Esej Jiřího Přibáně: Představy prezidentství

Politický rituál, který přetrval až do 12. století, spojoval pozemskou vládu s posvátnou částí země. Údajná nadpřirozená síla vyvěrající z Žiži takto odpradávna přecházela na panovníka, jenž měl jejím prostřednictvím vládnout a současně chránit svěřené území i na něm žijící lid.

Lidské dějiny jsou svědky mnoha takových symbolických svazků mezi zbožněnou zemí a těmi, kdo na ní žijí a utvářejí politická společenství. Kulturní kontinuity převládají nad politickými diskontinuitami, takže na místě, na kterém pohané uctívali božské síly země, později vznikaly křesťanské rotundy a chrámy, jejichž stavba se, jako v případě svatovítské katedrály, završila až v moderním věku a v sekularizované společnosti, která si vymyslela nová božstva s jejich rituály i oběťmi.

Plečnikův obelisk tak současně symbolicky připomíná oběti Čechů a Slováků padlých během první světové války i vítězství, na jehož základě se konstituoval nezávislý československý stát. Vítězný žulový sloup sebeurčujícího se národa současně slouží jako mohyla všem, kdo padli v boji za národní svobodu.

Dějiny se mění, ale člověk a jeho kultura stojí na stejných prazákladech, ve kterých rituál oběti zakládá sociální řád a z imanentních zkušeností se konstituují transcendentální ideje.

Jaké jsou tyto ideje v čase, kdy již Československo neexistuje, a jaké jsou naše hlavní zkušenosti a symboly spojené se současným státem a jeho reprezentanty? Jaká krajina utváří naše politické představy a co to je za neviditelnou sílu, jež nás neustále táhne k Hradčanům jako k určujícímu symbolu a nulovému bodu naší země zrovna tak, jako sem kdysi tíhli pohané i zakladatelé raně středověkého českého státu? A co vše si projektujeme do této souhry viditelných symbolů a neviditelných sil?

Žiži a její síla se přelily z pradějin do současnosti a najdou se mezi námi i lidoví vypravěči, kteří v ironicko-mytickém duchu tvrdí, že ten, kdo se stane prezidentem, nakonec musí ze všeho nejvíc zápasit s touto čarovnou mocí vycházející z lůna země, která v něm posiluje falešnou iluzi o vlastní vyvolenosti a výlučnosti. Dokladů o podlehnutí této iluzi je v našich politických dějinách dost, byť nelze určit, jestli jsou poetickým důsledkem nadpřirozeného genia loci, nebo zcela prozaickými psychopatologickými projevy jedinců, kteří se shodou historických okolností ocitli v místě vyhrazeném hlavě státu.

Nemá smysl podrobovat veselé a mytologizující historky kritickému náhledu psychologických a psychiatrických věd. Mnohem zajímavější je sledovat, jak ono spojení místa a moci dodnes vyvolává v lidech velmi silné představy o jejich individuální i kolektivní identitě, politické sounáležitosti, jejích historických souvislostech a existenciálním smyslu.

Filosof Charles Taylor hovoří v tomto kontextu o sociálních představách, na jejichž základě teprve dostávají naše normy, praktiky a instituce sdílený smysl a legitimitu. Představa trhu dodává kapitalistickému podnikání legitimitu zrovna tak, jako představy práv občana a demokraticky zformované moci poskytují legitimitu modernímu státu.

Sociolog Benedict Anderson podobně analyzoval moderní národy jako společenství, která existují, protože si je dokážeme představit a neustále znovu vymýšlíme a konstituujeme jejich kolektivní identitu. Řekne-li se, že národ je vymyšlený, neznamená to, že by neexistoval nebo byl vylhaný, ale že jeho existence závisí na naší schopnosti představit si ho v reálné i ideální podobě a současně s tím též nás samotné v něm. To platí dvojnásob o národech malých a historicky mladších, mezi něž patří i Češi.

