Článek
Ve své knize ukazujete, že estetický postoj ke krajině, a zvláště k divočině nezasažené lidským vlivem, je výsledkem dlouhého kulturního vývoje. Že různé civilizace vnímaly přírodu různě. Mohl byste shrnout, jak se tento postoj vyvíjel v Evropě?
U estetického zalíbení v přírodě lze sledovat různé věci. Třeba estetický postoj k jednotlivým objektům. Některé květy nebo druhy zvířat byly oceňovány po celou historii, ale taková krása motýlů byla ve větší míře „objevena“ až v 19. století.
Vychází nový Salon: Život v pandemii i výzvy a hrozby datových center
Ocenění celé krajiny, tedy že by lidé cíleně chodili obdivovat třeba výhled z kopce a nechali o tom zprávy, pak zdaleka není samozřejmá věc. Dlouho ostatně Evropané neměli pro krajinu ani samostatné slovo. Jednotlivé místo dokázali ocenit již staří Řekové – většinou muselo obsahovat tekoucí vodu, svěží trávu, strom či stromy a měli tam zpívat ptáci. Obdiv ke krajině jako celku nacházíme u starých Římanů, poté ale zájem upadá a vrací se zase až v renesančním období.
S krajinou souvisí i další téma, které lze sledovat – a to jaký typ terénu lidé preferovali. A zde najdeme v Evropě, na rozdíl třeba od Dálného východu, dlouhé období, kdy byly upřednostňovány zemědělské, zejména pastevní terény, tedy terény člověkem a jeho činností silně ovlivněné. Hory či pralesy začínají lidé ve větší míře obdivovat teprve v 18. století. A i tehdy píše třeba Denis Diderot, že lesy, hory a propasti se stejně jako smrtelná sinalost či stařecké vrásky nebo chaos mohou líbit na obrazech, ale nikoli ve skutečnosti.
Karel Stibral: Estetika přírody. K historii estetického ocenění krajiny
Hory dlouho nevzbuzovaly pocity krásy nebo vznešenosti, ale spíš ošklivosti. A většinu lidí překvapivě vůbec nezajímaly. Člověk by řekl, že když jdete několik týdnů Alpami nebo trávíte roky v Himálaji, že o těch fascinujících a obrovských haldách kamení alespoň něco do deníků a dopisů, které jsou jinak plné různých detailů z cesty, utrousíte. Ale často tam najdeme jen poznámky typu je tu zima, zamrzá mi inkoust v peru. Dnešní turista mířící do Alp nebo Krkonoš a nadšeně hledající oku lahodící výhledy by budil do 18. století značné nepochopení. A estetické ocenění mokřadního terénu se objevuje okrajově až v 19. století, a ve větší míře dokonce až po polovině 20. století!
Lišilo se v oné relativně nedávné proměně vztahu k přírodě české prostředí? Nebo spíše nenásilně přejímalo trendy z Německa?
Šlo o propojené světy, „čeští“ intelektuálové či umělci četli samozřejmě německy a většinou i francouzsky. Ale je pravda, že se ty věci u nás projevovaly se zpožděním. Český klub turistů vzniká zhruba dvě desetiletí po prvním německém. Přijdete-li do české galerie, kde jsou obrazy označené jako romantické, jde často o díla z druhé poloviny 19. století, kdy byl v Německu romantismus v klasické podobě již dávno pryč. Podobně první česky psaný cestopis o Krkonoších – Myslimír po horách krkonošských putující – vyšel roku 1824, v době, kdy obdobné texty v němčině existovaly již nějakou tu dekádu. České okrašlovací spolky, které tak rády vysazovaly stromy, rovněž navazovaly na starší německou tradici. Všechno to šlo pochopitelně ruku v ruce se sílícím národním vědomím.
Často se to ovšem i různě prolínalo či vracelo. Jeden z největších obdivovatelů hor byl Angličan John Ruskin, který se narodil až v období, kdy už přední britští romantici umírali. Zásadním autorem pro západní chápání divočiny, u něhož najdeme řadu romantických prvků, byl Američan Henry David Thoreau, jenž žil až v letech 1817–1862; mimochodem byl jedním z prvních, komu se zalíbily bažiny.
Portrét Henryho Davida Thoreaua z roku 1854
Český postoj navíc vychází ve srovnání s německým i z poněkud jiné dynamiky a typu terénu, který česky mluvící obyvatelstvo obývalo – většina hraničních hor byla osídlená Němci.
Pěkně ilustruje odmítavý postoj ke krásám přírody ještě na konci 19. století Karel Klostermann, který šumavské hajné vkládá do úst tuto promluvu k mladému adjunktovi: „Nu, jakpak se líbilo mladému pánovi? Špatně, špatně, není-li pravda? Není divu. U nás je krajina ošklivá, samý les, samý vrch – to je v kraji českém jinaká krása! Všechno pěkně rovno, všude pole, všude čisto…“
Zmiňujete se i o vývoji turistiky ve vybraných regionech Česka. Na Sněžce k přenocování zprvu sloužila jediná bouda, kde si hospodář k zemědělské činnosti přivydělával jako ubytovatel. Přespat se tam později dalo také v kapli změněné na skromnou noclehárnu. Byl vývoj některé tuzemské lokality z tohoto hlediska specifický?
