Jak se církev učí vstřícnosti. Rozhovor s politologem Mariánem Sekerákem

Diplomatický být musí. Nejde jenom o diplomacii Svatého stolce jakožto subjektu mezinárodního práva. Papež současně reprezentuje katolickou církev coby globální náboženskou instituci, která zahrnuje stovky milionů věřících. A právě z tohoto úhlu musíme nahlížet pozici papeže coby diplomatického aktéra.

Rád bych ale zdůraznil jedno gesto z úplného počátku konfliktu: osobní papežovu návštěvu na ruském velvyslanectví při Svatém stolci. To je krajně nezvyklé nejen v případě Svatého stolce. Velvyslanci dané země bývají obvykle zváni příslušným ministrem zahraničí, případně hlavou státu, pokud je nějaká krizová situace nebo je nutné něco objasnit. V tomto případě si ale papež nebo třeba státní sekretář Svatého stolce kardinál Parolin nepozvali ruského velvyslance k sobě, naopak papež sám vyrazil na velvyslanectví.

O obsahu toho rozhovoru nic nevíme, můžeme jen spekulovat, jestli se jednalo o přímou intervenci, nebo nějakou domluvu či poselství, jež mělo být zprostředkováno prezidentu Putinovi. Ale už to, že se papež vydal na velvyslanectví osobně, musíme vnímat jako silné gesto. Stejně jako jeho pokusy o intenzivnější komunikaci s patriarchou Kirillem v posledních týdnech.

Když se podíváme do relativně nedávné historie, řekněme od druhého vatikánského koncilu, tedy od poloviny šedesátých let minulého století, tak se prakticky každý papež musel potýkat s nějakým mezinárodním vojenským konfliktem. Ať se bavíme o pontifikátu Pavla VI., který musel reagovat na válku ve Vietnamu, o Janu Pavlu II. a válce v Zálivu, nebo o Benediktu XVI., který reagoval na krizi na Blízkém východě, zejména v Libanonu, a teď o Františkovi a ukrajinské válce, ale i konfliktech v Sýrii nebo v Jemenu, které opakovaně zdůrazňuje a připoutává k nim pozornost, neboť jsou, zejména jemenský konflikt, mediální a světovou veřejností opomíjeny. To je jedna věc.

Druhá věc je, že k těm proměnám dochází pozvolna a postupně. Ta možná nejvýraznější je spjata s Janem Pavlem II. Před jeho nástupem docházelo zejména u Jana XXIII. k určité vstřícnosti i ústupkům vůči komunistickým režimům, především ve vztahu k Sovětskému svazu. Tento postoj Svatého stolce Jan Pavel II. jakožto rodák ze střední Evropy a člověk se zkušeností s komunistickým režimem postupně měnil.

V posledních desetiletích pak Svatý stolec reaguje diplomatickými kroky různého typu na průběžně se objevující konflikty, ať už mají válečnou povahu, nebo ne. Viz například významná mediační role ve vztazích mezi Kubou a USA, která byla z obou těchto stran oceňována. Ale můžeme mluvit i o dalších intervencích, které jsou někdy patrnější, někdy spíše diskrétní – což ostatně patří ke specifikům papežovy diplomacie.

Na Kubě šlo o historicky první setkání moskevského patriarchy s papežem, takže z tohoto pohledu bylo velmi významné. Byť proběhlo za bizarních okolností v letištní hale v Havaně. Deklarace samotná má spíše symbolický charakter, je to jakási „charta“ o společných hodnotách, které obě církve vyznávají.

Na druhou stranu si musíme uvědomit, že moskevský patriarcha, ač je v rámci pravoslaví významnou postavou, není postavou jedinou. Na rozdíl od katolické církve, která má papeže jako jednoho hlavního představitele, totiž mají pravoslavné církve významnou míru autonomie a také své jednotlivé hlavy, přičemž moskevský patriarcha a patriarcha celé Rusi je pouze jednou z nich. Mnohem intenzivnější ekumenická spolupráce i častější kontakty probíhají například s konstantinopolským patriarchou Bartolomějem.

