Méně šoku, více terapie. Kateřina Smejkalová nad knihou o transformaci bývalého východního bloku

Hledání příčin, proč se to „zvrtlo“, bylo přitom dosud povrchní a neuspokojivé: země transatlantického Západu, ale i elity východních zemích mají tendenci vykládat si přetrvávající problémy zejména jako „pozůstatky komunismu“, a to samozřejmě i proto, že jiný přístup by vyžadoval revidovat též vlastní mylná přesvědčení a přiznat své chyby v celém procesu.

Obvykle tak na Západě i na Východě sahají po interpretacích makroekonomů z mezinárodních finančních institucí, jako jsou Mezinárodní měnový fond a Světová banka, které transformaci řídily a doprovázely. Po bolestném, ale nutném a vesměs krátkém období šokové recese jsou podle těchto institucí všechny země už dávno na trajektorii prosperity. Transformaci lze tedy označit za vydařenou a de facto ukončenou, a problémy tak může způsobovat jedině to, že se část lidí v regionu stále ještě nezvládla na novou situaci mentálně adaptovat.

Přelomovým způsobem nyní tento výklad zpochybňuje kniha Taking Stock of Shock. Social Consequences of the 1989 Revolutions (Oxford University Press 2021) antropoložky Kristen Ghodsee a politologa Mitchella A. Orensteina, kteří se oba dlouhodobě zaměřují právě na východní Evropu. Američtí autoři totiž po prozkoumání i jiných ekonomických ukazatelů a zejména velkého množství dat a poznatků z dalších sociálněvědních disciplín konstatují, že obvyklá makroekonomická perspektiva není pro popis a pochopení situace regionu zdaleka dostačující.

Přiznávají přitom, že původně zastávali jeden pozitivní a druhý negativní obraz transformace a od spolupráce si slibovali jakési rozsouzení – aby nakonec jejich společným závěrem bylo, že jsou platné oba obrazy zároveň: jen pro rozdílné vrstvy obyvatel na různých místech, tedy na periferiích a v centrech jak v rámci jednotlivých států, tak v rámci celého regionu.

Autoři se tu zařazují do rozšiřujícího se zástupu těch, kteří upozorňují, že štěpení obyvatel v postkomunistických zemích na liberální prozápadní vrstvy a jejich čím dál hlasitější odpůrce kopíruje právě hranici mezi vítězi a poraženými transformace.

Informace a data předložená autory pro popis dosud opomíjené perspektivy poražených jsou místy šokující i pro pozorovatele z dotčeného regionu. A to počínaje zevrubnějším pohledem na ekonomickou situaci po roce 1989. V úhrnu totiž Východ zaznamenal v důsledku šokové liberalizace a privatizace historicky nejhorší recesi v období míru, jejíž síla a délka variovala mezi úrovní Velké hospodářské krize po roce 1929 v USA pro nejméně postižené země, zejména ty středoevropské, a naprostou ekonomickou katastrofou, kdy se HDP na hlavu stále nevrátil na úroveň z roku 1989. K nejhůře postiženým zemím patří vedle Ukrajiny, Kyrgyzstánu či Srbska například i člen Evropské unie Lotyšsko.

Pro mnoho zemí mezi oběma póly přitom pozvolné zotavování zarazila finanční a hospodářská krize po roce 2008.

Zejména v důsledku rychlého uvolnění cen a děravé sociální politiky se až 47 procent obyvatel bývalého východního bloku ocitlo v první dekádě po převratu v absolutní chudobě, zatímco raketově rostla jejich nerovnost vůči těm, kteří se v novém systému rychle zorientovali a začali z něj – nezřídka s využitím právního vakua, korupce či přímo násilí – profitovat.

I tam, kde se HDP zotavil v kratším horizontu (v Česku to trvalo zhruba sedm let), z něj netěžili zdaleka všichni stejnou měrou, což značně omezuje výpovědní hodnotu tohoto nejčastěji používaného makroekonomického indikátoru. Vlivem rostoucích nerovností i odlivu vyprodukované hodnoty k zahraničním investorům rostly v mnoha zemích regionu příjmy domácností oproti HDP jen polovičním tempem, a to včetně například Polska, které je považováno za transformačního šampiona. Podíl hrubého domácího důchodu směřující k procentu nejbohatších se oproti tomu všude násobil – v Česku se podobně jako v Rusku mezi lety 1985 a 2015 zečtyřnásobil na deset, respektive dvacet procent, což vyvrací rozšířený mýtus o přetrvávajícím rovnostářství postkomunistických zemí.

I v ekonomicky laděných kapitolách se kniha Taking Stock of Shock neomezuje jen na sesbírání dat, ale uvádí je do širšího, sociálně-psychologického kontextu. Upozorňuje, že nárůst nerovností vzniklý způsobem, který je dominantně vnímán jako nekalý, působí zvlášť demoralizujícím způsobem ve společnostech, jež ještě krátce předtím vyznávaly hodnoty rovnosti a vzájemnosti.

