Esej Václava Bělohradského: Virus v české paměti

O rozporech v textu Reportáže a o jeho „pravděpodobné“ falzifikaci s cílem podpořit mýtus o vedoucím postavení komunistů v odboji na úkor všech ostatních se hodně tušilo a málo vědělo (závažné námitky proti textu vyslovil i Václav Černý). Byla to z části šeptanda typická pro nesvobodný veřejný prostor. Úplné vydání ukázalo, že dogmatický stalinistický novinář Julius Fučík se sice v mnohém mýlil, přesto byl opravdovým hrdinou protinacistického odboje. I když mnoho věcí bylo jinak, ne všechno naopak – nebyl ani zrádce, ani zbabělec.

Česká politická paměť je nakažena bludem opaku – patetickou touhou po tom, aby přítomnost byla opakem minulosti. Je to její chronická choroba, neumí se smířit s realistickým poznáním, že mnohé bylo jinak, potřebuje, aby všechno bylo naopak (třeba Babišova vláda opakem demokracie). Nastolit opak minulosti ovšem není v lidských silách, naše současnost například není opakem normalizace, je její modifikací, která nám dává jiné možnosti kariéry a nabízí jiné formy spotřeby. Mnoho věcí je dnes jinak (lépe!), ale ne všechno naopak, jak dokazuje fakt, že „lidský kapitál“ většiny protagonistů transformace se zformoval za normalizace.

Nietzsche rozlišil mezi historií monumentální a kritickou. Monumentální historie jsou příběhy lidské velikosti, které v nás posilují víru ve vlastní síly, říkají nám, že když byly velké činy možné kdysi, jsou možné i dnes. Lekce, kterou národům dává historie kritická, je jiná: učí minulost soudit a třeba i odsoudit, vidět násilí a lži, kterých je plná; soudem nad ní děláme místo pro minulost novou – každá generace má právo na svou vlastní minulost.

Česká politická paměť je po celou dobu zápasu národa o emancipaci a samostatný stát zaplevelována pseudomonumentální historií, patetickými, „zveršovanými“ (Milan Kundera) verzemi své prozaické minulosti. Je to důsledek vlivu, který v české politice získala hesla jako Pravda (Boží) vítězí nebo Humanita je esence českého národa (TGM); příznačná je zde víra ve spásnou roli antipolitiky – opaku realistické politiky, která je hledáním konsenzu pro rozumný kompromis mezi nositeli rozporných zájmů.

Pár neuspořádaných příkladů projevů zhoubného bludu opaku v naší politické kultuře. Zaprvé rétorika, která stavěla Československo do protikladu ke „starému Rakousku“. Vzpomeňme na hesla jako Odrakouštit se! nebo Tři sta let jsme trpěli.

Jiří Voskovec řekl v jednom rozhovoru: „Rakousko-uherské impérium byla vcelku velice civilizovaná instituce (…), čím jsem starší, tím více si to uvědomuju, srovnávaje s jinými režimy (…), se sovětským, s fašistickým i Nixonovým.“

Československo v sobě obsahovalo Rakousko jako pozitivní dědictví, na které bylo třeba vědomě navazovat, ne se prohlašovat za jeho opak. Navazovat bylo potřeba především na rakouskou tradici mnohonárodního právního státu, na pojetí legality jako svého druhu náboženství a také na vědomí civilizační křehkosti malých národů střední Evropy mezi Německem a Ruskem.

„Kdyby Rakouska nebylo už od dávna, musili bychom v interesu Evropy, ba humanity samé, přičiniti se co nejdříve, aby se (ten stát) utvořil.“ K těmto slavným slovům Františka Palackého dodejme, že Francie, Velká Británie, Rusko nebo USA se svým přezíravě utilitárním vztahem k malým středoevropským národům „staré Rakousko“ nahradit nemohly.

Nejdůležitějším rakouským dědictvím byla ale sama idea říše. Karel Čapek, velký zastánce první republiky, napsal, že díky habsburské monarchii je součástí „naší národní tradice“ úsilí o politické evropanství, o „svaz evropských národů“. Každé nadnárodní říši je vlastní smysl pro rozumný kompromis mezi centrem, jehož akceschopnost je podmínkou „zachování státu“, a nárokem na samostatnost periferií; po celou dobu své opožděné modernizace se „staré Rakousko“ snažilo být „dobrou vlastí svých národů“, ale i pevnou hrází proti zaslepující identitární vášni lokálních instancí. Československo, toto „Rakousko v malém“, mělo šanci stát se zárodkem demokratického svazu středoevropských národů, promarnilo ji ale.

