Esej Václava Bělohradského: Přeludy naší řeči

A vzdálit se chtěli agresivnímu universalismu, tomu eurocentrickému narativu, v němž akademičtí vypravěči pospojovali různé epizody genocid lokálního, partikulárního, periferního lidstva do jednoho monumentálního příběhu zvaného dějiny.

Nářek vyhlazovaných i cynický hlahol vítězů v tom krvavém příběhu nesmíme přeslechnout, bylo by ale nespravedlivé, kdyby utrpení obětí zcela překrylo univerzální smysl, který ten příběh prostupuje. Vždyť v boji za důstojnost a osvobození se jeho oběti dovolávaly univerzálního významu slov, která vyvlastnily svým katům.

„Jaká slova jste jim řekl?“ ptá se svého obhájce ve filmu Amistad jeden ze vzbouřených otroků, ke svému úžasu osvobozený americkým soudem. „Naše,“ odpovídá mu obhájce.

V jednom kresleném vtipu vidíme Karla Marxe, jak nesměle pokukuje na plakát s nápisem Dnes uvádíme: Konec dějin, kapitalismus vítězí. Biletář u vchodu do sálu volá směrem k jeho vousaté tváři: „V tomhle už nehrajete, vaši postavu přece škrtli!“

Je to ironický komentář ke klíčové, později beznadějně zbanalizované verzi odbřemenění – k Fukuyamovu eseji z roku 1989 o „konci dějin“. Už dlouho je citován jen s výsměchem, jeho poselství je ale pravdivé: všichni ti vousatí strůjci „nových zítřků“ nejsou už na fermanu. Poptávka je spíše po strůjcích „velkých včerejšků“, jako jsou Trump, Putin, ale také Biden nebo euroamerická „morální pravice“. Tyhle zombie dějin jsou stále na fermanu, ale už jen ve fraškách.

Všechny společnosti jsou drženy pohromadě režimy řeči, jinak by se lidé nebyli schopni domluvit na společných cílech. Každý režim řeči má své aparáty, svou policii, své slepé skvrny, své oběti, hrdiny, budovatele i rozvraceče. V souhrnu můžeme režimy řeči definovat jako soubory explicitních i implicitních pravidel, která stanovují, jaké naše věty mohou platit coby legitimní odpovědi na otázky, co nám druzí lidé v různých vztahových kontextech pokládají.

Profesor češtiny se nás například zeptá: „Jaká je hlavní myšlenka Čapkovy hry R.U.R.?“ Na jednom školním webu čtu platnou odpověď: „Karel Čapek varuje před hrozbou, že se lidstvo stane otrokem svých vlastních vynálezů.“

Každý režim řeči osciluje mezi zatížením a uvolněním, to patří k biorytmu lidské komunikace: po zatížení následuje uvolnění, pozornost se probouzí a zase usíná. Euroamerické režimy řeči však oscilují mezi přetížením a odbřemeněním, jedno vyvolává druhé.

Když nazveme přetížení moderností a odbřemenění postmoderností, potom platí, že v kulturních dějinách Západu se neustále střídá věk modernosti s věkem postmodernosti: po opojném pocitu, že točíme kolem dějin, přichází depresivní jistota, že to kolo je entita stejného řádu jako dětský dudlík.

Čtyři přeludy opanovaly euroamerické režimy řeči; jejich vábivá moc a následné zklamání z jejich unikavosti daly oscilaci mezi přetížením a odbřemeněním extrémní intenzitu. Přirozený biorytmus komunikace v nich zmutoval v bipolární poruchu, jejíž současnou podobou je třeba přetížení pozornosti vyvolané nezvládnutelným nadbytkem informací a následné odbřemenění přetížené pozornosti v postfaktické mediasféře, v níž rozdíl mezi faktem a výmyslem zaniká. Každý ať si říká, co chce, a věří, čemu chce! – to je odbřemeňující heslo věku sociálních sítí.

Herbert A. Simon, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, přišel před čtyřiceti lety s jednoduchým postřehem: v informační éře závratný nadbytek informací vyvolá stejně závratný nedostatek toho, čím se informace živí – pozornosti. Cena informací klesá, je jich stále více, cena pozornosti naopak závratně roste, je jí stále méně.

