Debata je u nás nevyspělá, říká nový děkan FAMU Zdeněk Holý

Kalivoda odmítal prozradit své osobní motivace. V dopise na rozloučenou se jich dotýká jen lehce. Zajímalo mě, co byl takový člověk zač. Jeho příběh je do jisté míry fascinující. Několikrát se pokusil spáchat sebevraždu. Při jednom takovém pokusu, o Vánocích, cestou tuším na brněnskou přehradu, když bylo hodně pod nulou, se kromě peněz a dokladů zbavoval i oblečení, aby se už nemohl vrátit a čin dokonal. Ale odvahu stejně nakonec nesebral.

Když nezvládl zabít sebe, rozhodl se, že bude zabíjet jiné, chtěl vystřílet vagón pražského metra. To však také nedokázal, a tak si začal dodávat odvahy na zvířatech. Když zabil první zvíře, vražedný řetězec se u něj spustil a on začal střílet náhodné lidské oběti v lesích. Zatčen byl v okamžiku, kdy vycházel ze svého bytu s taškou plnou nábojů. Podle vyšetřovatele je pravděpodobné, že mířil právě do metra. Po třech lesních vraždách si možná už „věřil“ dost na to, aby uskutečnil svůj původní záměr.

Kalivoda byl přitom nepochybně inteligentní, studoval několik vysokých škol, ale žádnou z nich nedokončil, protože pro něj studium vždycky postupně ztratilo smysl. Své znalosti zúročil v televizní soutěži Chcete být milionářem?, kde vyhrál 320 tisíc. Za tyto peníze si pak nakoupil zbraně.

Byl odsouzen na doživotí a ve vězení spáchal sebevraždu. Zdá se, že všechno to uskutečněné i neuskutečněné vraždění bral Kalivoda jako další způsob, jak sám sebe zbavit života. A v tom ve finále uspěl. Pokud pohlížíme na celý případ touto optikou, dostává ještě děsivější rozměr.

To bych netvrdil. Nenáviděl sám sebe a lidi vůbec. Jeho případ není zcela ojedinělý, na podobné vrahy narazíte všude po světě. Takových brutálních činů se dopouštějí nejčastěji mladí muži od teenagerovských roků tak do Kristových let. V té době je na ně v patriarchální společnosti vyvíjen tlak, aby se nějak uplatnili, uspěli. Když nadiktovaných met muž nedosáhne, může se uchýlit i k podobnému patologickému chování – samozřejmě pokud k tomu už má nějaké psychické předpoklady.

FBI tento typ vraha charakterizuje sklony k sebepoškozování, k sebevražednému chování a nenávistí k celému lidstvu, která ale není založená na tom, že by mu někdo konkrétně ublížil.

Vždycky se nám líbily filmy, v nichž se divákovi neprozrazuje nic podrobnějšího o motivacích postav, takže je pro něj těžké pochopit, co se na plátně děje. Sleduje události, ale neví, proč k nim dochází. Takový snímek bychom chtěli natočit i my. Bude minimalistický a plný úzkosti.

Učil jsem tam pár předmětů, ale je pravda, že jako externista, který pochopitelně úplně neviděl do vnitřního fungování celé instituce. Být člověkem zvenku je však podle mě v tuhle chvíli výhoda. Napadají mě ty bazální otázky, které by někomu, kdo se na FAMU pohybuje déle, na mysl nepřišly, protože některé věci vnímá jako neměnné.

Na zahraničních uměleckých školách se pěstuje něco jako artistic research, tedy umělecký výzkum, který by měl autorům v první řadě pomáhat kriticky reflektovat jejich tvorbu a někam je intelektuálně posouvat. To by mohlo do jisté míry řešit schizma FAMU či AMU jako celku, školy, která má být uměleckou a zároveň vědecko-výzkumnou institucí. Nemá smysl hrát si na filmovou vědu, FAMU přes to musí produkovat i vědecké výstupy. Artistic research je podle mě schůdná cesta, byť si uvědomuju, že v sobě nese to riziko, že se pro filmaře nestane prostředkem kritické sebereflexe vlastního díla, ale spíš nástrojem pro zpětné omlouvání jeho nedostatků.

Člověk se dle mého zlepšuje hlavně samotným procesem tvorby. Nicméně jak ukazují příklady řady tvůrců, kteří se přes množství děl na svém kontě stále nezlepšují, důležitá je také vůle a odhodlání na sobě pracovat, vzdělávat se, schopnost sebereflexe – i tomu by měla FAMU své studenty učit...