Když necháme stranou pokus katolizujících fašistoidů udělat z druhé republiky opak demokratické první republiky, včetně koncentráků pro „židobolševickou lůzu“, blud opaku se projevil plnou silou hned v roce 1945.

Cílem válčícího národa je vítězství nad nepřítelem, osvobození jiných národů je jenom vedlejším produktem. Platilo to o (Masarykem přeceněném) roce 1918, jak se po dvaceti letech ukázalo. A stejně tak bylo osvobození Evropy v roce 1945 jen vedlejším produktem porážky nacistického Německa, na níž mělo Rusko největší podíl. Každé osvobození je pevně zarámováno zájmy vítěze, jak dokazuje například americko-britská intervence do občanské války v Řecku (1946 až 1949). I osvobození Československa bylo jen vedlejším produktem porážky nacistického Německa; nebylo opakem závislosti malého státu na velmocích, jen její modifikací. Vedeni bludem opaku naši dědové a otcové volili komunisty, protože chtěli opak první republiky, k jejíž „bídě, zkorumpovanému stranickému systému a závislosti na zrádných západních velmocích“ se už nechtěli vracet. Vidina takového opaku zavedla národy Československa do katastrofy.

Letošní oslava pětasedmdesátého výročí porážky nacismu odhalila novou mutaci bludu opaku v naší paměti: tentokrát se projevil jako představa, že osvobození Prahy není vedlejším produktem vítězství spojenců nad nacismem (včetně dohod o jejich budoucích zónách vlivu), ale výsledkem vzbouření českých občanů protektorátu, nebo dokonce čtyřiadvaceti hodin, které v našem hlavním městě strávili zoufalí vlasovci cestou na popraviště.

Osvobození Prahy nezačalo 5. května 1945, ale už bitvami u Moskvy a nad Londýnem; a dodejme, že démonizace paktu Ribbentrop–Molotov jako vlastní příčiny války je jenom oportunistickým pokusem o opačnou interpretaci podílu Francie a Velké Británie na jejím rozpoutání. V Mnichově přece nebyla podepsána jen dohoda o odstoupení „území Československa obývaných Němci“, nikomu nezáleželo na územní integritě tohoto Missbildung, této umělé politické entity, jejíž konstrukcí chtěli Francouzi a Britové po první světové válce oslabit poražené Německo. Tvrdým jádrem mnichovské dohody byl appeasement. Jak napsal Sebastian Haffner: „Německo mělo s anglickou pomocí obdržet všechny německy mluvící oblasti, které chtělo integrovat do Říše: Rakousko, okrajové oblasti ČSR, snad i Gdaňsk – na oplátku ale mělo spolupracovat s Francií a Anglií (…) a postupovat ruku v ruce s oběma mocnostmi, především s Anglií.“

Pakt Ribbentrop–Molotov (i s nemorálním dodatkem o znovuobsazení území, ztracených v roce 1921 na základě Rižské smlouvy) nebyl příčinou války, tou byla zbabělá ochota evropských velmocí házet Hitlerovi do chřtánu výměnou za dočasný mír kusy států (i s jejich židovskými obyvateli), k jejichž obraně se zavázaly. „Chápe Anglie, že pomáhá Německu s přípravami války?“ ptá se Peroutka v září 1938.

Blud opaku ovládl Československo také v roce 1968. V šedesátých letech „mnoho věcí bylo jinak, ale ne naopak“. Byl tu prostor pro omezené ekonomické reformy, avšak na podřízeném postavení Československa v rámci sovětského bloku se nic nezměnilo (a hegemon druhého bloku ani nechtěl, aby se změnilo). Zaslepeni bludem opaku se českoslovenští reformátoři nesnažili uspořádat mnoho věcí jinak, ale naopak.