Patriarcha Kirill otevřeně straní konkrétnímu politickému režimu a sledujeme výraznou politizaci jeho pozice náboženského vůdce. Naproti tomu třeba právě patriarcha Bartoloměj, sídlící v Turecku, kde jsou křesťané naprostou menšinou, se z politického hlediska nemá o co opřít, takže se musí spoléhat na svou náboženskou autoritu a hodnoty své církve, a pak bohatě rozvíjí i ekumenické vztahy.

Byzantský kulturní okruh má k cézaropapismu, tedy ke sbližování trůnu a oltáře, historicky poměrně blízko, Kirill v tomto není žádnou výjimkou. Naopak katolická církev tuto pozici již naštěstí opustila, aspoň pokud se bavíme o úřadu papežství jakožto globálním vedení církve.

A pokud jde o otázku lidí jiné než heterosexuální orientace, ta samozřejmě vzbuzuje emoce. Nejspíš je to proto, že tuto skupinu je možné jednoduše identifikovat a označit za nepřítele, rozvraceče „tradičních hodnot“, ať už je tím míněno cokoli.

Každá kultura má hodnoty, které vyznává, a nejsou to pouze hodnoty náboženské, patří sem i oblast sekulární morálky, což evidentně v Rusku není něco, co by dominovalo. A tak to, co už je na Západě standardem, a je dokonce i katolickou církví bráno na zřetel, je v Rusku mimo jiné kvůli náboženskému vlivu tvrdě odmítáno.

Do jisté míry je to nepochybně mediálně zajímavé téma. Víme, že sex, sexualita či smrt prodávají a jsou marketingově zajímavé nejen v souvislosti s církví. Druhá rovina je samozřejmě ta, že církev, přičemž teď se bavíme o katolické církvi, je ve svém učení akcentuje možná až příliš. Tedy není to jenom zdání, opravdu se to často zdůrazňuje a předkládá jako problém, až se někdy zdá, že církev nemá na starosti skoro nic jiného než řešit sexualitu. Přičemž ta pozice je dnes už vzhledem ke společenskému vývoji neudržitelná. S pontifikátem papeže Františka se toto ale naštěstí obrací – jeho pozornost je dlouhodobě zaměřována na jiná témata.

A mimochodem: ač nejsem biblista, myslím, že je docela známá věc, že když se začteme do evangelií, zjistíme, že takový Ježíš nikdy nic o homosexualitě neřekl. Pro něj to nebylo téma. A víme, že v tehdejší starověké mediteránní kultuře byla homosexualita běžně přítomná, takže o tomto fenoménu věděl, nicméně nepovažoval za potřebné se k němu vyjádřit.

V evangeliích se dočteme, že Ježíš říká: „Moje království není z tohoto světa.“ Čímž v podstatě staví věřícího do protikladu k jeho okolí. Takže už od počátku je tam určitá dynamika, napětí věřícího člověka vůči světu, který ho obklopuje.

Což ale neznamená, že člověk je z tohoto světa vytržený. Musí se v něm naučit žít a odpovídat na jeho výzvy. Každý nemůže být mnichem zavřeným v klášteře; věřící jsou povoláni, aby svět svým životem a v duchu evangelia obohacovali.

Církev je „božsko-lidská“ instituce. Katolíci věří, že církev je ustavená z Božího rozhodnutí. Avšak zároveň je to instituce lidská, což znamená, že má též sociologický aspekt coby sdružení těch, kteří vyznávají určitý soubor náboženských hodnot a sjednocují se ve víře v trojjediného Boha. A s tímto sociologickým aspektem se pojí, že církev působí vždy teď a tady, v konkrétním historickém, společenském a politickém kontextu. Přičemž se s tím všemožným způsobem vyrovnává.

Máme historická období, kdy bylo působení církve kontroverzní a problematické a šlo i proti duchu evangelia. A pak máme období, kdy byla církev, přinejmenším její část, neohroženým hlasatelem a obráncem lidské důstojnosti a lidských práv. Myslím, že máme to štěstí, že zejména po přelomovém druhém vatikánském koncilu se právě důstojnost a lidská práva zdůrazňují a papež František, ale i mnozí jeho předchůdci jsou důstojnými reprezentanty snahy církev – sice postupně a možná ne tak rychle, jak bychom si přáli – směrovat od vyhraňování se a hledání nepřítele k větší inkluzi, vstřícnosti a pochopení problémů současného člověka.

