Esej Michaela Hausera: Plíživá konzervativní revoluce a neomarxismus

Americká krajní pravice začala razit slovo neomarxismus v devadesátých letech 20. století jako diskreditační pojmenování levicového liberalismu. Politici jako Pat Buchanan varovali před nadvládou neomarxismu, který ničí americké hodnoty a tradiční instituce (rodinu, národ, křesťanství). Společnost pak infikuje multikulturalismem a genderovou ideologií. Tento slovník se postupně rozšířil po celém táboře amerického konzervatismu. A strach z neomarxismu jistě pomohl i Donaldu Trumpovi stát se prezidentem.

Stejně jako v USA také u nás vzniklo slovo neomarxista coby pojmenování nepřítele v malém okruhu krajní pravice s neonacistickými sklony a postupně se usídlilo ve veřejném prostoru. V Česku tento termín zavedli neonacisté, kteří v letech 2009–2019 provozovali web White Media. Byla to „skupina radikálních autorů bojujících proti rakovině národa, neomarxismu, včetně řady vzniklých metastáz“. Mezi „neomarxisty“ řadili všechny, kdo podporovali multikulturalismus, antirasismus, pozitivní diskriminaci menšin, genderovou rovnost a další témata levicového liberalismu.

Odtud se nálepka neomarxista šířila dál a zakotvila ve slovníku nemalé části českých politiků, novinářů, blogerů a aktivistů a také u některých veřejně činných odborníků a filosofů. Radikální konzervativci tak předvedli, že původně malá názorová skupina může zvítězit v hegemonickém zápase a prosadit ve společnosti své pojmenování nepřítele.

Radikální konzervativci dokážou vítězit proto, že si v dnešních podmínkách lépe než levicová hnutí osvojili postupy, které kdysi definoval Gramsci a jiní marxističtí teoretici. Politický zápas vyhrávají pojmenování, symboly, příběhy a představy, které vytvoří myšlenkový a zkušenostní svět, v němž se izolované veřejné aktivity začnou zahušťovat do jednotícího proudu. Jsou to pojmenování a symboly, které ukazují, kdo jsme my a kdo je náš protivník.

Radikální konzervativci dělají pouze to, že převracejí původně socialistickou či raně komunistickou politiku. Ta vytvářela symbolický svět, který neprivilegovaným vrstvám dával sebevědomí a politickou vůli překonat kapitalismus jako systém vykořisťování. Levice tuto politiku symbolů v posledních desetiletích opustila. Radikální konzervativci pak jednoduše vyměnili symboly, slova a příběhy a místo proletariátu nasadili národ utiskovaný menšinami a jako protivníka vytyčili neomarxistické liberální elity.

Neomarxismus je termín už dlouho zavedený v politické teorii, ale znamená něco dost jiného, než je mu dnes přisuzováno. V širším významu označuje autory a proudy, kteří v určitých bodech nava zují na Marxe a marxismus, ale zároveň čerpají z mnoha jiných zdrojů. Marxe někteří kombinují s Freudem a Weberem (Frankfurtská škola), jiní s lacanovskou psychoanalýzou (Žižek), jiní s Heideggerem (Kosík), další s Derridou a Schmittem (Laclau a Mouffeová), a někteří dokonce s matematickou teorií nekonečna (Badiou).

Radikální konzervativci ovšem touto nálepkou označují levicový liberalismus, který vyjadřuje základní myšlenky liberální demokracie (univerzální lidská práva) s důrazem na práva menšin. Za neomarxisty považují také foucaultovskou levici, o níž psal Matěj Stropnický v Salonu v eseji Obnova plebejského spojenectví. Levicoví liberálové a foucaultovská levice dostali nálepku neomarxisté, i když s Marxem a marxismem mají společného asi tolik jako ateisté s vírou ve zjevení svatého Jana.

Vezměme si myslitele Frankfurtské školy, které radikální konzervativci vydávají za hlavní patrony současného neomarxismu. Adorno, Horkheimer, Marcuse a ekonomové jako Friedrich Pollock navazovali na Marxovu politickou ekonomii a zabývali se autoritářskými a konzumními mutacemi kapitalismu ve 20. století. Podle nich kapitalismus jako nosná ekonomická a společenská forma dávno zemřel a coby svého druhu zombie vede lidstvo do nových katastrof. Sociální stát, který považují levicoví liberálové za vrchol možného, nebyl pro Frankfurtskou školu nic než pozdní kapitalismus, kde vládne „represivní konzum“ a vzniká „jednorozměrný člověk“.

