Esej Ondřeje Slačálka: Probuzení ze snu

Kdo byl vítězem revoluce ekonomicky, vidíme poměrně jasně v žebříčcích tuzemských oligarchů. Z generačního hlediska se můžeme přít, zda z roku 1989 více vytěžila starší generace, která byla při velkém přerozdělování moci, pozic a majetku už ve zralém věku, nebo ta mladší, které se otevřely obrovské, do té doby netušené možnosti. Víme jen, že ti, kdo byli v danou chvíli příliš staří anebo příliš mladí (především ještě nenarození), se mezi vítěze už nezařadili.

Politicky na čas vyhrálo spojení slov, která v posledních dvou stoletích patřila dvěma stranám ostrého sporu. Řada českých politiků a publicistů se označovala a někdy stále označuje za „liberálně konzervativní“. Na úsvitu nové epochy mělo toto sousloví znamenat most mezi otevřeností k budoucnosti a moudrostí minulosti. Dějiny skončily, a tak jako v biblických popisech ráje mohlo v nově nalezené harmonii jehně liberálních hodnot odpočívat vedle konzervativního vlka.

Po velké společenské změně byli samozřejmě postkomunističtí konzervativci trochu v nevýhodě. Nebylo totiž co konzervovat: zvyky a tradice z „lepších časů“ byly vybagrovány komunistickou modernitou. Šlo je maximálně znovuobjevovat jako překrytou vzpomínku a poněkud násilně rekonstruovat, ne do nich vklouzávat jako do „přirozenosti“, což je utopie konzervativců. Reálná „paměť národa“ byla nejčerstvěji obsazena vzpomínkami na adaptaci na několik po sobě jdoucích diktatur. Jedinou konzervativní stranou u nás proto mohli být komunisté (a také v řadě otázek i celkovým hodnotovým nastavením skutečně nacionálně konzervativní byli a jsou).

Konzervativci ale mohli věřit, že postmoderní objevování zapomenutých či převrstvených tradic a hlasů ve spojení se spravedlností výkonu nastolenou tržním řádem vrátí do společnosti přirozené a zdravé, a tedy konzervativní hodnoty. Historik Ondřej Daniel nazval nedávno tuto vizi „novým biedermeierem“ s odkazem na dobová slova Tomáše Ježka o tom, jak si představuje kapitalistické Česko po vzoru vypulírovaných rakouských vesnic, jejichž obyvatelé se v neděli ve sváteční náladě setkávají v kostele. Ondřej Daniel právem popisuje naivitu této představy tváří v tvář různým podobám násilí a prudké modernizace, které přinesla otevřenost trhu devadesátých let.

Jiný historik Petr Roubal nám zanechal malebný popis Ježkovy tržně konzervativní straničky ODA a jejích kořenů v romanticích čtoucích Pána prstenů a chodících do kostela s biblí a puškou. Není divu, že nad nimi získali převahu pragmatici z ODS – nicméně i tato strana se hlásila k onomu podivnému sousloví, i ona byla „liberálně konzervativní“.

Liberálové naopak mluvili přesvědčivě. Zkušenost 20. století s holocaustem, gulagem i hrůzou mnoha banálních diktatur typu normalizace dobře aktualizovala klasické liberální téma: strach z despotických tendencí politické moci, důraz na její omezování a kontrolu. Rozdrobovat politickou moc, podřídit ji liberálním ústavám, a především vytrhovat jí z rukou celé sféry života (hlavně ekonomiku) se jevilo jako velmi rozumná reakce na století, kdy neomezovaná politická moc ukázala až příliš drasticky, co dokáže.

Konzervativní instituce ve své faktické utlačivosti neexistovaly (nebo se o nich mluvilo jako o „socialistických“). Proto si je šlo romantizovat a narcistně přivlastňovat ve formě mýtu: snít o svaté Anežce České, svaté Zdislavě či o králi, který je „záruka, ochraňuje lesy, zvěř, přírodu proti vládnoucím kriminálním živlům, bez nejmenšího pozastavení loupícím a ničícím poklady země. (…) Král je zákon, před kterým jsou si člověk, strom, zvíře, půda, les rovni“ – jak to formuloval na jaře 1988 manifest Českých dětí, kombinující hravost a vážnost, osvojování tradice, stesk po starém světě a ekologické cítění. Svým způsobem je zde předznamenán polovážný polohravý kult „knížete“, který přišel o čtvrtstoletí později. Někdy šlo snít o nástupu trhu, který správně ocení všechny hodnoty, jindy o návratu šlechty a moci a vlivu katolické církve. Už se nemuselo domýšlet, že se tím zároveň mluví o návratu nespravedlivých rodových výsad a posílení nedemokratické globální organizace omezující svobody svých členů, potažmo celé společnosti.

