Jen sám za sebe žít nelze, říká filosofka Alice Koubová

Vychází především z pozornosti vůči zkušenostem, které nelze myslet přímo, ale které jsou přítomné v myšlení skrze své působení. Filosofie nemůže některé skutečnosti myslet jako svůj předmět, nemá je před očima, ačkoli tyto skutečnosti myšlením hýbou a mění ho.

Mně se to téma otevřelo v rámci dlouhodobého kontaktu s uměním, především s divadlem a spontánním tancem. Obdobně na mě ale působilo i mnohaměsíční těsné a šťastné sepětí s mými novorozenými dětmi, zážitky tiché dlouhé osamocené chůze, specifické propojení v setkávání s pomalu umírající kamarádkou, trvalá bolest po úraze a operacích nebo prožívání úzkosti v silně normativizované společnosti.

Vodítka pro zkoumání těchto témat jsem našla u autorů performativního obratu a performance. Myslet z druhého místa pro mě znamená vyhnout se tragické alternativě: buď tyto zkušenosti vysvětlit, přisvojit si je, zařadit je do vlastního světa, nebo vůči nim zpasivnět a fungovat jako chodící bezmoc, ironický glosátor, případně vyznavač „události“. Myslet z druhého místa znamená naopak chápat zkušenost, která mě překračuje, jako zkušenost, která mě prostě překračuje. Nikdy ji nepojmu a vždycky tu bude. Je materiální a vztahová, týká se moci, ale nepřichází z žádného zásvětí. Dá se jí dostát tím, že budu sledovat, jak mění můj svět, čím mě vyživuje, obdarovává, co mi znemožňuje a čím mě podrývá. Metodologicky to nemá daleko k uměleckému výzkumu nebo autoetnografii.

Úplně zásadně oproti představě subjektivity, kterou by měla charakterizovat soběstačnost vlastního uvažování, autonomie či průzračnost vlastní identity. Myšlení performativity, jako mnoho dalších směrů 20. století, odhaluje takovou představu jako dost ničivou iluzi. K našemu životu totiž patří i to, že sami sobě nerozumíme, máme různé slepé skvrny, děláme věci, které se do nás vepsaly dřív, než jsme si stačili všimnout, zažíváme fascinace a nevíme čím, jsme tělesně i emočně připoutáni k okolí bez možnosti to změnit, naše hranice jsou porézní a my zranitelní.

Otázka je, jestli je možné žít v tak nejisté situaci zdařilý život, nebát se toho. Je možné sám sebe najít a být odpovědný za něco, co úplně neovládám? Teoretička performativity Judith Butlerová ukazuje, že paradoxně právě díky tomu, že jsme závislí na okolí a neprůhlední sami sobě, můžeme žít zdařilé životy. Naše etika je podmíněna tím, že se vzájemně potřebujeme, nikoli, že se nepotřebujeme.

Psychoanalytik Donald Winnicott tento fakt klinicky dokládá v rámci ontogeneze. Ukazuje, že když dítě u svého primárního pečovatele nejprve zažije bezpečí a naplnění potřeb a následně citlivou podobu odpoutávání a hranic, roste do uspokojivého života v neideálních vztazích, nikoli do stavu soběstačného suveréna. Nejlépe se toho dosahuje hraním her, tvořivými činnostmi, experimentem. Utváří se tím autonomie ve vzájemné závislosti. Dítě pak dobře vnímá své hranice, není disociované ani majetnické, ve vztazích udržuje herní prostor, umí se bavit něčím, co nemá pod kontrolou.

Pokračováním herního prostoru je pak kulturní zkušenost. To není jen umění, ale každá činnost, v níž je místo pro představivost i odstup od jediného možného výkladu skutečnosti. Kulturní zkušenost posiluje v lidech třeba schopnost nacházet strategie pro krize, i když to nemusí být vždy tak, že nás krize posílí nebo něco naučí, to by bylo zase klišé. Winnicott tvrdí, že kulturní zkušenost je významným zdrojem společenské odolnosti a demokracie.

Antropocén je geologická epocha, ve které je zemský ekosystém určován primárně lidskou činností. Zjednodušeně řečeno se nám před očima zhmotňují důsledky přesvědčení, podle kterého máme jako autonomní, soběstačné a svobodné bytosti právo přisvojit si, ovládat a bezhraničně využívat přírodní zdroje. Klimatický rozvrat nám dává fyzicky zakusit, že tenhle sebevýklad nás může stát život.

Johan Rockström, spoluautor koncepce devíti planetárních mezí, identifikuje, obdobně jako Winnicott na úrovni psychologie, jakýsi herní prostor pro lidské aktivity a jeho hranice. Pokud překročíme tyto planetární prahy, nestaneme se coby lidstvo svobodnějšími, autonomnějšími a šťastnějšími, nýbrž jen rychleji zanikneme.

Chceme-li přežít, musíme začít vyprávět jiný příběh o člověku a podle něj pak jednat. Takový příběh ale nemůže být založený pouze na alarmujících hrozbách, obviněních ze sobectví, apelu na solidaritu a hyperodpovědnost. To funguje jen krátkodobě, v modu akutního ohrožení. Naše životní paradigma musí obsahovat i nové porozumění, na čem stavět svou sebeúctu a svobodu v rámci určitých hranic, například hranic planetárních či hranic respektu, kde lze nacházet zdroje štěstí a identity, třeba díky touze žít s ostatními ve vztazích.

