Jiří Pehe: Kult války jako americké zrcadlo

Lowell v něm tvrdí, že většina válek, které Spojené státy v posledních desetiletích vedly, sloužila především jako rituál potvrzující americké občanské náboženství, v němž nejde v prvé řadě o strategické cíle, ale o potvrzování obrazu USA coby ochránce a exportéra amerických hodnot, přičemž je tento rituál určen především pro domácí politickou spotřebu.

Jiní autoři jako Andrew J. Bacevich v knize Washington Rules: America’s Path to Permanent War (Pravidla Washingtonu: Americká cesta k trvalé válce) zase vidí téměř trvalé nasazení amerických ozbrojených sil mimo USA jako projev militarismu, který souvisí nejen s rolí globálního četníka, která Američanům spadla do klína po rozpadu bipolárního světa, ale i se skutečností, že si používání vojenské síly vyžaduje samotná existence nejlépe financované armády na světě. Vždyť vojenský rozpočet USA je skoro stejně velký jako zbytku světa dohromady.

S Bacevichovým argumentem polemizoval před časem v časopise The Atlantic Dominic Tierney. Nejenže je Amerika podle něj vzhledem ke své vojenské převaze spíše váhavý válečník, ale zároveň války, jež USA rozpoutaly nebo se jich účastnily, často vedly k vzestupu silných protiválečných hnutí a ke „vzpourám“ intelektuálů a umělců, kteří reagovali zásadními vyjádřeními, texty i protiválečnými díly: od románů přes protestsongy až po filmy.

Záleží vždy na typu války, do které USA jdou, a na tom, jakými hodnotami je zdůvodňována. Některé „americké“ války byly ze začátku doma poměrně populární. Až 80 procent Američanů podporovalo tažení proti Tálibánu v Afghánistánu v roce 2001, 70 procent invazi do Iráku s cílem svrhnout Saddáma Husajna.

Invaze do Afghánistánu byla veřejnosti prodána jako odvetná akce i obranná reakce na teroristický útok na Světové obchodní centrum z 11. září 2001, jelikož Al-Káida využívala Afghánistán jako svou základnu. Útok na Irák byl zase zdůvodněn jednak nutností zastavit tamní vývoj zbraní hromadného ničení a pak sliby neokonzervativců o vývozu demokracie: z Iráku se měl udělat příklad pro zbytek neklidného regionu.

Veřejná podpora války v Iráku začala klesat, když se zbraně hromadného ničení nenašly, a slábla ještě více, jakmile bylo zřejmé, že vláda USA ve skutečnosti nemá jasný plán, jak Irák přeměnit v prosperující demokratickou zemi. Znovu se ukázalo, že americké vojenské síly jsou schopné rychle vítězit a dosáhnout změny režimu, pokud tak zní politické zadání, ale Spojené státy nejsou příliš úspěšné v budování režimů nových, v tom, čemu se říká state-building.

Naposledy s tím uspěly po druhé světové válce v Německu a Japonsku, ale tehdy šlo o země na hlavu poražené a rozvrácené, kam nebylo těžké exportovat principy liberální demokracie a americké ústavní know-how.

Během studené války se už USA dařilo mnohem méně. Opakovaně sice vojensky intervenovaly proti různým diktátorským režimům, zejména v Jižní Americe, ale nastolené demokracie nebyly životaschopné. Hlavním důvodem byla skutečnost, že pouhá změna režimu a následné vypsání demokratických voleb nestačí k vybudování stabilní demokracie. Stejně důležitý je rozvoj občanské společnosti, který nově nastolené instituce vyztuží. A též ekonomická pomoc vedoucí k rychlému zvýšení životní úrovně. USA ale při těchto intervencích už nebyly tak štědré jako v případě Marshallova plánu po druhé světové válce, a nové demokratické režimy tak opakovaně kolabovaly nebo padaly za oběť vojenským juntám.

Tierney píše, že o Američanech nelze říct, že by byli pacifisté, války čas od času podporují, ale jen jistý typ. Jde o konflikty, které mohou být vnímány jako extenze amerických hodnot, jako „křížová ta žení“. Takto byla brána americká angažmá v obou světových válkách a samozřejmě i válka Severu proti Jihu v 19. století. Z generálů, jako byli Grant, Patton nebo MacArthur, se stali lidoví hrdinové.

USA se navzdory prudce rostoucí vojenské síle a celkovému bohatství nikdy nestaly koloniální velmocí, dokonce vznikly jako stát z povstání proti kolonialismu. Zároveň ale tento nový stát do sebe vstřebal nejen předchozí britskou kolonizaci velké části Severní Ameriky, ale sám ji dokončil. Výsledkem je, že USA jsou zemí ohraničenou dvěma oceány a na jihu a severu mají mnohem slabší sousedy, což později přispělo k tomu, že se nestaly typickou imperiální velmocí, která by budovala své impérium skrze dobývání nových území. Místa měly dost.