První, koho „liberální konzervativci“ porazili, byli postdisidentští liberálové, kteří brali liberalismus ne jako náboženství trhu, ale jako rovnou svobodu pro všechny a jako instituce, které ji mají zajistit. Jejich liberalismus tak byl mnohem víc tím, co dané slovo znamená v americkém kontextu. To, že proti nim Václav Klaus spojil tržní utopii pro všechny („vaše kuponová knížka volí pravici“) se zvulgarizovanými národními mýty, je spolehlivě dostalo pod pět procent. Skutečným Klausovým nepřítelem ovšem byla levice, což mohlo být zdrojem naděje, že se právě ona „liberálně konzervativnímu“ postaví jako silný vyzyvatel.

Nový řád se nemohl opřít o bezprostředně přítomné tradice. Zdrojem pravdy a přesvědčivosti proto mohla být spíše představa přirozeného řádu, jednoduchých a rozumem přístupných pravidel „normálního světa“, z nichž jsme ustoupili komunismem, případně celou modernitou. Disidentské objevování „autenticity“ či „přirozeného světa“ tak získalo po zhroucení komunistické modernity novou funkci. Jak ukázal sociolog Gil Eyal, dobře se doplňovalo (přes všechny zdánlivě osudové konflikty mezi Havlovým morálním fundamentalismem a Klausovým tržním fundamentalismem) s představou o přirozeném tržním řádu, který samočinně, pomocí oné „neviditelné ruky“, přinese spravedlnost, zásluhovost, rozumnost a bohatství. Konflikt „disidentů“ s „technokraty“ jen maskoval hlubší shodu. Eyal nemohl sáhnout ke kruté terminologii básníka Egona Bondyho, sociolog ale velmi dobře vystihl, proč se Havel stal „opičkou na Klausově flašinetu“.

Přirozenost se v tomto pojetí světa rýmovala se svobodou. Z logického hlediska to nedávalo smysl: cožpak není přirozenost protikladem svobody? Cožpak svoboda není něco, co musíme teprve vytvořit a často na přirozenosti vysloveně vyvzdorovat? Z historického hlediska to ale bylo pochopitelné; šlo o reakci na systém, který omezoval svobodu ve jménu něčeho, co bylo široce vnímáno jako „nepřirozené“.

Jak dnes upozorňuje exdisident Gáspár Miklós Tamás, vztah mezi „přirozeným světem“ disidentů a „přirozenou soutěží“ na trhu neoliberálů můžeme číst také jako čekání na třetího: „přirozený“ nacionalismus a rasismus. Vždyť co je „přirozenější“ než příroda sama – a od ní odvozená představa o „přirozené soutěži“ mezi národy a rasami, případně „civilizacemi“, ne už na metaforicky darwinovském trhu, ale v opravdově darwinovském boji o přežití.

Tyto podoby mýtu přirozenosti byly ale bezprostředně po roce 1989 spíše vytěsňovány. Snad v Jugoslávii, v některých postsovětských zemích, ale u nás? Středoevropské postkomunistické země čekal místo toho nový optimistický začátek plný rozumných řešení a spojení liberálního a konzervativního pólu v uskupeních a často i jednotlivcích – s jasnou představou, co je cílem: návrat do Evropy, být jako na Západě.

Po dekádě nepopiratelných úspěchů se zdálo, že je vše na dobré cestě. Po desetiletích unifikace a socialistického člověka jako by si každý mohl vybrat nebo znovuobjevit svou „identitu“ a s lehkostí ji přijmout; tato identita přitom nebránila hlubší shodě na řádu, který tuto svobodu zaručoval, a na otevřenosti a vstřícnosti, jež měly být jeho součástí.