Kritéria, podle nichž alokujeme pozornost mezi různé zdroje a druhy informací, tvoří jádro kolektivní racionality, a tím i občanské společnosti. Podle jakého kritéria alokovat pozornost?

Existují zbraně masové distrakce, jimi ž lze vyplenit pozornost celých národů. Politika je v liberálních demokraciích boj mocenských a kulturních oligarchií o pozornost mas, úsilím o to, odvést jejich pozornost od informačních zdrojů produkujících disent k těm, které produkují konsenzus. Plenění pozornosti za pomoci technik masové zábavy nebo propagandy je základní formou studené hybridní občanské války v polarizovaných společnostech.

Už v roce 1255 si dominikán Vincent z Beauvais stěžoval na „množství knih, nedostatek času a pohodlnost paměti“ a nabízel řešení: sepíše knihu knih, v níž shromáždí nejlepší části všech knih, co přečetl, aby tak druhým ušetřil plýtvání pozorností, kterou by vyžadovalo hledání toho podstatného na vlastní pěst.

Ten prastarý příklad přetížení pozornosti a nabídky odbřemenění ukazuje, že boj o pozornost a únava z informací je endogenním rysem euroamerického režimu řeči. Odedávna ostatně hrála v evropské kultuře klíčovou roli rétorika, která je ve všech svých převlecích uměním, jak připoutat pozornost k vlastním výrokům.

V posmrtných fragmentech Friedricha Nietzscheho najdeme často citovanou větu: „Neexistují fakta, jen interpretace.“ Přesněji: „Je faktem, že už neexistují fakta, jen interpretace.“

Z jejích možných významů navrhuji zvolit tento: Neexistuje žádný nulový stupeň řeči, každý výrok někomu něco přináší, nebo mu něco bere. Nulový stupeň řeči je přelud, neexistují promluvy, které by někoho k něčemu (více či méně skrytě) nepřemlouvaly.

Proslulý starověký spis O sublimním, jehož vliv se začal šířit v Evropě v 17. století, ustavil jednu z regulativních idejí západního režimu řeči: aby byla rétorická figura působivá, musí skrýt to, že je rétorickou figurou (ars est celare artem). K přeludu nulového stupně řeči patří neutrální tón, nezaujatý a nestranný, který by ho měl doprovázet jako jeho domovské znamení. I ten tón je ale jen kusem rétorického umění.

Lidé neumějí mluvit o věci samé, jen o věci, o kterou (jim) jde. Předsudky proto, ne úsudky, jsou jádrem naší historičnosti, jsou do každého výroku vepsány. Nejsme jimi ale bezmocně vláčeni, máme hermeneutickou kompetenci, každý po svém způsobu. Od dětství se učíme dívat skrze stíny, které vrhají předsudky na komunikaci mezi námi.

Je osudem člověka, že může porozumět řeči druhých (i své vlastní) jen tak, že učiní samu její nenulovost, její historickou podmíněnost, tématem komunikace. Předsudky nad námi ztrácejí svou moc, jakmile jsme si jich vědomi a umíme je pojmenovat. Rozumět znamená být schopen interpretovat nějaký čin, postoj nebo názor jako odpověď na nevědomou otázku, která si je jako odpovědi vynutila.

Nulový stupeň řeči je vždy jen rétorickou figurou. Porozumět tomu a smířit se s tím přináší odbřemenění moderního režimu řeči posedlého „objektivní pravdou“ založenou na „faktech“.

Take it easy, be happy! Neexistují objektivní fakta, jen interpretace, buď s tím v pohodě!

Rétorická příprava má čtyři klíčové části. První je inventio, vysvětluje nám, jak objevit argument, který připoutá pozornost posluchačů, strhne je a bude přesvědčivý. Druhou částí je dispositio, v ní se učíme, jak uspořádat argumenty, které jsme si zvolili, jak začít, jak vylíčit věc, o niž jde, jak ji zdůvodnit a jaký udělat závěr. Třetí část přinesla rétorice špatnou pověst, označujeme ji slovem elocutio – výmluvnost. Stanovuje, jakými rétorickými figurami řeč ozdobit, jaké metafory použít (ornans). V době puritánské znělo slovo ozdoba podezřele, jako vše svůdné. Pravdu a užitek netřeba zdobit.

