Esej Ondřeje Slačálka: Ztracený sen o vládě rozumu. Sto let od založení Komunistické strany Československa

Výhody později narozených využíváme především k absurdní nadřazenosti, minulost (konkrétně roky 1948 až 1989) jsme prohlásili za „zločinnou a zavrženíhodnou“, jako bychom ji tímto rituálním začarováním mohli vytrhnout z dějin. Někdy jsme dokonce v hledání skutečných či domnělých „kořenů“ až tak čilí, jako bychom chtěli vytrhnout z dějin a poslat na trestnou lavici celé to nezdárné, zkrácené a posunuté 20. století a vrátit se k nějaké pomyslné (nikdy neexistující) habsburské idyle.

Zbořili jsme sochy Leninů a Gottwaldů i generála Koněva, znovu jsme slavně vztyčili Mariánský sloup a rádi bychom oživili i pomník krutého kata severních Italů, „našeho českého“ generála Radeckého. Nedali jsme si však práci těm sochám porozumět, ať už těm zbořeným, nebo těm znovu postaveným. Jako by nás opila moc přítomnosti: žít v tomto pojetí znamená panovat, mstít se nedávné minulosti za to, že byla, a rozmarně chválit dávnější minulost, především za to, že už si ji nepamatujeme.

Vyškrtávání 20. století leckdy získává ráz až vymítačského obřadu. Naplno se to projevilo při výročí popravy Milady Horákové, kde byly různé instituce tlačeny k vyvěšování barvotisku s portrétem Horákové a heslem Zavražděna komunisty. Skutečnost, že měla tato národní socialistka v oblasti politické vize patrně blíže dokonce i ke svým katům než k většině těch, kteří se jí dnes dovolávají, nebyla nikomu na překážku, právě tak jako konkrétní vina konkrétního režimu a konkrétních lidí. Jako „fakt“ tu byla agresivně vymáhána deklarace viny „komunistů“ s představou, že vinu je třeba připsat všem: od Marxe po Babiše, Zemana a Filipa. Zavražděná socialistka byla sedmdesát let po smrti politicky zneužita.

Schválně zda titíž lidé budou čtyři sta let od staroměstské exekuce stejně agresivně vyžadovat vyvěšení portrétů rozčtvrceného Jana Jessenia s heslem Zavražděn katolíky. V tomto případě by bylo snadné upozorňovat na absurditu a ahistoričnost takto pojaté „pravdy“. S kratším časovým odstupem nám to dochází hůře.

Dychtivě také máme chuť podřadit se pod nějakou globální šablonu (nejsnazší je samozřejmě taková, která na základě numerického srovnání počtu obětí postaví rovnítko mezi komunismus a nacismus a nárokuje pro ně stejné zacházení).

Na zemi, která má tak spletitou historii komunismu (a přinejmenším v roce 1968 byla na chvíli jedním z uzlových bodů jeho dějin), je to trochu málo. Jako bychom chtěli zapomenout, jak moc byla komunistická strana podstatná.

Slovo bolševik odkazuje k většině, již měla mít Leninova komunistická frakce v ruské sociální demokracii. Ve skutečnosti byla patrně menšinou, což platilo pro většinu zemí. Československo bylo výjimkou, jeho komunistická strana nebyla revoluční sektou, ale skutečnou většinovou frakcí sociální demokracie. V prvních volbách, jichž se zúčastnila, v roce 1925, byla druhá a vítězným agrárníkům dýchala na záda. Když se jí podařilo po druhé světové válce agrárníky vyřadit ze hry, ve volbách drtivě vyhrála: československý rok 1946 byl snad jediný případ, kdy stalinská komunistická strana zvítězila v soutěživých a relativně demokratických volbách.

Dnes si nedokážeme představit zdroje úspěchu komunistické strany. Naše imaginace selhává především ve vztahu k šoku z první světové války. Takřka všichni její hlubší komentátoři – od Jana Patočky po Henryho Kissingera – přitom připomínají jeho základní kontury: prostředky se tehdy zcela odtrhly od cílů. Vlády a generální štáby získaly moc hýbat s do té doby nepředstavitelnými kvanty energie a lidských sil, které po stovkách tisíc zapadaly do zákopového bahna a umíraly kvůli cílům… Jakým ale? Žádný cíl nemohl něco takového ospravedlnit, a skutečné cíle války se neustále měnily (samotný rozpad Rakouska-Uherska se jím stal neskonale pozdě). Po většinu války se pak všechny cíle redukovaly na postup o pár metrů – v blátě, kulometné palbě a oblacích smrtícího plynu.

