Hrdinství s vůní pomerančů. Rozhovor s potomky českých interbrigadistů

Jiřina Nováková: Táta zmiňoval jen fragmenty. Byly Vánoce a my měli na stole pomeranč, jeden pro celou rodinu. K dostání byly právě jen o Vánocích. Oloupala jsem ho – na každého člena rodiny připadla čtvrtka. Jenže on svůj díl nechtěl. Když totiž byl ve Španělsku, dostali se do obklíčení a strávili několik týdnů v pomerančovém háji, kde neměli vůbec nic jiného k jídlu. Zkoušeli pomeranče vařit, péct – nakonec pochopili, že se dají jíst jen čerstvě oloupané. Táta tehdy o Vánocích prohlásil, že už je nemusí vidět do konce života.

Jiří Horský: Můj taťka zase vzpomínal, jak se procházel se svou španělskou přítelkyní pomerančovým hájem: Byli jsme oba nazí a trhali jsme pomeranče ze stromů. – Pro mě je to takový krásný obraz.

Jiří Závodský: Já se neměl koho na vzpomínky ze Španělska zeptat. Když jsem vyrůstal, táta už byl popravený a máma o tom všem vůbec nemluvila.

Nováková: Většina jejich vzpomínek asi nebyla úplně hezká. Já mu říkala: Tatínku, sepiš to. Ale on odpovídal, že to bylo tak hrozné, že si to chce vzít s sebou do hrobu. Když už byl v emigraci, tak ho k tomu dokopal nakladatel Tomáš Kosta. Řekl mu: Oto, ty se z toho musíš vypsat! Tak táta sedl a napsal první knihu Jak se kalila voda o věznění v padesátých letech s tím, že válečné období popíše v té další – tu už ale nestihl.

Myslím, že Španělsko přebily události, které v nich rezonovaly víc. Tedy to, že naprostá většina z nich byla v padesátých letech odsouzena. To nás, jejich rodiny, taky pospojovalo. Když táta mluvil o Španělsku, tak jako o místu, kam by se chtěl vrátit na penzi: do vesnice Dénia pod Valencií, kde chtěl chytat ryby.

Nováková: Mí rodiče a sestra emigrovali v šedesátém osmém, já zůstala tady. A za čtyři roky přišla pohlednice ze Španělska, z pobřeží, že jsou tam na dovolené a že mi posílají pozdrav. Obrečela jsem to. Vždycky jsem mu chtěla ten jeho sen splnit, vydělat mu na to.

Horský: Já byl jako kluk na taťkovy zážitky samozřejmě zvědavý. Ptal jsem se ho třeba, jestli ve Španělsku někoho zastřelil. On že prý asi ne, že byl spojař a hlavně opravoval vedení. Celý život nosil hodinky ciferníkem dolů, protože když se plazili podél vedení, nesměly být vidět odlesky. Tak jsem je tak nosil taky.

Nováková: Koupali jsme se jednou v Sázavě, a když táta lezl z řeky, sjely mu plavky kus pod pas a já koukám, že má na zadku velikou jizvu. Říkám: Od čeho to máš? A on: No, to mám ze Španělska. A já si říkala: Jak to že zezadu? To jako že utíkal? A přišlo mi to strašný. On pak vyprávěl, že po sobě stříleli s těmi druhými přes nějakou mýtinu – a na ní zůstal někdo raněný. Táta se ptal, kdo pro něj půjde, ale nikdo se k tomu neměl. Tak pro něj vyrazil on, plazil se a přišel při tom k tomu zranění. Já říkám: Táto, tys byl takovýhle hrdina? To musela být velká odvaha! Jenže on mi skoro vynadal, že to jsou slova, která nemají žádný smysl, a že se to prostě nedělá, někoho tam nechat.

Nováková: Právě. A když jsem se ho zeptala, proč šli jako hrdinové všichni v padesátých letech sedět, odpověděl: To bylo proto, že jsme se nebáli vystoupit proti jednomu diktátorovi, a tím jsme byli po válce nebezpeční pro všechny další diktátory, a bylo úplně jedno, že tamto byl Franco a tohle Stalin nebo Gottwald.

Horský: Pro mě to bylo poslední dobrovolnické angažmá lidí, kteří – i když netušili, jak to ve Španělsku vypadá – šli bránit republiku. Navíc aniž byli demokraté; byli to ve většině komunisté. Je to taková trojnožka: šlo o komunisty, mnohdy Židy a zároveň lidi, kteří bránili svobodu, i když to, co přinášeli, ve svém důsledku pak moc svobodné nebylo, byla to taky totalita. Připomeňme Kominternu a čistky. Dobře o tom ve svých textech o Španělsku píše Orwell.