Americké „impérium“ bylo po roce 1945 založeno na dvou jiných skutečnostech. První bylo geopolitické dědictví druhé světové války. To bylo odlišné od dědictví té první, kdy se Amerika poté, co pomohla válku ukončit a přispěla k novému uspořádání Evropy, stáhla zpět, a dokonce propadla izolacionismu.

Právě fakt, že ponechání Evropy sobě samé se spoustou nevyřešených problémů přispělo ke vzniku druhé světové války, notně ovlivnil americké chování po jejím skončení. Americké vojenské síly v některých evropských i asijských zemích zůstaly, byť nikoli s cílem zacházet s nimi trvale jako s okupovanými teritorii, případně jako se satelity ve stylu Sovětského svazu.

Druhým dědictvím druhé světové války byl obrovský nárůst amerického bohatství a s ním spojený vzestup vlivu šířeného pomocí měkké síly, jak tento jev pojmenoval harvardský profesor Joseph Nye. Tvrdá síla byla nadále využívána buď jen v případech, kde se USA cítily bezprostředně ohroženy exportem sovětského komunismu, či k zásahům proti problematickým režimům na jihoamerickém kontinentě. Ve snaze zastavit šíření komunismu pak Američané bohužel využívali jako spojence často dosti brutální autoritářské režimy, které si v porušování lidských práv, jejichž ochranou se USA oficiálně zaštiťují, nezadaly s komunistickými zeměmi.

Součástí americké měkké síly se paradoxně stalo i domácí protiválečné hnutí. To se aktivizovalo již v době korejského konfliktu na začátku padesátých let, ale svého vrcholu dosáhlo během války ve Vietnamu. V roce 1968 pak bylo motorem hlubší revoluce proti establishmentu, která byla namířena i proti rasismu a dalším nerovnostem. Celá řada významných kulturních výtvorů té doby přispěla právě k posilování americké měkké síly ve světě.

Po roce 1989 se ovšem ukázalo, že tato měkká síla do značné míry souvisela s bipolárním rozdělením světa, kdy řada amerických válečných angažmá mohla být ospravedlňována snahou zastavit šíření sovětského komunismu. Když se SSSR rozpadl a USA se na čas staly světovým hegemonem, bylo použití americké vojenské síly podrobeno mnohem kritičtějším pohledům. Zejména západní Evropa viděla pád bipolárního světa jako příležitost se od USA emancipovat a většina západoevropských zemí zažila nárůst antiamerikanismu.

Naopak v zemích východní Evropy, které viděly USA jako hlavního strůjce pádu sovětského impéria, zůstávala míra antiamerikanismu poměrně nízká. Nemluvě o silných politických vazbách nových politických reprezentací v bývalých sovětských satelitech na USA, kdy byly transatlantické vztahy navzdory snahám těchto zemí stát se součástí Evropské unie leckdy nadřazovány těm s evropskými spojenci.

Americký ministr obrany Donald Rumsfeld po invazi v Iráku, vůči které se řada západoevropských zemí vymezila, dokonce nabídl nové dělení Evropy na „novou“ a „starou“, přičemž podpora ze strany té „nové“, na Východě, byla používána jako argument zejména proti Německu a Francii.

Americká měkká síla sice dodnes úplně nezmizela – především americká populární kultura má dál ve světě důležité postavení –, ale zeslábla do té míry, že už sama o sobě nestačí k vyztužování „impéria“. Přitažlivost USA byla postupně silně oslabena jak intervencemi na Středním východě, které celý region destabilizovaly, tak nástupem prezidenta Trumpa, který nejenže Spojené státy kompromituje svým chováním doma, ale také cíleně rozbíjí architekturu mezinárodních vztahů, budovanou americkými vládami od konce druhé světové války.

Jak už bylo řečeno, významnou součástí americké měkké síly byl paradoxně domácí boj o emancipaci menšin a proti americkým vojenským intervencím. Částečně i pod vlivem války ve Vietnamu začali přední američtí spisovatelé i filmaři navazovat na dřívější protiválečná díla, jako byla Hellerova Hlava 22 nebo Mailerovi Nazí a mrtví. Kurt Vonnegut jr. publikoval v roce 1969, na vrcholu protestů proti konfliktu ve Vietnamu, svůj slavný román Jatka č. 5, který se vracel k nesmyslnosti války jako takové v příběhu vybombardování Drážďan na začátku roku 1945. Zároveň se během vietnamského konfliktu konaly i největší masové protesty v historii USA. Kultura a občanská společnost tady ukazovaly světu jinou tvář Ameriky.