Co ve světě, který zbyl z takové čtyřleté zběsilé hostiny iracionality? Návrat k něčemu „normálnímu“, k tradičním mocím a uměřeným proporcím starého světa, jaký by se tak líbil různým dnešním proponentům vzpoury proti 20. století? To jednoduše nebylo možné. Byl to právě onen starý svět, který miliony lidí do nesmyslné války nahnal. Smysluplný spor se tehdy dal vést jen o míru radikality rozchodu s tímto starým světem.

A ve věci míry radikality tu byl jeden doplňující argument: bankrot umírněného socialismu. Navzdory individuálnímu heroismu lidí jako Jean Jaurès či Rosa Luxemburgová udělala většina sociálnědemokratických stran pravý opak toho, co zaznívalo ve vzletných společných deklaracích předválečných let: namísto společného boje proti válce podpořila národní úsilí „svých“ vlád. Francouzští socialisté tak ze zákopů stříleli po německých sociálních demokratech.

Těžko se divit, že po takové lekci kolektivní iracionality působila přesvědčivě představa o vládě rozumu a že byl tento rozum ztotožněn s „vědeckým světovým názorem“ i představou úplného rozchodu se starým světem. Těžko se také divit, že tváří v tvář zhroucení socialistické politiky v rámci národních států získala přitažlivost představa nové internacionály. Takové, co smete garnituru socialistických vůdců, již se zkompromitovali podporou války nebo váhavostí vůči ní, takové, která získá primát nad národní politikou a zabrání oné strašné absurditě v podobě socialistů různých zemí střílejících ze zákopů proti sobě.

Když Lenin zakládá Komunistickou internacionálu, vyjadřuje právě toto: vzpouru proti garnituře sociálnědemokratických vůdců, zkratku ze starého světa, který nahnal miliony lidí na válečná jatka – a také představu o vládě rozumu, která nebude brzděna hranicemi mezi národy, bude možné ji centralizovat, a tím zbavit hrozby, že se jednotlivé národní zájmy postaví proti sobě.

Pochopitelně, právě tady začínal problém, a nebyl jediný. Rozum neexistuje abstraktně a centrálně, předpokládá zpracování zkušeností, které prostor a často právě národní hranice odlišují. Komunismus sliboval novou a lepší demokracii (nikoli jen „formální“, ale „reálnou“, se zapojením dosud opomíjených a s rozvojem jejich schopností, kdy – slovy Lenina – každá kuchařka nakonec dokáže řídit stát). Jenže si nezvládl poradit s tím, že demokracie dokázala existovat jen lokalizovaně a nejčastěji se prosadila právě ve zdiskreditovaném národním rámci.

Komunistická internacionála byla představou řízení jednotlivých národních stran z jednoho nadnárodního centra. Lenin přitom v tomto nebyl nejradikálnější. Spoluzakladatel italské komunistické strany Amadeo Bordiga přišel v půli dvacátých let s tím, proč by vlastně o Sovětském svazu, jediné zemi, v níž tehdy strana Komunistické internacionály vládla, měli rozhodovat jen sovětští komunisté? Proč by mu raději neměl vládnout výbor několika set komunistů vybraných z různých komunistických stran z celého světa? Netřeba dodávat, jak jeho návrh dopadl. Internacionalismus v podobě Komunistické internacionály se postupně zvrhl v nadvládu ruských komunistů nad ostatními, ve vládu jejich dílčích zkušeností.

K těm patřil i rozpor mezi vizí radikální demokracie a kulturou organizace jednající v konspiraci. Ta konspirace byla v kontextu brutality carského režimu a policejního sledování jednoduše nutností. Byla ale nepřítelem jakékoli demokracie a spoluvytvořila elitářskou mentalitu, jaká dýchá z Leninova Co dělat? a jaká se pak projevila v revoluci. Rozum se stal zdrojem poručnické moci, a to drasticky uplatňované: „zaostalou“ společnost bylo třeba k revolučnímu skoku a emancipaci doterorizovat. Internacionalismus se pak stal nástrojem pro rozšíření této vize do světa metodou copy + paste.

Najít v dějinách českého komunismu postavy, které symbolizují malost nebo se staly karikaturami sebe sama, není těžké. Jenže pokud se obraz KSČ redukuje na karikaturu, těžko můžeme pochopit její sílu a velikost. Nabízím dva příklady komunistické velikosti spojené s počátky strany.

