Generální ředitel Národní galerie Jiří Fajt: Nestačí se jen plácat po zádech

Před jeho příchodem jsem ho vnímal jako člověka, který na AVU vyřešil generační a profesionální problém pohrobků komunismu, s nimiž se tehdy nesmlouvavě rozloučil. Docela jsem věřil, že by Národní galerii mohl pomoci. Mé prvotní pozitivní nastavení se ale záhy začalo měnit, brzy mi bylo jasné, že s tímto pánem bude v jedné instituci hodně těsno.

Na podzim 1999 jsem vyjel na dva měsíce do Vídně na pozvání rakouské Akademie věd a tam jsem se definitivně rozhodl, že v Národní galerii skončím. Jenže Milan Knížák v tu dobu vypsal na místa ředitelů, tedy i na to mé, výběrová řízení a jím sestavená komise mě znovu doporučila. Když mi pak chtěl v Anežském klášteře na celogalerijním shromáždění předat jmenovací dekret, vrátil jsem mu ho na stůl a všem sdělil, proč nabízenou funkci nepřijímám. Já tehdy vůbec netušil, co chce Milan Knížák s galerií dělat, nikdy se s námi o tom nebavil, neznali jsme jeho vizi budoucího směřování. Myslím, že ani žádnou neměl.

Na jedné straně tam panovala vysoká náročnost na výsledky a jejich kvalitu, na druhé pak značná uvolněnost, takřka absolutní důvěra a nehraná kolegialita. Byl jsem tím naprosto opojený. A to nemluvím o tom, že jsem okamžitě získal přístup k obrovskému spektru zahraniční literatury, o které jsem si předtím mohl jen nechat zdát a která mě následně profesně vytáhla do zcela jiné sféry. Návyky a představy, které si z Německa přivážím, jsou ovšem často nekompatibilní se zdejším prostředím.

Po svém návratu jsem si bláhově myslel, že bude možné navázat na devadesátá léta, jejichž atmosféra byla přes jisté problémy veskrze pozitivní. Namísto toho však zjišťuji, že se naše společnost v době, kdy jsem tu nebyl, ocitla na hodně nakloněné rovině. Ten sešup si spojuji s odchodem morální autority Václava Havla a s nástupem inženýrů moci za Václava Klause. Je mi nesmírně líto, když vidím, kolik inteligentních, kreativních a podnikavých lidí dnes vůbec nevěří státu. Ti, kteří se v minulosti angažovali, byli tolikrát zklamáni, že už nemají sílu na nové začátky, případně mezitím i zestárli. Potkávám zde obrovskou skepsi, kterou z Německa vůbec neznám. Všichni jako by rezignovali na veřejný zájem, nikdo jej nedefinuje, nikdo ho neprosazuje. V Česku se v posledních patnácti letech problémy neřeší, ale systematicky obcházejí.

Samozřejmě. Příčiny však zdaleka přesahují její půdorys. Jen když si vezmu odměňování. Národní galerie má 260 zaměstnanců. Ti ale mají vedle zaměstnaneckých kontraktů dalších 210 smluv na nejrůznější grantové projekty! Vytvořila se zde paralelní vztahová struktura, do které jako ředitel nemám prakticky co mluvit, zaměstnanci také vůči galerii a potažmo vůči mně necítí žádnou loajalitu. Přestali vnímat, že je Národní galerie jejich hlavní zaměstnavatel, který je sice špatně, nicméně pravidelně platí. Zajímají je především peníze z grantů. Několikrát se mi stalo, že jsem kolegům říkal, co je zapotřebí udělat, a dozvěděl se, že teď právě nemají čas, neboť zrovna pracují na nějakém grantovém projektu. S tím souvisí i další nešvar. Máme u nás případy, kdy se určití lidé, zpravidla blízcí minulému vedení, nechávali uvádět v řešitelských týmech, aniž měli s řešenou problematikou něco společného. Nebylo výjimkou, že takto byli vedeni i na pěti či šesti grantech, a samozřejmě za každý svůj „zářez“ brali nemalé peníze. Příčina je ovšem hlavně ve směšné výši tarifních platů ve státních příspěvkových organizacích.

Bohužel ano. Není jich mnoho, ale najdou se takoví. Jsou zjevně ve střetu zájmů. Jenže v Česku je střet zájmů vnímán pouze v etické rovině, nijak ho neřeší zákoník práce, takže zbavit se těchto zaměstnanců je běh na delší trať. Přitom například ve Francii je prorůstání veřejné a soukromé sféry na trhu s uměním zakázáno zákonem. Pro mě pochopitelně není přípustné, aby tito lidé v Národní galerii pracovali. Musí si vybrat: buď komerční aktivity, nebo působení ve veřejné instituci.