Pokud formulí politický realismus označíme schopnost „pochopit, jaké jsou možnosti periferie ve vztahu k centru impéria v daném mezinárodním kontextu“, pak Československo 1968 a podobně Chile 1973 jsou otřesné příklady deficitu politického realismu. Vůdce italských komunistů Enrico Berlinguer se z toho poučil a vyhlásil historický kompromis – spoluvládu s křesťanskými demokraty – za jediný realistický cíl své strany.

Pak přišel rok 1989 a patos opaku znovu ovládl zemi. Tábor, do něhož jsme přeběhli, není opakem tábora poraženého – „mnohé je v něm jinak, ale ne všechno naopak“. Nedávný imperiální dopis amerického velvyslance ohledně možného uvalení daně na mezinárodní (rozuměj americké) digitální společnosti v ČR, snaha USA vložit do obchodní dohody s Velkou Británií klauzuli, která omezuje její právo obchodovat se zeměmi ohrožujícími americkou světovou dominanci, tlak na země EU, aby kupovaly americký břidlicový plyn, jehož těžba drancuje životní prostředí, nebo svévolné celní války proti vybraným zemím – to vše ukazuje, že americký unipolarismus není ve svých mezinárodních důsledcích než zhoubnou mutací bipolárního uspořádání světa.

V rozporu s autory, kteří ten pojem vypracovali, byl u nás komunismus jako celek vyhlášen za totalitarismus, a k jeho studiu jako „opaku demokratické současnosti“ byl dokonce zřízen státní úřad. Václav Havel hovořil o normalizaci jako o post-totalitním systému, který charakterizuje rezignace na legitimizaci vlády pomocí obnovené „víry v ideály“; hlavní roli v něm hrají rituály, kterých se lidé účastní, aby prokázali svou loajalitu, a tak získali (větší či menší) podíl na distribuci privilegií. Myslím, že Havlův pojem lze realisticky aplikovat i na naši opačnou dobu svobody: je to džungle mocenských rituálů, kterým se lidé přizpůsobují, aby ovlivnili ve svůj prospěch tržní a politickou logiku distribuce privilegií.

Ve srovnání s dobou předchozí je mnoho věcí uspořádáno jinak (lépe!), ale ne naopak.

Současná dogmatická snaha ustavit rovnici komunismus rovná se nacismus a oba systémy zahrnout do pojmu totalitarismus jako opaku demokracie je nejpatetičtějším projevem českého bludu opaku. Smyslem pojmu totalitarismus bylo mobilizovat k boji proti komunismu kulturní kapitál, který intelektuálové akumulovali na Západě ve válce s nacismem. To byl užitečný politický cíl, který ale nic nemění na tom, že mezi komunismem a nacismem je zásadní rozdíl: nacistickou ideologii charakterizuje shoda teorie a praxe – byla založena na důsledném teoretickém i praktickém popření ideálů humanity, na rasismu jako nejvyšší formě legitimizace politické moci.

Komunismus byl naproti tomu v teorii založen na ideálech humanity a ústavně zaručených právech občanů. Jak nezapomenutelně připomenul Ludvík Vaculík na IV. sjezdu československých spisovatelů, v praxi však byla jejich platnost pod záminkou třídního boje „dočasně“ zrušena, protože třídní nepřítel by údajně ústavních svobod zneužil k znovunastolení kapitalismu. Občané měli svá práva dostat zpět, až bude třídní boj vítězně dobojován. Naděje na reformu komunistického systému měly své racionální jádro ve snaze (sebezáchovné?) významné části komunistů vyhlásit třídní boj za „již ukončený“, a další trvání výjimečného stavu proto za „nelegitimní“.

Nacismus se reformovat nemohl, jeho teorie se shodovala s praxí, Židy a humanisty bylo třeba zničit: „Pokud se mezinárodnímu židovstvu (…) podaří strhnout národy do světové války, nebude výsledkem bolševizace světa, tedy jejich vítězství, ale zničení židovské rasy“ – prohlásil Hitler v lednu 1939.

