dekrety.

Zeman však pochopil, že tím, co dokáže mobilizovat voliče, není ohrožení přicházející z minulosti (ať už jde o německý fašismus, nebo jako v případě volebních mobilizací ODS komunismus), ale naopak konkrétní, viditelný a identifikovatelný nepřítel, který se dnes, tady a teď, vymezuje vůči národu a vůči (předlistopadové) minulosti: tedy společenské elity, média, proevropští intelektuálové a kulturní obec, které pojmenoval souhrnně jako pražskou kavárnu.

Do konfliktu s národním zájmem se postupně dostávaly hodnoty, které se po vstupu do EU staly sebeidentifikujícími pro tu část společnosti, která se podílela na její rostoucí prosperitě. Tolerance, politická korektnost, ochrana menšin či klimatu začaly vyvolávat o to větší frustraci a odpor u těch, kteří se potýkali s existenčními starostmi (čímž není myšleno holé živobytí, jídlo a střecha nad hlavou, ale životní úroveň, kterou si pro sebe nárokují) a ztráceli možnost se podílet na společné budoucnosti.

Jestliže v první volbě přinesla Zemanovi úspěch sázka na konfrontaci mezi frustrovaným lidem a odnárodnělými elitami, musel, chtěl-li být úspěšný i nadále, posilovat právě národní vazby a vědomí historické kontinuity.

Obnovit kontinuitu ale v našem případě znamená jediné: zbavit období komunismu etického hodnocení a začlenit jej do dějin jako jejich nedílnou součást, která mravní problém nepředstavuje. Zeman tak činí řadou symbolických kroků: vyznamenáváním exponentů minulého režimu, zrušením politické ostrakizace KSČM, přátelským vztahem k Rusku a zároveň distancí vůči 17. listopadu. Jinými slovy: pokouší se éru komunismu integrovat do historie národa jako součást příběhu, a ne jako zdroj dějinné viny a traumat.

Tomuto procesu výrazně napomáhá také ono rozčarování, které značná část společnosti prožívala vůči polistopadovým politickým stranám a jejich korupčním skandálům. Mimo jiné právě to vyneslo k moci i Andreje Babiše, jehož životní příběh představuje ukázku dějinné kontinuity zbavené etických měřítek – svým členstvím v KSČ a spoluprací s StB rehabilituje „normálnost“ předlistopadového režimu a současně, jako úspěšný podnikatel, resuscituje i sen o ekonomické prosperitě z počátku devadesátých let.

Obnovování kontinuity s minulým režimem má ale řadu důsledků. Znamená například revizi výsledků studené války. Řekneme-li to s trochou nadsázky, pak za to, že jsme se po roce 1989 jako stát zřekli té části historie, která byla spojená s komunismem, a interpretovali ji jako etické selhání, jsme se zbavili i odpovědnosti za účast ve studené válce na straně poražených. Dnešní reintegrace této části minulosti do dějin a oslabení etických měřítek na ni kladených je tak současně přehodnocením střetu Západu a Východu jako boje dobra se zlem. Což s sebou samozřejmě přináší také rehabilitaci vztahu s Ruskem jako nástupnickým státem SSSR.

Rusko se pak pod zorným úhlem deziluze, kterou část obyvatel východního bloku prožívá, jejich rostoucích obav z budoucnosti, multikulturalismu a globalizace a pod tlakem hybridní války, kterou Putin úspěšně vede se Západem, stává reálnou alternativou Evropské unie. A to tím spíše, že se ve srovnání s evropským superstátem jeví jako garant oněch „tradičních“ a „přirozených“ hodnot, tedy hodnot, které jsou spojené s „rodem“ a právem silnějšího (na všech úrovních), a které jsou tudíž srozumitelnější než ty, které se jeví jako uměle vykonstruované a odpovídající zájmům společenských elit.

Nelze pochopitelně tvrdit, že by podstatná část naší společnosti dávala přednost spojenectví s Ruskem před členstvím v EU. Situace je v tomto ohledu spíše podobná 19. století, kdy panslavismus a vztah k Rusku povzbuzovaly národní vazby a pocit výlučnosti v rámci rakousko-uherského „protektorátu“.

Zde je třeba doplnit malou poznámku. Hovoříme-li o probouzení národního povědomí, je na místě znovu připomenout, že český nacionalismus není ze své podstaty expanzivní, ale rezistentní. Není zaměřen proti jinému národu, ale proti moci. Proto není otevřeně bojovný, obejde se bez velkých gest a symbolů, bez hrdinů i fanatismu. Jeho projevem je mravenčí, drolivá a rozkladná práce, která uhýbá před tlakem moci, aby ji vzápětí napadla z boku. Češi neřinčí zbraněmi, jejich pracovními nástroji jsou zpochybňování, obcházení a vysmívání.

