Esej Evy Klíčové: Za českou literaturu radikálnější

Ten je v myslích většiny Čechů něčím jako železným zákonem nabídky a poptávky, který racionálně pohání lidský příběh úspěchu už někdy od pravěku. Rovnostářské elementy jako progresivní daň nebo velký stát pro nás neznamenají kvalitní a dostupné veřejné služby, ale drolící se města a všudypřítomné fronty na nedostatkové zboží, jak je známe z pozdního socialismu.

A tak dnes naopak nestrpíme neúctu k boháčům a raději si pořádně daníme práci, než abychom daněmi naleptávali soukromé velemajetky, a štítíme se chudiny, která by celý rozpočet nejraději utratila za instantní polívky a cigára. Boháči a chuďasové tu byli přece vždycky a my nemůžeme bezdomovce uměle a nezásluhově nahánět do levných bytů (viz projekt Housing First), a nepřijít tím o svobodu džungle, z níž prosvítá přirozený, zocelující sociální darwinismus. O nějakou tu skandální nespravedlnost se nanejvýš postará občanská společnost nebo charita vzešlá z velkorysosti střední třídy.

Právě střední třída samu sebe považuje za racionální jádro společnosti a tahouna prosperity – a za vítěze roku 1989. Může cestovat a s banány už stojí frontu jen u pokladny a pak v koloně třeba i v zánovním německém autě. Konformní životní styl a ideologie neoliberalismu, podle níž je každý svého štěstí strůjcem, ji nijak netlačí k citlivějšímu a strukturnímu vnímání problémů Česka, nebo dokonce planety.

Navíc lidé střední třídy většinou jen málo kriticky reflektují, jak moc je jejich úspěch podmíněn sociálním, kulturním a ekonomickým kapitálem, do něhož se narodili. Neznamená to, že by si svůj standard nezasloužili, jen to, že si neuvědomují, jaké měli štěstí, že jsou součástí privilegované vrstvy společnosti, kde je úspěch vůbec možný.

Společenské nerovnosti přitom střední třídě v podstatě vyhovují; profituje ze svých privilegií, z konkurenční výhody, že některé společenské statky jsou dostupné pouze pro ni (lepší vzdělání, sport, kultura, zdravější životní styl, kvalitnější bydlení).

Že z mé strany nejde jenom o plané škarohlídství vůči blahobytným spoluobčanům, odkrývají systémově asociální nástroje boje s pandemií. S nutným zjednodušením lze příslušnost domácnosti ke střední třídě podmínit platem muže – bere skoro o pětinu více než žena: čím vyšší platová pozice, tím je rozdíl výraznější. Přesto hlavní náklady na pandemii nesou převážně ženy pracující v druhých směnách jako manažerky a dělnice domácností. Situace, kdy je většina dětí doma už přes rok, dopadá především na matky, logicky nejvíce pak na samoživitelky. Více žen také pracuje ve službách, které vláda „vypnula“, anebo naopak v nejvytíženějších, ale nedostatečně placených sektorech „první linie“.

Spíše mužská průmyslová výroba, technologické firmy, doprava nebo logistika zůstaly vládou uchráněny – ovšem zase s největším rizikem nákazy pro nejhůře placené pozice manuálů.

Pandemická opatření se přímo nedotkla ani příjmově nadprůměrných notářů, exekutorů, advokátů, úředníků, nezastavilo se mužské stavebnictví: zde byl pokles způsoben absencí levnějších dělníků hlavně z Ukrajiny. Investice z chystaného Národního plánu obnovy nicméně paradoxně poputují opět především do betonu, technologií, průmyslu; služby, kultura nebo vzdělávání zase ostrouhají.

V globální ekonomice přesto spíše paběrkujeme výrobou s nízkou přidanou hodnotou, ale o to otročtěji a bezohledněji se stavíme k sobě samým, dusíme potenciál lidí v oborech mimo „dogma šroubárny“, šetříme na vzdělávání, na dětech a mladých, vykořisťujeme ženy a manuálně pracující. Ideologickou zaslepeností „víry v průmyslové polotovary“ jsme během pandemie prohloubili nerovnosti a zadělali na nové ostrovy chudoby a frustrace, které se tak budou nejspíše rozrůstat. Jak dlouho bude možné udržovat v takové společnosti politickou demokracii a svobodu, když bude svoboda životní praxe podlomená?

