Liberalismus se musí změnit. Petr Fischer nad knihou Ivana Krasteva a Stephena Holmese

Podrobnějších analýz, proč tomu tak je, ovšem mnoho nezaznělo, a když už ano, mluvilo se v nich hlavně o návratu k původním ideám liberální demokracie, které je třeba obhájit, aby populistům odzvonilo a cesta k poslednímu cíli lidstva, tedy k liberálnědemokratické společnosti, byla opět volná. Jako bychom se, tak jako po alkoholové kocovině, měli napravit tím, čím jsme se zkazili.

Jednu z mála opravdu inspirativních analýz třiceti let svobody a vyhlídek do budoucna přinesli bulharský politický filosof Ivan Krastev a jeho americký kolega Stephen Holmes, profesor práva na Newyorské univerzitě, když k výročí vydali knihu The Light That Failed – Světlo, které pohaslo (český překlad Ladislava Nagye se chystá příští rok vydat nakladatelství Karolinum).

Za pozornost stojí především proto, že nejde jen o nějaký přehled událostí a faktů, nýbrž o pronikavou interpretaci mentálních i praktických posunů současného globálního světa, která si činí nárok i na funkci jakéhosi nového teoretického rámce, v němž budeme žít další desítky let. Krastev a Holmes přicházejí s kompaktním pohledem na postupné prozření z fukuyamovského snu o „konci dějin“, který mělo přinést vítězství liberálních demokracií ve studené válce, prozření, jež dnes prožíváme v podobě bolestného vyrovnávání se s autoritáři, nacionalisty, populisty a manipulátory, kteří hacknuli liberální proud světové politiky. Co je tedy to něco, co se nepovedlo?

Krastev s Holmesem vidí problém již ve východisku transformace. V tom, že bývalé sovětské satelity nechtěly hledat nějakou vlastní cestu organizace společnosti, ale jednoduše napodobovaly Západ, což zklamalo i řadu západních idealistů.

„Být jako oni“, „být normální“ – ironizují tuto snahu autoři s odkazem na slavnou knihu Reného Girarda Lež romantismu a pravda románu, v níž se probírá imitační struktura touhy. Málokdy totiž toužíme po něčem přímo, skoro vždy má touha mezi objektem a subjektem nějakého prostředníka, kterému závidíme, jemuž se chceme v našem toužení po něčem vyrovnat, jehož chceme napodobit. Touha je u Girarda marnivá či snobská, a tak je odsouzena ke stupňování, odevzdanosti, ale také k osudovému zklamávání, když toužící zjistí, že toužil marně, protože nepravdivě, že se ponižoval kvůli iluzi a ztrácel sám sebe. To se podle autorů stalo i střední a východní Evropě; neliberální či antiliberální nacionalistické tendence jsou výrazem tohoto zklamání a ponížení.

„Pokus demokratizovat někdejší komunistické země cílil na svého druhu kulturní konverzi, která – na rozdíl od naroubování několika cizích prvků na domácí tradice – ohrožuje identitu,“ soudí autoři. Připomínají, jak hluboká byla odevzdanost zemí bývalého východního bloku vůči Západu, který pro ně reprezentoval „normalitu života“, po níž už od polemiky o český úděl toužil i Václav Havel.

„Zatímco sametové revoluce roku 1989 představovaly ‚antikoloniální‘ odmítnutí sovětské nadvlády, zároveň byly ‚prokoloniální‘ s ohledem na Západ,“ dodávají Krastev s Holmesem. Přičemž v té větě dobře poznáváme slovník dnešní kritické rozpravy o chybách transformace – koloniální představu používají levicoví i pravicoví kritikové.

Ke koloniálnímu diskurzu patří rovněž zjištění, že některé důležité prvky východní nápodoba Západu neobsahovala: „Německo bylo a stále je hrdé na svůj sociální stát a jeho systém spolurozhodování, kdy byla klíčová role v řízení firem dána odborům. Ale tyto aspekty svého politického systému se západní Němci nikdy nepokoušeli prostřednictvím EU vyvézt na Východ. Jako oficiální důvod se uvádělo, že si je Středoevropané a Východoevropané nemohou dovolit, ale možná to bylo též proto, že oslabená státní ochrana středoevropských a východoevropských pracovníků a občanů mohla vytvořit příznivé investiční příležitosti pro německý průmysl.“

Krastev s Holmesem si také nemohli nepovšimnout, že v nápodobě západních vzorů byli při přechodu k liberální demokracii nejúspěšnější ti, kdo měli k moci blízko už dříve: „Starší elity se podílely na demontáži předchozího systému a významně přispěly k pokojnému charakteru přechodu. V důsledku toho se právě ony nacházely v nejlepší pozici transformovat svůj symbolický kapitál do kapitálu finančního a politického.“

S napodobováním je konec, a to proto, že narazilo na kulturní hranice – zejména v Polsku a Maďarsku, jež se dnes staví do role ochránců skutečné Evropy, kterou liberálové údajně zradili, když se odklonili od domácích kořenů k univerzální liberální ideologii. Maďarsko a Polsko mají ale zároveň velmi prounijní obyvatelstvo.

