Esej Václava Bělohradského: Tentokrát na Západ. Jak se ve 20. století unášela střední Evropa

„Zmizení kulturního domova zvaného Střední Evropa bylo nepochybně jednou z největších událostí století pro civilizaci Západu. (…) Evropa si nepovšimla ztráty tohoto kulturního domova, protože Evropa už nechápe svou jednotu jako jednotu kulturní,“ píše Kundera a dodává, že poválečné hranice Evropy byly narýsovány mocí vojenských bloků.

Kundera zde do „práva na domov“ ve střední Evropě vepsal nárok na to, aby jeho dílo nebylo čteno jako svědectví o stavu společnosti v komunistické Evropě, ale ve světle děl jeho skeptických literárních souputníků – Kafky, Brocha, Krause, Haška, Musila nebo Wittgensteina.

Kunderova vize střední Evropy jako „kulturního domova“, budovaného podle pravidla co největší rozmanitost na co nejmenším prostoru, je ale nostalgickou fikcí. Po celé 19. století démoni nacionalismu trhali Rakousko-Uhersko na části zaslepené přeludem svrchovanosti, v nichž rostl antisemitismus a vůle k etnickým čistkám: po první světové válce démoni nacionalismu zvítězili, začal úprk národů z co největší rozmanitosti k co největší homogennosti uvnitř jednotných států.

Československo se po roce 1918 v zápalu nadšení pro „světovou demokratickou revoluci“ (jak TGM nazval výsledek války) samo „uneslo“ ze středoevropského „kulturního domova“ (z „tak blbé monarchie, že na světě ani nemá bejt“ – jak se říká ve Švejkovi) na „demokratický“ Západ. Po dvaceti letech z něj ale bylo vykázáno těmito urážlivými slovy: „Bylo by strašné muset kopat zákopy a nasazovat si plynové masky kvůli sporu mezi lidmi ve vzdálené zemi, o níž nic nevíme.“ Poníženi tou Chamberlainovou větou se po roce 1945 Čechoslováci v marné honbě za přeludem svrchovanosti sami „unesli“ tentokrát na Východ, pod ochranu „slovanské velmoci“. A po roce 1989 byla střední Evropa „unesena“ opět – na „znovu vítězný“ Západ.

Nepokojná středoevropská kultura, tato „laboratoř konců světa“ (Karl Kraus), se svou zatvrzelou obranou periferií, kam světový duch nedohlédne a kde „vítězství sestává jen z bití“, byla obětována na oltář lžinarativu Jsme Západ!; pevné místo na kulturních trzích, kde se obchoduje se západotvornými narativy, tím však střední Evropa nezískala.

Historie převlékání československé (české) státnosti ze středoevropské do západní, pak východní a poté zase do západní kůže trvá už jedno století. Je zahalena do barevné tříště identitárních kýčů, jako bylo prvorepublikové oslavování legionářského podílu na vítězství ve „velké válce“ či dnes českého podílu na bitvě o Anglii spolu s přesouváním viny za druhou světovou válku z mnichovanského Západu na pakt Molotov-Ribbentrop a zpochybňováním rozhodujícího podílu Rudé armády na porážce nacismu.

Ve vztahu k Západu u nás po roce 1918 a ještě dogmatičtěji po roce 1989 převládl argumentační styl, který nazvu české sofisma o liberálním Západu. Tento styl je sofistický, protože zamlčuje reálnou historii západní civilizační dominance (kolonialismus, rasismus, imperialismus, převraty vedené CIA v Latinské Americe a obecně ve třetím světě) a Západ definuje jen jeho (od stop historie očištěnými) ideály; navíc zobecňuje principy a normy, které na Západě převážily až v posledním půlstoletí díky antisystémovým vzpourám mládeže v šedesátých letech. Ideály a principy komunistického hnutí pojednává naopak jenom jako „zrůdnou ideologii“, ačkoli významně přispěly k osvobození kolonizovaných národů; podíl sovětské vojenské síly na tomto osvobození během studené války pak zamlčuje úplně. A v mezinárodní politice dnes české sofisma o liberálním Západu zní: Jednejme s Rusy jako s poraženým národem!

Masaryk legitimizoval nárok Čechoslováků na svrchovaný stát jejich aktivní účastí ve „světové demokratické revoluci“, za jejíž historické vítězství uvědoměle bojovali po boku národů Západu v první světové válce.

