Matěj Stropnický: V kulturních válkách

Socha maršála Koněva v pražské Bubenči, dávno opatřená tabulkou vysvětlující rozpory jeho dějinné role, byla v létě opakovaně vandaly polévána rudou barvou. Cílem bylo ukázat, že Koněv je především symbolem okupace v osmašedesátém a potlačení maďarského povstání, a ne osvobození od nacismu. Místní radnici posloužily náklady na čištění sochy jako záminka k rozhodnutí ji odstranit. Protest ruské ambasády odbyla s tím, že se Rusové nemají co vměšovat do rozhodnutí samosprávy, resp. suverénního státu.

Pavel Novotný, starosta v nedalekých Řeporyjích, přišel na podzim s plánem postavit u nich na vsi pomník vlasovcům, ruským zajatcům bojujícím proti Stalinovi po boku nacistů. Pomník má připomenout jejich podíl na osvobození Prahy. Opět následoval ruský protest, na nějž však už Novotný čekal a využil ho k demonstraci vlastní neohroženosti tváří v tvář mocnému státu.

Návrat mariánského sloupu na Staroměstské náměstí je také takovou kulturní bitvou. Hlasování pražského zastupitelstva v lednu revokovalo usnesení, které jsem v něm před dvěma a půl lety prosadil, totiž že se sloup na náměstí nevrátí. Replika tam nakonec stát bude, jakkoliv je i tento návrat jako obvykle v dějinách spíš fraškou než novou pohanou.

Všechny tři malé kulturní války provázela snaha revidovat dějiny a všechny mají vítěze a poražené. Nejsou to zatím porážky hrdel a statků, ale tato symbolická, náhradní ponížení i uspokojení z vítězství rozdělují společnost po dalších a dalších štěpných liniích.

V poslední z průvodních diskusí těchto válek zaznělo i mnoho názorů dřív veřejně nepřítomných: „Bílá hora byla naším vítězstvím.“ – „Husité byli fanatici, žháři, zloději a vrazi.“ – Nejen Jirásek, ale i Palacký, a dokonce „Masaryk byl nacionalista, který rozboural fungující stát, v němž se Čechům dařilo dobře, nikdo je neutlačoval ani neomezoval, to byla jen propaganda.“ – „Československo nemělo nikdy vzniknout, bylo umělým, vymyšleným státem.“

Tyto názory jsou navíc předkládány jako boření národních mýtů, z nichž nejznámější jsou ty o české holubičí povaze a o demokratickém duchu Slovanů, jak je Palacký volně převzal z Herderova Vývoje lidskosti.

Píší-li Adorno s Horkheimerem v Dialektice osvícenství, že osvícenství je totalitární, je tato konzervativní restaurace ze všeho nejvíc odporem právě proti pokrokářskému totalitarismu. Jde o konzervativní obrat, který není patrný jen u elit, ale je celospolečenský. A není jen nostalgií, je novou současností a jeho požadavkem je moc.

Projevem je tu jako vždy i pátrání v domácích dějinách a znovuobjevování té linie jejich výkladu, která nebyla poražena jen roky 1989, 1968 a 1948, ale již v roce 1918. Jde o nový znak rozpadu liberálního konsenzu založeného u nás sametovou revolucí.

Již dříve se odlomil levicový výklad, nejslyšitelněji tam, kde levice zpochybňovala antikomunismus (Mayerová) a hledala minulému režimu periodizaci (Kopeček), aby rozlomila narativ totalitního bezčasí. To umožnilo rehabilitovat nebo reinterpretovat určité jeho fáze (Pullmann), části politik i jednotlivé osobnosti (Macháčkův Husák). Jako morální etalon byl antikomunismus poražen, udržel se už jen v roli ekonomického strašáka.

Označování těch, kdo jsou s námi, za pokrokové, má dlouhou tradici. S tím nepřišli až komunisté. Najdeme to už u TGM: Josef Pekař sarkasticky přejmenovává Masarykovu Českou otázku na Moji příbuzní v českých dějinách.

Zajímavě toto vytváření dějinných narativů v československé historiografii vykládá polský historik Maciej Górny v knížce Mezi Marxem a Palackým (česky 2018). Na pracích o českých dějinách z padesátých let ukazuje, jak si komunistická historiografie přisvojila národně-liberální panteon, učinila jej součástí vlastní tradice, a dokonce převzala i velkou část vysloveně nacionalistických mýtů z období národního obrození.

Na „husitském“ vrcholu českých dějin se tak shodnou Palacký, Masaryk i Nejedlý. Ono Lipany výstrahou, vytesané do památníku bitvy nedaleko Kouřimi, bylo léta doplňováno mnoha cedulemi sokolskými, legionářskými i poúnorovými. Fučík je komunistickými dějepisci vykreslován jako Hus: Listy z Kostnice srovnávají s Reportáží psanou na oprátce. Ta má pak být tím, čím byly dřív Havlíčkovy Tyrolské elegie. I protiklad dvou Janů – „pokrokového“ Husa a „zpátečnického“ Nepomuckého – spojuje komunistickou ikonografii padesátých let s o sto let starší mladočeskou publicistikou.

