Industrie i seriály Boj o moc a Bílý lotos. Autoři a autorky Salonu vybírají kulturní zážitek roku, díl druhý

Petr Pithart

právník a historik

Podcast není fenoménem jen novinářským, zpravodajským, nýbrž i kulturním. Patří tudíž také do této ankety. Neudál se letos, ale letos u nás vstoupil v masovější známost. Byla už také udělena cena za nejlepší podcast. Jsou specialisté, a hlavně specialistky na podcasty. Někteří vynikající. Podcast je náhradou, nástupcem delších komentářů, které rozhlas před lety opustil („Protože lidi to tak chtějí, nevydrží se déle soustředit, mladí tuplem ne…“), je hledáním a nalézáním souvislostí dialogickou formou, tedy otázkami nejen pro partnera před mikrofonem, ale především pro posluchače. Podcast je ovšem hlavně podstatným zpomalením – a to samo o sobě je už kulturní čin proti debilizující tendenci všechno zkracovat, zrychlovat a klipovat. Je to dílo, které se musí stvořit, nejen přečíst či odmluvit. Někdy je to malá rozhlasová hra. Akorát dost starších lidí neví, co že to je – jak pod něčím?

--------------------

Apolena Rychlíková

dokumentaristka a publicistka

Další covidový rok nás naučil „konzumovat“ kulturu zase jinak. Prohlubující se závislost na online produkci mi vždy děsivě připomene hlášení mého počítače, kolik času u něj trávím. Letos jsem zhlédla několik seriálů, z nichž nejlepší byla třetí řada Boje o moc od HBO. Pohled do útrob jednoho promile nejbohatších nikdy nebyl tak úzkostný a zábavný zároveň. Bavila mě Industrie Iva Bystřičana, vyprávějící příběh kapitalismu i optikou těch, kteří v něm strádají. Z alb jsem nejvíce protáčela The Voice of the Heroes od Lil Baby a Lil Durka, má skvělou energii do depresivních dnů. Kniha Země nomádů mi zase ukázala, o kolik může být psaný projev komplexnější než ten filmový. A zaujala mě i Matka kuráž a její děti – hravá, provokativní, neurotická, a přesto soustředěná inscenace s jasnou režijní vizí Michala Háby. Speciální ocenění za počin roku chci však udělit někomu jinému: studentkám a studentům z iniciativy Nemusíš to vydržet, kteří se vzepřeli zaběhnutým toxickým rámcům českého uměleckého vzdělávání.

--------------------

Pavel Karous

sochař

Jonáš Strouhal letos navázal na úspěšný happening, kdy se před třemi lety v masce deprivovaného Alzáka potácel po ulicích a vágusil popelnice. Nechal se teď totiž „zaměstnat“ rozvážkovou službou Wolt. Přespával v křoví na okraji bratislavského sídliště a každý den se snažil realizovat objednávky tak, aby ho uživily. Procesu dal vizuální styl na pomezí japonského středověku, moderního žoldáctví a postapokalypsy. Tak jako se potulný rónin nechával najímat lenními pány, i on vykonával graeberovskou „práci na hovno“ bez emocí, se zen-buddhistickou nadřazeností a neoliberální sebekázní. Z každé zakázky získal tři eura. Z první objednávky zaplatil daně; z druhé naplnil fond oprav a nákupu vybavení; ze třetí pořídil jídlo. Na bydlení peníze nevyšly. V době, kdy nerozvážel na kole, se věnoval ritualizované očistě v betonových korytech sídlištních kanálů, hrál na flétnu šakuhači a četl Hagakure. Dílo nabízí v době našeho nového feudalismu úlevu. Oproštění. I samuraj bez pána, na dně a beze cti může usilovat o to, aby jeho smrt měla smysl.

--------------------

Zbyněk Vlasák

editor Salonu

Kulturním zážitkem pro mě bylo potkávání se s myšlením nové generace českých historiků, která je zejména v pohledu na minulý režim (ale nejen na něj) méně moralistní, elitářská, rigidní než generace starší. S Jakubem Rákosníkem a Vítězslavem Sommerem jste se mohli setkat například v dokumentárním cyklu Iva Bystřičana o historii domácího průmyslu Industrie. V rozhlasovém seriálu Soudruzi o historii KSČ je pak doplnil Zdeněk Doskočil. Na stejném seriálu a jeho tvůrci Janu Sedmidubském bylo nicméně sem tam znát, že publicistika za historiky pořád pokulhává: nejenže autor občas vlastní respondenty zbytečně korigoval, ale taky z komunistických dějin zcela „vyřízl“ pražské jaro 1968. Že se ale i v publicistice může blýskat na lepší časy, letos ukázaly třeba historiografické eseje Ondřeje Slačálka.