Když na konci uplynulého roku prezident Zeman jmenoval předsedou vlády Petra Fialu, dostala se fotografie tohoto aktu na přední strany světových médií, protože symbolizovala dobu vymknutou z kloubů covidovou pandemií. V českých zemích se ovšem obrazy prezidenta sedícího v kolečkovém křesle v uzavřené krychli narychlo zkonstruované v lánské rezidenci okamžitě staly předmětem lidové tvořivosti. Ta byla plná výsměšně ironických a sarkastických koláží i vulgárních komentářů na adresu muže, který si z výsměchu, msty a nenávisti postavil vlastní politický pomník.

Tyto projevy však nebyly jen okamžitou reakcí na konkrétní situaci. Nebyly to jen více či méně hrubé záplaty na hrubý pytel, jehož moc se sypala divákům před očima a do něhož píchnout si najednou bylo tak snadné a pro někoho téměř neodolatelné. Současně se v nich projevila též dlouhodobě zakořeněná představa české společnosti, jaký by měl být její prezident i samotný stát, který tato osoba reprezentuje coby jeho symbolická hlava.

Základní problém s ústavní představou českých občanů o prezidentovi státu spočívá v tom, že si do něj od samého zrodu první Československé republiky promítají někdejší představy o monarchovi sedícím na trůnu. Ten má reprezentovat celou společnost nejen jako její hlava, ale současně i tvář a tělo. Má vytvářet idealizovaný obraz harmonie všude tam, kde reálně existují vnitřní rozpory a vnější konflikty. Od prezidenta se u nás neočekává, že bude politikem, ale vychovatelem schopným překlenout všechny rozdíly vyššími ideály. Čekáme od něj velkou syntézu, a to i za cenu zrušení podstatných otázek a důležitých řešení, bez nichž se nedá provozovat politika.

Český prezident tak nemá být v první řadě politickým, ale morálním a symbolickým vůdcem svého lidu. V českých zemích se prezidentství tradičně spojuje s otcovskou autoritou, která je ze své podstaty nepolitická; představujeme si i politickou obec jako jednu velkou rodinu a politické konflikty chceme řešit tak, jako by to byly konflikty rodinné.

Monarchická symbolika republikánské hlavy státu je náchylná k tomu, abychom si do ní promítali i své morální hodnoty a představy včetně distinkce mezi lží a pravdou, navíc našitou na prezidentské standartě. Prezidentský stolec se stává symbolem pravdy a politický zápas o něj věčným svárem mezi dobrem a zlem, nebem a peklem. Už ne symbolické spojení sil země s mocí panovníka, ale boj mezi pravdou a lží na život a na smrt.

V obecných představách o postavě českého prezidenta se tak koncentruje typicky moderní rozpor mezi legitimitou a legalitou. Očekává se, že bude ztělesňovat živé hodnoty celého lidu, hovořit jeho autentickým hlasem a vyjadřovat bezprostřední kolektivní city. Každá demokratická procedura a rozhodování podle legálních pravidel jsou přitom studeným hlasem weberovsky rozčarovaného a kalkulujícího rozumu, který na rozdíl od prezidentova vřelého slova může způsobovat odcizení. Obecné hodnoty lze zároveň snadno zneužít pro absolutizaci politiky, která je ze své podstaty vždy relativní.

Během nedávných akcí připomínajících desáté výročí úmrtí prezidenta Václava Havla bylo překvapivé, jak se z něj za tu dobu stal symbol reprezentující idealizovanou minulost proti reálné přítomnosti. I když nikdy nepůsobila otcovskou autoritou, z Havlovy persony se postupně stává symbol prezidenta-obnovitele, jehož politické ideály a osobní integrita fungují jako ideální představa a hodnotový protiklad dnešního politického úpadku.

Současný prezident, soudní mocí opakovaně usvědčený ze lži, jen posiluje zjednodušující identifikaci prezidentství s ideálem pravdy, který je korumpovaný temnými silami lži. Přitom tuto všeobecně rozšířenou představu využívají jednotliví politici ve svůj vlastní prospěch, takže jsme pak svědky paradoxních situací, v nichž se k Havlově „životu v pravdě“ na veřejnosti okázale hlásí ti, pro které je jinak vzorem například mnohonásobně usvědčený lhář a manipulátor Donald Trump.

