Esej Jiřího Přibáně: Starci a válka. O kritických reflexích ruské agrese na Ukrajině

Vybraná společnost ho ovšem upozorní, že v New York Times již vyšel satirický úvodník, který neonacisty devastujícím způsobem zesměšnil, a že kousavá satira je vždy lepší než násilí.

Davis sice opáčí, že na nacisty platí víc fyzická síla, protože se satirou se stěží co zmůže proti okovaným botám, ale chápavá dáma jen poznamená, že pro Isaaka je to jistě citlivé téma, a přátelská konverzace se proto rychle přesune k bezpečnějšímu tématu orgasmů.

Kdo by se také chtěl zaobírat nějakou periferní šarvátkou někde v New Jersey, když se může oddávat zábavě a řešit své malichernosti v centru veškerého dění s pocitem, že právě okolo nich se točí svět?

Kdo sleduje filosofické a politologické úvahy nad ukrajinskou válkou, musí si občas připadat jako Isaac Davis na manhattanském večírku. Vybraná a do sebe zahleděná společnost z vyšších pater radí, co a jak se má či nemá dělat z pozic vyšší civilizovanosti a mravů, zatímco na sousední dlažbě okované boty již několik měsíců nejen pochodují, ale od počátku rovnou ukopávají k smrti ty, kdo se jim postaví do cesty.

Dění na Ukrajině je přitom klasický případ válečné agrese, proti níž vede napadený spravedlivou válku v právním i morálním slova smyslu. Jedná se o obranu proti cizí invazi, jak ji popisuje již Cicero ve spisu O povinnostech. Pojem spravedlivá válka později přejala křesťanská filosofie a teologie počínaje svatým Augustinem a na jeho základech stojí i dnešní mezinárodní právo.

Však také krátce po zahájení ruské invaze na Ukrajinu tuto situaci stručně shrnul francouzský filosof Étienne Balibar, když odmítl „filosofické komplikace“ a pouhou symbolickou podporu Ukrajině, a namísto toho zdůraznil nezbytnost reálně podpořit Ukrajinu činy, angažovat se v této spravedlivé válce, a tím vstoupit na pole debat o taktice, která by uspíšila porážku agresora.

Podle Balibara nelze jen pasivně uznat legitimitu obranné války, vyslovit morální podporu oběti agrese a uznat její mezinárodněprávní nároky. Je nutné angažovat se po boku napadené země, která tímto bojem za nezávislost fakticky vstoupila do Evropy a bojuje i za její existenci a hodnoty. Postoj odmítající filosofický i morální patos a upřednostňující étos spravedlivé války Balibar trefně shrnul do věty: „Wait and see není řešení.“

V tomto smyslu panuje i čtvrt roku od vypuknutí války v západních společnostech zásadní konsenzus a hlavní diskuse se stále vedou o tom, jak rychle a jakou silou boj Ukrajiny podpořit. Přičemž Velká Británie a Francie coby jediné evropské země, které mají akceschopnou armádu, každá po svém podporují ukrajinskou vládu vojensky i politicky.

Zkušenosti s ruskou okupací vedou též pobaltské a středoevropské státy – s výjimkou autoritářského Maďarska – k jednoznačné podpoře Ukrajiny a postoj Česka vychází nejen ze solidarity s napadenou zemí, ale současně je i odpovědí na naše vlastní historická selhání a traumata.

Stejně jako v kterékoli jiné krizi se ovšem pozornost v EU upíná především na Německo, jehož vláda v čele s kancléřem Scholzem po prvotním šoku a podpoře ekonomických sankcí působí stále váhavěji při vědomí, že válka bezprostředně ohrožuje německou prosperitu a konkurenceschopnost založenou na nízkých cenách energií.

Základní dilema německé společnosti se tak vrátilo do minulého století, kdy Němci spáchali na kontinentu do té doby nemyslitelná zvěrstva. Když dnešní ruská vláda v nepokrytě rasistickém duchu upírá Ukrajincům i jejich státu právo na existenci a vojáci okupační armády pálí knihy v ukrajinštině, vraždí civilisty, znásilňují ženy a děti, vypalují města a vesnice v přesvědčení o vlastní nadřazenosti, německá otázka viny se vrací ve stejné síle, jen zformulovaná obráceně, protože vina se dnes nepřisuzuje za spáchané činy, ale naopak za nečinnost.

Toto dilema se samozřejmě netýká pouze Německa, ale nás všech v Evropě i mimo ni. Tak dlouho Evropané opakovali, že základní normou jejich integrace je zachování míru, až někteří z nich zapomněli, že diplomacie není opakem války, ale často jen její prodlouženou rukou.

Kolaps poválečné ideologie míru, která vycházela z předpokladu, že válka proti jaderné mocnosti v sobě nese příliš vysoké riziko, a proto je třeba vyhnout se jí za každou cenu, nejlépe ilustruje esej Jürgena Habermase Válka a rozhořčení publikovaný letos na konci dubna v Süddeutsche Zeitung.