Církvi často trvá dlouho, desetiletí, někdy i staletí, než zareaguje na některé trendy ve společnosti. Encyklika Laudato si’ je samozřejmě významným dokumentem, ale přichází se zpožděním, protože klimatická změna není záležitostí posledních let, ale posledních desítek let. Něco podobného jsme viděli koncem 19. století, kdy byla publikována encyklika Rerum Novarum, jež je považována za první dokument takzvané sociální nauky v katolické církvi, kam patří i Laudato si’. Reagovala tehdy na potřeby a problémy pracujících – nicméně skoro padesát let po takovém Komunistickém manifestu.

Laudato si’ má podtitul odkazující k péči o náš společný domov, a zdůrazňuje tak individuální, ale i kolektivní zodpovědnost člověka a lidstva za planetu Zemi, za prostředí, ve kterém člověk žije a které spoluvytváří. Opět tím vychází z biblických základů. Když se začteme do Genesis, je tam příroda a všechno, co nás obklopuje, dáno člověku jako dar, jako něco, o co by měl pečovat.

Mimochodem právě to bývá sociální nauce církve z hlediska přístupu k environmentální problematice někdy vyčítáno: až přílišné zaměření na člověka a antropocentrismus.

Katolická církev měla dlouhá desetiletí, možná staletí s demokracií problém. Až postupně se s ní jako s prozatím optimálním politickým režimem smířila. Což bylo opět zdůrazněno zejména na druhém vatikánském koncilu, ale i jednotlivými papeži či v různých oficiálních dokumentech.

Církev ovšem také prohlašuje, že není nijak politicky orientována. Pokud si otevřeme například Kompendium sociální nauky církve z roku 2004, můžeme se dočíst, že církev na jedné straně nabádá věřící, aby se politicky angažovali a byli aktivními občany, ale na stranu druhou zdůrazňuje, že se sama neváže na konkrétní politickou ideologii a že i příslušnost nebo orientace katolíka ve prospěch nějaké politické strany musí být vždy kritická, nikoli ideologická.

Samozřejmě jsou v politice proudy, které jsou náboženské orientaci bližší, a pak ty, co jsou jí vzdálené, jako je třeba komunistická ideologie. Ovšem například i křesťanskodemokratický proud je relativně nedávnou záležitostí, ve smyslu desítek nebo lehce přes sto let.

V souvislosti s církví samotnou se zdůrazňuje hierarchické uspořádání. Zejména v minulosti zde byla církev, která mluví, a pak laikové jako církev, která naslouchá. Ale i toto se mění a dnes už oním demokratizačním prvkem není jen tradiční volba papeže, která probíhá tajným hlasováním kardinálů v konkláve, ale třeba i nedávná synoda o synodalitě, kterou svolal papež František.

Samotná synoda je plodem druhého vatikánského koncilu. Jde o neformální skupinu biskupů, jež se schází na popud papeže k nějakému tématu, o němž pak společně diskutují a na základě toho s odstupem zhruba roku vznikne dokument, který sepíše papež.

Synoda o synodalitě je specifická v tom, že si papež přál, aby nešlo jen o jeho diskusi s biskupy v nějakém ohraničeném, krátkém časovém úseku, ale aby to byl debatní, skoro až deliberativní proces v rámci celé katolické církve.

Takže se šlo až do úrovně farností, což jsou základní jednotky církevní administrativy, a tam se diskutovalo prakticky o všem možném a různými způsoby. Některé farnosti to řešily dotazníkem, někde fungovaly i jakési deliberativní skupinky, kde se mezi věřícími debatovalo o otázkách, které vnímají pro církev a její další fungování jako stěžejní.

Takto sesbírané reakce, názory či nápady by se potom měly prostřednictvím diecézí celého světa koncentrovat v Římě a bude už na samotném papeži a římské kurii, kterou mimochodem před několika týdny František výrazně zreformoval, jak s nimi naloží a co z toho vznikne.