Navzdory tendenci považovat vzývání těchto hodnot v realitě politické represe komunistických režimů výhradně za cynický pláštík, kterému ve skutečnosti nikdo nevěřil, tvrdí Ghodsee a Orenstein, že taková morálka v socialistických společnostech skutečně existovala, ba dokonce přetrvává.

Transformace tak na morální úrovni přinesla v lepším případě zmatení a zklamání, v horším vzniklé vakuum vyplnil nacionalismus či jako ve Střední Asii radikální islamismus.

Podobně cenná je připomínka, že trauma z toho nemoci si dovolit základní zboží bylo pro lidi o to větší, že toto zboží bylo před rokem 1989 subvencované, a tedy navzdory malému výběru a krátkodobým výpadkům v principu široce dostupné. V roce 1995 si například často nebo čas od času nemohla dovolit nákup potravin více než polovina domácností v Lotyšsku či Rusku, ale i v Chorvatsku každá čtvrtá a v Polsku pátá. V Rusku si třetina domácností nemohla v zimě zatopit, na Ukrajině skoro každá druhá. Nové oblečení bylo luxusem v podstatě všude, v Bulharsku až pro dvě třetiny populace.

Kniha v této souvislosti popisuje nikoliv ojedinělé případy těch, kteří byli zvyklí na život moderních středních tříd, a najednou se propadli do situace, kterou znali z vyprávění z dob před nástupem (komunistické) modernity – do samozásobitelství, sběračství, bezpeněžní výměny. Důsledky takového propadu na lidskou důstojnost lze jen těžko přecenit.

Indicie pro vznik individuální frustrace i kolektivních traumat s odpovídajícími politickými důsledky přinášejí také další kapitoly knihy.

Neradostná demografická bilance tvoří hlavní pilíř vysvětlení konzervativních politických revolt ve střední Evropě už u bulharského politologa Ivana Krasteva. Ten se zaměřuje na masovou migraci směrem na Západ, která východoevropské populace vydala napospas panice z vyhynutí vyživující třeba i spiklenecký narativ o výměně zbytku obyvatel za islámské uprchlíky.

Ghodsee a Orenstein k tomu nyní poskytují nejen data – v průměru postkomunistické země mezi lety 1989 a 2017 ztratily desetinu obyvatel, ty nejpostiženější jako Bulharsko však až pětinu –, ale problematizují také předpoklad, že jde u těch, kteří odešli, vesměs o šťastné příběhy. Poukazují na to, že lidé z východní Evropy zůstávají na Západě víceméně otevřeně diskriminovaní a marginalizovaní, často čelí nevraživosti místních i kvůli tomu, že coby levná pracovní síla stahují obecně mzdy dolů. Na rozdíl od jiných druhů diskriminace také není na Západě vůle s touto něco dělat.

Demografická kapitola vedle toho upozorňuje na východní propad porodnosti, očekávané délky dožití i nadměrnou úmrtnost v důsledku sebevražd a alkoholu. Zatímco v Česku je zejména ruská epidemie alkoholismu interpretována coby úsměvná kulturní úchylka, Ghodsee a Orenstein ji berou především jako reakci na bezradnost a utrpení z nových pořádků. A data jim dávají za pravdu: už během prvních let po roce 1989 se očekávané dožití ruských mužů propadlo o celých sedm roků.

Dlouho byly z hodnocení transformace vynechávány průzkumy veřejného mínění, případně byly dozorujícími mezinárodními institucemi vykládány až trapně selektivně, aby potvrdily úspěšný příběh. Skutečnost je však méně lichotivá.

U většiny ukazatelů vykazuje spokojenost s vývojem po roce 1990 nadpoloviční většina obyvatel jen u nejúspěšnějších zemí regionu, a to často těsně – v Česku si dle průzkumu z roku 2019 myslelo, že transformace proběhla „ve prospěch obyčejných lidí“, 54 procent obyvatel. U zemí jako Ukrajina nebo Rusko jsou v podstatě všechny ukazatele spokojenosti katastrofálně nízké, ale třeba i v Bulharsku, které je členem EU, je s transformací spokojeno jen 19 procent lidí.

Autoři ukazují propojenost hodnocení ekonomického vývoje se zhoršujícím se poměrem k demokracii, vypichují však také otázku, jak se lidé vztahují k sobě navzájem a ke státu i k jeho institucím.

Obyvatelé v podstatě všech východních zemí vnímají jako zásadní problém korupci, která podrývá jejich důvěru ve stát. Což je o to problematičtější, že si z komunismu odnesli vysoká očekávání, jež na stát kladou.

Společnosti také prodělaly dramatický propad mezilidské důvěry. Ačkoli u nás obvykle převládá narativ, že všudypřítomným špehováním a udáváním naleptával vzájemnou důvěru primárně autoritářský režim před rokem 1989, čísla ukazují něco jiného: v podstatě ve všech sledovaných zemích lidé mluví o výrazném zhoršení mezilidských vztahů v posledních třech dekádách.