--------------------

Dita Malečková

filosofka nových médií

Intenzivním zážitkem pro mě byla spolupráce na druhé řadě Digitálního spisovatele. Umělá inteligence, generované obsahy a práce s rozhraním umělého a lidského mě fascinují již několikátým rokem a můj zájem nepolevuje. Přesto zde volím naopak tradiční médium filmu – asi i proto, že je to zážitek čerstvý a ladí s atmosférou těchto dní: nejsilněji na mě zapůsobila projekce filmu Lidi krve Miroslava Bambuška o výpravě skupinky mužů do česko-německé minulosti, na niž jsem zašla do lounského kina Svět. Ve foyer vybaveném koženými sedačkami a zásobou zachráněných knih jsem si ještě před filmem otevřela Jacka Londona a nahlédla do světa hrdiny jménem Bílý Den, který se nebojí ničeho krom spoutání provázky ženských zástěr – a tak byla sonda do nitra mužské duše v nějakém smyslu kompletní.

--------------------

Jan M. Heller

literární kritik

Nejspíše kvůli vyhladovění po covidové karanténě nejsou mými největšími kulturními zážitky knihy, ale výstavy. Ruská avantgarda na Hluboké nebo street art v Amsterdamu – o nich jsem však už psal jinde. Nejčerstvěji tedy výstava Seznam od boha nadaných v Německém historickém muzeu v Berlíně. Jde o Hitlerův a Goebbelsův seznam, který zjednodušeně řečeno „povýšil“ některé německé umělce na oficiální tvůrce nacistického režimu; výstava mapuje jejich poválečné působení, čímž otevírá otázky po historické kontinuitě mezi totalitou a obnovenou demokracií, po společenské zodpovědnosti umělce a po vlivu, jakým estetika veřejného prostoru utváří dobové vnímání. A v neposlední řadě poskytuje možnost sestavit si itinerář road tripu po bizarních památkách z poválečné éry, o které se toho moc neví. Možná se na něj vydám.

--------------------

Lucie Faulerová

spisovatelka

Pokaždé, když se probírám kulturními zážitky za daný rok, zjišťuji, že jsem minimálně o další rok opožděná a mezi letošní díla se mi pletou loňská. Nicméně přidržím se letopočtu 2021 a vyzdvihnu film Joachima Triera Nejhorší člověk na světě. Nevěděla jsem, co od něj čekat, prvních dvacet minut jsem dokonce byla lehce nedůvěřivá. Ostatně Joachim Trier je zvláštní tvůrce – každý jeho další film je naprosto jiný než předchozí, a to žánrem, tématem i zpracováním. Nejhorší člověk na světě je každopádně skvělý, zábavný a citlivý a věřím, že nejedna „třicítka“ se v jeho hrdince aspoň na chvíli zahlédne. A pak si tu dovolím upustit satirickou minisérii HBO Bílý lotos (režie a scénář: Mike White). Dokonalá práce s charaktery postav a s napětím (a perfektní hudba).

--------------------

Štěpán Kučera

spisovatel a redaktor Salonu

Nejintenzivnějším zážitkem pro mě byl dokument o zvířatech ve velkochovech Svědectví – snad ještě nikdy mi z filmu nebylo tak zle. O Svědectví jsem nicméně do Salonu už psal, zmíním proto jinou, radostnější věc. Liberec nemá v české literatuře pověst líhně výjimečných autorů či událostí, tento rok by to ale mohl změnit. Do Liberce putovaly dvě Litery (za poezii pro Pavla Novotného a Cena čtenářů pro Václava Dvořáka), nové vydání knížek Miloslava Nevrlého Zašlá chuť morušek/Cestovní zpráva čarodějova učně získalo Cenu za nejlepší dokumentární knihu na festivalu Ji.hlava, letošní ročník 1. libereckého festivalu poezie se stal největší tuzemskou akcí svého druhu a ještě na sklonku roku vyšla pozoruhodná sbírka zdejšího básníka Miroslava Stuchlého Potkat jelena.