Barvitou podobu téhož dobového pocitu zachytila americko-polská autorka Anne Applebaumová v úvodu svého populárního článku Varování nejen pro Evropu (u nás jej otiskl týdeník Respekt). Líčí zde silvestrovskou oslavu z roku 1999, kam pozvala řadu svých tehdejších přátel. Dnes se část z nich vzájemně nenávidí: většina zůstala věrná liberální pravici, ale někteří skončili u konzervativního a antiliberálního Práva a spravedlnosti. Jak si tehdy rozuměli, v bujarých oslavách nového roku, a především nového, na západní cestu vráceného Polska! Dnes jedni pokládají druhé za globalistické liberální nepřátele polského národa, druzí se domnívají, že jejich bývalí kamarádi vracejí Polsko do diktatury, byť tentokrát pravicové. Souznění vystřídala nesmiřitelnost.

Jeden by Applebaumovou politoval, co se to s jejími přáteli stalo. Musel by ale nejprve zapomenout, co přesně o jejích demokratických nadějích vypovídá, jaké přátele si tehdy vybrala – a za co je nyní kritizuje.

Vlastně nejzajímavější na jejím článku je, jak málo dokáže říct o „liberální demokracii“, kterou by chtěla bránit před autoritáři – s jedinou, silně prožívanou výjimkou. Tou není kvalita veřejné debaty, práva jedinců a menšin ani demokratická participace; je jí meritokracie, kterou autorka opakovaně umísťuje do samého jádra liberální demokracie: „V moderních západních demokraciích je, alespoň teoreticky, právo vládnout udělováno na základě různých forem soutěže: politických kampaní a hlasování, meritokratických testů, které určují přístup k vyššímu vzdělání a státní službě, volných trhů. (…) Konkurence je nejspravedlivější a také nejefektivnější způsob, jak rozdělovat moc. Nejlépe řízené podniky by měly vydělávat nejvíce peněz. Nejpřitažlivější a nejkompetentnější politici by měli vládnout. Soutěž mezi nimi by se měla odehrávat na jasně vymezeném hřišti, jež garantuje férový výsledek.“

Číst tyto a podobné apologie znamená především uvědomit si důvody, proč se dnes liberální demokracie nachází v tak hluboké krizi. Domnělá meritokracie není nepřijatelná ani tak proto, že neplní své sliby a místo toho mění v úspěch štěstí a privilegia. Nedá se snášet hlavně kvůli implicitnímu pohrdání, které adresuje neúspěšným: neuspěli jste, protože nejste dost dobří, v soutěži byli vybráni ti, kdo jsou prostě lepší – „přitažlivější a kompetentnější“ než vy, ať už tato roztomilá slova znamenají cokoli.

Pokud zároveň víme, že o „přitažlivosti a kompetenci“ rozhodují z větší části zděděná privilegia a náhoda, je tato arogance šťastněji narozených sama o sobě dobrým důvodem jejich „zásluhový“ systém nenávidět (protože upírá většině, která nepatří mezi „nejpřitažlivější a nejkompetentnější“, hodnotu a moc nad okolnostmi vlastních životů) a hledat alternativní zdroje důstojnosti. Číst podobné sebeoslavy úspěšných znamená mít co dělat, abyste nezačali fandit Donaldu Trumpovi a Jarosławu Kaczyńskému, aby vám nezačali být sympatičtí prostě proto, že všem těm úžasným „přitažlivým a kompetentním“ lidem zkazili úsměv.

Jestliže v devadesátých letech mohlo spojení zaklínadel „liberální“ a „konzervativní“ působit posilujícím dojmem, dnes se rozpadlo. „Liberální“ a „konzervativní“ stojí proti sobě jako dvě strany nejsilnějšího ze současných štěpení, všech těch „kulturních válek“. I ti, kdo se z nostalgie stále hlásí k suché vodě liberálního konzervatismu, si musejí vybrat svou stranu. Už nelze být konzervativní – a zároveň liberál.

Politické identity přitom nejsou tak otevřené a přístupné, jak se jevily před třiceti lety. Vlečou za sebou řadu minulých rozhodnutí a vymezení se vůči druhým. Jsou často odvozené od předchozích soupeření a těžko srozumitelné v přítomném okamžiku.