Západní literatura ale popisuje tutéž válku jinak: jako „ocelovou bouři“, v níž se techno-vědecký pokrok vymkl lidstvu z rukou, mluví o „vypočitatelné nesmyslnosti“ technologie smrti, která vehnala západní lidstvo do „dění lidmi neseného, ale lidi přesahujícího“ (Jan Patočka), ve kterém byli vraždící i vraždění stejně bezmocní a s „nasazeným bodákem a plnými kaťaty“ řvali: „Hurá!“

Porovnejme Masarykovo pojetí války vedle válečných románů také s klíčovými díly evropské kinematografie Velká iluze, Velká válka či Stezky slávy. Případně s realistickým pohledem Sigmunda Freuda, podle něhož při nesla první světová válka dvojí zklamání: zaprvé „malou mravnost států navenek, když se přitom směrem dovnitř tváří jako strážci mravních norem“, a zadruhé „brutalitu v chování jednotlivců, od nichž bychom byli jakožto od spoluúčastníků nejvyšší lidské kultury něco takového neočekávali“.

Masarykovo tvrzení, že „ve světové válce Čechoslováci dali spojencům politický program (…) pro celou rekonstrukci Evropy“, bylo mystifikací. Vznik Československa nebyl „rozhodujícím krokem k definitivnímu včlenění střední Evropy do Západu“. Válka nenastolila geopolitické podmínky úspěšného přežití sice demokratického, ale mnohonárodnostního Československa jako pevné součásti evropského Západu.

Stejně mystifikující je i Masarykova ideologická konstrukce, která staví do nesmiřitelného protikladu válečné cíle Německa a Západu: extenzivní (mocenské) versus intenzivní (morální) sjednocení světa, centralizace versus autonomie všech částí společnosti, impérium versus svobodná federace. Problém práva malých národů na samostatný stát je v Masarykově narativu „týž jako problém malého člověka: o to běží, aby člověcká hodnota (…) byla uznána, (…) všude slabí, potlačení a vykořisťovaní spojují se, (…) člověcká demokracie ve válce zvítězila“.

Taková kontrapozice cílů válčících stran je lžinarativ: Británie, Francie i Itálie byly koloniálními mocnostmi, vyloučení „kolonizovaných národů“ z demokratických práv bylo s „vítězstvím člověcké demokracie“ ve zjevném rozporu. Československá zahraniční politika („špatná i jedině možná“ – napsal Peroutka) se po první světové válce ocitla v rabské závislosti na zájmech západních koloniálních velmocí.

Po roce 1989 byla rychlá integrace do západních struktur vyhlášena za hlavní cíl naší zahraniční politiky. Moralizující rétorika Václava Havla – prezidenta, volajícího po globální ochraně lidských práv – dala ale českému sofismatu o liberálním Západu novou dimenzi: připsala ekonomicko-vojenskému aparátu Západu právo hájit, co Západ sám prohlásí za „lidská práva“, bez ohledu na svrchovanost ostatních států, protože „hodnoty a principy“ jsou nadřazené pozitivnímu právu. Stejně jako u Masaryka je jádrem Havlova sofismatu odtržení pojmu Západ od reálné historie jeho světové nadvlády.

Václav Havel povýšil strategické zájmy oligarchie západního vojensko-průmyslovo-byrokratického komplexu na „univerzální lidské hodnoty“, a zajistil jí tak obrovský legitimizační náskok před všemi ostatními mocenskými oligarchiemi.

Tato verze sofismatu o liberálním Západu, do níž je vepsán především Havlův odpor k „politické politice“ devadesátých let (odtud onen moralismus, „lyrismus“ v Kunderově smyslu), převládla v politické kultuře českých postkomunistických antikomunistů.

Západ se pro Havla stal kompenzačním „velkým prostorem“, kam bylo možné unikat z „malé české politiky“. Promítl do západních vojensko-ekonomických struktur svou představu o politice jako „službě pravdě“, jeho tragédie byla ale v tom, že pojal naivně západní demokracie jako režimy, kde „intence struktur“ jsou i „intencemi života“ a „co je legální, je i legitimní“.

Bombardování Srbska bez mandátu OSN v roce 1999 se mu tak jevilo jako „první válka vůbec, vedená ne na obranu zájmů, ale principů a hodnot“. Tento ochotně-pomahačský postoj k americké ekonomické a vojenské moci poté stvrdil podpisem Dopisu osmi z ledna 2003 na podporu Bushovy irácké „války ve lži“.