Rovnice komunismus rovná se nacismus je postkomunistické sofisma: komunistický systém ve střední Evropě nebyl po většinu své existence totalitní, byl vládou jedné strany, která využívala k udržení své moci – opakuji – „dočasně“ výjimečný stav; reformní komunisté ale podcenili neživotnost plánované ekonomiky, která může fungovat, jen pokud trvá výjimečný stav (v nějaké formě). Normální stav společnosti je spontánně se obnovující rovnováha v právně uspořádaných konfliktních vztazích mezi soukromými vlastníky, veřejným míněním, občanskou společností a státem. Když se Gorbačov pokusil o návrat k takovému normálnímu stavu, konflikty mezi aktéry o jejich pozici v systému a legitimní alokaci zdrojů ten systém přetížily. K racionálnímu kompromisu mezi aktéry chyběla jak „demokratická legitimnost“, tak „občanské ctnosti“.

Proč má česká politická kultura tak slabou imunitu proti nákaze virem, který v české politické paměti vyvolává blud opaku?

Myslím, že rozhodujícím důvodem je fakt, že boj o historickou českou státnost paradoxně vyústil ve vznik Československa, „nehistorického“, zcela nového státu ve střední Evropě; jeho mezinárodní uznání bylo smlouvou o smlouvě budoucí, svou životaschopnost musel teprve osvědčit. Být „dobrým“ Čechoslovákem znamenalo usilovat o smíření plurality národů ve státě s demokracií – na rozdíl od „dobrého“ Rakušana, který byl sice obráncem liberálního, národnostně pluralitního státu, ale na oligarchických základech – pilíři říše byly hlavně monarchie, šlechta, armáda, byrokracie a církev. Udržení demokratického Československa by bylo zlomem v autoritářské politické kultuře střední Evropy. Nepodařilo se to ale.

Druhý důvod té oslabené imunity je složitější – stát vzniklý „proti“ duchu svých vlastních dějin může trvat jen potud, pokud ho panské státy budou v rámci svých strategických zájmů podporovat. Německý historik Hans-Heinrich Nolte ukázal, že kulturu periferních zemí („nesamozřejmých národů“ – Kundera) charakterizuje „přetížení a patos“; jejich kultura je permanentně přetížena úkolem „panáčkovat“ před panskými státy světových dějin, aby svou (pseudo)monumentální minulostí („nenahraditelností hodnot, které vytvořily“ – Kundera) ospravedlnily nárok na samostatný stát.

Ve Světové revoluci TGM píše: „Směrem, zahájeným Husem, po nás bral se celý Západ (…), vytyčili jsme ideály, které Západ (…) uskutečňoval.“ Podobné pokusy o monumentalizaci vlastní minulosti, o přepis její prozaické podoby do „zveršované“ hrdinské verze, končí rozpuštěním politiky v antipolitickém kýči, jakým je například (dějiny českého národa zkreslující) pokřik naší pravice: Jsme (a vždy jsme byli) Západ!

Malou vzpomínku na závěr. Václav Müller, angažovaný reformní ekonom, byl po roce 1968 krátce mým spoluemigrantem v Itálii. Do jedné italské antologie přispěl úvahou s názvem Socialismus, nebo antikapitalismus. Píše v ní, že socialismus pojatý jako opak kapitalismu vždy zkrachuje; chce-li být úspěšný, musí „chtít být“ jen jeho demokraticky a racionálně zdůvodněnou reformou. Ta úvaha měla velký ohlas, přispěla mezi italskými socialisty k hlubšímu porozumění rozdílu mezi jejich důvěrou v reformy tržního hospodářství a komunistickou vírou v systém, který bude opakem kapitalismu. Škoda že podobné úvahy nevyléčily včas české komunisty z jejich „lidovědemokratické“ nenávisti ke kapitalismu – nemuselo by dojít ke kruté kolektivizaci venkova a stoprocentnímu znárodnění soukromého podnikání (v Maďarsku, Polsku nebo NDR se to nestalo!).

Zobecněme základní ideu Müllerovy úvahy: v lidských dějinách není žádný řád opakem řádu minulého, jen jeho více či méně rozumnou a více či méně konsenzuální modifikací. Víra v budoucnost, jež bude opakem minulosti, není než zhoubným bludem.

