Idyla se nikdy nekonala. Ivo Bystřičan natočil cyklus o dějinách průmyslu v českých zemích

Naše země patří mezi nejprůmyslovější v Evropě. V průmyslu je u nás stále zaměstnáno ohromné množství lidí. A přesto patří tito zaměstnanci mezi opomíjené skupiny. Jejich síla s ohledem na schopnost zastávat se svých práv je nedostatečná a roztříštěná. V podstatě nemají relevantní politické zastoupení. Mimo volební kampaně se o zaměstnaneckou průmyslovou třídu dbá minimálně.

A právě tento současný stav mě přivedl k myšlence podívat se, jakým způsobem jsme se historicky jako lidé průmyslově-kapitalistické společnosti utvářeli. Jak jsme došli až do dnešní situace? Proč ve výsledku myslíme, jak myslíme? Došlo mi, co sociologové vědí už dávno, že průmysl zde velice dlouho tvoří dominantní společenský rámec: určuje chod nejen ve fabrice, ale tvaruje školství, zdravotnictví i kulturu. Říkal jsem si, že bychom potřebovali cyklus, který se na to podívá blíž.

Je toho víc, ještě ve střižně jsem objevoval nové věci, které provokovaly mé dosavadní myšlení.

Vezměte si už období průmyslové revoluce. Dnes se velká část politiků otevřeně posmívá slovu regulace. Je to prý ten neomarxismus a komunismus. Přitom regulace byl ústřední rys drtivé většiny historie, zdaleka nejen komunismu. Vždyť co jiného byl feudalismus než jedna velká regulace? S diktátem feudála nikdo nehnul. A dokonce i za průmyslové revoluce fungoval onen bezuzdný kapitalismus, kde neměli zaměstnanci žádná práva, jen pár desítek let. Přičemž to ukončili sami průmyslníci. To oni se začali obracet na stát s tím, že je nějaká regulace potřeba, protože ždímat dělníky nejde donekonečna, jelikož se jednoho dne naštvou a zorganizují nějaký typ kolektivní vzpoury. Jako první tak s ochranou zaměstnanců nepřišli socialističtí politici, ale konzervativci: v Německu Bismarck, v Rakousku Taaffe. Takže když nějaký současný politik mluví o regulaci jako o komunismu a snaží se znít, jakože se opírá o historii, není radno mu věřit.

Do každého dílu jsem vybral jednu továrnu, na které lze ukázat něco ze sledovaného historického období. Výběr byl složitý, ne každá fabrika mohla ilustrovat vše, co je pro dané období typické. Třeba Kunertova továrna ve Varnsdorfu během hospodářské krize třicátých let prosperuje, přestože všechno okolo se hroutí, ale zase posloužila jako dobrý příklad pro jiné věci.

Zároveň mi šlo o to, aby ta továrna stále fungovala a my měli možnost vidět její současné zaměstnance při práci, aby nám to evokovalo situaci lidí vybraného historického období, kteří při tom vypadali asi dost podobně. Ostatně i část těch továren dnes vypadá podobně jako třeba před sto lety. Punčochy se dnes nedělají o moc jinak než tehdy. Toho všeho mají diváci možnost si všimnout a ideálně se do tehdejšího dělnictva vcítit. Jako bych to byl já, kdo to zažíval před těmi sto lety: rvu se o svá práva, situace ve společnosti je taková, moje zaměstnanecká ochrana je taková, politika vypadá takhle.

Chtěl jsem, abychom si uvědomili, že historie průmyslu, to nejsou jen heroická vyprávění o Škodovi či Baťovi, ale že průmyslník má vždy nějaké zájmy, které nejsou zdaleka pokaždé v souladu se zájmy jeho zaměstnanců. Ale že ani ti zaměstnanci nejsou jednolitá masa. Dohromady bylo mým záměrem, aby divák získal empatii ne pro některou ze stran, ale pro celé herní pole, kterého se účastní několik typů aktérů.

Co považuju za klíčové, je pak role státu, který je nepopíratelně rozhodující činitel. Jak to vypadá na trhu práce, v průmyslu, jaká je sociální situace, jakým způsobem se bydlí, jakou úroveň má zdravotní péče – to všechno nakonec určuje stát. A chci ukázat taky to, k čemu ho kdo nutí, stimuluje nebo třeba i inspiruje.

Například podniková politika Vítkovických železáren v druhé polovině 19. století za ředitele Kupelwiesera byla pro dobový stát velkým vzorem. Byť to opět z jeho strany nebyl žádný altruismus, ale podmínka sociálního smíru a bezproblémového chodu továrny. Když průmyslník nebude pro zaměstnance stavět bydlení a když jim v tak znečištěném městě, jako byla tenkrát Ostrava, neposkytne zdravotnickou péči, dělníci se mu rozutečou, nebo minimálně nebudou schopni podávat maximální výkon. Kupelwieser či Baťa nestavěli ty hezké domky, abychom je za to dnes obdivovali, ale proto, že jim nic jiného nezbývalo.

Jednou z nejtěžších věcí bylo k dané továrně a době vybrat lokálního historika, který by nám popsal regionální kontext. Nakonec jsem použil hlavně lidi z místních archivů a muzeí.

