Filosof Václav Němec: O demokracii, která vykolejila

Ano – poté, co jsou opět k dispozici v papírové podobě. Opencard jsem bojkotoval od okamžiku, kdy ji zavedli. Tehdy jsem se už zajímal o pražskou politiku a věděl jsem, že Opencard je zlodějina. Dnes je kauza necelý rok před promlčením – a nikdo z jejích skutečných strůjců nebyl ani obviněn. „Po zásluze potrestáni“ byli jen řadoví úředníci včetně nešťastného Jiřího Chytila, který na celý případ policii upozornil.

Spíš je to výpověď o jedné části toho vývoje, o období před nástupem Babiše a Zemana, s nimiž jsme pak vešli do nové fáze oligarchizace politiky a nijak neskrývaného populismu. Pro tu předchozí dobu byly typické systémová korupce a prorůstání klientelistických sítí do nejvyšších pater politiky. Dnes sice někteří státní zástupci a policisté začínají jednat samostatně, ale většina starších kriminálních činů se neřeší a už asi řešit nebude; třeba ohledně Opencard jsme s iniciativou Vraťte nám stát! podávali podněty mimo jiné na Vrchní státní zastupitelství v Praze a žádali jsme, aby do věci razantněji vstoupilo, ale jim se do toho evidentně nechce. Není vůle otevírat staré kauzy. Bohužel převis zločinů z této doby je příliš velký ve srovnání s tím, co se podařilo vyšetřit a dotáhnout k soudnímu jednání. Je to další morální zátěž, kterou si s sebou česká společnost do budoucna ponese.

Něco podobného jsme zažili už po sametové revoluci, kdy nebyl potrestán téměř žádný ze zločinů doby komunismu. Právní vědomí našich občanů pak utržilo další ránu v momentě, kdy se měl začít budovat právní stát, avšak zároveň se rozhořel boj o ekonomické zdroje, při němž nezávislá justice a policie mnohým překážely, takže právní stát byl hned v zárodku zaškrcován. V této zlatokopecké době se nejenže někteří dokopali zlata, ale zároveň podkopali důvěru lidí v demokracii a ve standardní politické strany. Z tohoto rozvratu nyní těží populisté jako Andrej Babiš, který pochopil, že na všeobecně rozšířené nespokojenosti může postavit svou marketingovou kampaň, ačkoli on sám není řešením problému, ale jeho součástí. Potíž je, že pokud sociálně patologické jednání ve společnosti není vystaveno sankcím, stává se samo jakousi zvrácenou normalitou. V sociální filosofii se tomu říká normalizace abnormálního. Činnost v občanských iniciativách chápu jako pokus tomu čelit.

Teď už hlavně ve Vraťte nám stát!. Moje první iniciativa byla Listopadová výzva, která v reakci na vznik koalice ODS a ČSSD po komunálních volbách v Praze v roce 2010 zorganizovala protesty, jež nakonec vyvrcholily okupací magistrátu. V návaznosti na to jsme založili Pražské fórum, které se věnuje především metropolitním kauzám. Dalším přelomem pro mě byla Klausova amnestie, proti které jsme s Vraťte nám stát! rozjeli kampaň a dotáhli to až k tomu, že Senát podal k Ústavnímu soudu žalobu na prezidenta pro velezradu. Hlavním posláním této iniciativy je právě boj za právní stát a Klausova amnestie byla přímo kopancem do jeho základů. Žaloba pro velezradu je přitom jediným prostředkem, jak prezidenta sankcionovat, pokud se začne chovat jako utržený z ústavního řetězu.

Jeden z velkých problémů nejen naší demokracie je rozpad veřejného prostoru, a to v souvislosti s oligarchy, kteří si nakupují média jedno po druhém. Demokracie může fungovat jen tehdy, když je veřejný prostor nezávislý jak na politických, tak na ekonomických tlacích; právě v něm má probíhat permanentní demokratická diskuse. Našim současným populistům rozpad veřejného prostoru velmi vyhovuje – místo aby vstupovali do demokratické diskuse ve veřejném prostoru, obracejí se přes hlavu elit přímo na ulici, protože masou se snadno manipuluje. To je velmi nebezpečná tendence u současného prezidenta i u ministra financí a předsedy ANO. To, že momentálně mají podporu nemalé části veřejnosti, neznamená, že je to v pořádku a že mohou pošlapávat zásady demokratické kultury.

Nikdy by mě nenapadlo, že se někdy budu věnovat happeningu, vždycky jsem byl spíš „seriózním“ akademikem. Ale uvědomil jsem si, že je to účinný prostředek, který umožňuje s vynaložením minimálních prostředků dosáhnout maximálního efektu.

