Článek
Zatímco český kardinál Duka pro mnohé ztělesňuje církev založenou na prelátech oděných ve zlatě a přátelících se s mocí, papež František působí jako jeho absolutní hodnotový opak. Tam, kde český primas volá po nacionalismu a křesťanské hodnoty prakticky ztotožňuje se sobectvím, akcentuje papež sociální nerovnosti napříč globální společností, kritizuje konzumerismus, individualismus, dlouhodobě se staví na stranu utlačovaných a znevýhodněných a tematizuje otázky postavení lidí bez domova a lidských práv obecně.
Na smetišti epochy? Esej Aleny Wagnerové
Již od své druhé encykliky Laudato si’ (česky Tobě buď chvála) si František jasně vytyčil směr, kterým chce katolíky vést. Opakovaně tematizuje péči jako silný společenský princip a nastoluje otázku klimatické krize v kontextu spirituality i lidského jednání, mluví o lidské důstojnosti a bourá též některá genderová tabu.
Naposledy na sebe upozornil videozdravicí zaslanou účastníkům a účastnicím Mezinárodní konference práce. Už během pandemické krize vyzdvihoval František práci prodavaček, lidí působících ve zdravotnictví, v dopravě či pohřebních službách. Tentokrát se obrátil na odbory, jejichž činnost dokonce označil za „prorockou“, a znovu připomněl nutnost nastolení sociální spravedlnosti v postcovidovém uspořádání světa. Tradičně také zmínil postavení migrantů.
Apolena Rychlíková (1989) je dokumentaristka a publicistka.
Jeho poslední výstup znovu potvrdil hlubokou propast mezi českou církví a tou, kterou zastupuje papež František. Dominik Duka si z konzervativních témat, jako je rodina nebo národ, udělal zástěrku pro rozdmýchávání kulturních válek a zároveň posilování spojenectví politické moci a církve, které však do moderní společnosti a sekulárního státu nepatří. Duka používá náboženství jako nástroj odporu k modernitě, a církev se tak pod jeho vedením začala blížit spíše nějaké ultrapravicové politické straně než sdružení věřících, jejichž hlavním motivem má být láska, starost o bližní a umění odpouštět.
Je to paradoxní. Pro ty, kteří chtějí v Česku v tyto křesťanské hodnoty věřit, tu zbyl „jenom“ papež. Odvážný a nenápadný radikál, díky němuž se dá na církev dívat i trochu jinak než jako na středověké uskupení patriarchů, které si poslušnost svých oveček vynucuje tím nejhorším možným způsobem: skrze strach a uměle vyvolávaný pocit viny.