Habermas se samozřejmě nestrachuje o evropský blahobyt ohrožený ekonomickými sankcemi, ale jako typický intelektuál vyrůstající v Evropě rozdělené studenou válkou se bojí válečného konfliktu s jadernou katastrofou na konci.

Důkladnou analýzou varuje před zavlečením Evropy do války s Putinovým Ruskem tím, že bychom Ukrajině poskytli těžké zbraně a další vojenskou podporu, která podle něj jen zvyšuje riziko jaderného konfliktu. Naše základní odpovědnost spočívá údajně především v nutnosti takovému konfliktu zabránit a současně s tím pomoci Ukrajině „neprohrát válku“.

Textem prostupují weberovské ozvěny rozdílu mezi etikou přesvědčení a odpovědnosti, ale Habermas zapomíná dodat, že jím upřednostňovaný postoj znamená nechat si diktovat podmínky nejen války samotné, ale i jejího diplomatického řešení. V takovém případě by to byla Putinova vláda, kdo by rozhodoval, co Evropa smí a nesmí a kde je ona nepřekročitelná hranice, za kterou začíná válka, v níž lze použít i jaderné zbraně.

Navíc Habermasův opatrný postoj opomíjí, že Putin jadernými zbraněmi vyhrožuje opakovaně, takže ani dnes nečelíme výjimečné existenciální hrozbě, ale máme co do činění s rutinní vojensko-diplomatickou strategií dobře známou již ze sovětských dob.

Ukrajinská válka a s ní související globální politická, ekonomická a společenská krize má však podle Habermase zásadní vliv i na samotnou identitu Německa a Evropy. S obavami německého idealistického filosofa sleduje tento zlomový okamžik, v němž se údajně bortí pacifistické, mírumilovné základy poválečné německé a potažmo evropské společnosti a namísto nich roste ochota riskovat osud kontinentu podílením se na ukrajinské válce.

Habermas tento zápas o kolektivní identitu Německa a Evropy popisuje jako generační spor a obviňuje mladé „levičáky a liberály“ z toho, že se ve jménu silného morálního přesvědčení a boje za spravedlnost zbavují svých pacifistických kořenů a někdejší poválečnou postheroickou mentalitu Evropy nahrazují aktivní solidaritou i podporou hrdinů bránících svou vlast, svobodu a právo na existenci.

U moudrého muže, který zasvětil svůj filosofický systém úkolu morální a politické převýchovy poválečného Německa i budování kosmopolitní Evropy, taková výtka působí nejen paradoxně, ale současně též jako hlas starého světa, který byl kdysi jednoduše rozdělen na dva tábory a ve kterém dominovaly obrazy studené války a života vedeného pod neustálou hrozbou jaderné katastrofy.

Dnešní levicová politika v Německu a Evropě je tomuto zastaralému výkladu světa na hony vzdálená také proto, že odmítnutí imperialismu pro ni neznamená ideologicky omezenou kritiku Západu, ale univerzální normu vztahující se zrovna tak na Rusko nebo Čínu.

Habermasovy obavy z rozpoutání válek minulosti tak v sobě mají melancholickou odevzdanost Gustava von Aschenbacha, hrdiny Smrti v Benátkách, jehož svět a myšlení mizí v nenávratnu a zapomnění. Čtenář jako kdyby při četbě Habermasova eseje slyšel kdesi v dáli elegické tóny Mahlerova Adagietta z Páté symfonie.

Habermasův esej vyjadřuje přesně to, co Balibar nejvíc kritizuje, totiž konzervativně opatrnou politiku, která chce pomoci válku „neprohrát“, ale tím současně poskytuje prostor, aby „nepřekročitelné meze“ mezinárodní válečné diplomacie definoval diktátor s prstem na jaderné spoušti.

Tato pasivita by však nakonec vedla k podobné vině, jakou Karl Jaspers přesně před tři čtvrtě stoletím přisoudil německému národu za jeho činy páchané nacisty a ve jménu nacistické ideologie i všemi domněle slušnými Němci.

V Habermasově myšlení jsou stopy manicheistického vidění světa z dob studené války s jejími binárními distinkcemi, obavami i zbraněmi. Přitom ale Habermas současnou situaci logicky neodvozuje a neinterpretuje na pozadí toho, jak studená válka skončila, a neupadá do trapných srovnání a vysvětlení, v nichž by například z ukrajinských politiků činil pouhé agenty USA a EU, válku vnímal jako přímý důsledek politiky NATO a přebíral Putinovy argumenty o bezpečnostním ohrožení Ruska – jak to činí například Noam Chomsky.

Chomského celoživotní unipolární vidění světa, ve kterém za všechny boly lidstva mohou nakonec Spojené státy, si může uchovat vnitřní konzistenci pouze za cenu argumentačních veletočů a protimluvů.