Toto nastavení kolektivní mysli se odráží i v literatuře. Ta sama představuje v ideologickém systému, kde si na sebe každý musí umět vydělat, anomálii. Zatímco finance na opravu památek a provoz velkých kulturních institucí jsou ještě jakž takž představitelnou civilizační daní, státní podpora živé kultury, konkrétních textů, akcí a lidí nás děsí v představě, že živíme armádu přecitlivělých lehkoživků smolících nějaké složité zneklidňující romány, místo aby dělali „něco užitečného“.

Jestliže náš stát během pandemie de facto odepsal „volnočasové aktivity“, respektive sektory, co v plechovo-plastové zemi slouží lidem, pak literatura představuje volnočasovou aktivitu z nejvolnočasovějších. Literární kultura se k tomu většinou těžko vměstnává do neoliberálních kójí kreativních průmyslů, čímž by se ze své neužitečnosti částečně vyvinila.

I pro mnohé spisovatele je navíc hrdinství „skutečné práce“ nedotknutelným pilířem oné české dílny a rádi zdůrazňují, že oni o státní peníze „žebrat“ nehodlají. Takové hrdinství ale v důsledku funguje jako čistě sobecký postoj. Zajištěný (třeba i mimoliterárně) autor, případně autor už etablovaný, který má zázemí, si může dovolit pohrdat státní podporou – vůči ostatním jde ale o nekolegiální tah, co podráží nohy kolektivnímu vyjednávání o systémovou podporu například s ministerstvem kultury.

Zavedení a zajištění autoři tak udržují exkluzivitu literárního umění a ztěžují vstup do literatury dalším (v podstatě konkurenčním) autorům, jimž v psaní brání třeba komplikovanější materiální podmínky včetně nedostatku toho nejcennějšího: času. Zatímco by dostupné technologie literaturu mohly demokratizovat, a do jisté míry to dělají, proti nim se zvedá vlna prekarizovaných profesí, které požírají především čas a prostor pro jakoukoli další nevýdělečnou činnost: včetně třeba psaní románu.

Jaká literatura vzniká v této říši symbolické nadvlády modrých límečků a ekonomické nadvlády límečků golfových triček?

Literatura má převážně charakter hobby, činnosti odsunuté za celodenní lopotu pro obživu. Autor pak těžko nachází podmínky pro ambiciózně koncipované dílo, jež by vyžadovalo obsáhlé a pečlivé rešerše, dostatek času a energie na hledání výsledného literárního řešení. Drtivé množství krásné literatury proto tvoří texty nedotažené, myšlenkově spíš intuitivní a nahozené než hluboké, informované a originální. Není divu, že velká většina knih bezprostředně po vydání upadá do zapomnění.

I těch pár profesionálních autorů, kteří mají své stálé publikum, je z ekonomického hlediska nuceno co rok dva vyrobit aspoň skromný bestseller, což je tlačí k recyklaci nápadů a podobně zrychlenému a spíše nenáročnému modu operandi, jaký používají čistí hobíci a nadšenci. Křeččí kolo mnohdy odbyté nadprodukce tu často roztáčejí i sami nakladatelé.

To vše ukazuje na systémový problém. Že jednou za čas někdo napíše knihu, která se pozvedá nad literární kutilství, v takovém kontextu rozhodně neznačí, že kdo je schopný, se vždy prosadí.

Také lidé, kteří se kolem literatury profesně pohybují (překladatelé, redaktoři či publicisté), jsou pod ekonomickým tlakem nuceni zdolávat velké objemy práce, aby dosáhli sotva na průměrný příjem, a nakonec na čtení ani nemají čas. Mají jen omezenou možnost sledovat práci ostatních, reflexi literatury, což je u umění, které má v zásadě povahu komunikace, problém. Neuronová síť literatury tak řídne, fragmentarizuje se, stává se intelektuálně dysfunkční.