První happening jsem zosnoval s romskou aktivistkou Ivankou Čonkovou poté, co Klaus ukradl na státní návštěvě v Chile pero. Ivanka za mnou tehdy přišla, že je to skandál a že musíme svolat demonstraci za Klausovo odstoupení. Jenomže já už jsem pár demonstrací pořádal a vím, jak je u nás těžké dostat lidi na náměstí. Tak jsme nakonec vymysleli zatýkání Klause „chilskými policistkami“ na Pražském hradě. Happening pro mě přitom není jen čistě účelová věc, ale baví mě i jeho hravost, invence, kreativita. Je to akční dialogické divadlo, které má jen předběžný scénář, protože jeho průběh závisí na reakci lidí kolem. Úplně nejlepší je, když se do hry podaří vtáhnout politiky, kteří pak hrají s vámi, aniž by chtěli a mnohdy i aniž o tom vědí. Ale zároveň vždy dbám na to, abychom prostřednictvím happeningů vysílali do veřejného prostoru nějaké v podstatě závažné poselství.

Klaus byl báječný v tom, jak bral sám sebe vážně, takže i na té autogramiádě si nejdřív skutečně myslel, že patříme k jeho obdivovatelům… Zejména v jeho druhém funkčním období jsem si uvědomil, že se realita moci může stát natolik bizarní, až se hranice mezi skutečností a parodií stírají.

Se Zemanem se intelektuálně mnohem hůř vyrovnává. V Klausovi měl člověk aspoň partnera, jehož ideologie sice byla až bizarní a zvrácená, ale dala se aspoň nějak analyzovat; Zeman je situační populista, který žádný pevný názor nemá a jen nahání body u voličů, což se mu bohužel daří. Zvlášť nyní v souvislosti s uprchlickou krizí. Před rokem dělal jednu chybu za druhou a preference mu klesaly. Uprchlická krize ho pokropila jako živá voda. Začal brnkat na strunu xenofobie a strachů, které jsou bohužel zčásti oprávněné; ale místo toho, aby uklidňoval lidi a do situace vnášel hlas rozumu, tak na té vlně vzedmutého strachu sám surfuje a ještě ji přiživuje. Pomáhá tak upevňovat kolektivní předsudky a nenávist vůči velkým skupinám lidí z jiných oblastí světa.

Ano, Evropa má problém. Nedokázala včas zareagovat na uprchlickou krizi, na vznik paralelních komunit a vzestup islamistických skupin na svém území. Ale reagovat rozněcováním kolektivní nenávisti je vrcholně nezodpovědné. Náš problém s uprchlickou krizí je do značné míry psychologický: dokud mokvaly vředy světa daleko od nás, mohli jsme mít iluzorní pocit, že se nás to netýká. Nyní se tato iluze bortí, ale nám se nechce probouzet do drsné reality, a tak děláme to nejhorší, co můžeme – uzavíráme se do sebe, místo abychom začali racionálně a zodpovědně jednat. Nechceme převzít podíl solidarity a rezignujeme na demokratické hodnoty. Těmi základními jsou v Evropě přece lidská práva a uznání důstojnosti každé lidské bytosti. Tyto hodnoty nyní lehkovážně házíme přes palubu. Evropa přitom zná osvědčený recept, jak řešit současnou krizi: důsledněji prosazovat vládu práva na svém území. Vynucování jasných pravidel se přece nijak nevylučuje s principy humanity, právě naopak.

Adorno říká, že čím méně si je společnost jistá sama sebou a svou identitou, tím větší má strach z jiného a vnějšího. To možná souvisí i s výprodejem demokratických hodnot, který u nás nastal již nedlouho po sametové revoluci. Už u Klause nebo u Nečase jsme mohli pozorovat, jak snadno se vzdávají lidskoprávní agendy. Nejsem rozhodně zastáncem nějaké bezbřehé migrace. Evropa nemůže poskytovat sociální zabezpečení celému světu a musí dbát na svou bezpečnost. Máme ale ctít právo na azyl, a ne se dokola zaštiťovat Dublinskou dohodou, jejíž striktní výklad by znamenal, že na naše území nemůže legálně vstoupit žádný uprchlík, dokud nevypukne válka v Rakousku nebo na Slovensku. Znepokojuje mě, s jakou snadností jsou dnes u nás uprchlíci či muslimové obecně dehumanizováni, zbavováni svého lidství. Obávám se, že když se takto vztahujeme k druhým lidem, stáváme se i my sami méně lidmi.

Občanská společnost v principu čelí nerovné přesile. Na rozdíl od těch, vůči nimž vystupuje, nemá peníze, moc ani aparáty úředníků. Snad jediná výhoda a zdroj její síly spočívá v tom, že ti, jimž v konkrétních případech čelí, často nejsou v právu. To se ukazuje i na tom, že dotyční veřejní činitelé musejí lhát, zastírat vlastní záměry, a proto také, když dojde ke konfrontaci, mají nezřídka větší strach, než by z hrstky aktivistů mít museli. To ukazuje na vratkost jejich pozice. A na to jsem při svých občanských aktivitách také vždycky sázel.