Performativní je každý způsob komunikace, včetně vědy a filosofie. Když nějak vykládáme svět, tak nejde o prosté konstatování, jak to ve světě chodí, jde o zaujetí postoje, výběr kritérií hodných zájmu, a tím i ovlivnění reality.

Mezi uměním a vědou tedy není tak ostrá čára, jak věříme, a ani to není žádoucí. Bruno Latour naopak zdůrazňuje, že vědecké poznatky změní naše jednání, teprve když budou vtělené v kultuře, institucích, ve veřejném životě, v médiích i v každodenních malých situacích.

Chceme-li změnit naše myšlení, jde to jedině skrze společné kulturní performance. Kate Raworthová to třeba dělá s novým ekonomickým myšlením, které komunikuje skrz obraz koblihy, pomocí vyprávění, dramatu, herního prostoru pro imaginaci budoucnosti. Do nich umísťuje konkrétní funkční scénáře.

Performance označuje společenskou událost, ve které se tělesně, vztahově, emocionálně a verbálně potvrzuje, případně naopak podrývá dohodnutá společenská realita. Za performanci je možné považovat vyučovací hodinu, mši, flirt, politické shromáždění, setkání u kafe, umělecké představení i vánoční rodinnou oslavu. Všechny tyhle situace nějak přehráváme podle toho, jak vypadaly dosud, a zároveň máme možnost v jejich rámci měnit zavedené normy.

Je normální, že performance se opakují, vytvářejí tím určitý typ stability, předvídatelnosti. Když jsou ale prosazovány jako neměnné, mají umrtvující, skoro násilný efekt. Jako hry končí. Pokud se v nich naopak otevře aspoň miniaturní herní prostor, nabízí společnosti životodárnou kulturní zkušenost.

Součástí pohledu zaměřeného na prosazení moci, ovládnutí druhých, dosahování cílů a autonomie je i devalvace hry a kultury. Kulturní zkušenost je v této optice něco podružného, co děláme, když si potřebujeme odpočinout od vážných témat. Jenže ono je to opět naopak: podle Johana Huizingy dělá člověka člověkem jeho schopnost hrát si. Jenom herně lze žít vážně. V herním prostoru je člověk kreativní, má šanci uvidět nové možnosti budoucnosti, testovat životní strategie, uvědomit si svá dilemata, nabýt odvahy a důrazu, a to díky klidu, který hra nabízí, a díky odpoutání se od sebe a od zaběhaných mechanismů svého fungování.

Určitě ne „mezi“. Hledisko performativity spíš umožňuje pochopit, že jde o zavádějící rozlišení a řešením není nějaký kompromis.

Winnicottova teorie objektních vztahů, teorie performativity i například etika péče shodně tvrdí, že naši lidskou situaci určuje život ve vztazích. Vztahy jsou podmínkou pro to, abychom vůbec nějak vyrostli do dospělosti, jsou plné tělesných, paměťových i emočních pout, která mají někdy cenu života. Ve vztazích nejde nežít, v nich se stáváme sami sebou.

Jenže vztahové propojení znamená také závislost jednoho na druhém, a tím pádem i nebezpečí mocenského zneužití, zranitelnost. Ptáme-li se na etiku, zdařilý život, tak nejde o život, který žijeme jen sami za sebe, ale o dostatečně dobrý život v těchto komplikovaných vztazích.

Butlerová tvrdí, že se to dá žít, Winnicott, že se to dá žít dokonce šťastně. Předpokládá to ovšem umění rozpoznat a odmítnout manipulaci svou i ostatních, stejně jako přijímat oporu, přízeň, přebytek smyslu, o kterém jsem mluvila na začátku. Je nutné odporovat, když někdo užívá druhé jako vlastnictví, kompars nebo nářadí, a podporovat naopak zviditelnění jejich potřeb, specifik, jinakosti. Nejde tedy o kolektivitu ani individualismus, nýbrž o prostor propojené diverzity, ve které stačí žít dostatečně dobré vztahy.

Tím se nemyslí, že se máme spokojit s kompromisem. Dostatečně dobrý vztah je to nejvíc, co můžeme s druhými mít. Když máme dostatečně dobré vztahy, je v nich místo pro neidealitu, dar, svobodu, zvraty. Pokud bychom chtěli žít v perfektních, a ještě perfektnějších vztazích, dospějeme jedině do perverze, moralismu a války interpretací.

Nechci dávat obecné rady do života, takže můžu říct jen, jak to dělám já. V rámci akademické praxe vytvářím a zapojuji se do nezvykle kombinovaných pracovních týmů a formátů komunikace. Třeba se skupinou lidí z oblasti tance, výtvarného umění, sociologie, politologie, socio-environmentu a filosofie směřujeme k vytvoření autorského představení na téma společenské odolnosti, které bude uvedeno v knihovně Akademie věd a zároveň v terénu Geoparku Ralsko.

S Miřenkou Čechovou jsme vytvořily performativní přednášku Strachy, která analyzuje současné úzkosti kulturního sektoru. S Bárou Baronovou připravuji publikaci, ve které kombinujeme hloubkové rozhovory s aktéry veřejných politik s vědeckými statěmi a uměleckými intervencemi.

Jinak chodím do divadel, na výstavy, čtu krásnou literaturu, maluju špatné obrazy a vytvářím si botanickou zahradu v bytě. Když sedím v tramvaji, dívám se na rozmístění lidí jako na choreografii a vymýšlím nějaké nečekané pokračování. Někdy jen sedím v křesle a vnímám – to je všechno. Ale hlavně žiju své vztahy.