„Vzývat lásku proti právu znamená lásku znectít, využít jí coby nástroje, jak obrat ostatní o svobodu i samotnou lásku,“ poznamenává kriticky na adresu všech filosofů a politiků autenticity italský spisovatel Claudio Magris. Také proto Václav Havel v roli prezidenta nestavěl lásku a pravdu s jejich nároky na autentický život osobní i politický proti odcizujícímu jazyku práva, ale naopak proti lži a nenávisti, které jsou zrovna tak autentickými projevy lidského ducha.

Havel sice varoval před moderní technikou i odlidštěným světem legálních norem a poněkud kostrbatě se vyjadřoval o nutnosti reformovat někdejší Československo do podoby „autentické federace“. Současně však věděl, že svobodu si lze politicky představit jenom jako chování založené zákonem a legitimované demokratickou rovností před ním.

Naproti tomu Miloš Zeman zákony opakovaně porušuje, vysmívá se jejich duchu i zvyklostem a proti chladné řeči práva staví rozpálená slova zášti a nenávisti. Byl to on, kdo vyhrotil spor mezi legitimitou a legalitou i za cenu toho, že se postavil proti demokratickým hodnotám a občanským právům a z nestoudnosti či lhaní učinil politickou ctnost.

Ačkoli to v populárních představách a moralistních iluzích dnes vypadá jako historický konflikt mezi Havlovou politikou pravdy a Zemanovou politikou lži, ve skutečnosti se jedná o konflikt mezi civilizující funkcí zákonů a jejich porušováním. Ne Havel, ale Zeman je politik autenticity, pro kterého má lež metafyzickou hloubku, z níž vyvěrá síla srovnatelná s démony tančícími na vrchu Žiži. To v jeho hlase se rozehřívá bezprostřední sounáležitost věrných a spalují se studená pouta zákona a rozumu, takže svoboda je kradena přesně tak, jak to popisuje Magris, byť se tak neděje ve formě lásky, ale individuální a kolektivní sebelásky.

Opusťme však konkrétní osoby prezidentů, jejich politická dějství i populární představy o nich, a to včetně svůdně zjednodušujících distinkcí mezi pravdou a lží v politickém a občanském životě. Obraťme pozornost od hlavy státu ke společenskému tělu, na které je taková hlava nakonec posazena.

Každý lid je idealistický. Neformují ho společné zájmy, ale kolektivně sdílené ideje a ideály, ke kterým upíná svou kolektivní vůli a pro které dokáže přinášet ty největší oběti. Na těchto základech stojí i moderní státy, v nichž se svrchovaný lid konstituuje jako jeden národ.

Tady vzniká láska národů k sobě samým, z jejíž reprezentace se rodí nacionalistické ideologie i narcisističtí vůdci, kteří dokážou vlastní sebelásku obratně zrcadlit na vzedmutých hladinách národních vášní a kolektivních citů. Idealistický lid neustále naráží na reálné překážky projevit svou vůli, a proto povyšuje své vůdce a vkládá do nich ideje a očekávání, že je dokážou naplnit v reálném životě.

Jak pravil italský sociolog Vilfredo Pareto, vládne vždycky oligarchie, tedy elitní menšina, kterou ovšem vždy musí nejprve zformovat samo sociální prostředí. Elity se konstituují v procesu sociální selekce, jak naznačuje již samo jejich označení.

V moderní demokracii, pro kterou je typická sociální heterogenita a pluralita, platí, že tato selekce probíhá podle schopnosti vládnoucí elity reprezentovat specifické hodnoty a ideály jako obecně platné a sdílené celým „tělem společnosti“.

