Michael Wögerbauer se zabývá historií cenzury: Neustále hledáme společnou řeč

Cenzura mě zajímá už od studií na Vídeňské univerzitě. Můj profesor mi tehdy odmítl téma disertace s tím, že cenzura nepatří do literární historie. Tu vnímal tradičně jako soubor kanonických textů, o který mají literární vědci pečovat, vydávat „čisté“ texty a vysvětlovat jejich význam. Cenzurní zasahování pro něj nebylo nevyhnutelnou součástí literatury, nýbrž čímsi vnějším, proti čemu musí filolog jako strážce ideálního textu vytáhnout do boje a eliminovat to. Pak teprve vznikne ona „čistá“ literární historie. Podle mě to ale takhle nefungovat nemůže.

Ani autor, ani cenzor, ani editor nemohou dosáhnout absolutní kontroly nad textem už jen proto, že každý čtenář čte stejný text jinak. Ani cenzor nemůže číst jen konkrétní text, musí sledovat i sociální či politický kontext, který se ovšem neustále mění. Například deset let po francouzské revoluci se v habsburské monarchii muselo všechno, co již jednou cenzurou prošlo, cenzurovat znovu, protože čtenáři mohli najednou číst staré texty zcela jinak. Na druhé straně také neexistuje něco jako „čistý“ text. Autor píše pro svou současnost, pro daný kontext, nepíše ve vzduchoprázdnu. Vznik textu je od prvního nápadu až ke zveřejnění neustále ovlivňován řadou přímých i nepřímých faktorů, které autorovi znemožňují psát „svobodně“. A zdaleka se nejedná jen o zásahy cenzorovou červenou tužkou. Toto nové pojetí cenzury se mi zdá aktuální. Ukazuje, že se neobejdeme bez analýzy toho, jak kontext spoluvytváří text a jeho smysl, a bez analýzy mnoha různých forem regulace a zásahů.

To, co popisujete, bývá označováno jako liberální pohled na cenzuru. Cenzura je podle něho vždy škodlivá, je překážkou pokroku, a proto je třeba ji zrušit. Jeho součástí je i víra v to, že cenzura na konci pokroku zmizí. Typický je tento přístup zejména pro ty, kteří zažili „tvrdou“ mocenskou cenzuru na vlastní kůži a bojovali proti ní. Ironie je v tom, že jde zároveň o konzervativní pohled, protože se většinou píše o dřívější cenzuře a o tom, jak je dnešek ve srovnání s ní lepší. To, o čem nelze mluvit dnes, se tím zatemňuje.

V moderních západních demokraciích začaly být zkoumány i jiné podoby cenzury, tzv. měkká cenzura. Michel Foucault a Pierre Bourdieu upozornili, že komunikaci neregulují pouze ministerstva nebo policejní úřady a že například vnitřní pravidla fungování médií také určují, jaké informace propuštěny budou a jaké ne.

Každý z nás ví, co může v určitém kontextu napsat nebo říci – a sotva se někdo chce znemožnit nebo mít problémy. Takováto autocenzura je reakcí na disciplinaci jedince ze strany společnosti. Jestliže člověk i přesto zajde moc daleko, překročí nepsaná pravidla, určitě se najde někdo, kdo mu to řekne – dítěti rodiče, dospělému jeho rozumní přátelé nebo autorovi redaktor, který tuší, co je nepřijatelné pro médium, nakladatele, inzerenty, čtenáře. Státní zástupce se dnes o překročení podobných pravidel zajímá jenom v krajním případě. V zásadě jde o to, že o tom, co říci lze a co ne, ve společnosti neustále vyjednáváme.

Dobrým příkladem je politická korektnost. Například o chování vůči Romům vyjednáváme na nejrůznějších úrovních – od otázky, jestli se postaví v Letech u Písku místo vepřína památník, jestli jsou představitelé Romů vyzváni, aby promluvili v Den vzpomínání na oběti holocaustu, nebo i tím, jaká slova používáme v rozhovoru s Romy a o Romech a jak reagujeme, když někdo používá označení „Cikán“.

Politické korektnosti jde o to najít společnou řeč tak, abychom nedělali slovy to, co nesmíme dělat činy: útočit, ponižovat, zraňovat – znamená to přece „být zdvořilý“. Společnost tu jako by vychovávala sebe samu tím, že vytváří tabu, společenský zákaz. Když si někdo libuje v tom, že říká „něco neslušného“, tak to může být v určitých situacích vtipné, ale většinou se setká s údivem, přísnými pohledy nebo opovržením. Všichni ale svými výroky a reakcemi na výroky jiných přispíváme k vyjednání toho, co „se říká“ a co ne, a ta komunikace je samozřejmě svým způsobem společenským jednáním.

Jisté formy mocenské cenzury samozřejmě existují i ve „svobodných poměrech“, poněvadž cenzura je nástroj, kterým každá společnost potlačuje to, co považuje za nebezpečné. V našem projektu se zabýváme diskusemi kolem českého vydání Hitlerova Mein Kampfu nebo soudními procesy s rockovými kapelami, které svými písněmi propagují myšlenky rasové nesnášenlivosti.

V případě Orlíku a Braníku šlo o meze šíření extrémně pravicových myšlenek v liberální společnosti. V porevoluční fázi nikdo nechtěl „být cenzorem“. Zvukař, majitel nahrávacího studia i všichni další zúčastnění před soudem tvrdili, že tu nejsou k tomu, aby zabránili natáčení a šíření hudby, byť s rasistickými texty. Bylo by ale příznakem slabosti občanské společnosti bez hodnotového konsensu, kdyby jednotlivci spoléhali pouze na to, že její základní hodnoty střeží zákon a exekutiva. Členové zdravé občanské společnosti reflektují, sdílejí i prosazují společné hodnoty – a to i bez zákroku někoho, kdo na to má zákonnou pravomoc.

