Esej Václava Bělohradského: Transformace a banka hněvu

Na shrnující otázku, zda „je vývoj po roce 1989 zásadním zklamáním“, porota odpoví poměrem deset ku jedné „ne“. Přes všechna zklamání po roce 1989 občané nemají pocit, že jsou vyloučeni z vlivu na kvalitu svého života.

Na jednu otázku by ale porota mohla, kdyby ji dostala, odpovědět, že byl vývoj po roce 1989 „zásadním zklamáním“. Mám na mysli očekávání, že konec studené války přinese nejen konec zločinů, kterých se velmoci dopustily v těch částech rozděleného světa, které ovládaly, ale také konec zločinu, kterým je samo dělení světa mezi velmoci. To se nepodařilo. Po pádu bipolarismu nepřišel věk multilaterální správy světa, ale postbipolárního chaosu, který je v největší míře důsledkem úsilí USA udělat z unipolar moment po rozpadu SSSR unipolar era americké moci, jak si přejí proroci New American Century.

K legitimizaci amerického unipolarismu přispěl nejvýrazněji ze všech postkomunistických politiků Václav Havel. V kanadském parlamentu v roce 1999 prohlásil například útok NATO na Jugoslávii bez mandátu OSN za legitimní i přesto, že porušuje mezinárodní právo, protože byl veden „morálními imperativy“, hodnotami nadřazenými „pozitivním zákonům“ – NATO mělo v jeho pohledu mandát lidstva. Řekl kupříkladu: „Existuje hodnota (lidská práva) vyšší (…) než suverenita státu. (…) (NATO vede v Jugoslávii) zřejmě první válku vůbec, která není vedena na obranu zájmů, ale na obranu principů a hodnot.“ Ve své netrpělivé touze po založení politiky na univerzálně platných etických imperativech přehlédl, že americká unipolární světovláda je jen zjednodušenou verzí cynismu světovlády bipolární.

Nepodmíněná morální legitimizace americké dominance ve světě měla dva negativní důsledky. Prvním je nová zahraniční politika USA podle zásady Donalda Rumsfelda: Nejdříve určíme své cíle – a pak budeme hledat ochotné pomahače; „stará Evropa“ status ochotných pomahačů jednostranně stanovených cílů odmítla, jako spojenec se chce podílet na volbě cílů; naopak „nová Evropa“ roli ochotných pomahačů vděčně přijala, střed Evropy se proto „posouvá k novým členům z Východu“. Trhlina mezi starou a novou Evropou se dosud nezacelila.

Druhým negativním důsledkem této sakralizace americké vojenské moci je představa, že Západ zvítězil ve studené válce díky své morální převaze, a má proto právo jednat s Ruskem a Čínou jako vítěz s poraženými. Takový postoj vyvolává chaos v mezinárodních vztazích a zatemňuje jednoduchou pravdu: terminální problémy pozdní industriální společnosti, především sociálně nespravedlivý a ekologicky neudržitelný ekonomický růst, se pádem komunismu nijak nevyřešily.

Naše historické vědomí určuje střídání epoch naděje a zklamání, do nichž se slévají horizonty očekávání a prostory zkušeností lidí. Přerývaný sled dějinných událostí je rámován soubojem narativů, jejichž tvůrci bojují o hegemonickou interpretaci toho, co lidé mohou právem očekávat, a toho, co jim říkají zkušenosti. Zápas mezi očekáváním a zkušeností je plný zatvrzelosti, popisujeme ho pomocí pojmů jako ideologické zaslepení, falešné vědomí či prozření ze snu.

Horizonty očekávání a prostory zkušeností spojují lidi v historické bloky, ty mají své neotřesitelné věřící, své malověrné i své frustrované „ex“. Navrhuji rozdělit horizonty očekávání a prostory zkušeností roku 1989 v česko-slovenské společnosti do pěti historických bloků: blok disidentů, antikomunistů, blouznivců národní svrchovanosti, restituentů a privatizátorů.

Disidenti se nesnažili vyměnit jeden systém za druhý, nahradit socialismus kapitalismem například, tím se lišili od antikomunistů; šlo jim o znovuotevření otázky krize soudobé technické civilizace jako celku, neschopné čelit samopohybu planetární moci techniky, jak napsal Václav Havel. A Jiří Gruša dodal: „Nehledám zachránce světa, nýbrž svědky jeho vyvratitelnosti.“

Disidenti byli obhájci intencí života v jejich věčné při s intencemi struktur, svědky nepotlačitelného napětí mezi hlasem skrupulí a příkazem zákona, mezi legitimností a legalitou, mezi obcí argumentující a aparáty moci. Jejich věčným tématem byly existenciální předpoklady demokracie.

