Když filosof neumí říct ne. O mediálním působení Anny Hogenové

Profesorka Hogenová tak začala vadit i filosofům, kteří její způsob veřejného filosofování považují za ostudu oboru, za bytostný žvást, jak ve svém textu Žena za pultem filosofie v Lidových novinách shrnul Vojtěch Kolman.

Problém ale není ani tak v tom, že se paní Hogenová pouští do svých poutí na pastvinách bytí či všelijakým jiným způsobem používá frivolní heideggerovskou rétoriku, které nikdo nerozumí, že uvlastňuje jsoucna i sama sebe v bytí nebo že velmi vulgárně prezentuje Marxovo oddělení člověka od role prostředku v čistý účel, což by v jistém kantovském čtení dokonce mohlo naznačovat, že hodnota člověka je výjimečná, protože estetická.

Ostatně podobně vysmívaný býval i Václav Havel, když se pro nedostatek slov či ze strachu ze slova Bůh upínal k Bytí, dokonce k jeho paměti a podobným zaumnostem. Přičemž se ten, kdo se mu smál, jen málokdy staral o to, co má tato „slovní přepjatost“ znamenat, jaký smysl nese.

Anna Hogenová je nesporně ve své rétorice obětí heideggerovské autosugesce o proniknutí do hlubších rovin existence a smyslu světa, které se pak ve veřejném prostoru zvětšují do obludných rozměrů. Hogenová tím však jen na scéně mediálního divadla naplňuje to, co se po ní žádá. Saturuje veřejnou poptávku po mudrcovi (zde po moudré ženě), který rozumí životu nějak jinak, hlouběji, podstatněji, jelikož coby odborník vidí do jeho tajemství. A kdo jiný by tímto odborníkem měl být než filosof?

Filosof tradičně není tím, kdo sedí na katedře a sepisuje odborné texty, které vyvolají potřebu dalších odborných textů, nýbrž někdo, kdo se ve městě, nikoli za jeho branami, stará o obec, a to tak, že jí nedá spát. Že se dotazuje po možnostech pochopení společné i osobní existence, opakovaně se ptá po smyslu, problematizuje staré pravdy, vymýšlí nové způsoby chápání.

Už ikonická postava veškeré filosofie, antický Sókratés, je takovým zábavným i protivným elementem, kterého si přesto či právě proto všichni rádi pozvou ke stolu na hostinu. A je to také první karikatura filosofie. Sókratovy řeči jsou někdy podobně éterické jako věty profesorky Hogenové, ale hlavně je tu vyjadřován společenský nárok na Sókrata jako na veřejného mudrce, který přináší pravdu, jež společnosti chybí.

Sókratés se této nárokované povinnosti chytře vyhýbá. V klíčových chvílích si pomůže mytologickým vyprávěním, které nenápadně zakrývá, že pravdu nelze vyjádřit pozitivně bez imaginativní práce. Jindy uteče do sofistických kliček, jimiž nakonec rozleptá jistoty všech samozřejmě vědoucích. Smyslem této nekončící práce, jak všichni vědí z hodin školní filosofie, je přivést ostatní i sebe k myšlení, ke společnému úsilí myslet, což znamená ke změně sebe sama.

To se ovšem, bohužel, u profesorky Hogenové většinou neděje. Na rozdíl od Sókrata, a možná až příliš snadno, podléhá pocitu majetnictví vědění, který jí ona společenská poptávka sugeruje.

V tomto smyslu by se dala Anna Hogenová omluvit jako někdo, kdo podléhá mediální inscenaci, a aniž by si to připouštěla, zcela naplňuje roli, která jí byla přisouzena, tedy roli „moudré ženy“, „filosofky“. Každý je jistě rád, může-li být na chvíli veřejně moudrý, na Facebooku se tak děje neustále, ne každý si ale tuto jízdu po klouzavé medialitě užívá s takovým gustem jako Hogenová. A když už se jede, je zatraceně těžké říct ne, zastavit proud veřejného mudrování, které se snadno mění v parodii myšlení, tak jako se skutečná politika mediálně mění v parodii politiky.

Zároveň to není tak, že by na vině byla jen média. Ta se pouze snaží naplňovat touhu společnosti po receptech na správný a dobrý život, na společenské a osobní dobro všech, ať už ho přinášejí ezoterici, filosofové, nebo mudrující psychologové a ekonomové.