Vina zde samozřejmě ulpívá v prvé řadě na podvyživené kulturní politice, která celý sektor svým nastavením paralyzuje. Proč chápeme, že levnou koupí jedné boty neušetříme, ale u kultury a vzdělání se tváříme, že nám stačí tkaničky?

Z výše popsaných příčin literatura zrcadlí především svět střední třídy: materiálově i hodnotově a emočně. Těch, co mají zázemí k tvorbě a dosáhli na vyšší vzdělání (k němuž se nižší třídy vinou povahy českého školství dostávají jen složitě). Čeští autoři tedy rámují svá vyprávění životní zkušeností privilegovaných: jakkoli popisují i životní pády a klopýtnutí.

Funguje tak i historická próza, která u nás bez výjimky vychází z dávno institucionalizovaného a politizovaného výkladu dějin včetně nových mytologií: prvorepublikové idyly, externalizace zla infernálních padesátých let či disidentského heroismu. Vícehlasí ani konfliktní zájmy neexistují, zlo vždy kolaboruje, nikdy není v nás: tak jednoduché tyto „dějiny“ jsou.

Pokud se autoři výjimečně rozhodnou zachytit zkušenost někoho, kdo stojí mimo středostavovské vládce diskurzu, jako Marek Šindelka v Únavě materiálu s uprchlíky či Petra Hůlová v Čechy, země zaslíbená s ukrajinskými gastarbeitery a ve Strážcích občanského dobra, kde se opatrně pátralo po sídlištní kolektivistické ostalgii, výsledek se blíží nezávazné intelektuální hře a zůstává spíše v bezpečí kategorie námětového ozvláštnění než změny úhlu pohledu.

Žádní čeští Édouard Louis, Didier Eribon, J. D. Vance či Šeng Kche-i, co by pojmenovávali společenské bariéry a zpochybňovali blazeovanou spokojenost intelektuálního mainstreamu, se tady asi ještě chvíli neukážou. Zvlášť v situaci, kdy si literatura stále většinově zakládá na své autonomii, oproštěnosti od politiky (ve všech významech toho slova) a na své (po)divnosti. Z pohledu společenské angažovanosti je v současnosti asi maximem literatura svědectví teroru komunistického státu: po jeho pádu už se nestalo nic zlého, za co by si člověk nemohl sám.

Dokonce ani vlna úspěšných autorek nedokázala reflektovat omezené možnosti žen. O nějaké feministické emancipaci rozvracející zažité stereotypy prostřednictvím literatury nemůže být řeč; feminismus či klausovský „genderismus“ je totiž „ideologie“ – a postkomunistický svět je na ideologie háklivý, tedy kromě svých vlastních, které nevidí a považuje je za přirozený stav společnosti: ať už jde o ekonomický státní paternalismus (péče o průmysl), nacionalismus, nebo ekonomický neoliberalismus ordinovaný občanům (bič na lidi a chudinu zvláště). Což je další příčina rezignace na kritiku poměrů.

Paralyzující je pak poučka vítězů dějin, že dnes je kritizovat snadné, ba trapné, když se to smí a angažovaný kverulant se dočká nanejvýš opovržení ze strany slušných lidí, ale bohužel už ne vězení.

Co když však není pohled na realitu očima střední třídy úplný? Co když ty zákony pro všechny napsal ten, komu se nejvíce hodí? Co až se ta pro-středostavovská ekologie úspěchu zhroutí? Nekonečný růst narazí na dno, kde už není co a koho exploatovat? Na tři čtvrtě milionu lidí v exekucích? Feminizaci chudoby? Sociálně vyloučené Romy? Na drsné dno regionů s propadající se kvalitou života?

Může tu střední třída ještě rozdávat své recepty na úspěch? Že si neměli půjčovat na dovolené a televize? Že se měli za prací přestěhovat? Že se měli všichni více snažit? Že si neměli „pořizovat“ děti? Že si měli lépe vybrat partnera? Že neměli být Romové? Že neměly být ženy?

Není ta demokracie, svoboda a svět neomezených možností třeba jen pro někoho?

Je otázka, zda to střední třída nevnímá tak, že za zádrhely na naší cestě „dohánění Západu“ můžou hlavně „blbci“, ona třetina obyvatel této země, která má být slabá duchem – jak nám vštěpoval Miloš Zeman a co i jeho oponenti mnohdy chápou jako fakt.