Obecná krize legitimnosti byla otázkou otázek disidentské politické kultury; očekávali, že po pádu bipolárního světa na ni začne lidstvo hledat odpověď. V devadesátých letech ale nad disidenty zcela převládli antikomunisté, otázka smyslu byla vytlačena z veřejného prostoru, přišel postbipolární chaos.

Cíle postkomunistických antikomunistů byly jednoduché – rychlá neoliberální modernizace podle Washingtonského konsenzu (privatizace, deregulace, kontrola veřejných výdajů) pod dohledem Západu a rychlá integrace od komunismu osvobozeného státu do západních mocenských struktur pod americkou vojenskou hegemonií. Po pádu sovětského bloku se organizovali jako „alternativní politická elita“, která vede tu část Evropy, jež byla po válce „unesena“ do jiné civilizace, zpět k „normalitě“. Jsme opět na naší straně – hlásal titulek jednoho týdeníku po vstupu ČR do NATO.

Typickým příkladem diskurzu postkomunistických antikomunistů v ČR je jedna obálka časopisu Reflex z roku 2009: Jiří Křižan, filmový a televizní scenárista, spoluautor petice Několik vět, bývalý náměstek ministra vnitra a poradce prezidenta Václava Havla, tu prohlašuje, že „bývalý komunista je něco jako bývalý černoch“.

V pohledu antikomunistů se lidé nestali komunisty, protože jim komunismus kdysi dal odpověď na otázky, na které kapitalismus odpovědět neuměl, ale protože v sobě mají nějakou esenci, která z nich dělá „lidi nenormální“, podobně jako barva kůže z někoho navždy dělá černocha.

Moderní myšlení je vyznačováno přechodem od víry v identitu určenou nějakou esencí k pochopení toho, že všechny identity jsou určeny vztahy s druhými lidmi, tím, jak s námi jednají – třeba duševní nemoc může být reakcí na ponižující roli, kterou jsme někomu vnutili. Identita Ruska a Číny například je odpovědí na vztahy, které s nimi v minulosti měl imperialistický Západ. To ale postkomunističtí antikomunisté nechápou, věří, že jejich nepřátelé jsou takoví per essentiam eorum.

Teď, když tvá ztracená vláda věcí tvých / zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí – zpívá Marta Kubišová v parafrázi na Komenského v písni Modlitba pro Martu. Třetí horizont očekávání zastupují blouznivci této písně, kteří věří, že konec komunismu je příležitostí k obnovení národní svrchovanosti, kterou pak chtějí střežit před „Bruselem“ (novou „Moskvou“) a cizím kapitálem. V jejich očích je ekonomická globalizace – řekněme ve zkratce – jen invazí cizáků, kdy češtinu dusí všudypřítomná angličtina, národní bohatství se rozprodává do ciziny, český národ vydělává svou prací cizákům ohromné zisky, jsme satelitem globálních mocností, naši kulturu a morální principy ohrožují islámští uprchlíci, elity dělají, jako by se jich přežití národa netýkalo.

Sociální antropolog Arjun Appadurai ukazuje, že „všeobecně rozšířená ztráta ekonomické suverenity má za následek posun, který vede ke zdůrazňování suverenity kulturní“, k obraně „pilířů národní identity“, jako jsou jazyk, náboženství, původ – jak připomenula bulharská režisérka Adela Peeva v ironickém dokumentu Čí je ta píseň?.

Ve věku globálních trhů a komunikačních sítí národní státy už svou svrchovanost na svrchovanosti ekonomické založit nemohou; to, co mainstreamová média označují formulí „populistická vzpoura proti liberální demokracii“ nebo „boj národovců proti globalistům“ je ve skutečnosti jen kompenzace úpadku svrchovanosti národních států ve věku ekonomické globalizace.

Žádná jiná postkomunistická země nepřistoupila k tak rozsáhlým restitucím (včetně feudálních majetků půdy v rozsahu tisíců hektarů); dodnes jsou v běhu restituční spory, především s katolickou církví. Slovo restituce označuje vydání majetku znárodněného po 25. 2. 1948 (ne prolomitelná hranice) „osobám oprávněným“ (původním majitelům nebo jejich dědicům) „osobou povinnou“, která měla právo hospodařit s majetkem znárodněným v období po roce 1948. Oprávněných žádostí bylo zhruba 900 tisíc a byl vydán majetek v hodnotě asi 300 miliard.