--------------------

Igor Malijevský

fotograf a spisovatel

Kontinuita parku Petra Šestáka. Konečně hmatatelný výstup, něco hotového z hlavy umělce, jehož dílem byl dosud zejména vlastní život. Provozovatel fotografických kabinek, kočovný galerista, který s malou pojízdnou výstavou fotografií objel největší zapadákovy Evropy, příležitostný učitel češtiny, přemýšlivý společník, kterého jsem nikdy neviděl doopravdy spěchat. Až teď začal i jeho autobiograficky laděný román o výchově citlivých duší maloměsta žít vlastním divokým životem, mnozí se v něm poznávají a mnohým to kupodivu vadí. Zbabělci raného kapitalismu, normalizátoři svobodného světa. Pokud ale sedíte pořád v autě a čtení nestíháte, nabízím alespoň možný soundtrack: pusťte si skupinu Dálava anebo naberte po cestě zpěvačku a skladatelku AN-NU.

--------------------

Jakub Šofar

literární publicista

Po několika odkladech byla v říjnu na zámku ve Žďáře nad Sázavou otevřena výstava Výslovný zákaz dalšího opisování (rukopisu) – VZDO(R) o českém samizdatu. Exponáty poskytl ze svého archivu signatář Charty 77 Vít-Bohumil Homolka, který je i jejím průvodcem; sám je tedy jakýmsi živým exponátem. „Prohlídka začíná v místnosti koncipované jako výslechová místnost Státní bezpečnosti (StB). Na stole nechybí ani učebnice kriminalistiky…“ Tím, že je výstava instalována v prostorách bývalého Muzea knihy a je doprovázena workshopy (výroba plakátů, přebalů a vazby knih), přišlo mi to celé poněkud steampunkové… Do chvíle, než jsem si uvědomil, že málokdo z nejmladší generace někdy psal na psacím stroji a slovo cyklostyl mladým zní jako způsob jízdy na kole.

--------------------

Kamil Fila

filmový kritik

Coby šéfredaktor Kinobox.cz, filmové a televizní databáze, se pokusím o co nejpestřejší záběr. Minisérie z VOD kanálů: aktualizované Scény z manželského života (Hagai Levi), civilní krimi Mare z Easttownu (Brad Ingelsby a Craig Zobel), satira Bílý lotos (Mike White), sociálně realistická Služka (Molly Smith Metzler) a esejistická obžaloba Stručné dějiny vyhlazování (Raoul Peck). Komerčnější seriály, co můžou mít více sezon: Hra na oliheň (Dong-hyeok Hwang) a WandaVision (Jac Schaeffer). Malé festivalové filmy: Drajv máj kár (Rjúsuke Hamaguči), Quo vadis, Aida? (Jasmila Žbanić), Na cestě (Panah Panahí), Olga (Elie Grappe), Nadějná mladá žena (Emerald Fennell), První kráva (Kelly Reichardt), Annette (Leos Carax) a Smolný pich aneb Pitomý porno (Radu Jude). Velké kinofilmy: sci-fi Duna (Denis Villeneuve) a historický Poslední souboj (Ridley Scott).

--------------------

Táňa Zabloudilová

kulturní publicistka

Zaměřím se na seriály, z nichž mě ohromily dva. Boj o moc je ve třetí sezoně na vrcholu. Scenáristický tým nechal členy rodiny příšerných ultraboháčů rozpoutat válku proti sobě navzájem a odhodit zbytky skrupulí. V seriálu je dostatek zeitgeistu, funguje coby klenuté drama o traumatech z dospívání v dysfunkční rodině a pořád prozrazuje DNA odvozenou od legendárních britských sitcomů jako Je to soda. Nejostřejší současná satira. Nejlepší minisérií je pak adaptace Pulitzerem ceněného románu Colsona Whiteheada Podzemní železnice od oscarového Barryho Jenkinse. Ten natočil na jihu USA monumentální dílo převypravující kus amerických dějin někým, kdo je obvykle nevykládá. Uprchlá otrokyně Cora hledá útočiště postupně v několika amerických státech a zjišťuje, že nemá kam utéct. Jenkinsovo vizuální vyprávění prohlubuje představy o tom, jak vůbec může televize vypadat a působit.

