Když tomu nerozumím, je zle. Pošetilci, šarlatáni a buřiči podle Rogera Scrutona

Pod tuto nálepku, která zkresluje a zjednodušuje, což usnadňuje její šíření v médiích, se snadno vejdou všichni, kdo v nedávné minulosti kriticky přemýšleli o světě západní civilizace. A dokonce si dovolili nevidět ji jako nejlepší místo k životu. Sociální kritika je dnes chápána jako podrývání našich jistot, jako zvrácený nástroj, zlovolně rozkládající „přirozený“ svět našeho života.

Tento rámec je bohužel i východiskem knihy Rogera Scrutona Pošetilci, šarlatáni a buřiči. Myslitelé nové levice (přeložil Ladislav Nagy, JČU 2021).

Marxovo myšlení, s nímž se Scrutonem kritizovaný „proud“ ve všech odbočkách tak či onak vyrovnává, je pro britského konzervativního myslitele Kainovým znamením, cejchem vypáleným do všech textů moderního francouzského a německého myšlení a zasahujícím i jinak odolné britské ostrovy.

Před necelými dvěma lety zesnulý Scruton, který měl blízko k československému disidentskému hnutí sedmdesátých a osmdesátých let, je erudovaným čtenářem: brilantně rozebírá složité pojmy i souvislosti dějin filosofie; jakmile však zabliká jeho antimarxistická kontrolka, je s myšlením konec.

Scruton kritizuje většinu vybraných myslitelů od Sartra přes Adorna po Foucaulta, Deleuze či Žižeka za jejich ideologickou předpojatost, podvratnou levicovost, kterou se prý nakazili od nemocného Marxe. Sám se ale od počátku dopouští kritizovaného faulu, když vlastní východisko „zdravého rozumu obyvatele anglického venkova“ vydává za apodikticky správné.

Je to téměř metoda: nejprve začne vážně rozebírat filosofické dílo, ale postupně v něm objevuje levicové úchylky, které nakonec vše vyprázdní, takže Scrutonovi nezbývá než se předváděnému myšlení ve zdánlivé (ne)logice věci vysmát jako rádoby revolučnímu blábolu.

„Nic znamená cokoli a přesně to je revoluce, jmenovitě stroj, který zničí veškerý význam,“ píše Scruton, jehož čtenářským klíčem je především snaha všech probíraných filosofií podrývat přirozený jazyk.

Na tom by nebylo nic zvláštního, filosofie druhé poloviny 20. století se skutečně vyznačuje obratem k jazyku jako místu dění smyslu i preferovanému bojišti moci. V tom je Scrutonova kritika klasická a legitimní. Co už překračuje tyto hranice, je výklad obratu k jazyku jako přechodu k orwellovskému newspeaku, tedy ideologicky motivovanému nástroji k ovládání lidí. Orwellova novořeč z románu 1984 je ve Scrutonově pojetí jazyk komunistických politruků, kteří rozmazávají význam slov, aby mohli snadněji ovládat lidi.

A tak se i existencionální nicota Sartrových románů mění v záměr rozředění smyslu s revolučním podtextem; Foucaultovy rozbory biomoci jsou pokusem vyprázdnit smysl společenství; Lacanův bezedný roztříštěný subjekt perverzí levičácké nenávisti k měšťákům; Deleuzovy úvahy o schizoidních tocích touhy blouzněním chorobného mozku, který předřazuje rozdíly substancím života.

„Tento stroj revoluce sestrojili Jacques Lacan, Gilles Deleuze a několik dalších z odpadu freudovské psychologie a saussurovské lingvistiky, které připojili ke Kojevovu hegelovskému měchu, jejž nadmuli svými žvásty,“ shrnuje Scruton psychoanalytickou větev francouzského myšlení.

Jakmile se objevuje něco nesrozumitelného, něco, co nejde Scrutonovi na rozum, následuje výpad proti autorovi. Scruton je muž ostrého pera, cvičený anglickým sarkasmem a ironií, a jeho šlehy jsou samy o sobě zábavné, ale nepracují s kontextem posuzovaného myšlení, a často se ani nepokoušejí najít jeho jiný než politický či mediální smysl. Konec uvažování – blábol, žvást! A všude strašidlo strašidel jménem Marx.

„Horkheimerova kritická teorie je ve skutečnosti kritickou filosofií Kantovou předělanou v nástroj společenské kritiky a formovanou údery Marxova kladiva,“ píše například Scruton, čímž se vypořádá s představou ideologického utváření lidí jakožto subjektů více či méně neviditelné práce ideologizovaného prostředí moderního kapitalismu.

Habermasově přemýšlení, jež opravdu není strhujícím psaním, uzná Scruton banální pravdivé věty, ale „zbytek je bohapusté žvanění, skoro nepochopitelné, součást nekonečného proudu úvah ve stylu na jedné straně / na straně druhé, inspirovaných tou či onou knihou, jež právě zaujala Habermasovu pozornost, a zaneřáděných sociologickým žargonem“.

Povážlivě rychle, jednoduše a předvídatelně se Scruton uchyluje k odsudku nelogičností a paradoxů, které jsou přitom centrem tvůrčího souboje s jazykem a pojmy filosofické tradice. Příliš snadná je zde zkratka ke slovům žvást, blábolení, nic. A není to jen nedostatkem empatie a ideologickými předsudky, nýbrž i nepochopením toho, co to ti lidé vlastně dělají.

„Práce se měří účinností, řeč srozumitelností. Pravidla řídící tu první jsou tudíž technická a týkají se volby prostředků pro nějaký účel. Pravidla řídící tu druhou jsou konstitutivní, jako pravidla hry, a slouží k tomu, aby definovala význam toho, co se udělá,“ vysvětluje svůj postoj Scruton.

Úctyhodný anglický bard jako by nechápal, že myšlení, které on tak radostně ponižuje, se pokouší myslet základy určování pravidel hry, a že tudíž nemůže mluvit tradičním jazykem pragmatického účelu, jež Scruton považuje za limitu každé filosofie.

Scruton nakonec uznává erudici Badioua, spisovatelský talent Sartra, esejistický vhled a bravuru Foucaulta či vzdělanost Žižeka. Neodpouští jim však údajnou nenávist vůči řádu, který chtějí bourat a který je podle Scrutona přirozený, a také to, že je jejich kritická „alternativa“ vždy negativní: nenabízejí nic pozitivního, na čem by se dalo stavět. Scruton do hry vrací starou otázku, jak může z ničeho, prezentovaného tímto myšlením, vzniknout něco, v čem by se dalo žít. Právě v této námitce absence pozitivity lze vidět nejsilnější gesto Scrutonovy kritiky, která se ovšem dostává do podivného paradoxu: námitka chybějícího plánu je oprávněná i podle řady levicových myslitelů, jakýkoli náznak pozitivity je ale Scrutonem ihned usvědčen coby destruktivní marxistické sociální inženýrství.

Člověk by scrutonovsky řekl, že zde snad pracuje nějaká nenávist, a přitom myslitel „jen“ říká, že máme držet status quo a věřit, že věčná lidská přirozenost i ty největší katastrofy a změny nějak přežije. Věřte, pokud to život unese…