Nováková: Pravda je, že většina mých známých a kamarádů z dětství měla potrefené rodiče. Můj táta, když vyšel po letech z kriminálu, dostal finanční částku, která snad měla částečně kompenzovat ušlý výdělek. Nebylo to moc, ale táta za to koupil boudu v Petrově u Prahy, kam za námi všichni jezdili. Takže jsem trávila prázdniny s dětmi oběšených a pozavíraných, jezdili tam Marta Slánská, kluci Závodských, vlastně mi to přišlo normální.

Nováková: Tam se o tom nemluvilo, nebylo o čem. Nebylo to nic nového, pro nikoho z nás. Když byli ještě naši tátové v kriminále, někdy se u nás scházely ty, co jsme jim říkali vdovy. Vyměňovaly si zprávy z vězení, ale to bylo všechno.

Závodský: U nás se o těch věcech mlčelo. Všechno, co vím, mám z knížek. Vzpomínky na tátu nemám žádné, byl jsem malý. Brácha tvrdí, že si něco pamatuje, ale já mu nevěřím. Byly mu čtyři, když tátu sebrali, mně rok a půl. Když jsme brali rozum, už byl klid, žádné represe jsme nepociťovali, byť finanční situace rodiny byla všelijaká. Myslím, že nám spousta lidí pomáhala, pořád jsme chodili v něčem po někom, protože máma by to neutáhla.

Mluvit jsme o tom začali až v třiašedesátém, kdy odstartoval proces tátovy rehabilitace. To mně bylo čtrnáct. Oficiálně nám to máma řekla, když se řešil pohřeb. Oni ho exhumovali z hromadného hrobu, takže už kolem toho nešlo jen tak přešlapovat.

Závodský: To bylo takové… převratné. Ale hlavně: já neměl pocit nějakého vítězství. Spíš na to koukám tak, že otec také něco zavinil. Přece jen byl před svým zatčením mezi komunistickou špičkou, na ministerstvu vnitra.

Horský: Můj otec byl naopak celý život komunismu futrál, pořád chodil do prvomájového průvodu, nosil vlajky, a když jsem se s ním hádal, říkával, že došlo jen k nějakým drobným chybám. Jeho ovšem v padesátých letech nezavřeli, nezabili, akorát mu řekli, že musí odejít mimo Prahu, aby načerpal zpátky dělnické hodnoty. Po únoru 1948 se totiž stal vojenským a leteckým přidělencem v Bruselu, dostal od komunistů vysoké vyznamenání, ale nikdy mi neřekl za co. Bál jsem se ho zeptat – vůbec nevím proč.

Závodský: My se snažili získat z archivů nějaké materiály, abychom se dozvěděli, co táta doopravdy udělal. Ale tam není v podstatě nic, co by nám víc ozřejmilo jeho činnost. Všichni vždycky říkali, že byl strašně čestný, statečný, že nic hrozného neprovedl, ale já tomu nevěřím.

Horský: Zřejmě se v nějakém období stal součástí té mašinérie.

Závodský: On do toho šel vědomě. Musel ty lumpárny dělat, ne že je nedělal. Je otázka jaké. Třeba se tvrdí, že figuroval u sebevraždy lékařky Vlasty Veselé ve vězení v padesátých letech, to není nic příjemného. Alice Glasnerová, jež dělala ve Španělsku v české nemocnici J. A. Komenského hospodářku, zase popisovala, jak pro ni bylo hrozné, že její přítel ze španělských dob na ni v padesátých letech ve vězení křičel, aby se přiznala – jestli to byl táta, ví bůh. Nicméně k nám se chovala úžasně a o tátovi před námi vždycky mluvila hezky.

Horský: My se na to díváme asi tak, že jejich cílem nebyla demokracie, chtěli primárně nastolit sociální spravedlnost…

Závodský: …a to za každou cenu. To bylo jejich heslo. Když se kácí les, lítají třísky. Jenže to nelítaly třísky, ale polena. Co viděli ve Španělsku, muselo být hrozné. Příslušníci NKVD tam už řádili na plné pecky. Museli o tom vědět.

Horský: Nevnímali souvislosti a chtěli vyhrát, aby se prosadilo jejich pojetí svobody. Ale s tou svobodou to měli asi složitější. Ve francouzském internačním táboře Vernet po prohrané španělské válce taťka občas dostal balík od maminky. Rozdal ho mezi ostatní. A mezi interbrigadisty prosadil, aby se takhle dělily všechny balíky. Načež ho po válce nějaký soudruh obvinil, že ty balíky rozkrádal.

Závodský: My si byli nejblíž se zmíněnou Alicí Glasnerovou, a když jsem se jí na ty věci párkrát zeptal, okamžitě vstávala od stolu a odcházela. Neodpověděla mi ani jednou. Pak už jsem toho nechal. Prostě to bylo tabu. Oni si byli vědomi, že nebylo všechno košer. Netvrdím, že to nemysleli dobře, asi jo.

