Byla nebyla (Velká?) Morava. Esej Martina Dokupila Škabrahy

Tato souhra jistě není náhodná a tvůrci, mezi nimiž je třeba zmínit především archeologa a historika Luďka Galušku, nejspíše zamýšleli využít příležitost k oživení místa starých Moravanů v české kolektivní paměti. Tradičně se to místo třpytí a blýská – ať už leskem šperků, či jezdecké výzbroje. Oslnivá záře ale snadno zabrání vnímat rozpory a paradoxy, jež se s tématem pojí.

„Velká Morava trvala sotva sto let. Ale byla tu. Byla prvním státním útvarem na našem území,“ říká se v závěru dokumentu. Zatímco v úvodu tvůrci alespoň zmiňují odbornou debatu o tom, zda lze vůbec mojmírovské knížectví nazvat státem, nakonec vše sklouzává do starých kolejí, a to včetně aluzí na koncept, který v dotyčném útvaru viděl „počátky československé státnosti“ (řečeno názvem kolektivní monografie z roku 1985). Byla tu, a basta. Nebo ne?

Hledání počátku souvisí s potřebou vidět v dějinách jasnou a zřetelnou linii coby hlavní dějovou osu příběhu, který definuje naše přítomné my, odlišné od těch druhých. Jádrem příběhu má být vznik, získání a obhájení národní svébytnosti a státní suverenity.

Ve vztahu k české identitě je první potíž s mojmírovskou Moravou zjevná: ono etnicky české je přinejmenším od Palackého Dějin národu českého v Čechách a v Moravě postaveno na upozadění, až popření kulturně politické svébytnosti Moravanů. V obou hlavních historických zemích dnešní České republiky má jít o příběh jednoho a téhož subjektu. V pramenech 9. století jsou však Moravané a Čechové jasně odlišeni, a když se v závěru věku Přemyslovci vydají na cestu k vlastní monarchii, z „bratrské“ náruče východního souseda se musí vymaňovat násilím a s pomocí souseda západního. Když o několik let později nájezdníci plení zemi Moravanů, na Pražském hradě nejspíš nikdo slzu neuroní – a možná se i chystá pohoštění pro maďarské spojence.

V dotyčném televizním dokumentu se v souvislosti se vztahem mezi starou Moravou a přemyslovskou dynastií cituje známá historka z Kristiánovy legendy (tvůrci ji mylně přisuzují Kosmově kronice), podle které musí pohanský český kníže Bořivoj na Svatoplukově dvoře hodovat „s pasáky vepřů“ na zemi, než je samotným Metodějem přesvědčen o dobrodiní křtu a přizván k ostatním. Křest „prvního historicky doloženého Přemyslovce“ z rukou moravského arcibiskupa vešel do učebnic jako fakt. Ve skutečnosti si jím ale nemůžeme být jisti. Legenda vznikla nejdříve koncem 10. století, tedy více než sto let poté, a ačkoli příslušnost Čech pod Svatoplukovu vládu lze doložit i z jiných pramenů, zbytek může být fabulace.

Sakrálním Metodějovým dotekem se vlastně v Kristiánově líčení přenáší duchovní náplň mojmírovské vlády na rod svatého Václava (a jeho nesvatého bratra). V kontextu kritiky Svatopluka, který prý ku škodě své země neposlouchal věrozvěstovy rady, jde o legitimizaci českého záboru Moravy a českých nároků na církevní samostatnost. Křest Bořivoje Metodějem byl pro přemyslovskou propagandu tak skvělým argumentem, že kdyby ho nebylo, musel by si ho Kristián vymyslet – a možná to i udělal. Stvořil akt kolektivní paměti, který nekriticky bereme jako akt historie. Požadujeme-li dnes u běžných mediálních zpráv, aby byly ověřeny alespoň ze dvou zdrojů, je zarážející, že z požadavku slevujeme u jednoho z klíčových vyprávění našich dějin.

Pochybností se nezbavíme, ani když příliš úzký český rámec rozšíříme na československý. Ten je ostatně problematický už sám o sobě, protože sepětí mezi státní a národní suverenitou je zde spíše napětím – máme tu současně příliš mnoho i příliš málo národů (chybí ten československý: v reálu byl čechoslovakismus zhusta jen maskovaným bohemocentrismem).

Podobně jako u Bořivojova křtu i ono raně středověké spojení dvou původně nezávislých knížectví – Moravského a Nitranského – do předobrazu moderní federace je propagandisticky natolik přitažlivé, že kdybychom ho neměli, museli bychom si ho vymyslet. A to také celé generace historiků dělaly.

Ač se tvůrci pořadu Svatopluk – vládce Moravanů a Slovanů tváří, že i v této otázce pracují s fakty, ve skutečnosti nám dobové prameny neposkytují opravdové důkazy.