Stejnou část viny jako média nesou ti, kdo podléhají pocitu vlastní důležitosti a jdou mluvit i o něčem, k čemu nemají co říct; třeba proto, že jejich obor „filosofie“ se zajímá o celek a z hlediska celku dnes nikdo nemluví. Ó, jak moderním společnostem chybí odborníci celku!

A tak se setkáte s filosofy, kteří radí německé vládě, zda má nebo nemá vysílat zbraně na Ukrajinu, nebo s jinými, kteří dokážou jemně rozlišit mezi legitimní a nelegitimní pomocí Ukrajině, přičemž pár letadel je ještě legitimních, kdežto západní pěchota na ukrajinské půdě už ne.

Filosof to většinou nedělá proto, že má plnou hlavu takových úvah, ale protože se ho na to ptají a on nemá sílu odmítnout, prohlásit: „Promiňte, o tom si nemyslím nic, tomu nerozumím.“

Jako by filosof neměl právo říct ne, když ho společnost přes mediálního služebníka žádá o radu. Na rozdíl třeba od Jürgena Kloppa, který si to klidně dovolit může. Když se trenéra Liverpoolu předloni ptali, co říká covidové situaci a lockdownům, které zasáhly i fotbalový průmysl, udiveně odpověděl: „To se ptáte mě? Jak je v tom můj názor důležitý? Měli byste se zeptat někoho jiného.“

Opakovaně toto téma probírám s jiným filosofem: s Miroslavem Petříčkem. Jeho pozice je ambivalentní a jistým způsobem umožňuje zasadit případ Hogenová do širších souvislostí, abychom si jen neužívali výsměchu a parodicky nerozvíjeli heideggerovskou novořeč paní profesorky, ale abychom si z téhle filosofické taškařice i něco vzali.

„Je to moje práce,“ odpověděl profesor Petříček, když ode mě dostal otázku, proč odpovídá často na něco, co mu zrovna nelétá hlavou a co je od jeho práce na míle daleko. Třeba když někdo chce, aby filosof rozsvítil problém ekonomické nebo covidové krize.

„Já jsem za to dokonce placen!“ dodal se smíchem a s notnou dávkou sarkasmu i sebeironie, v níž se skrýval právě onen vztah společenské potřeby, o němž už byla řeč.

Filosofové jsou nuceni odpovídat, protože na to má společnost nárok, neboť k tomu si je přece na katedrách univerzit platí, a kde jinde než na mediálním tržišti mají za toto dobrozdání společnosti splácet účty?

Jenže když je „filosof na telefonu“ médiím k dispozici neustále, což se evidentně přihodilo Anně Hogenové, je zle a velmi pozdě, jak naznačuje i ta nepříjemná telefonní metafora, která nakonec přechází do ostré kritiky filosofčina veřejného počínání.

Miroslav Petříček si je na rozdíl od Anny Hogenové této hranice vědom, jakkoli je dnes těžké nepodlehnout vábení a „nemluvit ke všemu“, takže se kdekdo veřejně činný může snadno přistihnout, že v televizním či rozhlasovém studiu zbytečně zmnožuje hladovou kulturu žvástu. A není nic hroznějšího než se nechat chytit v síti této drtivě prázdné mediality. Tady opravdu „Nic nicuje“.

Filosof má ovšem stále dostatek soudnosti, neboť na rozdíl od šiřitelky a majitelky zahlédnuté pravdy dokáže společnosti na její směšný požadavek „řekněte nám pravdu o hodnotách života“ odpovědět tou nejpřísnější filosofickou pravdou, jako to dělá Miroslav Petříček: „Tenhle nárok na dodání pravdy je šílený… Když jsou v krizi hodnoty, je tu přece myslitel, a ten všechny zachrání a řekne nám, jak se to s těmi hodnotami má. Jenže on přijde a řekne: ‚No, umřete!‘ To je jediné, co jim dokáže říct. ‚Tomu se nevyhneme, život je smrtelná choroba – všichni umřete.‘“

Anna Hogenová si jistě za své vzletné heideggerizování zaslouží kritiku. Je jí ale třeba též poděkovat, protože bez ní bychom nevěděli, že Hogenovou jsme potenciálně všichni. My, kdo vstupujeme na agoru (do médií) s nárokem myslet či filosofovat, ale přitom také, aniž to chceme, naplňovat veřejnou potřebu moudrého vhledu, „uvlastnění všech ve všem“…