--------------------------------

Václave, líbil se mi tvůj text v posledním Salonu. Já jsem se taky snažil pochopit, co se to vlastně ve veřejném mínění v průběhu let děje. Napadlo mě, že by se ty výkyvy mohly popsat jako akumulace potenciálu odmítnutí. Vidím to jako kyvadlo, které se zmařenými nadějemi, domnělými i reálnými křivdami, nespravedlností a frustrací posunuje do stále vyšší a vyšší polohy. Když je pak uvolněno, nedokáže se pochopitelně ve střední poloze zastavit, ale pokračuje dál, vesměs za jásotu davů. Z toho pak podle mě plyne nutkavá potřeba odsoudit minulost a začít s čistým stolem. Jenomže při tom pohybu od středu dále začíná kyvadlo páchat další nespravedlnosti.

Když si představíš, že v roce 1918 do jednoho časopisu psali Čapek, Durych, S. K. Neumann, což bylo za rok za dva už nemyslitelné, je jasné, že měli o vývoji podstatně odlišné představy.

To je celkem normální. Normální mi také připadá, že emoční náboj doprovázející uvolnění kyvadla nezmizí, ale žije svůj vlastní život, který se dá dobře politicky kapitalizovat. Když se podíváš, jak reagovalo Německo na porážku v první světové válce, a na Výmarskou republiku, respektive na katastrofální politiku anulování reparací hyperinflací, v čem je tak velký rozdíl proti tomu, jak jsme se chovali my?

Snažím se najít nějaké smysluplné vysvětlení, které by ukazovalo specificky český slalom dějinami. Zatím beru jako pracovní verzi, že to souvisí s pojetím státnosti a přemýšlením o státu. Měli jsme strašně málo Havlíčků a Palackých. Masaryk nakonec začal úvahy o státu vyřazovat z politického programu, protože českou státnost nepovažoval za dosažitelný cíl. A tak místo politického formuloval mravní cíl. Z politiků, kteří na tom zakládali svůj program, si dělal legraci. Nakonec, když začala válka, ale jejich program realizoval. Vyvolal tím poměrně velký zmatek a vyčítání. Kromě Šmerala si téměř nikdo neuvědomoval, že mimořádná situace, kdy je Rusko i Německo na kolenou, nebude trvat věčně. Tak se zase začala hrát etuda na hledání dubiska. Pokračuje a prohlubuje se zvláštní politická disciplína – politika vděčnosti. V Mnichově se ukáže, že jsme ta správná dubiska nenašli.

Že se najít nedala, nepovažuji za něco, co se dá předkům vytýkat. Kdyby Masaryk šanci roku 1918 nechal ležet ladem, nemyslím si, že bychom na tom byli líp. Potíž vidím v tom, že jediný Vorovka z celé české inteligence si položil vážně otázku, jestli chceme být národem obchodníků, nebo válečníků a jaký máme program pro případ střetu s Německem, majíce na svém území několik milionů Němců. Téměř nikdo neměl intelektuální poctivost, aby veřejně mluvil o tom, že nejsme suverénní stát a že bychom podle toho měli o zahraniční politice přemýšlet. Dánové si zažili svůj vlastní Mnichov. Ale nikdy z toho neměli takový mindrák, protože si nikdy nenamlouvali, že budou s Německem bojovat.

Racionální debatu o možnostech z logiky věci nemohou vést politici, jenže ona se nevede ani v rodinách, ve škole, obecně v občanské společnosti. To ovšem nutně musí znamenat, že v dané chvíli obratu kyvadla je veřejné mínění emočně určeno těsně předcházejícím prožitkem. A ten je třeba odmítnout. V případě roku 1918 to bylo Rakousko-Uhersko, není dobré zapomínat, že ještě v září 1918 vídeňské noviny psaly, jak po vítězné válce s Čechy zatočí. V roce 1945 zase protektorát, který z pluralistické prvorepublikové společnosti uhňácal národní těleso, v němž zemědělci bojovali o zrno, aby nasytili národ! To není komunistické, ale protektorátní heslo. Nacisté přesně popisovali, co se bude dít, až sem přijdou Sověti. Z toho ovšem vyplynulo, že se debata o Sovětském svazu stala tabu, protože kritik by okamžitě dostal nálepku nacisty.

Tak se stalo, že byla zapomenuta prvorepubliková zkušenost s tím, co se v SSSR děje, která byla díky lidem jako Slavík, Šalda a mnozí další možná nejlepší na světě. Stačí porovnat Slavíkovy postřehy s tím, co psal André Gide.

To jsou takové střípky z okruhů, jakými se zabýváš ve svém článku. Měj se fajn, Václav