Potřeboval jsem dát silným gestem najevo, že to s galerií myslím vážně a že změny budou. Nepřišel jsem, abych udržoval status quo. Zásadní změny nakonec očekává i ministerstvo kultury. Záměrně jsem spojil tři příběhy, z nichž každý byl o něčem jiném. Šárce Leubnerové jsem vytýkal nadstandardní vztahy s uměleckým trhem. V případě kolegyně Musilové jsem došel k tomu, že způsob jejího řízení sbírky zdaleka neodpovídá mým představám. No a Vít Vlnas mi hned po mém nástupu přiznal, že by rád pracoval hlavně na „svých“ grantech, měl jich asi pět. Vyzval jsem ho, aby se zachoval konsekventně. On to docela rychle pochopil, domluvili jsme se, že do konce roku skončí a že náš rozchod bude kultivovaný a mediálně koordinovaný. Bohužel hned vzápětí běžel s návrhem naší dohody rovnou do ČTK. To mě zamrzelo. Vít Vlnas takovéto falešné chování nemá zapotřebí, je to kvalitní archivář a historik, nicméně já dávám přednost lidem s pevnou osobní integritou – a to není jeho případ.

Uchazeči musejí mít velký doktorát nebo srovnatelnou vědecko-výzkumnou kvalifikaci, alespoň pětiletou muzejní praxi, publikovat vědecké práce relevantní v mezinárodním kontextu či znát minimálně dva cizí jazyky. V Národní galerii mají dostat šanci jen ti nejlepší. Přece nemůže stačit věčné poplácávání se po zádech a utvrzování se v tom, jak jsme skvělí a světoví, když nejsme schopni dohlédnout ani za Krušné hory.

Dlouhou dobu jsem přemýšlel o tom, za jakých podmínek bych opustil Německo a ujal se pozice generálního ředitele Národní galerie. Jedním z podstatných témat byla i otázka mého platu. Nakonec do Prahy nepřicházím z nějakého malého okresního muzea, ale z předního německého institutu. Mám dvě děti studující na univerzitách v Mnichově, manželku v Berlíně a s tím související životní náklady.

S panem ministrem jsme usilovně zvažovali, jak to vyřešit. Má představa byla dostat stejný plat, jaký jsem pobíral v Německu. Nechal jsem si i vypracovat právní analýzu, která konstatovala tři možnosti navýšení platu statutárního zástupce příspěvkové organizace, přičemž jedna z nich byla forma sponzorského příspěvku. Tento princip kombinující veřejné a privátní prostředky není rozhodně nic protizákonného. Podstatnou podmínkou samozřejmě je, aby sponzor neměl žádné aktivity a zájmy na uměleckém trhu. Proto se zdála tradičně zavedená banka nejpříhodnější. Krátce před uvedením do funkce jsme se však s ministrem dohodli, že prozatím zůstanu na obvyklém tarifním platu. Důvodem byla nepřipravenost zdejší společnosti na podobná řešení. A právě této nepřipravenosti pak využili ti, kteří se mi nabourali do e-mailové schránky a vytáhli z ní jednu z několika verzí smlouvy o partnerství s Komerční bankou. Ta nebyla ani projednána, tím méně podepsána. Jednoznačně šlo o to, znevěrohodnit mě u veřejnosti. Asi nebyla náhoda, že se tak stalo krátce poté, co jsem odvolal tři zmíněné ředitele.

Ano, měním a budu měnit systém práce v Národní galerii, a tím i modely chování. Každá takováto změna se dotýká konkrétních lidí a oni se mnou cítí ohroženi, beru jim jejich hračku a zároveň postupně odkrývám hezky hustou klientelistickou síť, která se kolem galerie vytvořila.

Muzeum umění, které je rovnocenným a důvěryhodným partnerem domácím i zahraničním institucím, zvládne iniciovat mezinárodní výzkumné a výstavní projekty, dokáže atraktivním programem zaujmout nejenom širokou veřejnost, zvláště pak mladou generaci, ale i soukromé korporace, jejichž podpora zvýší podíl autonomního financování a sníží závislost na státním rozpočtu.

Pro naplnění těchto cílů je důležitá transformace Národní galerie z příspěvkové na veřejnoprávní organizaci. Ta bude mít stabilizované a odborně kvalifikované řídící orgány, její správní rada bude jmenovat a odvolávat ředitele. Plníme veřejnou službu, která musí být na té nejvyšší úrovni, na druhé straně by si i veřejnost měla uvědomit, co od Národní galerie očekává a proč ji vlastně máme.

Muzea dnes již nejsou zdaleka jenom prostory, kde na stěnách visí obrazy a na soklech stojí sochy. Uvedu jeden příklad za všechny. Když jsem šel nedávno kolem londýnského Victoria and Albert Museum, bylo již půl hodiny po zavírací době, přesto mě dovnitř vtáhl jazzový koncert. Sedl jsem si na schody, dal si francouzské víno, k tomu anglické sýry a strávil zde fantastický večer. Tohle muzea u nás stále ještě nenabízejí. Byl bych rád, kdyby Národní galerie podobné akce pořádala pravidelně.