Konkrétně Adorno kritizoval komercializaci umění a vzdělání stejně jako masovou kulturu. Varoval také před fetišizací pokroku, která se projevuje tím, že každá technologická a společenská změna se automaticky pokládá za progresivní bez ohledu na svůj represivní charakter. Údajný pokrok tak často přináší rozpad a zrychlený návrat do hluboké minulosti.

V levicových liberálech Adorno viděl fetišisty pokroku, kteří nemají kritický odstup od „modernizačních“ procesů, byť jsou to neoliberální škrty nebo zavádění školného. Naopak levicoví liberálové v Adornovi mnohdy spatřují elitářského konzervativce, který brání vysokou modernistickou kulturu, kritizuje „demokratickou“ pop kulturu coby kulturní průmysl a nostalgicky vzpomíná na všednodenní estetiku staré Evropy. Je pro ně přijatelný pouze jako brilantní kulturní kritik autoritářství. Tím ale vlastně cenzurují jeho neomarxismus, který se projevoval kritikou třídní nadvlády a buržoazního ega. Levicoví liberálové vydávají neomarxismus Frankfurtské školy za antikvární rekvizitu, jíž je třeba se zbavit.

Tento příklad ukazuje, jaký pojmový zmatek radikální konzervativci zaseli. Hlavním nepřítelem radikálních konzervativců není skutečný neomarxismus, nýbrž levicový liberalismus, který účelově na neomarxismus přejmenovali.

Maďarský filosof Gáspár Miklós Tamás je skutečný neomarxista, který navazuje na Marxe, a přitom ho orbánovská média občas pozvou do debat, protože v některých věcech kritizuje liberální ideologii, která se však nálepkuje jako neomarxismus. Zvou si neomarxistu, aby kritizoval „neomarxismus“.

Neomarxistou je také Jean-Claude Michéa, autor hojně diskutované knihy Tajnosti levice. V debatě mezi Petrem Drulákem a Janem Kellerem na jedné straně a Pavlem Baršou a Ondřejem Slačálkem na straně druhé, která proběhla na stránkách Salonu, zůstal právě Michéův neomarxismus slepou skvrnou. Debata se místo toho stočila na konzervatismus v termínu konzervativní socialismus.

Drulák a Keller mají pravdu v tom, že národní stát je schopen omezit nadnárodní kapitál, přehlížejí však otázku, zda pouze nevymění nadvládu finančního kapitálu za nadvládu produkčního kapitálu, který se zaměřuje na kapitalistickou výrobu v dané zemi. Omezit nadnárodní kapitál samo o sobě není nic levicového ve smyslu větší ekonomické a sociální rovnosti.

Problém je tu podobný jako u levicového liberalismu. Levicový konzervatismus nakonec nemusí být ničím jiným než legitimizací „národního“ produkčního kapitálu, tak jako levicový liberalismus ve svých nezamýšlených důsledcích vytváří politické a kulturní podmínky pro nadnárodní finanční kapitál.

Michéa navazuje na Marxovu analýzu kapitálu a hledá způsob, jak vytvořit emancipační kolektivní subjekt, který se kdysi nazýval proletariát. Nehodlá pouze vyměnit ideologické imperativy nadnárodního finančního kapitálu za imperativy „národního“ produkčního kapitálu. Michéa je především socialista, jehož cílem je obnovit socialismus jako svébytný myšlenkový a politický proud, který nebude přívěskem ani liberalismu, ani konzervatismu. Nechce jen odlepit socialistické prvky od liberalismu a přilepit je ke konzervatismu jako chvost.

Michéa využívá konzervativní kritiky liberálních elit, ale to neznamená, že chce návrat patriarchálního řádu, „kde rodiče rozhodují o partnerech svých dětí, kde je pronásledován předmanželský sex a homosexualita“, jak se domnívá Martin Pleva v eseji Strašidlo konzervativního socialismu v Deníku Referendum.

Michéa jako neomarxistický socialista rozlišuje dva druhy feminismu a dva druhy antidiskriminační politiky. Jednak je tu neoliberální feminismus a antidiskriminační politika, které prosazují liberální elity a nadnárodní korporace. Ale také jsou tu feminismus a antidiskriminační politika, které patří k základním myšlenkám socialismu. Michéa se odvolává na Engelse, podle něhož je cílem socialismu zrušení třídní společnosti, odstranění nadvlády muže nad ženou a konec útlaku menšin.