V každém případě pukliny ve stavu společnosti si střední třída připouští jen neochotně, nastíněné nerovnosti vnímá jako normální a pokusy o jejich řešení jako záminku k vytvoření „nové totality“: ekologické, feministické či multikulturní.

Až budou za třicet let mladí historikové pročítat staré mediální archivy, budou se nejspíše ptát, odkud tento český nechumelismus bral živiny, když slovo krize dnes patří k nejfrekventovanějším. Přijdou asi na to, že Češi krize ze všeho nejraději popírají, a to včetně těch zjevných (jako je ta environmentální), případně jsou vůči nim už otupělí. Nakonec jsme toho v dějinách tolik projeli, a stejně to všechno dobře dopadlo – máme bazény i grily!

Městská (pražská) střední třída je v literatuře – a celé kultuře – rozhodně nadreprezentovaná, dominantní diskurz navíc nerozumí společenským okrajům, které si všelijak romantizuje a přizpůsobuje vlastní hierarchii: obraz „divokých“ Romů, venkov plný dokonce i socialistických retro kulis, tlumené filtry pro atmosféru severních Čech a podobně.

Navzdory popsané literární nechumelistické hypnóze se ale něco přece jen láme. Bárku prosperity začínají příliš tížit dlouhodobě neřešené problémy a to, co už roky popisuje literatura faktu i publicistika, zvolna prosakuje do prózy. To je důležité ne proto, abychom se dozvěděli další fakta, ale pro emoce a niternější smysl, který poznání dostává v umění a skrze nějž se pak silně propisuje do emocionální paměti čtenářů. Jen kultura dokáže chladnou společností pohnout a vrátit jí empatii, soucit, humanistické chápání společnosti jako celku.

Během poslední doby se objevilo několik výrazných knih, které stojí zcela mimo cokoli, co by evokovalo středostavovskou spokojenost s vlastními ušlechtilými neurózami. Jako první zmiňme Tři kapitoly Daniela Hradeckého (aktuálně nominované na Literu za prózu). Novela z oka tornáda nihilismu, absolutní alkoholové rezignace na jakékoli podílnictví ve světě vyčerpávající veverčí dráhy mezi otupujícími šichtami pod kapitalistickým všehomírem bestiálního ekonomického modelu, který nejvíce vydělává na chudých, vyloučených regionech, kde svobodná možnost volby jen dožívá. Hradeckého trojdílná novela, odehrávající se i v zinkovně v Ústí nad Labem, představuje syrovou zkušenost s prostorem, kde příliš vítězů globalizace nepotkáme.

Severočeským příspěvkem do diverzity české zkušenosti může být i předloňská próza Martina Skořepy Rituál Turínského koně: příběh stárnoucího homosexuála, který onemocní a zároveň se sám musí starat o matku s alzheimerem. Skořepova novela patří kupodivu mezi knihy vtipné, ale co si budeme říkat, je to černý humor vyčerpání. Přes svéráznou poetičnost lze text číst také jako velmi tvrdou sondu do života singlů, kterým chybí rodina, jež by suplovala nedostatečnou sociální péči státu.

Ani Pražané ale nemusejí být vyřazeni z přehledu sociálně reflexivních próz: Elsa Aids dokázal ve svých Přípravách na všechno (těch si letošní porota Litery naopak nevšimla) zhmotnit celou bizarní koexistenci militaristického preppera, prekarizované hipsterky z galerie, kam nikdo nechodí, a vyhořelého vypravěče, který unyle bloudí jakýmsi provizoriem tohoto státu.

Všechny zmíněné prózy nabourávají propagandistický mýtus, že žijeme v nejlepším období existence naší země, který vyslovil Václav Klaus už v roce 2008 a který stejně jako Zemanovy bonmoty brnká na citlivé struny společenského vědomí a interpretace, že o štěstí rozhoduje počet těsnicích gumošlauchů, které v tomto táboře levné práce sjedou z linek. Prostor pro objevování druhého Česka a literární radikalizaci tu tedy rozhodně existuje.