Určitě byl ten vývoj nestejnoměrný a akcentovaly se jiné oblasti a typy terénu než v současnosti. Třeba Šumava se stala turistickým cílem později než Krkonoše. Některé regiony byly naopak mnohem oblíbenější než dnes: například České středohoří, kam mířila společenská smetánka rekreující se v lázních v Bílině a Teplicích. Na Milešovku se nechávaly dámy vynášet, nahoře byl taneční parket. Jako obdivovatel Českého středohoří jsem ovšem rád, že to dnes na Milešovce nevypadá jako kdysi – nebo jako v současnosti na Sněžce.
Jako dva póly magnetu. Biolog a básník Jiří Sádlo o vztahu přírody a kultury
Pokud se vrátíme ke Krkonoším, tak zde byl specifický především vývoj po druhé světové válce: z regionu, který byl silně hospodářsky využíván – byly zde rozsáhlé pastviny, stejně jako řada průmyslových míst, těžilo se dřevo i rudy –, se po odsunu Němců stal region, v němž se mísí hlavně vlivy turistiky a ochrany přírody. Na rozdíl třeba od Alp, kde vlastně stále narážíte na pasoucí se krávy a řada ubytovatelů se věnuje i zemědělství. Přes všechnu tragédii odsunu vznikly díky němu v Sudetech z hlediska přírody cenné a zajímavé terény.
Krkonoše toho vůbec zažily v historii hodně. Už na počátku 17. století byly zdejší lesy většinově vykáceny, švýcarští dřevaři sem zavedli takzvané budní hospodaření, které často nedovolovalo les obnovit. Tehdy přišel na obyvatele Krkonoš i hlad, těžba dřeva se musela přesunout do Orlických hor.
Claude Lorrain: Krajina s Jákobem a jeho dcerami (1676), ilustrace ze Stibralovy knihy Estetika přírody
Dnes máme tendenci obdivovat Krkonoše, stejně jako Šumavu, jako jakési zbytky původní divočiny – to je samozřejmě hodně „romantická“ představa, navazující sice na reálnou situaci do období středověku, kdy tu byly husté hraniční hvozdy, jenže ty po připojení Slezska už nemusely plnit svou obrannou funkci, navíc se zde začalo docela dost těžit. Krkonoše pak byly v podstatě průmyslová oblast, byť se samozřejmě leckde zachovala divoká skalnatá místa s původní vegetací.
Jeden cestovatel si již na konci 18. století pochvaluje, jak krásně se doplňuje továrna na kyselinu sírovou, co vypouští odpad rovnou do vody, s okolní krkonošskou přírodou. Naše představy o tom, jak průmysl znečišťuje krajinu, tehdy lidé – až na výjimky typu Jeana-Jacquesa Rousseaua – nesdíleli.
Dají se v rámci vývoje evropského vztahu k přírodě nalézt postoje, které se cyklicky opakují? Není například možné spekulovat, že se opět po tisících letech vrací posvátná úcta k horám, i když v proměněné podobě? Někteří cestovatelé připisují například Matterhornu až sakrální auru a vyprávějí o tom, že když se k němu přibližují, jsou rozechvělí posvátnou úctou.
Do určité míry možná skutečně jde o návrat úcty, která byla v křesťanském období značně potlačena; respektive k horám měli křesťané od počátku minimálně ambivalentní postoj – už svatý Augustin rozděluje hory na montes boni, dobré hory, se kterými spojuje kladnou symboliku, a montes mali, hory zlé.
Planeta nám začíná být malá, říká biolog a paleoekolog Petr Pokorný
Obecně však k horám panovala vždycky v minulosti, jak už jsem říkal, spíše nedůvěra, ale právě i nezájem – v bibli sice máme Ararat a Sinaj, avšak o jejich stvoření v ní nenajdeme ani slovo. Ještě v 17. století byly hory považovány za ruiny starého světa, které nám zbyly po potopě, jíž Bůh potrestal lidstvo. Proč by dobrý Bůh stvořil něco tak neužitečného jako haldy neúrodného kamení, které jen ztěžují cestu a kde je lidský život v každém ohledu složitější? A v některých folklorních pramenech různé kameny či hory stvořil přímo čert.
U lesa je to složitější: prosvětlenější pastevní lesní porost byl oceňován prakticky po celou historii, ale divoké husté lesy v oblibě také dlouho nebyly.
Pokud budou jednou lidé kolonizovat cizí planety, bylo by podle vás záhodno je nechat dopředu mentálně „navyknout“ na reliéf tamního povrchu, aby na něj byli z estetického hlediska připraveni?
Upřímně řečeno, příliš v budoucí kolonizaci vesmíru nevěřím, zatím jsme se nedostali dál než na Měsíc, je to extrémně drahý podnik. Ale přál bych si to, jsem dlouholetý fanoušek sci-fi literatury.
Viking 2 na Marsu, září 1976
Budou nicméně mít ty kolonizované planety zase tak cizí povrch? Nevím. Pokud by tam byla vegetace, tak zřejmě ano, ale pokud ne, nebudou to jen varianty na různé zemské pustiny? Skaliska, pouště, ledové povrchy, popřípadě povrchy plynné? Je nám to, co zaznamenaly sondy na Marsu, tak neznámé? Nijak zásadně se to od pozemských pouští neliší. Ovšem i tak to bude na jiných planetách určitě esteticky zajímavé, ostatně nepůjde asi jen o jejich povrchy, ale i nové pohledy na hvězdy, galaxie…
Nechme se překvapit, zvykat si můžeme už nyní tím, že se budeme snažit dostat všude možně po našem světě, kde je řada fantastických, až „mimozemských“ míst, které se od toho, co máme v Česku, docela liší. Jestli si je ovšem před tím sami nezničíme nebo jestli s cestováním minimálně v míře, jakou jsme znali posledních třicet let, není pomalu konec.