Zastánci „velkých“ restitucí se opírají o narativ „znovunastolené majetkové spravedlnosti“, zcela odtržené od ideje sociální spravedlnosti a rovnosti. Charakterizuje je „aktivistický vztah k minulosti“, který se snadno přelévá do požadavku „trestat komunisty“ za minulé křivdy, jako by každý velký majetek nebyl spojen s křivdou; a jako by v poválečném volebním vítězství KSČ nebyla obsažena také drtivá vzpomínka mas na velkou hospodářskou krizi třicátých let, úzkost z národní heterogennosti Československa, prosvítající skrze lžikonstrukci československého národa, a také na velmocenský cynismus Francie a Británie v roce 1938.

Rétorika restitucí funguje jako morální protipól k nemorálnímu vlastnictví, které „vzniklo“ ve velké privatizací, kdy „ekonomové předběhli právníky“, bylo zhasnuto a kradlo se. Restituce jsou v českém kontextu pokusem o „sametový feudalismus“, o paternalistickou oligarchii, k níž český národ vždy tíhl, jak ukázala třeba kampaň Kníže má k lidu blíže – Schwarzenberg for President. Minulost ale není okupant, který do naší země vtrhl zvnějšku – je naší společnou vinou, Únor byl také výsledkem zkušeností národa se soukromým vlastnictvím před magickým datem 25. 2. 1948; v restituovaném soukromém majetku jsou vepsány také selské bouře, pobělohorské konfiskace, prostě „třídní boj“.

Když velké sny se zabíjejí / mnoho krve teče – napsal Jiří Wolker v jedné ze svých nejošklivějších básní. Česká privatizace musela nejdříve ze všeho zabít „velký sen“ z roku 1968; z něho sice krev netekla, ale byl postaven na „neživotaschopné iluzi“, od které bylo třeba se po roce 1989 osvobodit – jak řekl ekonom Tomáš Ježek: „Nebezpečí recidivy (reformy z roku 1968) spočívalo v tom, že (…) nedostala nikdy příležitost prokázat, jak byla neživotná.“

Zůstala tu jen vzpomínka na „velkou naději“ spojit socialismus se svobodou, která by z nás udělala „středobod světových dějin“, jak věřil i Milan Kundera.

Z nejasného pocitu prázdna po zabitém „velkém snu“ se zrodil kompenzační mýtus, podle něhož byla česká cesta ke kapitalismu (z 85 procent úspěšná, jak nedávno prohlásil ekonom Tomáš Sedláček) „jeden velký zločin“.

Václav Havel spustil v roce 1997 dlouhou sezonu „blbé nálady“ proslulým rudolfinským projevem: „Pod hávem liberalismu bez přívlastků (…) se paradoxně skrývala marxistická poučka o základně a nadstavbě: morálka, slušnost, pokora před řádem přírody, (…) úcta k právu, kultura vztahů mezi lidmi – to všechno (…) bylo posláno do nadstavby, aby se posléze ukázalo, že (…) základna je protunelována (…), protože se nerozvíjela (…) v přísném klimatu božích přikázání.“

Tato kýčová lamentace je výmluvným příkladem předlouhé vlny resentimentů vyvolaných transformací; i Sněmovna se nedávno usnesla, že „v letech 1992 až 2005 došlo při privatizaci majetku státu k velké řadě excesů, chyb i zločinů, které způsobily České republice (…) škody (…) v řádech stovek miliard korun a které vlády České republiky dosud nedořešily a jejich následky neodstranily“.

Rozhodujícím rysem naší transformace byla prominentní role, kterou ve státě získala epistemická komunita ekonomů, kteří pochopili dávno před pádem komunistické moci, že žádné „socialistické plánování“ nemůže nahradit trh a soukromé vlastnictví výrobních prostředků; transformace se podařila, protože ji vedli lidé, kteří „věděli, co nemohou vědět“, že bez volného trhu nelze racionálně rozhodovat ani o cenách, ani o investicích.