Dlouho jsme si mohli myslet, že převládnutí sporu mezi liberály a konzervativci nad ostatními politickými střety zůstane vyhrazeno Polsku a Maďarsku, s trochou neopodstatněné arogance doufat, že pro Česko stejně jako pro západní země zůstane klíčový rozdíl mezi pravicí a levicí. Jak připomíná filosof Jan Černý, je to koneckonců spor o měřitelné, a tedy omezené ekonomické zisky, ztráty a kompenzace; konflikt v jeho rámci může být rozumný, končívá kompromisem, snesitelnou „plichtou“. Různé „kulturní války“ o hodnoty naproti tomu představují souboje o absolutní dobra, v nichž z povahy věci nemohou existovat kompromisy ani smír, jen stále se prohlubující propast.

Jenže Polsko a Maďarsko se ukázaly být ne zaostalými příbuznými, ale avantgardou. Podobné rozestupy zesílily i jinde. Ve většině západního světa začala převládat štěpení vyjadřovaná jazykem kultury, hodnot, obrany „našeho“ před „cizím“. Socioekonomické zájmy (a křivdy) z politiky samozřejmě nezmizely, jsou jen vyjadřovány coby součást hněvu, který odkazuje především ke kulturním a hodnotovým zdrojům. Ne všude jsou liberálové poráženi, všude jsou ale v defenzivní pozici vůči konzervativním vyzyvatelům, kteří jako by dnes měli v zádech vítr dějin.

Obsah obou slov se přitom musel proměnit. Liberálové, kteří chtěli zůstat liberály, si mohli udržet protivný patos vítězů dějin (přinejmenším „morálních vítězů“ dějin), museli ale přestat spoléhat na trh. Nezbývá jim než víc mluvit o hodnotách a bránit je i politickými, nejen tržními prostředky. Někdy se dokonce musejí uchýlit do nebezpečné blízkosti levice a ke kritice trhu: ten totiž, ponechán sám sobě, generuje všechny ty Trumpy a Babiše, které tak nemají rádi.

Konzervativci si zase museli osvojit onen svérázný (někdo by řekl i nekonzervativní) typ zloby, otevřenost vůči vulgaritě a agresivitě, kterou se vyznačují Trump, Johnson, Klaus mladší a jiní jejich hrdinové. Už neobjevují s jistou roztomilou výstředností pozapomenuté tradice, namísto toho s agresivním výrazem „brání normální svět“, svět předsudků a nezasloužených výhod. Historickým konzervativcům jsou tím možná podobnější než někdejší romantici z ODA. Za jejich vizí toho, co je „normální“, prosvítá jako vyceněné tesáky agresivita různých verzí „přirozenosti“: tržní i biologické.

Zdá se přitom, že konzervativní pól získal několik pozičních výhod. I ti, kdo byli tržními liberály v devadesátých letech, pochopili, že jimi mohou zůstat, jen pokud zakonzervují výhody, které tehdy jako mladí a připravení získali. Připomínat si to můžeme každý týden prolistováním nového Reflexu, který zrál se svými čtenáři a autory natolik, že se z liberálního lifestylového žurnálu devadesátých let stal pravicově aktivistickým týdeníkem v nultých letech a dnes už soutěží v konzervativním alarmismu a jeho mentalita nejvíc ze všeho připomíná zaschlou zlobu Haló novin, jenom v barvě, na křídovém papíře a pro čtenáře, kteří byli mladí v devadesátých, a ne padesátých či sedmdesátých letech, a tak potřebují nenávidět ne chartisty a Havla, ale spíš biomatky a Gretu.

Nicméně hlavní motivační stimul dnešních konzervativců patrně není zištný, je jím pocit úpadku a zděšení. Prohlásil-li István Bibó už v půli čtyřicátých let, že abychom byli demokraty, nesmíme se bát – že strach je největším nepřítelem demokracie, měl naprostou pravdu. Ale našel by se dnes ještě někdo, kdo se nebojí?

Masový strach z uprchlíků, migrace a islámu byl zcela autentický a nešlo jej rozptýlit aplikací „vědy“ proti „předsudkům“, a už vůbec ne výsměchem, který se s touto paternalistickou nadřazeností družil. A i ti, kdo z dobrých důvodů, ale často špatnou formou pohrdali nenávistným strachem z uprchlíků a islámu, mají své vlastní strachy: na prvním místě z katastrofy způsobené klimatickou změnou.