Tou první je ztělesněný paradox – zakladatelská osobnost strany Bohumír Šmeral. Byl to sociálnědemokratický vůdce přesně toho typu, proti nimž Lenin Komunistickou internacionálu zakládal. Znalec marxismu právě tak jako představitel umírněné politiky a určité míry loajality vůči vlastnímu státu i v době války. Šmeral sice válku nepodporoval, dlouho se ale vyslovoval proti snahám o samostatný stát; budoucnost národa i socialismu viděl v demokratizované podunajské federaci. V důsledku toho čelil už v posledních měsících války revoltě ve vlastní straně. V novém státě se stal na chvíli znemožněnou figurou – a posléze vůdcem levice v sociální demokracii.

Zdá se, že jeho cílem bylo vytvořit meziprostor mezi komunismem a sociální demokracií. Zatímco sociální demokraté obětovali demokracii socialismus, komunisté obětovali socialismu demokracii. Šmeral chtěl stát mezi těmito dvěma možnostmi s cílem nevzdat se ani demokracie, ani socialismu.

Měl pochybnosti, zda plně přijmout platformu Komunistické internacionály. Jacques Rupnik ve svých Dějinách Komunistické strany Československa cituje jeho rozpolcená slova: „Stáváme se součástí většího celku a rozhodování o nás už nebude záviset na nás… Nevím! Rusko není námi, my nejsme Ruskem. Co mám dělat? Nic nemohu dělat! Události se řítí, člověk je jimi vlečen.“

Šmeral, přes všechnu svou velikost, nedokázal důsledně trvat na myšlence demokratického socialismu, tak jako to půlstoletí po něm nedokázal Dubček.

Dokázal ovšem přivést stoupence této vize do strany, která byla na poměr k počtu obyvatel největší komunistickou stranou světa (v absolutních číslech byla třetí největší, po ruské a německé).

Vznikla tak komunistická strana, která byla masová a radikální – a často trpěla prosazováním direktiv Moskvy bez ohledu na místní realitu. Významný rakouský teoretik Otto Bauer ve dvacátých letech žertem prohlásil, že zná v Evropě dvě vzorové sociálnědemokratické strany: první je jeho vlastní, rakouská sociální demokracie, druhou je KSČ. Naneštěstí si v Moskvě mysleli něco podobného, Šmeralův vliv marginalizovali a stranu si postupně přizpůsobili.

Jenže raná KSČ nebyla jen sociální demokracií jinými prostředky. Druhým příkladem komunistické velikosti je Vítězslav Nezval – za celou generaci básníků, která tak či onak prošla komunistickým okouzlením.

Podivuhodného kouzelníka, vydaného v roce 1922, napsal Nezval v prvních momentech po vzniku KSČ. Je právě tak manifestem poetismu jako oslavou revoluce, jejíž součástí je popis „komuny volných“, světa po revoluci, kdy „Zaklepeš-li každé dvéře se ti otevrou / sklepení rozbourala se vlastní úzkostí nad sebou / z žalářů skladiště kolejnic se stala / aby všecky vězně co nejdřív jejich domovům odevzdala“.

Nezval přitom není naivní. Věděl, že „přes noc nové tužby a bolesti se narodí / o nichž včerejší lidé ještě nevěděli“, a sám v básni popisoval odcizení v nové společnosti: „a když už nepřátel není / člověk sám na sebe padá“.

Velikost budoucího člověka pak Nezval vyjádřil ambivalentními a nanejvýš znepokojujícími verši „Viděl jsem volného člověka jenž podoben bohu / znásilňoval krystaly staré skutečnosti / v nový útvar“. Tohle už nebyl „pouhý“ demokratický socialismus, tohle byla neuvěřitelně silná utopická touha.

Nezval v Podivuhodném kouzelníkovi dokázal docela výmluvně shrnout slabiny Masarykova projektu: „Tu musil jsem mysliti na budoucnost Evropy / té kolonie uprostřed níž můj přísný národ / podoben granátovému jablku / na některé z nízkých věží jako báň je vztyčen / a nemoha domyslit ani suchou askesi neprobuzené jeho přirozenosti / zůstal jsem sklíčen“.

Ale Masaryk by zas dokázal pojmenovat slabiny Nezvalových představ vlastním výmluvným pojmem titanismus a otázkou: Nezavrhne člověk, který chce radikálně překonat své možnosti, během tohoto překonávání své lidství?