Dušan Tříska vtipně líčí, jak se s vírou v racionalitu centrálního řízení společnosti rozešel on: „Někdy na začátku osmdesátých let se věřilo (…), že díky příchodu výpočetní techniky dokážete přesně (plánovat), diagram dodavatelsko-odběratelských vztahů (měl brzy) pětkrát šest metrů a asi 600 tisíc položek (…), tohle není schopen udělat ani počítač.“

Česká cesta ke kapitalismu byla ale zasazena do společnosti, v níž neměl ekonomický a politický liberalismus žádnou historickou legitimnost: od dob národního obrození byl interpretován jako relativistická lhostejnost k pravdě, ohrožující „morální esenci národa – dědice boje husitů za boží pravdu“; i TGM jednou prohlásil, že „Tábor je náš program“.

Deficit legitimnosti liberální demokracie a tržní ekonomiky se v naší společnosti přetvořil v mýtus, podle něhož stratégové privatizace záměrně vytvořili vakuum hodnot a nechali rozkrást „národní bohatství“; je to lež, deficit „státotvornosti“ je historickým rysem elit české společnosti.

Přes všechny výkyvy politického konsenzu lidé viděli, že odstátnění není „zlodějina“, a transformaci podpořili. Ministerstvo financí odhadlo ztráty české cesty privatizace na 600 miliard; zdá se mi, že je to přijatelný objem transakčních nákladů na privatizaci ekonomiky, kterou naši fanatici „po husitsku“ zestátnili – na rozdíl třeba od Polska nebo NDR – totálně.

Devadesátky dnes fungují jako „banka hněvu“, do níž si česká socialistická tradice a návyk na autoritu centra (nejen byrokratickou, ale i morální) uložily své rozhořčení nad příchodem decentralizované, nikým neřízené společnosti. Úzkost z absence centra, z něhož už dobrotivá kněžna neukazuje cestu k pravdě a lásce, vyvolala v české společnosti morální paniku.

Jako každá radikální transformace probíhala i ta česká v situaci objektivního deficitu expertního vědění. „Světoví kapacitové“ (jak říkával Karel Poláček) ekonomie správnou cestu neznali, kupónovou privatizaci schvalovali jako dobré řešení, teprve „za pochodu“ se ukázala mnohá její úskalí. Transformace začínala ve tmě, teprve po změně vlastnických vztahů a protržních reformách se lidem „rozsvítilo v hlavě“ a rychle se učili využívat svých šancí v tržní ekonomice. Kulturní elity ale tmu na počátku cesty neustály a z devadesátek udělaly „dobu konspirací“.

Třicet let je výjimečně dlouhý čas v přerývaných dějinách všech středoevropských států, toho českého zvláště. Jaké události ho vymezují?

Především: boj mezi narativy, které spojují lidi v historické bloky očekávání a zkušeností, se vyostřuje; (nejen) ve střední Evropě se vrací extremistické ideologie a s nimi i volání po autoritativním identitárním centru.

A také: ve stále větší míře se masově demonstruje nejen proti jedné „špatné“ vládě, ale proti samotné majority rule – proti právu většin vládnout; komunikační technologie proměnily veřejné prostory v internetové mělčiny, v nichž se formují většiny, jejichž politickou legitimnost kulturní elity odmítají uznat.

Nejtragičtějším důsledkem vítězství antikomunistického narativu nad disidentským je ale vytlačení otázky (ne)smyslu pozdní průmyslové civilizace (jak ji vepsal do disentu Jan Patočka) z veřejného prostoru jako „subverzivní“.

Re-legitimizace soukromého vlastnictví v procesu transformace vedla k opačnému extrému – k de-legitimizaci klíčové role veřejných statků ve společnosti. A v reakci na nevyhnutelnou nerovnováhu mezi trhem s privatizovanými statky a vymahatelností zákonů v devadesátkách převážila v české společnosti nerealistická představa, podle níž zákony nejsou výsledkem úspěšného lobbování za zájmy vlastníků soukromých statků a správců těch veřejných, ale inkarnací pravdy a dobra. „Zákony jsou posvátné, ale ne způsob, kterým vznikají“ – řekl kdysi realisticky Václav Klaus.

A nakonec to, co neustále opakuji: moderní český národ zůstává stále „národem antipolitickým“, definujícím se morálním odporem vůči politické politice, která je uměním řešit konflikty zájmů racionálním kompromisem. Důsledkem je – a to platí především o kulturních elitách –, že místo politické opozice se znovu a znovu formuje opozice vůči politice.