I v díle TGM najdeme stopy po pojetí Západu coby civilizace, do níž se lze integrovat jen porozuměním démonům, kteří dělají z „pokroku“ příběhy masakrů a válek. Tyto stopy ale překryl poválečný optimismus.

Mocným démonem, který zvrátil rozum v technologii masové smrti, je v Masarykově pohledu „metafyzický titanismus“ – představa, že smyslem života je „velký cíl“, který volá po uskutečnění silou; „novodobý militarismus (…) je násilnickým unikáním chorobné subjektivnosti“, která člověka odtrhuje od sdílené skutečnosti.

Masaryk vytušil, že pravou příčinou fascinace válkou ve 20. století je zatemnění rozdílu mezi smyslem a cílem, považoval to ale jen za epizodu v německém duchovním bloudění, kterou vítězství spojenců ve „velké válce“ ukončilo. Měl v rukou klíče k tragédii 20. století, ale nepoužil je.

I Václav Havel-disident krizi Západu porozuměl: „Technika – toto dítě (…) novověké metafyziky – se vymkla člověku z rukou, přestala mu sloužit, zotročila ho a donutila, aby jí asistoval u přípravy své vlastní zkázy. A člověk (…) bezmocně přihlíží, jak onen chladně fungující stroj, který vytvořil, ho nezadržitelně pohlcuje a vytrhuje ze všech jeho přirozených vazeb, (…) včetně jeho domova v biosféře.“

Lidstvo je, píše Havel, vlečeno globálním „samopohybem“ technické civilizace a to, čemu říkáme Západ, je jen jednou z jeho verzí. Osvobození proto nemůže přinést integrace do struktur Západu, ale „existenciální revoluce“.

V roli prezidenta ale Havel svou revoluční vizi opustil a stal se vlajkonošem bezvýhradné integrace Česka do mocenských aparátů Západu.

Nejdůsledněji se celým svým dílem pokouší prolomit české sofisma o Západu filosof Jan Patočka; disidentská obec ale po roce 1989 jeho dílo, varující před démony Západu, zcela opustila, zvítězili v ní antikomunisté, kteří viděli jediného viníka globální krize v komunismu.

V Patočkově „řeckocentrickém“ pojetí se Západ rodí z „ducha filosofie“, jejíž vznik je zlomem v lidských dějinách. Dějinotvorná role filosofie je v tom, že přetváří svobodu od všedních dnů obživy, ukrytou na dně každého náboženství, každého vztahu k posvátnému, na svobodu objevovat ve světě pravdy, které neslouží ani obživě, ani nejsou plodem náboženské extáze – nazvěme je civilizační statky.

Jsou v podstatě jen dva – vědecké pravdy a kategorické imperativy, které postulují větší rovnost mezi lidmi: věda a kategorické imperativy vnášejí do společnosti soustavy argumentů, které platí z podstaty věci, ne ze setrvačnosti tradice nebo z vůle mocných, nemohou proto být integrovány do společnosti takové, jaká existovala před jejich objevením.

Civilizační statky dělají z dějin Západu „dějiny pokroku“ – revolučních či reformistických změn, kterými se společnosti přizpůsobují nově objeveným pravdám a imperativům.

Ve 20. století se pokrok vymkl lidem z ruky, začalo „přehodnocování všech hodnot ve znamení síly“, přičemž nejúčinnějším způsobem totální mobilizace sil je válka; Západ je válkou posedlý. Síla je specificky lidský způsob „plánování“ vlády nad přírodou a lidmi, když ale nemá jiný cíl než další a další akumulaci sil, stává se „techno-nihilismem“: i mír je pak jen akumulací sil k „válce za mír“.

Jak klást odpor „vypočitatelné nesmyslnosti“ akumulace sil? Patočka věřil v dějinotvornou energii paralelní polis, společenství těch, kdo porozuměli tomu, že smysl nelze „uskutečnit silou“, že je něčím zcela jiným než „cílem jakkoli velkým“; osvobozující rozdíl mezi smyslem a cílem můžeme zakusit, jen když se vymaníme z tyranie akumulace síly.

Odkaz žádného českého myslitele nebyl po roce 1989 tak totálně opuštěn jako ten Patočkův.