--------------------

Martin Šrajer

filmový kritik

Když americký komik Bo Burnham v závěru své karanténní one-man show Inside konečně opouští dům, kde se představení odehrávalo, místo úlevy a osvobozujícího pocitu se dostaví zděšení. Po chvíli strávené venku se chce vrátit zpět, skrýt se před chaosem vnější reality. Zabouchnuté dveře ale nejdou otevřít. Neviděl jsem letos výstižnější metaforu ničivého vlivu pandemie na duševní zdraví a soudržnost společnosti. Opustit uzavřené názorové světy a virtuální identity, s nimiž jsme se za omezeného společenského života nezdravě sžili, nebude snadné. Jak s mrazivou výstižností pojmenovává Burnham, nečeká nás návrat do normálu, ale konfrontace se všemi odloženými problémy světa, který nebyl v pořádku ani před covidem. Jedinou nadějí této fúze hudebního pastiše a sebereflexivního stand-upu je to, že i z úzkosti, beznaděje a panických atak může vzejít výjimečné umělecké dílo.

--------------------

Jan Rychlík

historik

Rok to pro mě byl na kulturní události chudý. Kvůli covidu jsem nechodil do divadel ani do kin. A na koncerty a různé akce online – na to jsem příliš velký konzervativec. Navštívil jsem nicméně festival v pražském Biu Oko pod názvem Nezlomní a obětovaní, kde mě zaujal dokument Roberta Sedláčka V hlavní roli Gustáv Husák; účastnil jsem se i následné besedy. Avšak asi nejvíce mě oslovila expozice bulharské výtvarnice žijící v Ústí nad Labem Nadii Surel s názvem Home Sweet Home aneb Návrat do rodného domu v Bulharském kulturním institutu v Praze. Autorka o své výstavě řekla: „Můj domov v Ústí nad Labem je jako bulharská oáza. Tam je moje Bulharsko. Ode dveří nás vítá velký stůl, který je pro bulharské hostitele zásadní. U mě doma vládne teplo a přírodní materiály, všechny charakteristické elementy každého bulharského domova.“

--------------------

Eva Klíčová

literární kritička

Letos to bylo o penězích. „Old money“, dědictví, hluboká privilegia, habitus, který vám s jistou samozřejmostí umožní, aby se z vás stal infantilní sebestředný idiot, případně agresivní kreatura. Nejsilněji mé srdce zasáhli miliardáři ze seriálu Jesseho Armstronga Boj o moc. Hroucení mediálního impéria napěchované nejjedovatějšími hláškami pulsuje mezi antickou tragédií, fraškou a psychoanalytickou studií. Řekněme „druhé místo“ obsadila přehlídka typologicky geniálně napsaných postav a hluboké propasti koloniálního dědictví v Bílém lotosu Mikea Whitea. A nakonec: excentrická móda osmdesátých let, tvrdě banální love story, „dolce vita“ groteska o více či méně potrhlých dědicích kožedělně-módního impéria, které nakonec schramstnou bahrajnští investoři. Film, kde emoce vytrysknou jen tehdy, když peníze mizí v dáli: Klan Gucci Ridleyho Scotta.

--------------------

Alena Zemančíková

publicistka

Národní divadlo Brno uvedlo operu Benjamina Brittena Peter Grimes v režii Davida Radoka, s hostujícím švédským tenoristou Joachimem Bäckströmem. Brittena, jenž pocházel z nevlídného anglického pobřeží v Suffolku, inspirovala báseň zapomenutého romantika George Crabbeho o rybáři, který se snaží vyprostit z bídných poměrů tvrdostí a silou, a prohrává své naděje i život. Zásadní roli v Radokově inscenaci (reprízovala se bohužel minimálně) hraje projekce na horizont, kde se moře s odlivem ztrácí a s přílivem vrací. Režisér pečlivě aranžuje sbory, takže městečko na jevišti neustále „žije“. Bäckström zpívá rybáře Grimese tak samozřejmě, jako by mluvil, a v projevu Jany Šrejma Kačírkové slyšíme úzkost z konfliktu s obcí, a především bolest nad tím, jak Grimes jedná s bližními. Hloubka tragédie ztělesněná Brittenovou hudbou člověku nejde z hlavy.