Kritické reakce na vojenská dobrodružství v Iráku a Afghánistánu byly ovšem o poznání slabší. Hollywood i televize dokonce válku chápanou jako huntingtonovský „střet civilizací“ do jisté míry využily k produkci řady sci-fi filmů a seriálů, v nichž lidstvo čelí nejrůznějším konfliktům s „jinými“.

Časem sice vzniklo několik kvalitních protiválečných filmů vymezujících se vůči vojenské intervenci v Iráku jako Zelená zóna Paula Greengrasse nebo Zredigováno Briana De Palmy. Ale také nemálo filmů, které obrazem angažmá na Středním východě hrají na strunu patriotismu, třeba Americký sniper Clinta Eastwooda. Poněkud ambivalentnější, byť též využívající, či možná zneužívající patriotismus, jsou filmy Smrt čeká všude od Kathryn Bigelowové či Mariňák Sama Mendese.

Ve Spojených státech se sice demonstrovalo proti některým rozhodnutím George W. Bushe, ale protesty zdaleka nedosáhly rozměrů z konce šedesátých let. Nejspíš proto, jak argumentují někteří autoři, že první velký teroristický útok na americké půdě z 11. září 2001 byl mnohými Američany viděn jako válečný akt, který ospravedlňuje jakoukoli následnou vojenskou odvetu.

Narativ pomsty byl tak silný, že když Susan Sontagová publikovala esej, kde argumentovala, že k útoku na USA mohly přispět předchozí americké vojenské zásahy na Středním východě i politika vměšování se do vnitřních záležitostí zemí v regionu a jinde, stala se terčem nevybíravé kritiky dokonce i ze strany ostatních amerických liberálů, tradičně kritických k washingtonskému establishmentu.

Američtí umělci ani intelektuálové prostě úplně nevěděli, jak s intervencí v Afghánistánu a Iráku a později v Sýrii naložit. I liberální prezident Barack Obama nejenže nestáhl americké jednotky ze Středního východu, ale do jisté míry převzal patriotický slovník a agendu předešlé republikánské administrativy. Postavení USA v Sýrii potom ovšem paradoxně významně oslabil, když nezasáhl ani poté, co Asadův režim použil chemické zbraně, a pomohl tak otevřít dveře ruskému vojenskému angažmá v oblasti.

Dnes prezident Trump dovedně využívá únavy americké společnosti z dlouholetého válčení. Vojenská angažmá USA v různých koutech světa v posledních více než padesáti letech byla vesměs neúspěšná. Ve Vietnamu Amerika utrpěla ponižující porážku, ale i tam, kde dokázala svrhnout režim, se jen málokdy podařilo na delší dobu nastolit demokracii. A vojenské intervence na Středním východě celý region jenom destabilizovaly. Obrovské náklady spojené s těmito intervencemi a následným dlouholetým pobytem amerických jednotek navíc přispěly k ekonomické krizi roku 2008 i současným rozpočtovým deficitům.

Nejpodstatnější ovšem je, že se z americké vojenské přítomnosti na Středním východě vytratil raison d'être. Ukázalo se, že válku s terorismem nelze vyhrát pomocí tradičních válečných metod, a že středovýchodní region není navíc vhodným prostředím pro uskutečňování snů o vývozu demokracie.

Americká veřejnost je ochotná podporovat „dobré“ války, ty, které vnímá jako obranu amerických hodnot, ale tento étos se z angažmá na Středním východě dávno vytratil. Částečně oživen byl pouze, když Turecko nedávno zaútočilo v severní Sýrii na Kurdy, kteří předtím byli americkými spojenci. Jinak ale Trump v podstatě vychází vstříc převažující poptávce po utlumení vojenské přítomnosti USA v zahraničí.

Bohaté evropské demokracie by si teoreticky mohly zařídit dostatečně silnou kolektivní obranu samy, a Američanům je tak stále těžší prodávat politiku, v níž mají USA prostřednictvím NATO evropské demokracie chránit. Zvlášť když mnoho z nich se už delší dobu pohodlně veze pod americkým deštníkem v roli černých pasažérů.

Otázkou ovšem zůstává, zda země, jejíž identita se po druhé světové válce tak pevně propojila s ideou, že je supervelmocí odpovědnou za chod celého světa, dokáže naplňovat trumpovská hesla ve stylu America First! bez toho, že by svou vojenskou převahu, i třeba jen z čirého automatismu a kvůli požadavkům obrovského vojenského průmyslu, dál nepoužívala. Zejména když její měkká síla stále slábne.