Oba zmíněné typy nedůvěry – institucionální v důsledku toho, že státy své populace před negativními důsledky transformace neochránily, i mezilidská jako vedlejší produkt nástupu volnotržního individualismu – mají dalekosáhlé důsledky. Již v době uprchlické krize upozorňovali maďarští výzkumníci Vera Messing a Bence Ságvári, že odpor proti přijímání lidí na útěku koreluje právě s nedůvěrou v to, že jsou veřejné instituce i mezilidská soudržnost dostatečně silné to ustát. A nyní se s podobným poukazem zapojili Ghodsee a Orenstein do debaty o nízké úrovni proočkování ve středovýchodní Evropě: nejde primárně o nedůvěru způsobenou komunismem, ale zejména o její propad v průběhu transformace.

Vůbec nejpřínosnější jsou v knize Taking Stock of Shock etnografické poznatky. Právě individuální prožitky a interpretace poražených transformace – tedy zejména starších nebo hůře vzdělaných lidí, žen a venkovského obyvatelstva, jejichž hlasy jinak ve veřejném prostoru nezaznívají buď vůbec, nebo jsou nálepkovány coby hlasy nenapravitelných zpátečníků – nabídnutá čísla a grafy výborně doplňují.

Autoři přinášejí příběhy utrpení, ponížení, nejistoty, ztráty morálního kompasu, rozkladu rodin, přátelství a komunit, bezbrannosti a naivní důvěry tváří v tvář přesvědčování, že stačí jen trochu zatnout zuby a bude líp.

Místo zde mají i poznatky socioložky Elaine Weiner, jež v letech 1999 a 2000 dělala pro knihu Market Dreams rozhovory se sedmi desítkami českých žen, které si místo stížností, či dokonce pomyšlení na revoltu osvojily právě rétoriku obětování se ve prospěch dalších generací.

Na etnografickou kapitolu pak přesvědčivě navazuje popis politických důsledků pod heslem patriotism of despair, tedy patriotismus ze zoufalství, jehož stopy ani z české perspektivy už nelze nevidět v dnešním Orbánově Maďarsku či v Putinově Rusku.

S otevřeností, již si mohou ze své pozice dovolit, píšou Ghodsee a Orenstein, že si Západ a s ním spolupracující domácí elity dnešní odpor významné části východních obyvatel samy vykoledovaly, když se po celé tři dekády tvářily, že je vše víceméně v pořádku.

V závěru kniha konstatuje, že se transformace mohla a měla odehrát jinak: pozvolněji, s lepším sociálním jištěním, s větším ohledem na veřejné mínění a na to, že lidé nejsou roboti, kteří se lusknutím prstu přizpůsobí novému uspořádání, ale sociální tvorové s identitami, vazbami na jiné, morálkou, potřebou kontinuity a bezpečí.

Místo „šokové terapie“ potřebovala východní Evropa daleko méně šoku a násobně více terapie.

Autoři také zmiňují, že je nepochopitelné, proč se na rozdíl od poválečné Evropy nedostalo Východu obdoby Marshallova plánu, který vrávorající státy mohl v poskytování sociální podpory či veřejných služeb v klíčovém období podpořit. Po druhé světové válce se přitom zdálo, že svět pochopil, že je v zájmu všech se i k historicky poraženým zachovat velkoryse, přičemž studená válka zavdávala vítěznému Západu daleko méně důvodů k pomstychtivosti než předchozí konflikt.

Západ se podle Ghodsee a Orensteina měl krotit ve svém triumfalismu a chuti vyzkoušet si bez ohledu na místní specifické podmínky neoliberální doktríny krátce předtím objevené a uplatněné v Latinské Americe. Autorské duo také hned několikrát provokativně odkazuje na daleko pozvolnější čínské otevírání se trhům jako alternativní a – přinejmenším hospodářsky a sociálně – relativně úspěšný program.

Knihu autoři zakončují tím, že podobně jako jiná velká traumata utvářejí dějiny na dekády, ne-li staletí dopředu, nelze ani u postkomunistické transformace tvrdit, že jde o minulost, která dnes už nehraje žádnou roli. Platí podle nich naopak, že pokud se posledních třicet let v tomto smyslu poctivě nerozkryje a na materiální i psychologická traumata nebudou nabídnuty přesvědčivé recepty, politická situace v regionu se jen tak neuklidní.

Ačkoli také jejich analýza má svá slabší místa – vyhýbají se kupříkladu jasné artikulaci toho, že pro západní země a jimi ovládané finanční instituce nešlo jen o politováníhodný špatný odhad dopadů šokové transformace, ale že ze vzniklé nerovné situace, z privatizací, neregulovaných trhů a imigrace levné pracovní síly jejich ekonomiky zároveň dodnes profitují – a ačkoli Česko z knihy vychází díky své nejzápadnější poloze a členství v EU v podstatě nejlíp ze všech, měla by se kniha stát povinnou četbou pro každého, kdo se snaží pochopit, co se na Východě dnes politicky děje. A koneckonců i pro ty, kteří promýšlejí nové transformační výzvy, jako ty přicházející s nutností reagovat na klimatickou krizi.