Kultura za časů korony. Autoři a autorky Salonu vybírají svůj kulturní zážitek roku 2020, díl druhý

Petr Pithart

právník, historik

Když se to umí, lze vystihnout české a moravské politické, duchovní a kulturní dějiny na dějinách české a moravské literatury. Když se to hodně umí a když si s tím dá někdo velikou práci, je možné vylíčit dějiny české a moravské literatury vypsáním osudů důležitého protagonisty. Práci si dal Jan Novák a sepsal osudy Milana Kundery v knize Kundera. Český život a doba. Řadě čtenářů se to jeví tak, že je k protagonistovi nespravedlivý. Možná. Ale možná že ne. V Kunderově prvním, skvělém románu Žert alespoň já čtu v závěru něco jako poselství: Všechno bude zapomenuto, nic nebude odčiněno. Je to totální rozhřešení, které autor uděluje předem nejen sám sobě, ale nám všem. Nepřijatelná relativizace našich činů i nečinů. Ale s žerty nejsou žerty. Ano, Novák je neslitovný, krutý, Kundera to odnáší za mnoho jiných. Pravda bývá krutá. Jen ona však osvobozuje.

--------------------

Pavel Karous

sochař

Ostravská galerie PLATO dokázala zareagovat hned na dvě velké výzvy roku 2020. Po uzavření prostor v důsledku koronavirové pandemie přesunula svou výstavu navenek budovy a zároveň zaujala stanovisko k alarmující situaci v Polsku. Výstavou Písek ve stroji – Piekło kobiet se přidala k demonstracím po rozhodnutí polského ústavního soudu, který za protiústavní označil potrat i v případě, kdy je stav plodu neslučitelný se životem. Ostraváci vyzvali umělce, aby se k věci vyjádřili ve výkladcích galerie, jež sídlí v bývalém velkoobchodě se stavebninami a je jen čtvrthodiny autem od polských hranic. Karikaturami, zesměšňujícími v Polsku vládnoucí hyperkonzervativní PiS a její napojení na klerikály, přispěli také Ladislava Gažiová a Alexey Klyuykov. Ti se angažovanými tématy zabývají dlouhodobě, zhusta formou politické satiry, a navazují tak na silnou tradici Bidlů, Pelců či Hoffmeisterů. A patří dnes podle mě v dané disciplíně k tomu nejlepšímu.

--------------------

Zbyněk Vlasák

editor Salonu

Kamarád Pavel Karous nás vyvezl do Železného Brodu, kde v devadesátých letech studoval na sklářské střední škole a později pomáhal v ateliéru legendární Jaroslavě Brychtové, v roce 2020 bohužel zesnulé, s vitrážemi pro kapli na Špilberku. Železnobrodské sklo bylo vždy pojmem. A ačkoli nejedna místní pec po roce 1989 vyhasla, pořád je ve městě cítit se sklářstvím spojený genius loci. Ten má kořeny už za Masaryka, který chtěl uprostřed Sudet vybudovat českou konkurenci německému sklu. Obohatila ho normalizace, kdy se Železný Brod stal útočištěm umělců vyhnaných režimem z Prahy. A své s ním provedly i devadesátky, zde o to divočejší, že prý tehdy město zničehonic zarostlo halucinogenními houbami. Navíc umělecký žár v Brodě plane dodnes: plánovaně i náhodně jsme zde potkali skláře, sochaře, filmaře nebo muzikantku Lenku Morávkovou, která v Americe prorazila s hrou na unikátní hudební nástroj, který je celý ručně vyrobený – jak jinak – ze skla.

--------------------

Bianca Bellová

spisovatelka

Jako kulturní zážitek roku vybírám teprve třetí ročník ostravského literárního festivalu Inverze. Odehrává se v srdci razoviteho města, v prostoru jménem Prostor u řeky Ostravice, s výhledem na most Miloše Sýkory, nedaleko podivného památníku téhož ležícího hrdiny, muže-červa, kterého v době povodní v roce 1997 zalila voda – stejně jako teď v létě moje fungl nové červené baleríny. Běžela jsem v nich s Petrem Hruškou a Pepou Rauvolfem přes Ostravu na autorskou debatu v rámci pořadu Literární Paseka, když se zrovna protrhla obloha. Napoprvé jsem tak v tom šíleném a podivně krásném městě na veřejnou akci přišla promočená na kost. Boty jsem musela vyhodit, ale ty vzpomínky na historky o havířích, kteří jednou rukou házejí stolem přes lokál, vyprávěné v noci před barem na břehu Ostravice, ty mi vezme až alzheimer.