V našem výzkumu sledujeme, jak se argumentovalo v internetových diskusích kolem českého vydání Mein Kampfu: buď pro zásah, který má chránit demokratickou společnost před nacistickou ideologií, nebo proti cenzuře, protože v liberální demokracii by měl každý mít právo říct a tisknout, co chce. Pro soudní zásah byla pouhá pětina lidí, a to ještě často ne kvůli obavám z nacistické ideologie, nýbrž kvůli porušování autorských práv, která drží Bavorsko. Zastánci svobody tisku navíc často tvrdí, že nelze zakázat díla propagující jednu ideo logii, jestliže další ideologie se tolerují. Mě to překvapilo. Předpokládám, že v Rakousku nebo v Německu je z historických důvodů mnohem víc lidí pro jednoznačný zákaz distribuce Hitlerových spisů.

V sedmdesátých a osmdesátých letech sice neexistoval oficiální cenzurní úřad, který by měl na starost předběžnou kontrolu textů vydávaných knih, jako tomu bylo ve dvou předchozích desetiletích, přesto byla cenzura velice účinná. Neměla jediné centrum, byla rozptýlená, prostupovala společností. V případě knih byla založena na centrálním schvalování nakladatelských plánů a pak na cenzuře následné – když po vydání vznikl problém, celým systémem padaly dolů tresty. Tím také všichni lidé, kteří působili na různých funkcích v nakladatelstvích i médiích, věděli (nebo předpokládali), co lze či nelze otisknout nebo odvysílat, a dbali na to, aby nebyl ohrožen stávající společenský řád, ale také jejich osobní prospěch. Roli při kontrole hrál samozřejmě i strach. Lidé se kontrolovali navzájem, což je mnohdy účinnější než tvrdá, mocenská cenzura. Ta je spíše příznakem krize moci.

Nelze. Proskribovaní umělci pociťovali pouze zákaz: akce se neuskuteční, dílo nevyjde nebo vůbec nevznikne. Zákaz byl ale výsledkem měkké cenzury, rozhodování mnoha lidí; takto se na cenzurování mohli podílet přesvědčení straníci, konformisté, lidé, kteří měli pouze strach, ale i ti, kteří cenzurovali jako redaktoři druhé nebo cenzurovali jako autoři sebe sama paradoxně proto, aby vyšlo něco atypického, provokativního, aby se posunuly hranice možností, co lze literaturou říci – příkladem můžou být knihy Bohumila Hrabala.

Ti jistě měli v devadesátých letech omezené publikační možnosti, to však nesouvisí s tvrdou cenzurou, která v polistopadové době téměř neexistuje, rozhodně je nejslabší za celých posledních dvě stě let. Takže opět jde o výbornou ukázku měkké cenzury, tentokrát ekonomického rázu. Nakladatelství probírala své ediční plány, určité, skoro hotové knižní projekty zrušila s předpokladem, že o ně nebude zájem nebo že by neprospěly pověsti nakladatelství. Jiné projekty ztroskotaly s krachem firmy. Ve většině případů by si autoři bývali mohli vydat knihu vlastním nákladem, to však pochopitelně udělal málokdo. Do plánů z jiné doby zasáhlo to, že se radikálně změnily všechny podmínky – včetně kritérií literární kritiky.

Již na konci 19. století hájil redaktor časopisu Světozor své zásahy do textů Viléma Mrštíka, Antonína Sovy a dalších tím, že je prý vystaven „několikeré cenzuře“. Musel totiž brát ohledy nejen na rakouskou státní cenzuru, ale i na prodejnost časopisu, na „prudérní vkus“ čtenářů nebo jejich vzdělání.

I dnes je v médiích nutné brát mnohé „ohledy“. Je tu nutnost generovat zisk, proto je třeba nalákat inzerenty, ti zase požadují velký náklad, a to předpokládá obsah lehce stravitelný většinovým publikem. Roli zde samozřejmě hrají i zájmy skupin, které mají na média vliv nebo je přímo vlastní. Všechny tyto „ohledy“ představují filtry toho, co se dostane ke konzumentům. Média financovaná z veřejných zdrojů mají být na těchto tlacích co nejméně závislá, mají být platformou skutečně veřejnou a přístupnou i pro zdánlivě okrajové, jenže ve skutečnosti inovativní, zajímavé hlasy, pro lidi, kteří mají co říct a nechtějí jenom bavit a být za každou cenu atraktivní pro publikum.

O titulech časopisů, které budou podpořeny, rozhoduje expertní komise, zatímco o výši příspěvku úředník – jedná se o svízelný úkol, poněvadž udělení výhody pro jednoho je nevýhodou pro jiného. Apokud se tento úředník snaží uvažovat jako manažer a škrtá dotace alternativním médiím, která díky grantům nemusejí ekonomickým tlakům podléhat, jedná se o skutečnou cenzuru. Infrastruktura pro vyměňování nových, relevantních myšlenek je pro společnost minimálně stejně důležitá jako dálnice, jenom je mnohem levnější. Jestliže představitelé společnosti tvrdí, že nemáme na to platit si pár kulturních časopisů, tak cenzurují sami sebe i nás všechny, neboť tu pak zůstanou jen ta média, která podléhají ekonomickým, politickým a jiným zájmům a silně filtrují obsahy.