Článek
Co je to environmentální žal?
Vím, že to zní podivně. Ale environmentální žal je odborně popsán, je to psychiatrická diagnóza. Není to póza ani výkřik fanatiků, kteří se rmoutí nad tím, že se svět mění a nevyvíjí podle jejich představ. Zahraniční psychologie a psychiatrie chápe environmentální žal jako „emoční strádání způsobené ztrátou části přírodního světa“. Typicky doléhá na vyhořelé ekologické aktivisty a na terénní ochránce přírody, jejichž snažení většinou končí neúspěchem. Ale, široce nahlíženo, environmentální žal zažívá každý milovník přírody – i když ho v českém prostředí nenapadne hledat pomoc u psychiatra.
To truchlení může být tak silné, že je potřeba vyhledat odbornou pomoc?
Environmentální žal nebývá méně silný než žal osobní. Psychologové a thanatologové pozorují u některých ochránců přírody podobné příznaky: akutní posttraumatickou stresovou poruchu, těžkou únavu a epizody pláče. Ale zároveň se žal environmentální od osobního liší, například zánik biologického druhu bývá tak trýznivý, protože, na rozdíl od údělu smrtelníků, není fatální, bylo možné se mu vyhnout, nebo ho aspoň odsunout v čase. Dalším charakteristickým znakem environmentálního žalu je jakýsi neurčitý pocit lidské viny – ekologické škody jsou přímým důsledkem lidské nepozornosti a bezohlednosti. A nepřímo důsledkem našich nároků na životní úroveň. A ještě jeden důležitý rozdíl: osobní žal bývá zmírňován soustrastí, ten environmentální hledá ve svém okolí pochopení obtížně, většinou marně.
Ale co výzkumy veřejného mínění, kde se dušujeme láskou k přírodě?
Nenechte se mýlit. Ve skutečnosti má většina občanů k takové lásce daleko a na environmentální žal pohlíží jako na citovou přepjatost. To tedy neplatí o mých studentech, kteří líčení environmentálního žalu v mé knize přijali s pochopením; v seminářích o něm někteří mluví s přesvědčivou autentičností, na základě vlastní zkušenosti. Jen nevím, zda mám mít z tohoto souznění radost… Ale neměli bychom zapomínat, že kromě negativních dopadů na psychiku má environmentální žal i jeden příznivý efekt – může mít katarzní funkci. Paradoxně osvobozuje od pocitů zoufalství. Tam, kde se optimista a nadšenec cítí dotčen, kde je zklamán a rezignuje, tam se environmentální truchlenec nenechá odradit: nemá iluze, nic neočekává a vytrvá. To jsou výhody pesimismu, jak o nich hovoří britský filosof Roger Scruton.
Doléhá environmentální žal také na vás?
To víte, že ano. Masivně. Mám obzvlášť vyvinutou jednu jeho dimenzi – říkám jí meteožal. Pociťuji ho, když dlouho neprší, když je horko a sucho, což je u nás na jižní Moravě nejen letos převažující stav. Klimatologové bez přehánění a také bez vzrušení hovoří o tom, že se zde krajina postupně mění v polopoušť. To je přece děsivý výhled!
Dnes mluví o suchu každý trouba, sucho je předmětem jednání všech možných grémií, mediálním tématem. Můj meteožal je ale dlouhodobý. Už před více než čtyřiceti lety jsem napadla způsob, jímž Hydrometeorologický ústav prezentuje veřejnosti zprávy o počasí. Meteorologové se podbízejí optice dovolenkářů, je to populismus v koncentrované podobě: když měsíc v kuse praží slunko, máme „pěkné počasí“, když se blíží fronta, „doufáme, že se počasí nezkazí“. Když to slyším, úpím i jako socioložka. Zdá se, že odborníci dnes tuto dikci konečně opouštějí, ale zase jen ve dnech skutečně kalamitních.
Jeden druh environmentálního žalu je pak všeobecně rozšířen a je až na výjimky představované občanskými sdruženími a ekologickými aktivisty občany přijímán s jakousi samozřejmostí a odevzdaností. Američtí psychologové mu dali jméno solastalgia. Jde o zánik krajiny, k níž člověk, třeba nevědomky, přilnul. Krajina se dramaticky mění těžbou, expanzí průmyslové zástavby, způsobem zemědělského hospodaření, ale i změnami klimatu.
Co zmizelo z české krajiny?
Louky, mozaika polí, meandrující potoky, aleje, cesty, ptáci. Idylický obraz venkovské krajiny, který nám vtiskly Alšovy perokresby, Mánesovy obrazy, Raisovy romány a Smetanova hudba, zanikl – navždy. Ale není třeba starých romantických asociací. Když se mí vrstevníci po letech vracejí do krajiny svého mládí, vesměs si stýskají, že se změnila k nepoznání.
Hana Librová
Ještě bych se ráda zmínila o rorýsech. Skoro se obávám, že už s tématem rorýsů obtěžuji, jsou i podstatným motivem mé knížky. Ubývá jich rapidně. V moderních, opravených, čistých a hygienických městech přicházejí o hnízdiště i o potravu – létavý hmyz. Pokouším se rorýsům vytvořit náhradní hnízdiště a přemlouvám k tomu své přátele, sousedy i zastupitele. Ale vzdušný plankton, hlavní složku rorýsí potravy, vykouzlit nedokážu.