--------------------

Ondřej Slačálek

politolog

Zaprvé Bondyho Dlouhé ucho, próza ztracená a po letech objevená, jež po svém reflektuje devadesátá léta v Česku, stáří, marxismus, anarchismus i starověkou Čínu. Stojí za to připomenout si spolu s ní také jiné Bondyho prózy ze stejného období Cybercomics a Severin – jsou překvapivě aktuální.

Silná byla kniha Dani Horákové O Pavlovi. A událostí je samozřejmě zápas kultury o přežití v krizi, jak ho vtipně traktuje youtubový seriál ostravského divadla Mír sKORO NA mizině. Bizarní pak bylo znovuvztyčení mariánského sloupu na místě popravy Budovce, Jesenia a dalších „českých pánů“. Je to asi podobně vkusné jako postavit v místě popravy Milady Horákové sochu Lenina. Část historické obce to doprovodila „bořením mýtů“ k výročí Bílé hory, mnohem mýtotvornějším, než byly ony původní mýty. Mluvil tu někdo o konzervativním obratu?

--------------------

Milena Bartlová

historička umění

Kulturní zážitky byly loni, ehm, nestandardní. Na předem očekávaný zážitek roku, výstavu Atlasu Mnémosyné Abyho Warburga, se mi do Berlína nepodařilo dostat. Takže největším kulturním zážitkem byl nakonec hodinový koncert barokní hudby pro trubku, který se nesl tmou pod hvězdným nebem přes rybník z tábora Karlovy univerzity na Albeři. Konvenčnější odpověď zní, že mě silně oslovila knížka O Pavlovi od Dani Horákové, někdejší manželky filmaře Pavla Juráčka. Psaní o lidských bytostech má smysl jen za podmínky stejně kruté upřímnosti vůči sobě samému jako k objektu svého psaní. Mimochodem, je to první text, který rezonuje s mými vzpomínkami na informace o exilovém prostředí osmdesátých let. Doporučeno všem, kdo někdy manipulovali svým milovaným – a kdo říká, že nikdy nemanipuloval, dělá to dodnes.

--------------------

Štefan Švec

kritik, publicista

Potěšila mě spousta věcí. Jarek Nohavica vydal album Máma mi na krk dala klíč a já si s ním ověřil, že politický nesouhlas nemusí smrtelně podmiňovat vztahy. Jsou důležitější roviny, na nichž se lze potkávat. Knížky si nechávám odležet, takže literární událostí roku 2020 je pro mě výbor z básní Ivana Blatného Jde pražské dítě domů z bia… z roku 2017. Parádní. Co mi ale dělalo radost celý rok, je práce českých malířek střední a mladší generace. Zasněné fantazie Aleny Anderlové, ve kterých předměty září samy ze sebe. Groteskní, nespoutaný cirkus Kláry Sedlo, kde jsou i plyšáci živí. Pohlcující světy Radky Bodzewicz, v nichž mluví jeskynní malby s gotickou ikonografií dnešním jazykem. Hravé, půvabně ironické vystřihovánky Venduly Chalánkové. A to tu zdaleka nejmenuju všechny. Loni proto vyhrávaly malířky.

--------------------

Jan Bělíček

literární kritik

Román Mlíkař Anny Burnsové je zneklidňující studií sexuálního obtěžování za časů městské guerillové války. Tou je zde konflikt mezi loajalisty a republikány v severoirském Belfastu. Sexuálním predátorem je špion republikánských sil Mlíkař a jeho obětí osmnáctiletá vypravěčka. O knize se mluví hlavně v souvislosti s tím, jakým stylem je napsaná a odvyprávěná. Mě ale nadchla spíš proto, jak komplexně a zároveň nenuceně dokáže rozebírat zdánlivě jednoznačné jevy. Dokonale vystihuje ambivalentnost a vyhrocenost extrémně polarizované, vlastně válečné společenské situace, v níž se politickým gestem může stát i turbokompresor automobilu Bentley. Obraz hromady mrtvých psích mazlíčků, jimž britští vojáci podřízli hrdla, aby demonstrovali svou převahu nad vzbouřeneckou čtvrtí, ve mně zůstane ještě dlouho.