Československý komunismus padl do často krutých paradoxů. Vláda rozumu a vědy se nezřídka měnila v nadvládu nekompetence a nerozumu, vzpoura proti nehumánnosti mobilizační modernity války vyústila ve vládu válečné rétoriky a brutality vůči vlastnímu obyvatelstvu. Touha po rovnosti se změnila v novou aristokracii, v rozdělení společnosti na ty se stranickým průkazem – a na ty ostatní. Nejblíže skutečnému „komunismu“ měla nakonec solidarita v komunitách různých disidentů a odpůrců režimu či v komunitách, které byly zcela mimo něj.

Jak nedávno v Salonu připomněl Václav Bělohradský, Zdeněk Nejedlý nejen mistrovsky a odpudivě propojil socialismus s nacionalismem (tak jako stalinismus jinde, ale v československém případě s velkými úspěchy), zároveň tím narouboval na socialismus neoromantickou estetiku (Jirásek!), už tehdy archaickou a posléze obludnou.

To, jak dopadl český komunismus, je charakteristické i pro oba představitele jeho velikosti. Šmeral, obránce zohledňování místních poměrů, byl Komunistickou internacionálou odeslán jako její pověřenec do Mongolska a posléze dalších zemí. Nezval po roce 1948 psal stalinskou poezii, včetně zlověstných veršů publikovaných poprvé jen rok před procesem s Miladou Horákovou a dávným básníkovým přítelem Závišem Kalandrou: „Desertér a zrádce slyší zvuk svých hran / na úsvitě zítřků buduje se plán“.

Když vidíme průběh a výsledky „revoluce“, máme sklon jistě pochybovat, zda měla oprávněné důvody. Ale ona je měla!

Spisovatelka Alena Wagnerová v komentáři k poslednímu velkému sporu o minulost, útoku novinářského všudybyla Michala Klímy na historika Michala Pullmanna, vystihla jádro, které spadlo pod stůl. Tím jádrem bylo „československé tíhnutí k demokratickému socialismu“, které si zaslouží připomínání a návaznost. Komunistická strana získala neuvěřitelnou důvěru a podporu zdola ve dvou momentech – v roce 1946 a v roce 1968. V obou případech stála na prahu Šmeralova zklamaného snu: demokratického socialismu. V obou případech ho dokázala přinejmenším polovičatě formulovat, nakonec ho ale ve své většině zradila.

I bez ohledu na to provedla československá komunistická strana značný soubor společenských změn. Učinila tak prostředky, které byly z velké části a naprosto právem odsouzeny, a s výsledky, které ještě nebyly pořádně posouzeny.

Jak připomíná Kateřina Lišková, autorka knihy o sexuologii za státního socialismu, stále ještě neumíme myslet „minulý režim“ v jeho ambivalenci, jako režim, který se dopouštěl otřesných zločinů – a přitom ve stejném momentě emancipoval některé skupiny z dlouholetých zděděných nerovností. I většina veřejných debat mezi zdůrazňovateli represe a jejich kritiky se často propadne do neschopnosti uznat pravdu druhého: „Vy jste slepí!“ – „A vy zase hluší!“

Nad komunistickou minulostí cítíme nadřazenost. Jako bychom si nechtěli připustit, že její zdroje tu jsou s námi stále a že i naše otázky vycházející z jiné historické situace nejsou zas tak odlišné. Zvlášť pokud pochopíme demokratický socialismus nikoli jako vládu rozumu, nýbrž jako otázku po možnosti demokraticky kontrolovat a podřídit společenským účelům ekonomickou sféru. Tato otázka je dnes naléhavější než jindy. V sázce je ekologické přežití společnosti a člověka.

Je pro nás dnes aktuální i utopická touha komunistů, artikulovaná Nezvalem? Titanismus, snahu překonat všechna omezení, neustále se rozvíjet a znovuvynalézat – to vše převzal od komunismu neoliberalismus. Výsledkem jsou neurotizovaní jedinci pronásledovaní představou, že ze sebe musí do mrtě vymačkat svůj „potenciál“. Naše dnešní utopická touha by měla směřovat obráceně než ta Nezvalova: nedoufat ve vzlet k neomezovanému, doufat, že se jako společnost dokážeme omezit.

Kdo má rád dějiny karikatur, jen těžko pochopí historičnost vlastního okamžiku. Před sto lety vznikla Komunistická strana Československa, a dokud nebudeme mít vůli porozumět jejím členům a ptát se, co z jejich vize zůstává aktuální, nebudeme rozumět ani sami sobě.