Górny staví do protikladu české a polské historiky padesátých let, kdy Poláci zeštíhlovali a Češi získávali. Zatímco v Polsku převládla „pesimistická“, avšak důsledná marxistická historiografie, která prokádrovala dějiny tak, že v nich pro sebe nenašla téměř žádné příbuzné, „optimistická“ česká strategie sjednocovala: chtěla smířit národní a socialistickou tradici. Nejedlý nabídl (a pak hned vnutil) zcela nemarxisticky národně liberálnímu obyvatelstvu novou syntézu. Že to celé bylo spojeno s úpravami životopisů a přizpůsobením si událostí, netřeba zdůrazňovat.

Otázka, kterou si Górny klade, a tady někde je třeba hledat příčiny obnovené přítomnosti toho nejkonzervativnějšího výkladu dějin v současných kulturních válkách, zní takto: Nepoškodilo nakonec vnucené spojenectví liberálního a socialistického panteonu osobností a idejí, ono cimrmanovské české nebe, respektive jeho urputná forma, vedle osobností a idejí, k nimž se hlásí socialistická tradice, i ty, k nimž se chce hlásit ta liberální? Jinými slovy: není dlouhým stínem Nejedlého zasažen vedle Fučíka i Masaryk?

Alois Jirásek byl lidovým autorem dávno před Únorem. Jeho román Temno vyšel za první republiky 18x, v letech 1948–1968 „jen“ 11x. Komunista nebyl vůbec, podporoval mladočechy, byl senátorem za pravicové národní demokraty. Přesto: kdo dnes začne argumentovat pro husitství, obrození a evangelíky a proti baroku či Habsburkům, hned se sveze s Jiráskem. Historie z Jiráska je synonymem pro mylný výklad, pro špatnou, povrchní znalost, všechno to prý bylo jinak, naopak.

Jirásek byl součástí národní tradice, svou „filosofii“ ale převzal z Palackého Dějin, odkud převzal a rozvinul své ideje našeho státu i Masaryk. Temno není jen z Jiráska převzatým a u nás zlidovělým názvem pro jednu epochu. Doba temna je přece mezinárodní termín pro mezinárodní dobu temna předcházející osvícenství.

Revize liberálně-socialistické syntézy výkladu dějin není zdaleka jen zdejší zvláštností. I když zůstaneme v českých dějinách, kniha Bílá hora (česky 2013) Oliviera Chalina, sorbonnského specialisty na středoevropské dějiny, je příkladem obdobného pohybu na Západě. Byť si autor klade za cíl pouze odpoutat se od mýtu bělohorské porážky českého stavovského státu a popsat bitvu co nejblíže tomu, jak se skutečně odehrála, nakonec zásluhy za vítězství císařských vojsk připíše mnichu Dominikovi, který prý přesvědčil velitele k zahájení útoku silou vroucí modlitby k Panně Marii. Její přímluva císařským vojskem nejen pohnula a zajistila mu vítězství, ale způsobila podle Chalina ještě rázovou vlnu, přesvědčující o debaklu stavovských vojsk a odstrašující od nové mobilizace.

Je až zarážející, jaké popularity u nás kniha, tak nápadně závislá na katolických pramenech těžko označitelných jinak než jako dobová propaganda, dosáhla a jak rychle a silně zde zakořenily její „demytizační“ argumenty.

Obliba boření mýtů není nová věc. Nové je to, že se nyní vrací v podobě ochoty věřit výkladu, jenž přisuzuje hlavní zásluhu na vítězství vojsk nadpřirozeným silám. Stačí, aby byl podložen jakkoli pochybnými prameny a byl dostatečně protijiráskovský. Ve snaze zbavit se jednoho vyprávění uvěříme nakonec ještě tomu, že poté, co na Bílé hoře zvítězila Panna Maria, nastalo v Čechách tři sta let zlatého věku přerušeného snad jen omyly josefínských reforem.

Pokud bylo „cílem osvícenství v nejobecnějším významu pokrokového myšlení zbavit lidi strachu a učinit z nich pány“, jak se píše v Dialektice osvícenství, je konzervativní obrat spojený s odmítáním všeho i jen sémanticky pokrokového zároveň obratem k obnově hierarchizace, řádu a kolektivní morálky, jež může být časem i vymáhána. Chce být obnovou autority ve světě, kde byla každá autorita zpochybněna ve jménu individua a jeho vlastní absolutní autority.

Odstranění Koněvovy sochy z prostoru veřejné paměti, její nahrazení pomníkem vlasovců i vztyčení repliky mariánského sloupu jsou projevy náhradní politiky a nezůstanou bez reakce. Objeví se při příštím projevu Grety Thunbergové, průjezdu Nočních vlků, žádosti o přijetí pár desítek dětí z uprchlického tábora, při dalším útoku na veřejnoprávní média. Ocitáme se v konzervativní spirále. Jejím cílem je stanovit hranici mezi pány a těmi ostatními znovu ostřeji než jen neviditelnou rukou trhu. V tom je tato spirála osudová pro nejširší vrstvy, ačkoli se nyní tak často těší jejich podpoře.