Kam zmizel ten sešitek? Igor Malijevský o krizi současné výtvarné kritiky

To, co se u toho sešitu odehrávalo, byla totiž vážná věc, trochu podobná prezidentským volbám. Návštěvníci do něj psali dojmy z výstavy, samozřejmě nejčastěji pozdravy, podpis či nějaké vtípky, lidé rádi chválí. Přesto jsme se s přáteli občas neudrželi a tu a tam některému umělci navrhli změnu zaměstnání s příslibem, že ho doporučíme, případně jsme připsali deset podobných nebo lepších „projektů“, než byl ten jeho, aby měl do zásoby a nemusel se dřít s vymýšlením, když mu nápady evidentně dělají problém.

Někdy se v sešitě dokonce rozvinula diskuse a lidé na své názory vzájemně reagovali.

Když začaly sešitky z výstavních sálů mizet, myslel jsem si zpočátku, že se jen přestěhovaly do virtuálního prostoru; tam by se dalo reagovat i zpětně. Ale nepřesunuly, prostě zmizely. Možná těch legrácek začalo přibývat. Možná si někdo úspěšný a slavný nechtěl nechat pořád nadávat od obyčejných lidí. Těžko říct.

Pro ty, kterým by nějaké to počteníčko na výstavách scházelo, je teď místo sešitků připravena náhrada – velký panel s rozsáhlým kurátorským ne-dialogem. Ten zase dříve nebýval na výstavách pravidlem, někteří výtvarníci totiž namyšleně trvali na tom, že namísto kurátora za ně mluví dílo.

Mizející sešitky s příležitostně vmalovanou kytičkou, srdíčkem nebo Mickeym Mousem na první pohled nevypadají jako nejdůležitější událost výtvarné scény posledních desetiletí. V něčem je ale tento detail příznačný.

Řekneme-li o nějakém oboru, že je napaden systémovou korupcí, znamená to především, že ztratil schopnost přirozené vnitřní regulace. Při chybějící seberegulaci systému jsou jeho vnitřní pojistky nahrazeny mocenskými strukturami, které uvolněný prostor obsadí. Nejde tedy o selhání jednotlivců nebo útok nějaké předem organizované skupiny, ale v podstatě o přirozený vývoj systému, který buď prošel příliš překotnou změnou, jež ho vychýlila z rovnováhy, nebo byly jeho kontrolní mechanismy vážně poškozeny. V případě současné výtvarné scény jde o kombinaci obou těchto aspektů.

V útlé knížce What Happened to Art Criticism? (Co se stalo s uměleckou kritikou?) přirovnává americký kunsthistorik a kritik umění James Elkins situaci na scéně výtvarné kritiky ke cateringu duchů. Zažívá totiž obrovský růst poptávky, aniž by bylo jasné, k čemu její texty slouží a kdo je čte.

Pečlivým rozborem dochází Elkins k závěru, že tyto „kritické“ texty v drtivé většině neobsahují názor. Zní to paradoxně a mezi sebou si klidně můžeme přiznat, že to opravdu paradoxní je. To by nás ale nemělo dvakrát překvapovat, „současné umění“ má paradoxy rádo. Naopak selským rozumem spíše pohrdá.

Každopádně názor je pryč a nové kritice se nebývale daří, poptávka se zvyšuje zejména u textů do katalogů a výstavních brožur, které se zdarma rozdávají návštěvníkům galerií a po vernisáži se jimi plní nejbližší popelnice. Dalším zdrojem poptávky po kritických textech jsou četné oborové časopisy, které se tisknou na kvalitním papíře a je nutné je plnit obsahem.

Elkins si všímá jednoho podstatného detailu: zatímco denní tisk je v amerických knihovnách archivován, u odborných uměleckých časopisů tomu tak není. Sám Elkins zůstává v závěrech zdrženlivý, vysvětlení je však nabíledni. Knihovny zřejmě mnohem dříve než samotná výtvarná obec vyhodnotily faktický informační přínos těchto textů. Oborové časopisy odlehčené o názor jsou totiž jenom eufemismem pro reklamní tiskovinu zpracovanou se vkusem a péčí adekvátní zákaznickému segmentu, kterému je určena. Tím jsou grantové agentury, vlivní oboroví hráči, případně sběratelé.

Zajímavé je, že názor se většinou neobjevuje ani u kritických textů vycházejících v denním tisku. Tyto texty jsou přitom hrazeny z jiných zdrojů a jsou určeny reálné čtenářské veřejnosti. Média ve svobodném světě nejsou zatížena cenzurou, na tu si ani nikdo nestěžuje. Většina kritiků se vyhýbá zřetelně projevenému názoru zcela dobrovolně, považují to dokonce za svou přednost. Mají k tomu své důvody, kterými je užitečné se zabývat.