--------------------

Jiří David

vizuální umělec

Nevím, jestli je to jen covidovým časem, či už i mým věkem, ale říct bez obav, co bylo mým stěžejním kulturním zážitkem (pro mě vždy spíše prožitkem) uplynulého roku, mi přijde dost obtížné. Naštěstí pokud je něco umění, není to nikdy explicitně minulostí. A proto si dovolím prohlásit, že tím největším kulturním prožitkem roku 2020 pro mě byla kniha o životě Paula Gauguina Urozený divoch od Lawrence a Elizabeth Hansonových, vydaná poprvé v polovině padesátých let. Vrátil jsem se k ní po mnoha desetiletích a uchvátila mě, vlastně zcela pohltila, jinak než v mládí. Ne, není to snad žádná sentimentální obsese pokročilého věku nebo rezignace na současnost. Spíše vědomí, že síla umění naštěstí stále zůstává mimo doby i jejich konstrukce, a přesto dokáže v tom bezčasí spatřit smysl i marnost naší existence.

--------------------

Balla

slovenský spisovatel

Minulý rok získaly naše jihoslovenské Nové Zámky titul Město kultury, akorát že namísto kultury máme pandemii, lidé propadají skepsi a mnohé z toho, co mělo být, nebylo. Ale v rámci toho, co bylo, u nás v srpnu vystoupil zpěvák Ran Nir, spoluzakladatel skupiny Asaf Avidan & the Mojos, a představil album Obsession, co chvílemi znělo jako Cohen a chvílemi prý jako Cave – podle mě teda ne, ale i tak jsem si řekl, dobře, tohle je můj zážitek roku. Jenže nebyl, protože potom jsem slyšel album Puntičkár slovensko-maďarské skupiny Drť s Mišem Kaščákem. Zní jako Naked City od Johna Zorna, hlavně díky šílenému saxofonu skladatele Mira Tótha. Kaščák fascinujícím způsobem deklamuje idiotské výroky estébáka Alojze Lorenze a hudba se valí a řítí a po půlhodině je konec, no a až tahle půlhodina je můj kulturní zážitek roku.

--------------------

Kateřina Tučková

spisovatelka

Do paměti se mi za uplynulý rok vklínila především opulentní inscenace Gadžové jdou do nebe, kterou v Divadle Husa na provázku nazkoušel Jiří Havelka. Vzbuzuje bez nadsázky smršť emocí, jež plynule přecházejí od smíchu k pocitu trapnosti, po němž se přistihnete tančit a zpívat s rukama nad hlavou na hudbu, kterou jste nikdy předtím neslyšeli. Musím zmínit i objev rukopisu Václava Havla, o němž sám autor nevěděl, kam ho schoval. Před pár lety se našel v pozůstalosti Havlova přítele Zdeňka Urbánka a kus z něj už byl vydán. Doporučuju debatní pořad na to téma na havelchannel.cz. U čtenářského zážitku roku potom váhám mezi Svědectvím Margaret Atwoodové a fiktivním životopisem šprýmaře Enšpígla Tyll od Daniela Kehlmanna.

--------------------

Alena Zemančíková

publicistka

Mým zážitkem roku byla (díky stipendijnímu pobytu od Mezinárodního visegrádského fondu) expozice Krakov za okupace 1939–1945. Emocionálně působivá a skutečně imerzivní instalace, umístěná v administrativní budově někdejší krakovské továrny Oskara Schindlera na emailové nádobí. Zprostředkovává každodennost polských a židovských obyvatel, ale také okupantských Němců. Právě ta působí v kontextu existence ghetta, koncentračního tábora Plaszów a všeobecného nedostatku obzvlášť otřesně. Nastrojené nacistické panstvo v divadle Słowackého, generální guvernér Polska Hans Frank na bruslích, antisemitské vtipy, dlaždice s motivem hákového kříže. Tramvaj, nádraží, hospoda, kryt ve sklepě mezi zavařeninami. Příchod Rudé armády. Performativní zážitek.