Na rozdíl třeba od divadelní teorie je ta filmová od praxe skutečně oddělena, nemá na ni žádný reálný vliv. Je to škoda.

U filmové kritiky je to pak jinak. Nejvýznamnější současnou českou kritičkou je Mirka Spáčilová, což má na naši kinematografii velmi problematický dopad. Jak chcete, aby se u nás natáčely filmy konkurenceschopné se světem, když tento zdejší prototyp „správného kritika“ otevřeně pohrdá například tvorbou Michaela Hanekeho, pravidelného účastníka hlavní soutěže v Cannes i jejího vítěze? Můžete namítnout, že jeden člověk přece nemůže mít takový vliv, ale je vždy důležité, kdo ovládá veřejný prostor, od koho ostatní přebírají normy hodnocení a myšlenková schémata.

FAMU je místem, kde by studenti neměli zažívat podobný tlak, naopak by měli být podporováni, aby nalezli svou jedinečnou uměleckou vizi a dali jí tvar. V porovnání s maďarskou, polskou a rumunskou kinematografií ta česká paběrkuje. A protože FAMU formuje mladé talenty, je značná část odpovědnosti za nápravu i na ní.

V Cannes jsme měli v hlavní soutěži regulérního zástupce naposledy v roce 1972, kdy nás reprezentoval Juraj Herz s Petrolejovými lampami. Buďme k sobě upřímní, není to tím, že máme špatnou lobby, že nás v zahraničí přehlížejí, že nás nemají rádi, že jsme obětí nějakého spiknutí. Je to tím, že se tu netočí dostatečně dobré filmy. Vylepšit komunikaci s velkými festivaly můžeme, ale neřeší to ten základní problém – že tu nevzniklo nic jako třeba v Cannes vítězné rumunské drama 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny.

Hodně se mi líbil David Jana Těšitele. Jsou tam chvíle, které jsou režijně velmi náročné, a o to víc potěší, že se povedly. Viděl jsem i krátkometrážního Furianta. Na něm oceňuju, jak suverénně je odvyprávěný a jak skvěle pracuje se zcizovacími prvky. Jsem zvědavý, jak to bude fungovat v celovečerním formátu, který režisér Ondřej Hudeček teď chystá. Oba ty snímky mimochodem vznikly na FAMU.

Chování policistů během těch dnů je problematické nejen kvůli jejich návštěvě FAMU, ta je jen nejvíce vidět. Je zjevné, že se jednalo o organizovaný a shora řízený postup. V tom je jeho nebezpečnost, takto bychom se na něj měli dívat a s tím na zřeteli bychom ho měli jako společnost potrestat. Abych parafrázoval výrok Miloše Zemana ospravedlňující policejní zásah, jen duševně nenormální člověk si může myslet, že vyvěšení vlajky představuje nějaké bezpečnostní riziko.

S Janou Brožkovou máme dvě kritéria: musí nás to tematicky zajímat a musí to být esteticky funkční. Co se týká Danielova světa – někteří odborníci popisují pedofilii podobně jako homosexualitu, tedy jako něco, s čím se člověk narodí a s čím pak už nelze nic dělat. Tenhle postoj je značně provokativní, protože nám říká, že nemůžeme odsoudit někoho jen proto, že je pedofil. Doslova odsouzeníhodným se stává, až když něco spáchá. Vzhledem k tomu, že většina společnosti nahlíží na pedofily jako na monstra, říkali jsme si, že by bylo dobré dokument uchopit jako humanistický portrét. A myslím, že diskuse, které jsme tím vzbudili, byly ve výsledku přínosné.

Býváme zmateni z jevů a osob, ke kterým nedokážeme za ujmout jasné stanovisko. Přitom je ale důležité si připomínat, že někdy není mít jasný, vyprofilovaný a hlasitý postoj to nejdůležitější.

Zdejší debata je nevyspělá. Vadí mi třeba dělení společnosti na „bojovníky za pravdu“ a „plebs“. Existuje slavná polemika mezi Milanem Kunderou a Václavem Havlem o českém údělu. Kundera v ní mimo jiné napsal, že některé věci děláme jen proto, abychom se cítili morálně nadřazeně. Mám pocit, že dnes spousta lidí zaujímá vyšší morální postoje, jen aby se cítila povznesena nad ostatní. Jako by zapomínali, že ta obyčejná masa jsou také lidé, kteří si zaslouží aspoň minimální úctu. Chybí mi snaha porozumět druhému táboru. Za takové situace se nemůžeme divit, že tu máme dva silné proudy monologů – ale žádný skutečný dialog.