Maďarská politoložka Eszter Kovátsová: Hledejme, co nás spojuje

Když dnes pravice útočí na gender, není jejím terčem pouze jeho akademický koncept a to, co s sebou nese politicky: například rovnost pohlaví nebo různých forem lásky. Tohle je jen jedna z vrstev, jde tady i o jiné věci.

Gender je termín z angličtiny, něco importovaného ze zahraničí, spousta východoevropských jazyků nemá pro to slovo vlastní ekvivalent. V maďarštině máme termín sociální pohlaví, v protikladu k biologickému pohlaví, který ale vlastně nikdo nepoužívá. A gender tak coby cize znějící koncept odráží mimo jiné aspirace východních liberálních elit být více jako Evropa, Západ, být více civilizovaný, je odrazem jejich sebekolonizujícího postoje – jak o tom mluví bulharský historik Alexander Kiossev.

Progresivní hnutí se v devadesátých letech kvůli tomu, aby prokázala, že mají místo v systému liberální demokracie, tvrdě odstřihla od minulosti, nejen od té komunistické, ale i té starší. Ve smyslu: všechno naše je špatně, potřebujeme to bezvýhradně nahradit západním typem demokracie.

Stalo se to i feminismu, který vytěsnil své úspěchy z dob socialismu a opřel se pouze o západní import. Z jeho agendy tím pádem zmizely materiální a socioekonomické požadavky a zůstaly pouze ty kulturní, které se míjejí s novou realitou kapitalismu. Ženskou otázku jsme popisovali západním lidskoprávním jazykem, který byl ale lidem na Východě cizí, nevyrůstal z našich společností. Rovněž to, že vstup na trh práce přináší ženám emancipaci, se rozcházelo a rozchází s našimi zkušenostmi, které často svědčí spíše o vykořisťování.

Společenské vědy, včetně gender studies, se pak nijak nehrnuly do toho obhájit, proč jsou pro lidi důležité. Abychom byli spravedliví, nebyla to jen chyba společenských vědců – neoliberalismus ovládl akademickou sféru i v tom smyslu, že jsou akademici odrazováni od účasti na veřejné diskusi. Po užívání jednoduchých příkladů i jazyka údajně podkopává jejich vědeckou důvěryhodnost. I proto se maďarská společnost poprvé dozvěděla, co je to gender, od pravicových propagandistických médií – ačkoliv je ten koncept v sociálních vědách užíván už několik desetiletí. A proto se mě lidi ptají, jestli jako někdo, kdo řeší genderová témata, opravdu chci, aby se „kluci stali holkami a naopak“.

Samotný koncept genderu se navíc v průběhu času proměnil. Dříve jsme s jeho pomocí řešili sociální rozměr toho, co to znamená být mužem nebo ženou. Že když jsem žena nebo muž, připisuje mi společnost určitá očekávání a normy, jak té roli „správně“ dostát. Dnes mnohem víc mluvíme o genderových identitách, o tom, že identita mi nezávisle na realitě mého těla říká, jestli jsem muž, žena, či někdo jiný mimo toto binární rozdělení. Oba ty významy se používají paralelně a nastalého zmatku pravice úspěšně využívá.

V okamžiku, kdy se realitou aktivismu stala postmoderna. Musíme se vrátit minimálně do doby, kdy vznikla idea, že by se levice neměla starat pouze o ty, kdo jsou utlačováni ekonomicky, ale i o ty, kdo jsou utlačováni jinými způsoby. Do začátku devadesátých let, kdy se boj za spravedlnost přeorientoval ze socioekonomických témat na témata uznání, jak to pojmenovala Nancy Fraserová.

Souvisí to i s přeměnou samotného kapitalismu z pojetí fordovského v postmoderní. Různé firmy začaly najednou nahlas mluvit o tom, že rády přijmou zaměstnance jakékoli sexuální orientace – ale zároveň se tvrdě stavěly proti činnosti odborů.

Pamatuju si na jednu debatu v Budapešti, v níž zaměstnanec nadnárodní korporace prohlásil, že když pro ně lidé pracují dvanáct hodin denně, je nutné, aby se cítili vítáni, ať jsou kdokoliv. A kdosi z publika zareagoval: „No jo, ale proč musejí pracovat dvanáct hodin denně?“ Ano, budeme vstřícní k vaší identitě, vyvěsíme duhovou vlajku v průběhu měsíce hrdosti, ale chceme za to, abyste pro nás pracovali od rána do noci.

Ono je samozřejmě pro progresivní hnutí a strany o hodně jednodušší bojovat za symbolické věci jako Dejme na bankovky více žen! nebo Zakažme sexistické reklamy! než brojit proti korporacím, co vykořisťují své pracovníky.

Musíme začít u sebe. Feministické aktivistky a aktivisti, akademičky a akademici, progresivní politické strany – všichni sdílíme odpovědnost za to, že se z genderu stal terč.