--------------------

Robert Sedláček

filmový režisér

Myslel jsem si, že rok 2020 ustojím, ale neustál jsem. Náhlá, děsivá proměna, kterou jsme si všichni prošli, mě přivedla k tomu, že jsem začal znovu poznávat, jak vypadá scénář a film, protože ve filmu se nenosí roušky – kdo by se taky vydržel tak dlouho dívat jen na hrůzné oči vyděšených lidí. Vrátil jsem se k základům, abych znovuobjevil, jak vznikal můj vlastní filmařský rukopis. Opět jsem si přečetl Spolčení hlupců, Hlavu XXII a Dona Quijota. A poněkolikáté zhlédl filmy Coppoly, Scorseseho, Finchera či Michalkova. A taky Terryho Gilliama – jeho poslední, vymodlený snímek Muž, který zabil Dona Quijota je složitý, hrozně složitý, možná ho doopravdy chápe jen režisér sám, ale jde z toho neuvěřitelná tvůrčí svoboda. Pochopil jsem, že i já mám vzory.

--------------------

Štěpán Kučera

spisovatel, redaktor Salonu

Mám radost z malých věcí, které jsou vlastně vcelku velké. U jablonecké přehrady vznikla osvěžovna Voltovna – pan Špaček tam vaří vlastní pivo a na zahradě přes léto pořádá koncerty i divadelní představení pro děti. Krásný byl letní festival Rouškobraní ve Vlastibořicích nedaleko Sychrova – dechovka se tam docela přirozeně snoubila s koncerty alternativních kapel, místní s přespolními; a vrcholem byla poetická performance libereckého dua Veselá Trdla, která si vysloužila ovace i od publika, jež autorská čtení poezie obvykle nevyhledává. A do třetice, zářijový večer v libereckém kině Varšava představil působivou tvář zdejšího umění – německou tradici zastupoval kulinárně-historický knižní projekt Recepty Němců z Jizerských hor, současnost písničkářka Annie Pity či malířka Ála Plíhalová; a největší potlesk stejně sklidil Jiří Žáček, toho času frýdlantský rezident.

--------------------

Ondřej Císař

sociolog

„Copak lze opravdu vyprázdnit zemi, aniž by za to přišla odplata?“ ptá se Žofie v knize Karin Lednické Šikmý kostel. Její hrdinky a hrdinové prožívají na konci 19. století na severní Moravě to, co dnes sociologové označují jako první modernitu. Ta radikálně mění půdorys jejich životů, vše pevné se v jejich životním příběhu rozpouští, aby se znovu složilo zcela nově.

Stejnou zkušenost zažíváme dnes v druhé modernitě, která podobně rozpouští naše včerejší jistoty a vydává nás všanc nejisté budoucnosti. Není to kvůli pandemii, ta jen jasně osvítila proměny, které probíhají již dlouho. Dnes především v podobě změn klimatu, na něž naráží Žofie. Šikmý kostel tak nabízí obecnější příběh společenské transformace, než by se mohlo zdát. Příběh, který neodráží jen těžký život na Karvinsku v minulých staletích, ale mluví i k naší současné zkušenosti.

--------------------

Jiří Pehe

politolog

Jelikož po většinu roku nebylo možné či bezpečné navštěvovat divadla, koncerty a výstavy, využíval jsem opakovaně nabídky největších světových kulturních institucí na internetu. Galerie jako madridské Prado, pařížský Louvre, florentská Uffizi, londýnská Tate, ale i petrohradská Ermitáž nabízejí virtuální prohlídky. A přes internet bylo a je možné živě sledovat i některé koncerty předních orchestrů a představení předních operních domů, na něž by za normálních okolností nebylo možné sehnat lístek, i kdybych se do dané destinace vypravil. Takže místo výčtu největších zážitků nabízím výběr webových adres: metmuseum.org, museoreinasofia.es, uffizifirenze.it, tate.org.uk, nationalgallery.org.uk, hermitagemuseum.org, museodelprado.es, louvre.fr, eyerevolution.co.uk/virtual-tours, digitalconcerthall.com, philharmonia.co.uk, sfopera.com.