Horský: Moje kamarádka jednou narazila ve výloze na knížku Židé v západní armádě, koupila ji a dala tátovi. Jeho to ale hrozně naštvalo, říkal, že tam bojovali za světový proletariát a že s jeho židovstvím to nemělo nic společného.

Nováková: Nikdo z těch, kdo šli do Španělska, do Francie nebo jinam, tam nešel jako Žid. Ale je to téma, proč těch Židů bylo v interbrigádách i zahraničních armádách tolik. Ostatní si tady dál chodili na koncerty, do divadel, do kaváren, kdežto oni se rozhodli, že půjdou bojovat.

Nováková: Byla jsem znevýhodněná úplně stejně jako všichni ostatní, kteří nevstoupili do SSM a do KSČ. Ono se nám nic nestalo, kromě toho, že jsme nemohli být ničeho vedoucí, ani ve skupině tří lidí, a nemohli jsme do zahraničí na kongresy. Dostudovala jsem, udělala si doktorát. Ano, vždycky jsem se velice připravovala, protože jsem věděla, že musím přesvědčit výkonem. Nepotřebovala jsem k tomu ale být ve straně ani nic takového. To mám za zlé všem svým kolegům, kteří dnes tvrdí, jak nesměli a nemohli – vždyť to není vůbec pravda. To jsou všechno výmluvy. Všichni mohli. Jenom nemohli být nahoře a nemohli cestovat.

Závodský: My museli bydlet v rozděleném bytě, a i když v té druhé půlce byla rodina dalšího politicky uvězněného, vztahy byly napjaté. Starší bratr měl v roce 1962 problémy s přijetím na průmyslovku. Já o dva roky později při přijetí na gymnázium už ne, protože mezitím začaly rehabilitace.

Horský: Můj otec Španělskem naopak žil, do poslední chvíle si psal s interbrigadisty ze zahraničí, odebíral americký interbrigadistický časopis Volunteer. Nazpíval španělské revoluční písně u nás v Děčíně na pásek. Nemohl najít nikoho, kdo by mu s tím pomohl, až objevil jednoho Roma, který uměl skvěle hrát na kytaru, a s ním je u nás v obýváku nahrál. My jsme se s bratrem taky zapojili, zpívali jsme rumbara rumbara rum. Táta si to pak nechal zahrát na pohřbu.

Takže on byl tím Španělskem fatálně zasažen. A mě se to týkalo taky, protože jsem se musel na základce ptát spolužáků, jestli nemají doma staré boty. Táta je posílal vězňům ve Frankových koncentračních táborech. Kontakty měl od Španělů, kteří se usadili v severočeském kraji. Ostatní děti vůbec nechápaly, proč chceme staré boty, chovaly se dost krutě.

Horský: Jednou tam jel s Čedokem… Já navštívil městečko Benicàssim, tam kdysi byla ta nemocnice Komenského, kde se taťka léčil, protože ho střepina granátu zasáhla do nohy. Na radnici jsem vysvětlil, že můj otec se tam přátelil s nějakou zdravotní sestrou. A dozvěděl jsem se, že jedna z úřednic v tom špitále kdysi sloužila. Šel jsem za ní, byla velmi příjemně překvapená a pozvala mě k nim na oběd.

Nakonec z debaty vyplynulo, že tam sloužila až po válce, že se nestarala o interbrigadisty, ale naopak o Frankovy vojáky. Nebyla to prostě ona. Když jsme se loučili, její manžel mi podal ruku, což byla taková lopata, a já si říkal: To je ta solidarita, to jsou ti, co spolu drží. A on povídá: Než odejdete, ještě vám řeknu, že já jsem v občanské válce také bojoval. A dodal: Ale na druhé straně. Na cestu mi dali spoustu vína.

Horský: V průběhu listopadu 1989 jsme diskutovali, jak pomoci Rumunům, protože přechod k demokracii byl v jejich případě krvavý. Kluci z FAMU nám nabídli, že tam pojedeme se zdravotnickou pomocí. Já bych měl jet do Rumunska, kde se střílí? – ptal jsem se sám sebe. Ale pak jsem si vzpomněl na interbrigády a došlo mi, že asi musím.

Auta s novináři zůstala na maďarských hranicích, ale my se přidali k dalšímu náklaďáku, který vezl léky. Trochu jsem se klepal, sedl jsem si raději ke dveřím, bláhově jsem si myslel, že bych třeba stačil vyskočit. Z Československa jsme tam dojeli možná jako jediní, a jak vidno, nezastřelili nás. Vnímal jsem to tak, že to souvisí s historií naší rodiny.

Nováková: Je jedna velmi slavná židovská věta: Když jsi jediný, kdo může, tak musíš.