Kritická obec se dnes ve své většině shoduje na tom, že cílem její práce není hodnocení díla. Ve stručnosti bychom její postoj mohli shrnout takto:

Jestli se nám něco líbí nebo nelíbí, je naše subjektivní záležitost, svět ale není bipolární a dichotomie dobré/špatné je poněkud chudá a ignoruje bohaté barevné spektrum světa a jeho reflexe. V tomto pestrém a různorodém světě by měla výtvarná kritika především otevírat nové oblasti výtvarného umění, a pomáhat tak budovat mosty mezi divákem a umělcem. Doba, kdy společnost direktivně určovala kvalitu díla, byla spojena s totalitním způsobem myšlení, v minulém století reprezentovaném fašistickými a komunistickými diktaturami. Ve svobodné společnosti mají vedle sebe koexistovat nejrůznější výtvarné formy a každá má právo na své místo pod sluncem. Vzájemné okopávání kotníků nepatří k dobrému vkusu, výtvarný prostor je naším společným vlastnictvím a naším cílem je ho poznávat a kultivovat. Současná výtvarná kritika by neměla stát na mocenském poučování, ale na zasvěceném dialogu.

Kořeny tohoto uvažování vycházejí z liberálního pojetí společnosti, kde žádná politická, náboženská ani kulturní autorita nemá monopol na pravdu.

První háček spočívá v tom, že liberalismus je primárně modelem politického uspořádání společnosti, kde opravdu nechceme, aby jedna skupina lidí dominovala nad jinou a vnucovala jí svá měřítka hodnot. Otázkou ale je, do jaké míry je tento model specifický pro politickou realitu a do jaké míry se dá aplikovat obecně. Jakmile model přenášíme na jiné společenské jevy, nemusí už být úplně adekvátní. To platí o jakémkoli modelu: je to podobné, jako když si oblíbíte pilulku, která vám výborně zafungovala proti zácpě, a od té doby si ji berete na všechny své zdravotní problémy.

Nemohu při této příležitosti nevzpomenout jednu z přednášek profesora fyziky Jozefa Kvasnici, jejíž nefyzikální část mi (na rozdíl od té odborné) dodnes utkvěla v paměti. Profesor Kvasnica dorazil na přednášku ve svém bílém plášti zdobeném výrazným motýlkem a napsal na tabuli křídou poměrně komplikovanou formuli. Potom si zamnul ruce a prohlásil: „Máme demokracii, tak pojďme hlasovat: Platí to?“ Většina studentů profesorovi důvěřovala, a tak nekonfliktně odhlasovala, že formule platí. Stařičký profesor se zatetelil radostí: „No tak vidíte, kam ta demokracie vede, vždyť vy byste si odhlasovali úplnou pitomost!“ – a s patřičným výkladem doplnil k formuli chybějící člen.

Stejně jako demokratické všelidové rozhodování nelze aplikovat v odborných diskusích, nikoho soudného by asi nenapadlo liberalizovat dopravní předpisy nebo pravidla potřebná k provozu chirurgické kliniky.

Věty o pestrém světě plném rozličných chirurgických postupů, kde nikdo nemá právo dogmaticky soudit, co funguje a co nefunguje, ale naopak bychom si měli pestrou mírou úspěšnosti chirurgických zákroků obohacovat život, by působily nepřesvědčivě.

Liberální model – jako každý model – je někde více, jinde méně aplikovatelný. V řemesle, přírodních vědách, medicíně, službách, sportu a dlouhé řadě dalších společenských aktivit nikdo soudný hodnocení kvality napadat nebude. Jak je to ale v umění?

Většina umělců, kteří tvoří souvisle a s plným nasazením, hodnotí kvalitu díla prakticky neustále, je to naprosto samozřejmá součást jejich práce. Většinou vědí přesně, kdy se jim dílo povedlo a kdy ne. Do svého díla koncentrují veškerou svou energii a bez vnitřního měřítka, které je sice individuální, ale zároveň nekompromisní, by se neobešli. Básník Vladimír Holan řekl, že poezie musí být přesná.

S obecným, všeobecně sdíleným měřítkem umělecké kvality je pochopitelně potíž. To ale nic nemění na tom, že se na scéně „současného umění“ prakticky nic jiného než neustálé hodnocení neodehrává.

