Čtyři cesty ke smrti. Sloupek Štefana Švece

Vrátili jsme se do doby karibské krize z roku 1962. Poslední válka na světě tehdy mohla začít každou minutou. Jen zbraně jsou dnes mocnější a modernější.

Tváří v tvář možnosti rychlé smrti všeho, co známe, reagujeme různě. Čtyři hlavní odpovědi, které kolem sebe vidím, odpovídají čtyřem typům lidí.

Ti první nebezpečí odmítli vnímat. Jsou nejšťastnější. Dál vedou své životy jako vždycky, těší se na lyžovačku o jarních prázdninách a řeší, jestli v příštím kvartále konečně dostanou přidáno. Popisuju to ironicky, ale nejsem si jistý, jestli kromě štěstí nejsou tihle nevnímači taky nejmoudřejší.

Druzí lidé jsou jestřábi. Vědí o nebezpečí, ale jsou ochotni ho risknout. Ideály, pravda nebo touha potrestat bezpráví tak, jak to jen jde, jsou pro ně důležitější než přežití – jejich vlastní i kohokoli jiného. Trvají na nejtvrdším boji do poslední chvíle a na totálním zničení nepřítele. Jsou to lidé, které vídáme v akčních filmech se sveřepým výrazem. Jdou do krajnosti, aby dosáhli svého, a ve filmech obvykle na konci zachrání svět. Ve filmech ano.

Třetí typ lidí se rozpadá strachem. Zapřísahá všechno a všechny, aby udělali cokoli, co by hrozící apokalypse zabránilo. Hrůza opanovala mysl, člověk nedokáže nic jiného vnímat. Je to více než pochopitelné.

A pak jsou tu čtvrtí lidé. Odsouzenci k smrti. Každý pohled, každý úsměv dítěte chápou jako poslední. Loučí se s věcmi, které dříve byly všední, vidí je nově, nečekaně a do hloubky. Nejsou bezstarostně mimo, jejich pravda už je nezajímá, strach se klidně usadil jako olovo v morku kostí. To hlavní, co vnímají, je krása světa, který má skončit. Láska k němu.

Asi nejsou čtyři typy lidí. Spíše se v nás střídají, v každém z nás dva, tři nebo všechny čtyři. Blízkost nicoty nás přes různé stupně posouvá k tomu, co je důležité, nebo by snad mohlo být. Pokud je Bůh, ještě by to celé mohlo dávat smysl.