Dle výzkumů pravdivé informace o stavu životního prostředí vedou spíš k vytěsnění či popření, mají tedy opačný účinek, než by bylo třeba. Někteří psychologové proto environmentalistům doporučují, aby veřejnost „nestrašili“.
Věc je příliš vážná amorálně významná, než abychom se k ní směli stavět pragmaticky. Ať je účel a úmysl sebelepší, jde-li o základní otázky našeho života, nesmíme se uchylovat k manipulacím, ke lžím nebo k polopravdám, případně stav zamlčovat. Společnost si přece vydržuje vědce, intelektuály, aby jí pomohli orientovat se právě v podobně závažných problémech!
Něco jiného je, že i když už dnes lidé vesměs vědí, jak škodlivá je po mnoha stránkách jízda automobilem, aut se nevzdávají. Konečně se podařilo na našem venkově obnovit hromadnou dopravu – a já v autobusech jezdím jako jediný pasažér. Víme, jak málo je v krajině vody, a napouštíme si na zahradách plné bazény. Takže když to bilancujeme bez příkras, když to vezmeme střízlivě, vyjde to skoro nastejno: máme-li informace, nebo nemáme, stejně se chováme k přírodě bezohledně.
Dílčí projevy globální ekologické krize je snad ještě možné přehlížet. Kdy podle vás udeří tak, že náš svět převrátí vzhůru nohama?
Vtip je v tom, že právě ty dílčí projevy bychom přehlížet neměli… Jistě, environmentální problémy mají globální povahu, ale projevují se místně. Citlivý, elementárně poučený člověk přece pozoruje a ví: tři zimy bez sněhu, kumulace teplotních a srážkových extrémů, zánik mravenišť v lesích a úbytek ptáků v zemědělské krajině, to všechno jsou známky, že není v pořádku něco podstatného. Ekologická krize není dílo jednoho okamžiku, neudeří jednorázově jako jakýsi blackout. Je nebezpečná právě pro svou plíživost. Ale zároveň je to asi tak, že po určité plíživé gradaci překvapí nečekaným skokem.
Co považujete za její podstatu, kritérium?
Úbytek biologické diverzity, zánik biologických druhů. Když se na ekologickou krizi podívám z tohoto hlediska, nepochybuji, že už je zde. A ve světě zbaveném radosti z jiných bytostí se mi žije těžko – teď jsem vám předvedla, co je to ten environmentální žal.
Věrní a rozumní jsou vaší třetí sondou do života dobrovolně skromných lidí. Vypadá dnes dobrovolná skromnost jinak než před dvaceti lety?
Je pozoruhodně nezměněná. Jistě, mí respondenti nežijí ve vakuu, všichni mají počítač, většina si pořídila auto. Ale základní rysy jejich života se nezměnily: záliba v situacích a věcech, které se nedají koupit, radost z mezilidských vztahů, rodinných, sousedských, ale i obecních, domicilnost, vztah k domovu, skepse k vývoji, kterou se nenechají zkrušit, zvládnutý environmentální žal, často pomocí obrany náboženskou vírou.
Jak se vaši respondenti vyrovnávají s tím, že individuální snažení klimatické změny nezastaví, protože skutečně účinná opatření jsou zcela v kompetenci a na libovůli nadnárodních korporací, respektive že jsou klimatické změny produktem neoliberálního systému?
Oni nejsou naivové, ale ani revolucionáři. Neumím jejich postoje charakterizovat líp než citáty z rozhovorů. Mirek Janík z Valašských Klobouk odpověděl: „Nedá sa, leda stát na brzdě.“ Pro silně zastoupený podsoubor praktikujících křesťanů je zase charakteristický výrok bývalého soukromého zemědělce pana Maláče: „Je spousta krásnejch malejch aktivit. Když zajdeme k říčce Kyjovce, jsou tam bobři a malý rybníčky, spousta lidí se na tom podílí. Dobří starosti nebo nějakej podnikatel, kterej nějakou korunu pustí… Ale mám pocit, že globálně se to sune strašně špatně. Třeba půda se strašně kazí, to bude za nějakejch dvacet let gigantickej problém, s kterým si lidstvo neporadí… Naše děti čekají těžký doby, ne nezajímavý, nějak to bude pokračovat… je to jen smutná epizoda velkýho příběhu.“
Proč jste dala knize podtitul Kapitoly o ekologické zpozdilosti?
Trochu manýristické, že? Slovo zpozdilost jsem zvolila, protože má v češtině dva významy. Vyjadřuje jednak jakési zpoždění v čase: na záchranu „naší“ přírody, jak jsme se ji naučili obdivovat a milovat, je už pozdě. A zpozdilost naznačuje také pošetilost. V tom smyslu je to slovo v podtitulu trochu provokace. Kladu si společně se čtenářem otázku, kdo z objektů mé knížky je vlastně ve vztahu k přírodě pošetilý, zpozdilý. Technooptimista spoléhající se na technická řešení ekologických problémů? Aktivisté, účastníci blokády na Šumavě? Či básník zoufalý nad vysychající tůní? Abych totiž nezapomněla, do knihy jsem vložila i environmentální lyriku Radka Štěpánka. Spolehla jsem se, že pomůže v tom, co odborná próza nedovede – naznačí těžko uchopitelnou krásu přírodních dějů a zároveň faktickou složitost environmentálních otázek.