Poslední část rétorického umění pak je actio, kdy se učíme přednést svou řeč působivě, se správnou výslovností a gesty, prostě inscenovat ji tak, aby posluchače zaujala. Řecký název té čtvrté části je hypókrisis. Ve všech západních jazycích se to slovo stalo výrazem pro pokrytectví, pro promluvy, které nejsou autentickou řečí, jsou připraveny předem, jsou deklamací. Za touto etymologií slova pokrytectví se skrývá mocný přelud euroamerických režimů řeči – přelud autenticity. Učí nás nedůvěře k předem připravené řeči, která když vpadne nerozpoznána jako deklamace do našich životů, je mocným nástrojem klamu, svádění, manipulace.

Nedůvěra k předem připravenému vyvolává v euroamerických režimech řeči osudové napětí mezi autenticitou a vědeckou pravdou. Co nelze dokázat opakovatelným, předem připraveným experimentem, nemůže mít nárok na status vědecké pravdy. Odedávna je ostatně technická reprodukovatelnost znakem neautentického – jedinečná vůně nad hrncem proti sériové kvalitě konzerv. Když zjistíme, že zdánlivě autentická slova, kterými mě někdo dojal, byla ve skutečnosti promluva předem připravená pro podobné příležitosti, cítíme se manipulováni účinnou technikou řeči.

V euroamerických režimech řeči vládne od počátku napětí mezi dvěma paradigmaty hledání pravdy. První paradigma je vědecké, kritéria pravdivosti jsou zajištěna ve veřejném prostoru školní výchovou k metodičnosti a úctě k ověřitelným důkazům, které je možné kdykoli kýmkoli opakovat.

Druhé paradigma je „stopařské“. Pravda zanechává v řeči stopy, z nichž je třeba vyčíst, kde se právě skrývá. Sen je ve Freudově pojetí takovou stopou po skryté pravdě, bojíme se o ní vědět, když je ovšem cenzorská moc našeho nad-já spánkem oslabena, pravda po sobě zanechá stopy v matérii snů; bdělému oku stopaře-psychoterapeuta pak neuniknou.

Historik Carlo Ginzburg připomíná v eseji Stopy znalce umění Morelliho. V době, kdy byla muzea celého světa plná falešných děl, vymyslel metodu, jak odlišit autentický obraz od falešného: znalec se nesmí soustředit na strukturu díla – tu umí každý falzifikátor napodobit –, ale naopak na detaily, jako jsou ušní boltce, nosy, nehty, které autor maloval bez vědomého soustředění, téměř automaticky. To padělatel neumí napodobit. Šlo o velmi úspěšný postup (inspiroval i samotného Freuda).

Stopařské paradigma hledání pravdy nastoluje epochu podezření, kdy je vědomí cítěno jako největší nepřítel pravdy; ta skrze jeho cenzurní vůli jen prosvítá, když vědomí na chvíli zmalátní.

Postmoderní oslabení rozdílu mezi originálem a reprodukcí, znakem a označovaným, realitou a zdáním, faktem a interpretací je velkým odbřemeněním řeči od přeludu autenticity.

Pojem antropocén nastolil režim řeči, v němž se mluví o globálním oteplování, o odpadcích, o naší vině za stav planety Země. Je to ale jen opona, za níž se skrývá jiné osudové téma – nutnost propustit přírodu ze zajetí v lidských dějinách, kde ji uvěznil antropocentrický klam křesťanského, osvícenského a marxistického původu.

Vysvobodit přírodu z lidských dějin předpokládá smířit se s faktem, že příběhy lidského druhu jsou ve svém celku jen nepatrnou chvilkou v trvání přírody, a že až lidstvo vyhyne – jako miliony jiných živočišných druhů –, „nic“ po něm nezůstane.

Pravý filosof, řekl Nietzsche, se musí naučit toto „nic“ obdivovat.

Jan Neruda nás to „nic“ učil obdivovat už ve svých antropocenních Písních kosmických z roku 1878: Děj Země je krátce jen vyprávěn, / (…) / vylétla jiskřička z plamenu / a zčernalá zpět zas padá. / (…) / v tom kratičkém jiskry plání / všecken si vyžije lidstvo boj, / ba všechno i milování.

Obyčejné řecké sloveso apokalýpto – odkrývat, odhalovat, odhrnovat – získalo na Západě zastrašující smysl, stalo se hrozivým imperativem: vše musí být odhaleno a vysvlečené vystaveno pohledu soudců! Vůle k apokalypse, vyhánění všech věcí a bytostí z každého jejich úkrytu, dělá svět nehostinným místem.