Ty ho v případě Ukrajiny dovedly až k překvapivému závěru, že tím pravým politikem, který nabízí rozumné řešení krize tak, že podporuje mírová jednání, jejichž výsledkem by mohlo být nové uspořádání Evropy bez vojenských aliancí, je Donald Trump. A na podporu svého tvrzení neváhá Chomsky znovu vytáhnout tisíckrát přetřásanou a fakticky nepravdivou historku o tom, že Západ údajně zradil Rusko, protože mu výměnou za sjednocení Německa slíbil, že se NATO nebude rozšiřovat na východ.

Z rozhovoru někdejšího amerického ministra zahraničí Jamese Bakera s Michailem Gorbačovem v únoru 1990 a z postranní poznámky, která se nijak nepropsala do následné dohody mezi Ruskem a NATO a nemá žádnou oporu v mezinárodním právu, se stal hlavní argument, kterým Chomsky svaluje vinu i za dnešní ukrajinskou válku na USA a Západ.

Že se jedná o doslova přejatou Putinovu propagandu, se kterou ruský prezident vystoupil v Mnichově v roce 2007, tedy deset let po podepsání smlouvy o spolupráci mezi NATO a Ruskou federací, Chomskému nijak nebrání, aby z eskalace války na Ukrajině neobvinil Bidenovu vládu.

Chomského hlas v sobě kdysi míval cosi ze zápalu a apokalyptických vizí starozákonních proroků, kteří byli ze všeho nejpřísnější a nejkritičtější k tomu, co pro ně bylo nejcennější a nejvzácnější. Promlouval jako důsledný obhájce svobody projevu, který slovem celý život bojuje proti všem vládám své země, jejíž existence není bez této svobody ospravedlnitelná.

Co je to však za obhájce svobody projevu, když jen opakuje lživou propagandu, která má ospravedlnit velkoruský rasismus odvozený od imperialistického pojmu „velkého prostoru“, který si může nárokovat „velký národ“ na úkor jiných národů a států?

Německý právní a politický filosof Carl Schmitt kdysi tuto teorii o potřebě velkého prostoru rozpracoval pro německé nacionalisty a nacisty. Že ji dnes přebírá Putin, nemůže nikoho překvapit.

Že však jejím prostřednictvím jistá část radikální levice včetně Chomského vysvětluje snad poslední imperialistickou válku na evropském kontinentu, navíc ospravedlňovanou ryze rasistickými důvody a vedenou metodami blízkými nacistickému Německu, to je selhání kritického ducha.

Z někdejšího zápalu Chomského kritik dnes zbyla vyhořelá pláň, která je jen odvrácenou stranou spektáklu, do něhož americká politika v posledním desetiletí zabředla. Na rozdíl od Habermasovy noblesy podmalované Mahlerovými tóny zde do popředí vystupuje hlas, který chce za doprovodu falešných tónů cirkusové dechovky znít co nejprovokativněji v naivní víře, že bude víc slyšet.

Přes všechny rozdíly však Habermasovo varování před etikou přesvědčení, která vede mladší politické generace k podpoře spravedlivé války i za cenu vyššího rizika jaderného konfliktu s Ruskem, a Chomského odsudky pokrytectví a nízkých pohnutek Západu v sobě mají cosi společného, totiž hlubokou víru, že kritika je morálně vyšší a důležitější činnost ve srovnání se samotným politickým rozhodováním a jeho důvody.

Ve skutečnosti však politická kritika ani její teorie nemohou nabídnout univerzálně platné základy politiky nebo morálky. Z hlediska dobra a zla lze popsat v naší společnosti cokoli, ale to neznamená, že takový popis je sám o sobě dobrý.

Vždyť obviňovat Západ z pokrytectví je samo o sobě triviální; svobodná společnost může fungovat jen tehdy, když zajistí minimální možnost pokryteckého chování.

Západní liberální demokracie jsou samozřejmě pokrytecké ve smyslu, že používají dvojí metr a přistupují selektivně k různým politickým konfliktům po celém světě. Základní rozdíl oproti autoritářským režimům však spočívá v tom, že v demokraciích je pokrytectví předmětem kritiky, zatímco původnímu metru a standardům se přikládá význam a spoléhá se na jejich důležitost.

Pro autoritářské režimy naopak platí, že se prohlašují za autentické a žádné pokrytectví nepřipouštějí, takže „pravý“ Rus nebo Číňan nebude přece kritizovat svou vlast, ke které ho pojí autentická láska.

Svět bez pokrytectví, to je sen všech tyranů, protože v takovém světě lze kontrolovat srdce a myšlení každého člověka. Pravidla a standardy nejsou důležité, vše mají na starost ministerstva pravdy, která i z nejkrutější války udělají boj za mír.

Naproti tomu demokracie představuje neustálý proces kritického sebeutváření společnosti, její autopoiesis. Kritické myšlení je vnitřní předpoklad fungování demokratického systému, a ne vyšší mravní norma, která by nás vysvobodila z okovů civilizace nebo legitimovala autentickou politiku zbavenou předsudků i pokrytectví.

V demokraciích neexistuje politická shoda, co je dobré a špatné, ale to nás nezbavuje povinnosti neustále se kriticky rozhodovat pro to, co je správné a spravedlivé, a to i v případě války proti tyranovi, která se vede v našem sousedství.