Křehký svět Sally Rooneyové. Sloupek Apoleny Rychlíkové

Její psaní totiž zachycuje nejen trápení této generace, často související s třídním původem, nenaplněnými ambicemi, bolestivým prožíváním vztahů či tlakem okolí na výkon a vzdělání, ale i způsoby, jakými jsou mileniálové spolu zvyklí komunikovat. Přes maily, sociální sítě, občas příliš otevřeně a jindy bojácně, s velkou mírou nedořečenosti.

Čtenářský úspěch i nadšení kritiků stvrdila Rooneyová v roce 2018 další knihou – Normální lidi (česky Argo 2020). A krátce před třicítkou se tak stala globální literární superhvězdou. Potvrzuje to i skutečnost, že oba zmíněné romány se již dočkaly seriálového zpracování. Po úspěchu Normálních lidí teď přicházejí Rozhovory s přáteli.

Seriál opět spolurežíruje Lenny Abrahamson a znovu jsme nenásilně vtahováni do složitých příběhů vztahové každodennosti. Pomalý, jemný a intimní seriál ukazuje, že schopnost přinášet osobní, ale přitom životně důležité otázky do současné popkultury má smysl. A na rozdíl od adaptace jiného literárního fenoménu, tetralogie Geniální přítelkyně spisovatelky Eleny Ferrante, neexhibuje na úkor předlohy. Naopak se vyznačuje respektem a důrazem na bohatý, leč mnohdy zmatený vnitřní svět hlavních hrdinek a hrdinů.

Rooneyová sama sebe označuje za marxistku. Ve zdánlivě apolitických příbězích o vztazích mezi přáteli, milenci nebo partnery je politika vždy silně přítomná. Nezrcadlí se pouze v tom, o čem spolu lidé mluví, ale i jak vzájemně nahlížejí své chování. Tedy jako střety různě privilegovaných skupin, co občas prostě jednají tak, jak jim velí životní zkušenost. Ať už je spojená s jejich genderem, sexualitou, či právě sociální třídou.

Snaha o reflexi vlastního konání skrz obecnější společenské pojmy dělá z hlavních postav románů irské prozaičky plastické bytosti, jejichž prožívání nikdy nezůstává pouze jejich. Odehrává se ve spletité síti minulosti, přítomnosti, úvah o budoucnosti, pod nánosem větších či menších rodinných křivd, v interakcích se sebou i s ostatními, v nekonečném ohledávání hranic – svých i těch jiných.

Ačkoli novější ze seriálů – Rozhovory s přáteli – nepřináší tak silnou a komplexní výpověď, jako to dokázali Normální lidi (možná i proto, že autorka knih tentokrát nespolupracovala na scénáři), opět nám připomíná, kolik síly tkví v křehkosti. V jemných obrazech nastupující i etablované dublinské intelektuální elity je to nakonec péče, jež svou tichou radikalitou mění vzájemné hierarchie. Někdy sobecky, jindy laskavě, občas zase s radostí a vervou. Ve většině času – literárního i seriálového – ale úplně obyčejně. A právě v tom tkví její vzácnost.