Mnoho mladých Evropanů či Američanů obdivovalo orientální učení, šamany a jejich praktiky, protože v nich cítili více úcty pro to, co chce zůstat zahalené. Co chce zůstat pohádkou, nechce být prohlédnuto.

Věk antropocénu je také věkem vpuštění chladného kosmického času, jehož plynutí se počítá na miliardy let, do času kronik o našem krátkém pobytu na jedné malé planetě. Postmoderní ironie je velkým odbřemeněním tíživé kosmické lhostejnosti k centrální roli, kterou si lidé připisují ve svých životních světech.

Toto je úryvek ze zveřejněného dopisu psychiatrické pacientky, popisující osobní zkušenost s terapií:

„Hodně mého diskomfortu souviselo s pocitem ztráty subjektivity. Jako by vám dali krabici, do které se máte natvarovat, jenže vy se do ní nevejdete, tu přetékáte, tu máte moc místa, být v ní nechcete, ale nemáte jinou možnost než se do ní zkusit natlačit. Intenzivně jsem vnímala, že program funguje tak, že se zabrousí hrany, hlavně ty, které vyčnívají příliš. Taková trochu továrna na normálno. Uvědomila jsem si, že si nechci brousit hrany, otupovat se, znormalizovat. Mnohem zásadnější je pro mě vytváření bezpečného prostoru, založeného na pochopení ostatních, kde jde o to své hrany spíš opečovat a dát jim prostor a onu krabici jim přizpůsobit. Jenže ideologie programu byla opačná.“

Tato výpověď o zkušenosti s terapií připomíná, jak klíčové je v životě Evropanů právo na nezávislou dramaturgii sebe sama. Člověk nechce být normalizován, chce, aby se hrany jeho sebedefinice „řešily“, ne obrušovaly.

Mnohokrát jsem citoval varování amerického antipsychiatra Thomase Szasze: „V říši zvířecí platí, sežer, nebo budeš sežrán, v lidské pak definuj, nebo budeš definován.“

Mýtus subjektivity je kompenzací konce geocentrismu: když Země přestala být středem kosmu a člověk se odkutálel na okraj mléčné dráhy, filosofové postavili pro člověka nový střed kosmu z jeho myšlení. Svými antropocentrickými metaforami kompenzuje moderní filosofie člověku, že ho věda učinila nicotným – viz Cogito ergo sum či třeba Pascalovo Člověk je třtina, ale třtina myslící.

Po druhé světové válce ovládl západní literární scénu existencialismus, byl i filosofickým jádrem šedesátých let. V iniciační přednášce Jeana-Paula Sartra Existencialismus je humanismus z roku 1945 čteme: „Naším východiskem je skutečně subjektivita individua, vně karteziánského cogito jsou všechny objekty pouze pravděpodobné a hroutí se v nicotu…“

Michel Foucault odhalil paradoxní podstatu éry subjektivity: ona sama je produktem pastýřské moci církevní provenience, kterou do sebe moderní stát integroval ve formě pečovatelských a výchovných technik učících člověka, jak být „subjektem svého života“. Tyto individualizující technologie sebe sama jsou stejně tyranskou mocí jako totalizující moc státu a institucí, i když zdánlivě působí v protisměru. Kdo se chce emancipovat, musí opustit mýtus subjektu a vzbouřit se jak proti technokratickému státu, tak proti technologiím, kterými z nás stát a korporativní moci dělají „nezávislé“ subjekty. Věk antropocénu vyžaduje emancipaci nejen od fosilní ekonomiky, ale i od fosilního pojetí sebe sama.

Řekněme na závěr, že euroamerický režim řeči, který ovládl planetu, nebezpečně osciluje mezi přetížením (příliš mnoho objektivity, autenticity, dějin a subjektivity) a odbřemeněním (vše je interpretace, každé sdělení je citací, dějiny jsou akademickými aparáty spravované narativy, subjektivita je státem patentovaná technologie sebe sama). Po každém ideologizovaném, soustředěném věku moderním přichází odideologizovaný, ironický věk postmoderní; po každém přetížení přichází odbřemenění.

Jak rozumně žít a vyjadřovat se v režimu řeči, který trpí takovou bipolární poruchou?