Článek
Výsledkem snahy autorů knihy Martina T. Zikmunda a Jana Paulase je text o dvou rovinách. Otevřené bilancování Kropáčkovy životní cesty ve druhé polovině 20. století a výkladově laděné kapitoly zabývající se rozsáhlým muslimským zeměpásem – od severní Afriky až po Indonésii. Ty zas a znovu ukazují na pestrost islámu, který byl vždy pluralitní; chybí mu závazná centrální autorita na způsob papeže či církevních koncilů. Jedinou autoritou je Korán. Leč různě až protichůdně – někdy poklidně, jindy radikálně – interpretovaný. Přitom se Kropáček domnívá, že se dnes pomyslné interpretační nůžky dále rozevírají. Muslimské společnosti se čím dál víc štěpí na reformisty, tíhnoucí až k sekularismu západního střihu, a konzervativce a militanty. Tato polarizace byla v islámu již nějakou dobu přítomná, arabské jaro ji zviditelnilo a dodalo jí novou energii.
Zobecňování však v každém případě znásilňuje pestrost reality. Západní novináři se zpravidla sice tváří objektivně, zdůrazňují však často pozitiva a potlačují negativa strany, s níž sympatizují. Při reportování o muslimech informují o násilí a nevyvažují svůj pohled zprávami o snahách samotných muslimů mírnit horké hlavy. Kropáček se snaží o vyváženější perspektivu.
Kupříkladu v kontextu aféry s Chomejního fatvou proti Salmanu Rushdiemu (1989) podle něj média „zapomněla“ informovat, že většina islámských duchovních neodsoudila jen urážlivou knihu Satanské verše, ale jedním dechem i fatvu žádající smrt spisovatele. Nebo když dva radikálové za pokřiku Alláh Akbar zavraždili britského vojáka (2013), londýnští muslimové vraždu odsoudili jako „barbarský čin nemající jakoukoliv vazbu na islám“. A pokud se to snad někomu zdá pokrytecké a nepřesvědčivé, Kropáček připouští, že souvislost islámu s útokem vysledovat lze – asi takovou, jakou je souvislost křesťanství s řáděním norského teroristy Breivika (2011), který si svůj zmatený manifest vyzdobil křesťanským křížem. Konečně, jakkoliv je dnes častým tématem útlak křesťanů v muslimských zemích, v severním Egyptě to byla proamerická sekulární diktatura, stylizující se do spojence v boji s islamisty, která křesťanům celých 17 let bránila postavit kostel. Povolení dostali až za islamistického prezidenta Mursího (2013).
Právě dialog muslimů a křesťanů je Kropáčkovým životním tématem jdoucím napříč kapitolami knihy. Nevystupuje zde jako od světa odtržený akademik, ale jako angažovaný intelektuál se starostí o společnost, ve které žije. Svůj optimismus patrně čerpá z křesťanského ekumenismu, kdy se od druhé poloviny 20. století podařilo skrze dialog překonat odvěkou řevnivost katolíků a protestantů.
Je ovšem faktem, že muslimové právě tyto spory uvnitř křesťanství vždy chápali jako důkaz jeho překonanosti. Obecně mají tendenci k nadřazenosti díky pocitu vlastnictví plné a konečné Pravdy. Mohamed podle nich završil předchozí proroctví seslaná židům a křesťanům. Kropáček to přirovnává k dřívějšímu pohledu křesťanů na židy. Lid Nové smlouvy se také cítil nadřazený těm, kteří ji nepřijali.
Podobně Kropáček upozorňuje na občasný problematický nesoulad slov o toleranci a praxe na straně muslimů. Třeba iniciativa saúdského krále Abdulláha (2008) sice přišla s výzvou ke spolupráci všech věřících: „Rozdílnost ras, národností a náboženství je faktem, jaký si Bůh přál, a měla by vést ke vzájemnému porozumění a spolupráci.“ Saúdský trůn se však vahou své autority správce okrsků Mekky a Medíny nijak nevyslovuje proti konkrétnímu pronásledování křesťanů v zahraničí. Také doma jako jeden z mála zakazuje křesťanské kostely – v době, kdy jejich stavbu pro početné západní i filipínské pracovníky povolily sousední země: Kuvajt, Spojené arabské emiráty, Bahrajn, Omán či Katar.
Kropáčkův hlas je dnes v atmosféře strachu z islámu důležitější než kdykoliv předtím. Kritizuje radikály z obou táborů, kteří se vzájemně potřebují a svými šílenými provokacemi dále stimulují: jak islámské fundamentalisty, v současnosti nejvíce viditelné v Iráku a v Sýrii, tak ale i západní islamobijce a jestřáby. U obou nachází obdobnou „tvrdost srdce“ a intelektuální rigiditu, vedoucí k neochotě trpělivě rozlišovat, a vidět tak složitost našeho světa. Síla Kropáčkovy knihy je tak i její slabostí – nejspíš nebude mít šanci oslovit početné zástupy těch, kteří touží po jednoduchém a bezproblémově přehledném obrazu dobra a zla.