Jak bylo řečeno výše, konec studené války posunul evropské státy do fáze politické integrace, jejíž úspěch záležel na utlumení národních vazeb. Pro západní státy to nepředstavovalo zásadní problém. Úzká spolupráce se v průběhu studené války při obraně společných zájmů ukázala jako efektivní (vítězná) strategie. A jevila se tudíž perspektivní i do budoucna.

Česká zkušenost byla ale přesně opačná: oba úspěšné pokusy o samostatný stát (v letech 1918 a 1989) umožnila naopak dezintegrace vyššího celku. Koexistence v takovém celku pro nás nikdy neznamenala rovnocenné partnerství, byla vždy nějakou formou protektorátu, kdy je přežití národa závislé na míře jeho odstředivosti.

Na rozdíl od západních států tedy pro nás nebyl vstup do EU primárně cílem politickým, ale především zkratkou k ekonomické prosperitě. V okamžiku, kdy očekávání bohatství a šťastné budoucnosti narazila na strop, ztratila pro nás další integrace smysl, neboť sama o sobě žádnou hodnotu nepředstavuje. Ostatně i zavedení jednotné evropské měny zde bylo od počátku prezentováno jako problém výhradně ekonomický, a v tomto směru věc pro domácí hospodářství nevýhodná.

Jiným příkladem je spor o přijetí uprchlíků a evropské kvóty. Přestože šlo o zanedbatelný technický problém a finanční náklad, nejsme-li politicky identifikovaní s evropským projektem, jeví se to jako symbolický zásah do naší autonomie, podobající se téměř kolonizaci. Lze pak očekávat, že v okamžiku, kdy se staneme v rámci EU čistými plátci, nebude už pro naše členství existovat vůbec žádný důvod.

Zajímavé srovnání v tomto směru poskytuje Slovensko. Vznik samostatného slovenského státu představoval vyvrcholení národní emancipace, což národ a stát úzce propojilo. Samostatnost byla logickým završením historického procesu, a nikoliv, jako v našem případě, experimentem s očekáváním, jaké výhody přinese. To demonstruje i odlišný přístup Slováků k Evropské unii, která pro ně představuje politický projekt, garantující státní suverenitu například vůči Česku nebo Maďarsku. Přijetí jednotné evropské měny a větší solidarita v případě migrační krize jsou proto vnímány jako výraz sounáležitosti s EU, a ne jako ohrožení národa.

Bylo by nicméně nepřesné vysvětlovat probouzející se nacionalismus pouze jako důsledek rozčarování z polistopadového vývoje a nejistoty ve vztahu k budoucnosti. Souvisí nepochybně také s globální proměnou světa: působením nadnárodních společností, informačním chaosem, mezikulturní migrací či digitalizací a technologickým pokrokem. Složitost mechanismů, které ovlivňují naše životy, a velmi omezená možnost demokratické moci je regulovat a mírnit jejich negativní dopady na člověka vede k dezorientaci v tom, kdo vlastně rozhoduje a kdo za rozhodnutí nese zodpovědnost. Pokud je tato nejistota navíc zesílena existenčními starostmi, je přirozené, že v obavách z budoucnosti hledá takový člověk oporu v minulosti, která se jeví srozumitelná, a v nezpochybnitelných danostech, jako je příslušnost k národnímu společenství. Už proto, že jej bez jakýchkoliv podmínek začleňují do kolektivu a nemusí svým obavám čelit sám. A k národu se obrací tím spíše, že český stát mu oporu poskytnout nedokáže. Jednak proto, že jeho historická kontinuita zahrnuje právě oněch třicet polistopadových let, která mu přinesla zklamání. A zejména proto, že evropská integrace, jako základní hodnotový pilíř, odpovídá právě onomu globálnímu, multikulturnímu světu, který národnost, historickou zkušenost, hranice i jazyk problematizuje. Loajalita ke státu tím zákonitě slábne.

O tom, že se polistopadový český stát, jeho instituce a hodnoty, ocitají po roce 2011 pod výrazným tlakem, svědčí nejrůznější signály. Jedním z nich jsou nepochybně útoky prezidenta Zemana na polistopadové elity, a především jeho snaha vymknout se ústavnímu pořádku a nově definovat mocenské postavení Hradu. Svou autonomii dává v tomto směru ostentativně najevo tím, že překračuje hranice politických zvyklostí, vkusu, morálky, a dokonce i zákonů, aby ukázal, že stojí mimo jejich dosah. A naopak stejně okázale dává najevo své antielitářství, lidovost a zálibu v přijatelných neřestech, jako je konzumace alkoholu, kouření nebo jadrná mluva. Jiným druhem zpochybnění státní tradice je pak působení Andreje Babiše, který na protipolitické rétorice (ve smyslu vymezení se vůči polistopadovému vývoji) postavil svůj politický marketing. Heslo řídit stát jako firmu znamená odmítnout jakékoliv vyšší ideje, které by měl stát naplňovat, a současně umožňuje prolomit hranice mezi výkonnou mocí, byznysem a vlastnictvím médií.