Především se ale obě skupiny bojí sebe navzájem. Jedni se bojí „fašistů“, druzí „liberálních elit“, které prý vedou kvůli svým ideologickým předsudkům společnosti do záhuby. Strach se stal hlavní okolností našich životů, vzájemný strach je to, co nás drží pohromadě.

Bojíme se přitom jinak, ba opačně, než jsme se báli v devadesátých letech. Jestliže tehdy jsme se obávali představ o všeobecné kontrole společnosti, zvůle a diktatury politické moci, dnes se bojíme bezmoci. Strach z ekonomické krize, uprchlíků, ale i globálního oteplování je strachem z toho, co se ocitlo mimo kontrolu jakékoli moci. Moc jako kdyby se odporoučela – a zbyla jen poptávka po agresivních gestech, která dokážou moc obnovit, nebo přinejmenším oživit její zdání.

Byl to tolikrát vysmívaný Francis Fukuyama, kdo ve své knize Konec dějin a poslední člověk, jejíž jméno není skoro nikdy vyslovováno vcelku, plasticky předpověděl, že pokud někdo zpochybní hegemonii liberální demokracie, nebude to alternativní ideologický projekt. Tím skutečným zpochybněním, které nás může vrátit zpět do dějin, bude zhnusení „posledních lidí“ (oněch Nietzschem popsaných tvorů, kteří si vše zjednodušili, zimomřivě se choulí v teple a vyhýbají se jakékoli námaze a nebezpečí) ze sebe sama a z liberální společnosti. Právě tato situace bude motivovat ke vzkříšení konzervativních hodnot a potažmo k obnově konfliktu mezi konzervativci a liberály. Možná už skončila epocha „konce dějin“ v jeho dobově optimistické verzi, z obrysů světa, který Fukuyama popsal, jsme ale dosud nevykročili.

Právem mohl Fukuyama v úvodu své loňské knihy Identita tvrdit, že už před třiceti lety předpověděl nástup Trumpa. Je schopen i velmi přesného popisu sociální dynamiky za dnešními „kulturními válkami“: o slovo se hlásí touha po uznání ze strany menšin, „které byly dříve pro většinovou společnost neviditelné“ a na jejichž argumenty po rovnosti i donedávna snášené ústrky nemohou liberálové říct nic jiného než slova podpory. Zároveň ale podle Fukuyamy dochází ke zřetelnému propadu postavení skupin, jako je tradiční dělnická třída či jiné velké části středních tříd.

Pokud se pak nově emancipované a nově ztrácející skupiny postaví proti sobě (a to se děje, už jen nevysloveným soupeřením o pozornost či tím, že identitní nároky menšin představují viditelnou tvář světa, kde dosavadní většiny ztrácejí své pozice), vytváří to toxickou směs, v níž vítězí populistická reprezentace „většiny“ a zapouzdřující se radikalizace menšin.

Fukuyamova nová kniha ovšem také ukazuje, proč byl autor ikonou doby, kdy sousloví „liberálně konzervativní“ ještě nevyznívalo jako protimluv. Jeho řešení totiž nejsou moc přesvědčivá.

Zdůrazňuje-li význam otevřených národních identit založených na rovnosti, nemá co odpovědět těm, kdo říkají, že uzavřené hranice usvědčují tuto „rovnost“ z pokrytectví. Pokud navrhuje „národní službu“ mladých lidí (mírovou verzi povinné vojenské služby) jako zdroj společenského sjednocení, přehlíží, že západní státy ztratily legitimitu (a asi i schopnosti) pro organizaci mnohem slabších občanských závazků – vždyť ani nedokážou přimět své bohatší občany k tomu, aby platili daně.

Liberálně konzervativní utopie vyčerpala svou přesvědčivost, protože se více než nekontrolovatelné politické moci bojíme vlastní bezmoci. Spíš než se oddávat nostalgii po ztraceném liberálně konzervativním ráji nebo se zaplétat do sporů jejích dvou součástí, potřebujeme objevit novou utopii a jí adekvátní formy reality, které obnoví kontrolu nad okolnostmi našich životů jako sdílenou možnost, ne jako gesto nějakého autoritářského vůdce.