Michéa by jistě souhlasil s Hester Eisensteinovou, která v knize Svedený feminismus popisuje, jak se feminismus proměnil v době neoliberální ofenzivy. Ze socialistického ženského hnutí usilujícího o zrušení vykořisťování se stal neoliberální směr, jenž „osvobozuje“ ženy takovým způsobem, že jsou zvláště v chudých zemích vykořisťované ještě více než předtím.

Levicoví liberálové navozují dojem, že existuje pouze jejich pojetí feminismu. Neomarxisté poukazují na to, že liberální feminismus je toxický a právem vyvolává rozhořčení u neprivilegovaných vrstev. Proto je třeba mluvit o feminismu socialistickém, který bude vyjadřovat reálné zkušenosti a požadavky neprivilegovaných žen.

Neomarxisté se tím liší od liberální levice, ale i od konzervativců, kteří sice také kritizují vládnoucí podobu feminismu, s liberální levicí je ale spojuje přesvědčení, že žádný jiný feminismus už není. Odsuzují proto feminismus jako takový.

V debatě o konzervativním socialismu ani jedna strana nezdůraznila, že Michéa uznává feminismus a obranu menšin jako základní prvky socialismu a kritizuje pouze jejich vládnoucí podobu, která se projevuje nejrůznějšími výstřelky západní liberální levice, jako je návrh zákona zakazující močení mužů vestoje.

Na debatách o konzervativním socialismu se ukazuje, že rozhodující je hovořit o socialismu bez přívlastků. Jen tak dokážeme postavit socialistický feminismus či socialistický přístup k menšinám proti jejich vládnoucím liberálním podobám.

Jsem přesvědčen o tom, že feminismus a práva menšin vězí v povědomí neprivilegovaných stále jako kladné hodnoty, ale pouze ve své socialistické variantě, která přihlíží k sociálnímu postavení všech dotčených aktérů. Naznačují to ostatně i průzkumy o postoji k inkluzi ve školách nebo vztahu k uprchlíkům, které představil Daniel Prokop ve své knize Slepé skvrny. Jejich liberální provádění ale vyvolává v širokých vrstvách alergii, kterou využívají radikální konzervativci k tomu, aby šmahem odsoudili feminismus a práva menšin jako elitářský individualismus.

Stejně žádoucí je přisvojit si znovu pojem národ. Není to žádný protimluv, jak napsal například Martin Pleva. Národně osvobozenecká hnutí v Africe a v Asii bojovala proti kolonialismu a často souzněla se socialistickými myšlenkami. Obdobně část českého národního hnutí v 19. století byla radikálně demokratická (Frič, Arnold, Sabina). Jak píše Karel Kosík v knize Česká radikální demokracie, tato část národního hnutí byla bezprostředním předchůdcem sociální demokracie a marxismu. Nebyl tu pouze konzervativní a liberální příběh národa, ale také příběh radikálně emancipační.

Je naivní si myslet, že konzervativní nacionalismus zastavíme tím, že budeme omílat liberální mantru, že národ neexistuje, protože tu jsou jen jedinci. Proti nacionalismu je nezbytné postavit emancipační patriotismus, který je vedle feminismu a práv menšin jedním z historických prvků socialismu.

Pojmové zmatky, které vládnou ve veřejné diskusi o neomarxismu, národě, feminismu, menšinách či ekologii, vznikly jednoduše proto, že až na několik ostrůvků zcela zmizel socialismus, který po dlouhá desetiletí tvořil uznávaný kontinent myšlení a politiky. Radikální konzervativci pak neomarxismem nálepkují liberální elity, které neomarxistický socialista Michéa nesmlouvavě cupuje. V očích levicových liberálů či foucaultovské levice je každý, kdo pracuje s pojmem národ, bez dalšího podezírán z nacionalismu a kryptofašismu. Pro radikální konzervativce je zase každý, kdo se zastává menšin a hlásá feminismus, představitelem liberálních elit. Z těchto zmatků, jimž se dnes říká kulturní války, pak těží nejvíce právě radikální konzervativci, kteří prostřednictvím nálepky neomarxismus rozšiřují svou kulturní hegemonii.

Je na místě začít odjinud a vyvozovat ze skutečného neomarxismu pojmenování hlavních aktérů dnešní politiky s cílem překreslit terén, v němž získává hegemonii radikální konzervatismus. Z terminologie Frankfurtské školy tak můžeme pro současný liberalismus vyvodit třeba pojmenování pozdně kapitalistický individualismus a pro radikální konzervatismus pozdně kapitalistický neofašismus. Pojmenování to budou jistě jen experimentální, ale bez nich se v politickém zápase neobejdeme.

Autor je filosof, působí na Pedagogické fakultě UK a ve Filosofickém ústavu AV ČR.