Často jsem napadána za to, že dobrovolně vstupuju do pravicové pasti, když beru jejich kritiku vážně. Ale myslím, že musíme být schopni rozlišit pravicové strany – a jejich voliče. Proč u lidí ta kritika rezonuje? Jak v ní dokázali rozpoznat vlastní realitu a vlastní obavy? S vysvětlením, že jsou to všichni sexisti nebo homofobové a že pravice jen využívá jejich středověké mentality, se odmítám spokojit. Skutečně si myslím, že těmto lidem musíme naslouchat. A rozhodně si nesmíme říkat, že je potřeba zůstat uvnitř jednotní, a odložit debaty o tom, jestli děláme věci správně, na klidnější časy. To by byla velká chyba.

Upřímně, jsou mi bližší problémy pracujících – i kdyby se chovali sexisticky – než ta část feministek a LGBT aktivistů, která nekriticky vstupuje do koalice s kapitálem.

Kromě sebereflexe a podstupování nezbytných vnitřních konfliktů musíme také hledat nové spojence. Například v Maďarsku existuje hned několik výrazných ženských hnutí, jež se neoznačují jako feministická. Jedno z nich například tvoří matky s postiženými dětmi. Jde o skupinu, u které bych nepředpokládala, že vůbec vznikne, vzhledem k tomu, jak náročné je se o takové děti starat. Ale vznikla a daří se jí vytvářet tlak na vládu a její politiku. Další podobnou skupinou jsou ženy vymezující se proti podmínkám v porodnicích. Ani ony se nenazývají feministkami. A dokážou zmobilizovat ženy z celé země.

Nakonec, když s lidmi mluvíte, pochopíte, že se nezajímají o nějaké akademické termíny, ale o své skutečné problémy.

Ženy obecně čelí v rámci kapitalismu specifickým problémům. Jsou vykořisťovány na trhu práce a jejich zaměstnavatelé nerozumí tomu, co v reálu znamená pečovat o seniory či o děti. Kapitalismus bere péči jako samozřejmost. A lidé chtějí, aby se jejich potíže řešily.

Jako levice jsme odložili stranou ideu komunitního života. Ztratili jsme základnu pro vytváření vzájemné solidarity. Nestačí pouze přidávat skupiny a říkat si: buďme solidární se ženami, gayi, Romy… Potřebujeme nějaký druh sjednocující myšlenky, postavené na komunitě a solidaritě, říct si, co nás spojuje a jak chceme, aby vypadala naše budoucnost. Jenže dnes to působí, jako bychom všechny velké otázky přenechali pravici.

Vezměme si právě oblast péče. V Polsku Kaczyński zavedl štědrý program přídavků na děti, který pomáhá uznat péči coby práci a zvýšit důstojnost lidí, kteří se starají o druhé. Podobný program funguje i u nás v Maďarsku. Ale zatímco v Polsku se dávky přidělují napříč sociálními třídami, v Maďarsku jsou určeny hlavně pro třídu střední. Nejde o to, pozvednout sociálně slabší rodiny, ale zajistit, aby byla střední třída spokojená a nebouřila se. Má to i etnické pozadí: Orbán nechce povzbuzovat chudé romské rodiny, aby měly více dětí.

Na té věci je toho hodně špatně, ale je s ní spojený i jistý emancipační potenciál, protože s touto rodinnou politikou je po letech diskurzu šíření strachu svázána určitá pozitivní vize. Bohužel však jen pro část společnosti, střední třídu, a musím říct, že mě rozčiluje, že v tom konzervativci nevidí ohrožení demokracie jen proto, že z toho oni sami politicky profitují.

V nedávných komunálních volbách opozice zaznamenala velké vítězství. Samozřejmě i v opozičních řadách se najdou korupčníci, ale naštěstí i hodně autentických levičáků. Například nový budapešťský primátor se hned po uvedení do funkce rozhodl zastavit vystěhovávání rodin a začít něco dělat s krizí bydlení. Což je prostě důležitější téma, než kolik budapešťských náměstí je pojmenováno po ženách.

Problémů máme jako společnost spoustu a mnoho z nich jde řešit právě i z komunální úrovně. Například je potřeba zlepšit institucionální péči o seniory – péče o staré lidi se dotýká statisíců Maďarů, jen to bohužel na rozdíl od dětských přídavků není pro politiky dostatečně sexy téma.

Velkým tématem je narativ oběti. Když řeknete „vy jste oběť, nestyďte se za to“, není to zrovna emancipační. Ženy samy sebe jako oběti vidět nechtějí. A feministky si musejí uvědomit, co jim vlastně chtějí nabídnout jiného, aniž by zároveň spadly do neoliberální pasti. Ano, stále si můžeme ve Forbesu a jiných podobných časopisech číst ženské příběhy úspěchu. Ale pojďme si přiznat, že to nikdo nečte, zajímá to jen malou skupinu lidí. Naším tématem musí být například životní situace chudých žen, a jak je společnost trestá za to, že se věnují péči o své blízké. Aspoň v Maďarsku už se podobné příběhy dostávají i do mainstreamových médií a vyvolávají debaty o tom, co to ve skutečnosti znamená ta rovnost. Proces je to pomalý, ale už je v běhu.