William M. Johnston, autor klíčové knihy The Austrian Mind, přednesl v roce 1985 úvahu o charakteru rakouské a středoevropské kultury s enigmatickým názvem Od autority k absurditě přes skurilitu. Kalvárie středoevropského člověka ve 20. století. Tvrdil v ní, že Rakušané označují slovem Skurrilität náhlý rozvrat harmonie mezi různými příčkami hierarchií, jenž se paradoxně vyjevuje skrze jednání těch lidí, kteří chtějí být k hierarchiím bezvýhradně loajální.

Příkladem skurility je tato scéna z Haškova Švejka: poručík Dub kope do dveří klozetu, kam kadeta Bieglera zahnala nevypočitatelnost jeho „taninem utužených“ střev; ve vědomostech Bieglera, tohoto vojenské hierarchii bezvýhradně oddaného čekatele na důstojnickou hodnost, byla „nehorázná mezera“, nikdo mu ve škole nepřednášel, „zdali nižší důstojnická hodnost má nedokadit a vyletět ze dveří záchodu, přidržujíc si jednou rukou kalhoty a druhou vzdávajíc čest hodnosti vyšší“.

Mentalita Rakušana starého typu byla založena na pevné víře v hierarchický řád, jehož vytrvalým obráncem byla rakouská byrokracie, povyšující legalitu se všemi jejími rituály na státní náboženství. Administrativní aparát ultralegalistického pozdního Rakouska, zarámovaný císařskými licousy na tvářích úředníků, obaloval lidský život „jako nebesa Zemi“ (von Doderer).

Slovo skurilita neoznačuje vítězství nějakého pokrokovějšího hlediska nad překonaným řádem, ale spíše trhliny v klenbě jakéhokoli legálního řádu, jimiž prosakuje to, co je ontologicky „jiné než zákon“, čemu člověk neumí ani odolat, ani se vyhnout; a slova, kterými se to pokouší vyslovit, „se mu rozpadají v ústech jako trouchnivé houby“ (Hofmannsthal).

Jedinečným příkladem středoevropské skurility byl groteskní pokus císařského aparátu zastřít pravdu o vraždě baronky Marie Vetserové korunním princem Rudolfem a o jeho následné sebevraždě na zámku Mayerling v roce 1889. Mrtvé tělo Vetserové, oděné do bruslařského kostýmu, bylo cestou do fiakru dvěma monarchii oddanými služebníky podpíráno, aby „nevypadalo jako mrtvé“. Neposlušná Mariina hlava ale stále bezvládně padala, zasunuli tedy do jejího kabátku vycházkovou Rudolfovu hůl a hlavu ji k ní přivázali kapesníkem. Na hřbitově pak museli vzbudit místního truhláře, aby narychlo stloukl rakev z borového dřeva.

Představme si, jak by tento skurilní příběh s urozenými aktéry ze soumraku říše popsali Hrabal, Kraus nebo třeba Hašek v nějaké povídce psané v pivnici.

V pojetí Johnstona je středoevropská kultura výjimečně vnímavá pro „skurilní“ prostupnost řádu a chaosu, rozumu a pomatenosti, disonance a harmonie. Skurilita (a vnímavost pro ni) kvetla i v komunistické Evropě, kde neúprosná každodennost opakovaně usvědčovala z absurdity propagandistické teorie o „komunismu jako vyšším stadiu vývoje lidstva“; připomeňme třeba vylíčení zkoušek na Fučíkův odznak v Tankovém praporu („dnes vidí muž v ženě tak nějak především soudruha“).

A prudce se množí i příklady skurility postkomunistické: Evropská komise vyzývající k „boji se šířením dezinformací na sociálních sítích“ v ekonomickém systému totálně postaveném na masové klamavé reklamě; záhadná substance novičok, která vyskakuje jako čertík z krabičky na povel „světového hegemona“; nebo věta Já jsem Tchajwanec operetně parazitující na slávě Kennedyho věty Ich bin ein Berliner.

Říše, kterou zaslepené nacionalismy 19. a 20. století roztrhaly na zkrvavené kusy, po sobě zanechala účinný protilék na pokušení totalitarismu: poetiku skurility, velkolepě vyjádřenou skepsi k mesianismům velkých národů, k dějinnému poslání „světových duchů“ – ať už jedou na koni, letí na nukleární hlavici, nebo se opírají o největší HDP světa.

Hrozí, že únos střední Evropy na Západ po roce 1989 udělá z představitelů poetiky skurility, vybavených absolutním sluchem pro skřípavé disonance uvnitř všech harmonií a pro libovůli na dně každého zákona, kulturní bezdomovce definitivně.