Tento rozpor má podle Krasteva a Holmese jednoduché vysvětlení: „Nová generace antiliberálů v regionu zdůrazňuje ani ne tak ohrožení národní suverenity jako spíš urážku národní hrdosti.“

Pro Polsko a Maďarsko to platí zcela určitě, v Česku této definici vyhovují SPD a Trikolóra, jejímž heslem je „návrat od západní k české normálnosti“. Stejnou rétoriku používá i Andrej Babiš, ale neumí s ní pracovat tak pružně jako třeba Viktor Orbán. Zatímco Orbán zcela přesně naplňuje představu, že „náhlou radikalizaci nacionalistických nálad pomáhá vysvětlit skutečnost, že region sestává z malých a stárnoucích, leč etnicky homogenních společností“, Babiš o demograficky motivovaném nacionalismu nemá ani páru. Je to čistý populista bez etnozákladu, napodobitel postupů bez jakýchkoli myšlenek.

Babišovi je cizí i to, co dělá Vladimir Putin. Ten si na „urážce národní hrdosti“, kterou měl Západ způsobit Rusku vnucováním svých hodnot, postavil politiku. Rusko Západ opravdu nikdy nenapodobovalo. Zatímco západní konvertité typu Česka či Polska chtěli „zpátky do Evropy“, v Rusku šlo v devadesátých letech jen o kouřovou clonu pro bezpečný přesun moci a peněz. S příchodem Putina začala nová éra, v níž si Rusko vrací sebevědomí tím, že odhaluje podlost západního soupeře, který ho chce vychovávat a předělávat.

A tak navzdory vnitřní mocenské a ekonomické nejistotě „zinscenoval Putin Divadlo svrchovanosti. Byla to one man show a aplaus publika byl bouřlivý. Obnova ruské síly a svrchovanosti, což de facto znamenalo nezávislost na západním vlivu, zůstává dodnes zásadním tématem Putinova veřejného diskurzu. (…) Putin imitoval Bushovu Ameriku z podobných důvodů, jež vedly Charlieho Chaplina k tomu, že v Diktátorovi imitoval Adolfa Hitlera. Chce oslabit a demoralizovat nepřátelský národ tím, že mu nastaví zrcadlo, v němž jsou nepřátelští vůdci zbaveni veškeré přetvářky.“

Má to i své komické momenty, třeba když Putin obhajuje anexi Krymu téměř doslovným napodobováním Clintonovy řeči o samostatnosti Kosova.

Strategie strhávání masky Západu je dnes už poněkud vyčerpaná, i když dovnitř Ruska pořád funguje. Směrem ven je však skoro zbytečná, neboť USA jako hlavní zástupce západní civilizace mají v čele člověka, který si již na nic nehraje a pod jehož vedením se Amerika vrací k bezohlednému využívání všeho a všech k vlastním zájmům.

„Trump vnímá život jako válku a svět jako ‚džungli plnou predátorů, kteří se ho neustále chystají dostat‘, a tak instinktivně inklinuje ke lhaní jakožto legitimní obraně proti nepřátelům, již se chystají využít pravdy jako zbraně k jeho svržení,“ píše se ve Světle, které pohaslo.

Přičemž to nejsmutnější je podle autorů zjištění, že s Trumpem tuto šílenou hru hrají i republikáni: „Ochotné obětování správnosti a pravdivosti své politické frakci ve jménu jakési loajality nás dostává k jedné z nejdramatičtějších transformací amerického veřejného života způsobených Trumpem. Z Republiky občanů udělal Republiku fanoušků.“

I Česko je dnes „společností fanoušků“, kde už začíná být jedno, co se kryje a nekryje s realitou, protože tomu, komu držíme palce, odpustíme leccos. Proto také dlouhodobě nefunguje kritika Miloše Zemana a Andreje Babiše, i když se tolikrát prokázalo, že si často bohapustě vymýšlejí. Už zase platí staré buď jdete s námi, nebo proti nám; kritický rozum, přestože ve veřejném prostoru pořád vykonává svou důležitou práci, je v tom nejpodstatnějším, v pomoci k volbě, vyřazen z provozu.

Krastev a Holmes nicméně v závěru knihy věří, že se rozum, i ten politický, dostane na Západě otřeseném špatnou zkušeností s napodobiteli opět ke slovu. Ovšem aby západní světlo úplně nezhaslo, musí se tamní společnosti smířit s tím, že jejich liberální cesta bude jen jednou z mnoha.

Největším soupeřem Západu pak v tomto novém boji o globální moc nebude Rusko, které na to nemá sílu ani zdroje, nýbrž autoritářská a ideologicky vyprázdněná Čína, jež se jako jediná vymanila z proudu imitací a zrcadlení Západu. Velkou zásluhu na tom mají západní obchodníci, kteří Číně pomohli nejen k novým technologiím, ale také k pozici nejsilnější ekonomiky světa.

„Čína svět učí, jak velký přínos má odmítání západních norem a institucí při selektivním přijímání západních technologií a vzorců spotřeby.“

Kniha Světlo, které pohaslo jasně říká, že má-li liberalismus v nějaké formě přežít a být užitečný světu, musí se změnit. Vedle pokorného návratu k tomu, že je jen jednou z mnoha cest, bude třeba změnit i pohled na rostoucí nerovnost bohatství.

„Liberalismus ospravedlňuje ekonomickou nerovnost přikrášlením mýtu o zásluhách,“ píší autoři, „což ovšem maskuje roli štěstí a náhody v nahodilé distribuci bohatství ve společnosti. A toto maskování je ponižující pro ty, kdo v ekonomické loterii prohráli, neboť vítěze vede k tomu, aby svůj úspěch přičítali svému většímu talentu a vyššímu osobnímu nasazení.“

V Česku je právě toto ekonomické napětí primární příčinou rozdělení společnosti. I skalní evropští liberálové v Česku musejí najít novou vlastní cestu, vyzývají implicitně Krastev a Holmes. Pokud se to nepovede, předběhne liberály nový vzor – byznysově bezohledná Čína.