Ti samozřejmě na rozdíl od akademických historiků, kteří v Industrii také vystupují, tíhnou k popisnosti, obecně se neradi pouštějí do interpretací, do širších sociálních souvislostí. Nicméně zajímavé bylo, že v prostředí továren jako by v tomto směru ožili. Povzbudilo je to ke společnému přemýšlení, dialogu s tím prostředím. Byla to silná zkušenost a pro některé z nich myslím i nečekaná.

Takto obecně si to netroufám posuzovat, nicméně sám na sobě jsem před pár lety zpozoroval vzrůstající zájem o historii právě díky mladším historikům jako Vítězslav Sommer nebo Jakub Rákosník. Není to jenom o nových faktech, větší roli hraje jazyk, který používají, a že se nebojí přemýšlení o dějinách aktualizovat směrem k dnešku. Dříve mě vůbec nezajímaly historické statě o Bismarckovi s Taaffem, ale v podání Jakuba Rákosníka jde o strhující čtení.

Je to i tím, že tito historici fungují průřezově, dokážou o tématech, jako je důstojné bydlení, ekologie či ženská otázka, mluvit tak, že vidíme kořeny současného stavu a taky že se tato témata řešila vždy a vždy to bylo konfliktní. Žádné staré dobré časy nikdy neexistovaly. Žádná idyla se nekonala.

Právě proto jsem chtěl nabídnout v televizi myslím nezvyklý pohled na průmyslníky. Že je nebudeme brát jako nositele úspěchu, geniální podnikatelské mozky. O Baťovi se tady napsalo 150 knih, z nichž je 135 úplně k ničemu, protože vzývají jakousi jeho božskost. Já se chtěl na majitele továren podívat jako na normální lidi, regionální politické hráče, kteří mají určité zájmy, s nimiž se zbytek společnosti musí nějak konfrontovat.

Ona ta série malinko klame, Česko samozřejmě není plné sto dvacet let starých továren. Nicméně podniky, které jsem navštívil, byly většinou zdecimované, zjevně se do nich mnoho let neinvestovalo, měly blízko k ruinám.

Důležitější ale myslím je, jak se tam nakládá se zaměstnanci. To v Industrii není vidět, na kameru vám to nikdo neřekne, to se dozvíte v kuřárně nebo někde před fabrikou. Ne že bych si dopředu dělal iluze, ale stejně mě rozhovory s dělníky šokovaly. A nebyla to opravdu otázka jen jedné továrny…

My se vztahy průmyslníků a zaměstnanců zabýváme v celém tom cyklu a po celou historii vidíme deficit na straně průmyslníků, že jim to moc nejde a že se snaží odpovědnost přesunout na stát, který ale taky není schopný zákonodárstvím řešit každou drobnou situaci v každé fabrice. A bohužel jsme se v tomto nijak neposunuli. I dnes člověk nastupuje do továrny, aby tam byl vyždímán. A když už to nechce nebo nedokáže snášet, přijmou místo něj Rumuna či Ukrajince, který si toho kvůli svým bídným materiálním podmínkám nechá líbit ještě víc.

Se zaměstnanci se nikdo nebaví, platy jsou mizerné. Ale co mě vyděsilo nejvíc, byla jejich nízká očekávání. Kdyby jim přidali pět tisíc, byli by spokojení. Nevadí jim, že jejich fabrika neinovuje, nikam se neposouvá, že pracovní podmínky jsou bídné. Netuší, že by mohli chtít víc, že by měli chtít víc. Často jsou naopak rádi, že dělají práci, které rozumějí, případně i vítají, že se jim stroje rozpadají pod rukama, protože to každodenně vytváří zajímavé problémy k řešení.

To je taky důvod, proč jsem se snažil v Industrii razit téma odborů. Pro mě to není mrtvý relikt komunismu, jak se to dnes někdy podává. Odbory byly dávno před druhou světovou válkou zásadní hybnou silou společnosti. Že se je po roce 1989 nepodařilo znovu nakopnout, je tragédie. Dnes je potřeba je znovu promyslet, dát jim moderní formu. Myslím, že neexistence silných odborů nyní přímo ohrožuje sociální smír. Průmyslové dělnictvo po skoro dvou letech pandemie mele z posledního, zažíváme zdražování, k tomu průšvih s energiemi. Ti lidé nemají kde brát. Jen shodou šťastných okolností se teď nedostala do vlády ona silná nacionálně-populistická klika. Do příštích voleb je to ale velké varování.

V té hudbě je cítit proudění materiální energie, je strašně hutná, dramatická, směřuje se zde k velkému cíli, ale slyšíme i zpochybňující, nahořklé tóny. Což myslím odpovídá dějinám průmyslu, kde hraje velkou roli touha po úspěchu, obdivuhodná schopnost překonávat překážky, ale taky pachuť, která po tom často zbude. Kapitánům průmyslu se staví sochy, ovšem zároveň po nich v určitých oblastech života zůstává pěkná spoušť. A dějiny by neměly být jen dějinami vítězů, ale všech, kteří byli kolem.