Struktury „současného umění“ jsou velmi dobře hierarchizované a líbivý narativ o budování mostů je ve skutečnosti jen kouřovou clonou, jež má udržet outsidery systému společně s veřejností v radostném zadumání. Realita se od proklamované liberální utopie nemůže více lišit.

Dvě prakticky totožná díla dnes mohou mít diametrálně odlišnou cenu a nikdo nedokáže srozumitelně vysvětlit proč. Dokonce cena plagiátu může o mnoho řádů překonat cenu originálu; populárním příkladem jsou Warholovy krabice Brillo, existuje však i řada příkladů méně křiklavých.

Současné umění dnes štěpí uměleckou scénu více než kdykoli jindy. Nejde jen o zcela nevyzpytatelný trh, který s aukčním obratem necelé tři miliardy dolarů není nijak nevýznamný. Uskutečněné prodeje jsou jen část odměny pro vítěze v soutěži krásy, o kterou se v „současném umění“ tvrdě hraje. Jsou tu státní fondy, grantové fondy nestátních institucí, finance ze školství, příspěvky soukromých sponzorů či filantropů. Hraje se o výstavní možnosti, muzejní akvizice, zařazení do aukcí, přítomnost v médiích a další pěkné ceny.

A to je ten druhý háček. To, že výtvarná kritika rezignuje na hodnocení, ještě neznamená, že se ve výtvarném umění přestane hodnotit. Hodnotit se samozřejmě bude dál a se stejnou vervou, ale s tím rozdílem, že výtvarní kritici už nebudou mít rozhodující ani poradní roli a budou této mocenské hře pouze trpně přihlížet a nezúčastněně ji glosovat. Namísto výtvarných kritiků, u nichž se předpokládá hluboké odborné zázemí a znalost souvislostí, se hodnocení zmocní netransparentní mocenské kruhy „současného umění“, nacházející se v hlubokém střetu zájmů, a nevyzpytatelný trh.

Trh přitom není nic anonymního, je to pestrá společnost konkrétních hráčů, kterou vytvářejí bohatí nadšenci do umění, snobové, náhodní kupci, kteří kupují, co se jim nabízí, instituce, spekulanti, idealisté s kapitálem, informovaní insideři a kdo ví, kdo ještě. Každopádně je to skupina, od které lze očekávat mnohem méně konzistentní názor než od výtvarné kritiky, která si může – stojí-li o to – uchovat určitý odstup.

Trh s uměním bez kritické regulace není o nic stabilnější než trh s kryptoměnami. A kauzalita jako by se obrátila: jsou to rozmary tohoto nestabilního uskupení, které dnes ovlivňují odbornou uměleckou scénu včetně umělecké kritiky. Probudí-li se jednoho dne velmi bohatá sběratelka s nutkavým pocitem, že by měla investovat všechny své peníze do obrovské sochy šišky, začnou nakupovat šišky i umělecká muzea, cena šišek závratně vzroste a bude publikováno několik dizertačních prací na téma šiškismu jako jedné z důležitých poststrukturalistických tendencí v současném výtvarném umění.

A ani se neptejme, co se stane, když tatáž sběratelka začne jednoho deštivého dne své šišky za směšnou cenu rozprodávat. Kolega mi vyprávěl, že jeden takový smutný den zažil a na vlastní oči tehdy viděl, jak postižený umělec snad poprvé v životě pláče.

To, že současná výtvarná kritika rezignovala na roli jednoho z arbitrů uměleckého díla, není vítězstvím vůbec pro nikoho. Výtvarná kritika se tím vzdává jedné ze svých nejdůležitějších funkcí a stává se okrajovou disciplínou, která širší čtenářskou obec nezajímá. Pochopitelně, dobrodružství se přesunulo jinam. Svým významem výtvarná kritika klesá na úroveň marketingových textů na zakázku, v lepším případě nezaujatých odborných studií.

Nevyhrál ani trh, který by se potřeboval opřít o veřejně sdílenou kvalitu, jež stojí mimo něj a je autonomní. Byl by tak mnohem lépe krytý reálnou hodnotou. Tím pádem by byl stabilnější a méně by připomínal finanční pyramidu, která namísto reálné hodnoty generuje spekulativní „hodnotu“ pouze sama v sobě.

Nevyhráli ani výtvarníci, kterým by nezávislá a zdravě zaujatá kritika mohla nabídnout důležitou zpětnou vazbu.

A konečně nevyhrává ani celé prostředí „současného umění“, protože přichází o jednu důležitou systémovou pojistku.

Text je kapitolou z rukopisu knihy S kým by Amélie nechodila. Podoby systémové korupce v současném výtvarném umění.