Jedním ze symbolických příkladů změny azimutu je také návrh zákona o zdanění církevních restitucí. Bez ohledu na to, co si o výši restitucí myslíme, je důležité si uvědomit, že nejde o peníze. Jde o zásah do pojetí restitucí jako náhrady škody a nápravy nespravedlností, a tím pádem také o zpochybnění zločinnosti komunistického režimu. Zdanění současně nabourává prestiž a legitimitu demokraticky zvoleného parlamentu, který zákon o restitucích v roce 2012 přijal. A tedy i právní kontinuitu polistopadového státu a důvěru v parlament jako takový. Jakmile bude tento džin vypuštěn z láhve, nebude jej možné vrátit zpátky. Ústavní soud, který zdanění restitucí nejspíš odmítne, se dostane do konfliktu se „zájmem lidu“ a také s vůlí přímo zvoleného prezidenta. Logickým důsledkem bude politický tlak na autonomii Ústavního soudu a zpochybnění jednoho ze základních pilířů demokratického státu v jeho stávající podobě.

Pod tlakem se však ocitá nejen etický postoj k minulosti, ale také budoucnost v rámci Evropské unie. V tomto směru bude milníkem okamžik, kdy přestaneme pobírat unijní dotace a začneme do rozpočtu EU přispívat. Pro některé politické síly to jistě bude důvod, aby o to hlasitěji požadovali czexit, a rozrostou se i řady těch, kteří budou k témuž směřovat pod záminkou, že naše platby musí podmiňovat celková reforma Unie.

Současný důraz na větší solidaritu a prohlubování spolupráce v rámci EU jako by zde aktivoval zakořeněnou protektorátní mentalitu, v níž Brusel představuje stejné mocenské centrum, jakým byly kdysi Vídeň, Berlín nebo Moskva. Jakékoliv omezení rozhodování není vnímáno jako nutný předpoklad pro společný evropský postup v rámci globalizujícího se světa, ale jako ohrožení národní existence. Tomu do značné míry vychází vstříc i česká politika, pro niž představuje protektorátní model podobnou „etickou výhodu“ a poskytuje jí stejné dějinné alibi jako v devadesátých letech strach z návratu komunismu. V rámci „protektorátního“ vztahu totiž přenáší na cizí mocenské centrum odpovědnost za veškeré problémy. Historicky vyzkoušená „mírná rezistence v mezích zákona“ politikům umožňuje čerpat výhody plynoucí ze členství v EU, aniž by je to před očima občanů zavazovalo k loajalitě vůči Unii.

Tento vztah přirozeně odráží onen dějinný model, v němž se český národ naučil moc obcházet a drolit, ale nikoliv používat. Znamená to však i to, že si náš národ nepřipouští odpovědnost za svá vlastní rozhodnutí a jejich případné (neblahé) konsekvence. Takový přístup je ale velmi riskantní v okamžiku, kdy onu reálnou moc rozhodovat o svém osudu máme ve vlastních rukou.

Případný czexit by v jistém smyslu mohl představovat mezní historickou zkušenost. Důsledky, které by to mělo na náš život, by totiž nebylo možné přičítat nikomu jinému a český národ by to přinutilo přemýšlet o moci jinak než doposud. Současně by to však nejspíš znamenalo, že ve stejném okamžiku, kdy tuto moc, kterou nyní reálně máme, uplatníme destruktivním způsobem, o další možnost rozhodovat o svém osudu přijdeme.

Odmítnutí základních hodnotových pilířů polistopadového státu, tedy budoucnosti v Evropské unii a etického přístupu k totalitní minulosti, bude znamenat dvojí. Z hlediska vnitrostátního dojde k hlubokému rozdělení společnosti, které paradoxně oslabí především národní vazby. Zvýšené napětí poté povede k posílení autoritativních mechanismů ve výkonu moci.

Z globálního hlediska tato změna pochopitelně neovlivní klima, fungování nadnárodního kapitálu ani digitalizaci našeho života. Tyto procesy neznají hranice, a ohrožení, které reálně představují, nelze proto čelit oplocováním území a křísením národních tradic.

Nezmění se svět, změní se naše postavení v něm. Odstředivé tendence některých států mohou přinést rozpad Evropské unie nebo její zmenšení a oslabení. Samostatné národní státy se stanou součástí vlivového protektorátu USA, Ruska nebo Číny, případně komoditou v jejich vzájemném obchodování.

Probouzení národa je tak právě dnes mimořádným riskem. Tím nebezpečnějším, že stojí na dvou iluzích. Jednak že národ je nositelem specifické hodnoty, která může být alternativou vůči hodnotám, na nichž stojí polistopadový stát. A potom že posílení národního principu a proměna charakteru i hodnot státu může v dnešní době člověka před něčím ochránit. Neplatí ani jedno.