Sociální mobilita a politická otevřenost mají být v demokracii co možná nejvyšší ne kvůli tomu, že se tím naplňují ideály svobody a rovnosti, ale protože díky nim mohou být selektovány ty elity, které budou reprezentovat ideály celé společnosti, ať jsou jakékoli. I proto koloběhu politických elit podle Pareta odpovídá v kulturním kontextu střídání cyklů víry a naděje s cykly skepse a zklamání.

Česká společnost se momentálně ocitá v cyklu skepse, protože jsou otřeseny i ideály těch, kterým Miloš Zeman při nástupu do prezidentského úřadu slíbil, že bude prezidentem „dolních deseti milionů“. Byla to mistrná demagogická zkratka hodná těch nejlépe rétoricky vybavených tribunů, kteří chránili plebejce v antickém Římě. Dnes ovšem leží na smetišti historických odpadků vyrobených čínskými plutokraty nebo ruskou rozvědkou a z Miloše Zemana se kromě jiného stal jediný evropský politik zpochybňující vyšetřování vražd spáchaných ruskými tajnými službami v zahraničí i na českém území.

Nikdo neoslabil naši státní svrchovanost a bezpečnost České republiky tak, jak to během svého úřadování dokázal prezident Zeman. Navzdory tomu však lidé budou hledat prezidenta čistšího a mravnějšího namísto toho, aby se zamysleli, jestli by nebylo načase rozejít se s představou hlavy státu jako vyššího politického principu a upravit ústavou a zákony postavení prezidenta způsobem, který by posílil prvky parlamentní demokracie.

V dnešní době je populární svádět vše na způsob, jakým rozhoduje lid, tedy na přímou volbu prezidenta. Opravdu by ale Miloš Zeman vládl jinak, pokud by ho zvolil parlament? A proč jsou přímo volení prezidenti v jiných zemích důstojnými reprezentanty země a konsenzuálními ústavními činiteli, zatímco u nás se z urážek stala norma a z vyhrocování konfliktů ústavní imperativ?

Obávám se, že pokud by se lid mohl svobodně rozhodnout, zvolil by si dokonce raději prezidentský systém v naději, že konečně přijde někdo, kdo obnoví vytoužený a slibovaný řád autentické pravdy. Představy o prezidentství jako hlasu i svědomí lidu a jeho živých hodnot jsou v nás totiž silně zakořeněné.

Jestliže se o Gustávu Husákovi píše jako o „prezidentu zapomnění“, Miloš Zeman končí ve svém úřadu jako prezident zášti. Přesto je to paradoxně on, kdo nám nabídl i alternativní představu prezidentství, která by se odvozovala od tělesné schránky prezidenta jako zranitelné a smrtelné bytosti, a ne od symbolické hlavy řídící tělo nesmrtelného národa.

Obraz Zemanova bezvládného těla na pokraji smrti, které po parlamentních volbách rychle nakládají v Lánech do sanitky a odvážejí do nemocnice, jako by zastavil politický čas, horký kairos s jeho příležitostmi a výzvami, a připomněl nám čas jiný, neosobní a chladný chronos sčítající naše hodiny a dny na tomto světě. Ten okamžik na obrazovce musel v každém z nás zchladit i ty nejrozpálenější vášně, které Miloš Zeman dokázal kdysi vzněcovat a rozfoukávat tak jako v této zemi nikdo jiný. Jen v tuto jedinou chvíli jeho sólového tance se smrtí se ukázal být prezidentem reprezentujícím nás všechny, co patříme do oněch deseti a půl milionu smrtelníků.

Budeme-li vybírat příštího prezidenta s vědomím, že je to také jen povolaný smrtelník, a ne vyvolený vůdce, můžeme za to poděkovat i současné hlavě státu. A rezidua monarchistické doktríny o dvojím těle panovníka, které umírá jen fyzicky, ale symbolicky trvá a je nesmrtelné, by tím mohla jednou provždy zmizet i z politických představ českého republikánského a občanského národa. K tomu nám dopomáhej též síla vyvěrající z hradčanského vrchu Žiži!