Připojení Nitranska Moravany kolem let 832 a 833 se opírá pouze o zmínku v protimetodějovském spise Obrácení Bavorů a Korutanců na víru, který vznikl okolo roku 870. Dočteme se v něm, že kníže Moravanů Mojmír vyhnal „jakéhosi Pribinu“, o němž se dále uvádí, že mu kdysi byl vysvěcen kostel „na jeho majetku v místě zvaném Nitrava“. Poznámka o vysvěcení kostela však byla do textu přidána později; nevíme přesně kdy, kým a za jakých okolností, každopádně ji nelze považovat za spolehlivou. Není tedy jisté, zda měl Pribina opravdu něco společného s Nitrou. A pokud ano, z citované zmínky nevyplývá, že by tam existovalo nějaké rozsáhlejší knížectví ani že by mu Pribina vládl.

Nevíme tedy, zda Moravané při expanzi na východ ovládli jedno velké knížectví, nebo jen mocensky rozdrobený region. I datace je nejasná. Dříve se za důkaz války mezi Mojmírem a Pribinou považoval zánik některých pevností v Pováží kolem roku 830. V nedávné době však dendrochronologie prokázala, že dotyčná opevnění – včetně populární Bojné – byla stavěna z kmenů pokácených koncem 9. století, a zánik lokalit tak souvisí spíš až s pádem mojmírovské moci počátkem 10. století.

Je tedy možné, že expanze Moravanů za Váh nastala o generaci později, než se předpokládalo. Naznačují to některé pozdější prameny, připisující ovládnutí Nitranska teprve Svatoplukovi (který vstupuje do dějin v šedesátých letech 9. století). Období trvání tzv. Velké Moravy by se povážlivě smrsklo – šlo by prakticky jen o jednu generaci; Svatoplukův syn Mojmír (II.?) už jen zpomaloval rozpad. Nasvědčovat by tomu mohly archeologické nálezy, respektive jejich skromnost, naznačující, že území mezi Váhem a Hronem bylo do křesťanské kultury mojmírovských elit integrováno poměrně slabě, a významnější vliv veligradského nebo mikulčického centra zde tedy mohl být relativně krátký.

Z řečeného vyplývá, že si příliš nepomůžeme, pokud se ke staré Moravě pokusíme místo z českého nebo československého hlediska vztáhnout z hlediska slovenského. Přestože se řada slovenských historiků snaží líčit mojmírovské knížectví jako spojení dvou rovnoprávných společenství (jakési Moravsko-Nitransko), mnoho důkazů pro takovou variantu nenajdeme.

Paradoxně je ale na východ od řeky Moravy vztah k tématu intenzivnější než u nás – po Pribinovi je například pojmenováno slovenské státní vyznamenání. Kultovními postavami jsou samozřejmě také Cyril a Metod, ačkoli neexistuje jediný doklad, že by na území dnešního Slovenska působili.

Jako paradox se to jeví zejména při srovnání s nitranským biskupem Vichingem. Vedle Rastislavovy pohraniční pevnosti Dowina (téměř jistě bratislavský Děvín – jakýsi Bospor staré Moravy) jde o jediný případ, kdy máme v pramenech k „Velké Moravě“ jasně doloženo spojení mezi konkrétní osobou a konkrétním místem. Viching se nicméně do slovenského panteonu, utvářeného jazykovým nacionalismem, nehodí – lstivý latiník byl totiž nejspíš hlavním strůjcem vyhnání Metodových žáků.

Především je ale třeba položit si otázku, zda by Slovensko vůbec existovalo, kdyby mojmírovská moc nezkolabovala a staromaďarské nájezdníky zahnala zpět. Vznikli by vůbec Slováci, nebo by dnes byli Moravany? Případně někým úplně jiným? Jestliže Češi raději před „slovanskou říší“ Moravanů zvolili „německou“ Východofranskou říši, nebyl i pro předky dnešních Slováků příchod Uhrů spíše vysvobozením z drápů Svatoplukových synů?

Vyprávění o Svatoplukovi je vlastně příběhem o vybojování nezávislosti a suverenity – to je smysl onoho „prvního státního útvaru na našem území“. Jenže suverenita je záludný pojem. Kdo má být vlastně suverénem a vůči komu?

Ač můžeme soudit jen z analogií, je pravděpodobné, že suverénem starých Moravanů byl kmenový sněm. Nevíme, do jaké míry mohla knížata – sněmem volená – jednat na vlastní pěst. S tím, jak Mojmírovcům rostlo sebevědomí, se ale jistě snažili z tradičních pout vymanit a rozhodovat autoritativně po vzoru křesťanských monarchů.

Tím ovšem do domácích poměrů vnášeli vzorce chování, jež byly kulturním importem z Franské říše, kde byla ještě v čerstvé paměti spektakulární figura Karla Velikého. Snaha Mojmírovců vojensky si obhájit nezávislost na východofranském (fakticky bavorském) království tak byla souběžná s kulturní (sebe)kolonizací. Rastislavova žádost o církevní učitele patří právě do této logiky.

Dobře je naznačený paradox vidět na otázce Svatoplukova královského titulu. Tvůrci pořadu jsou k němu právem skeptičtí, zejména na dnešním Slovensku má ale zastánce i u části odborné veřejnosti. Z jejich nacionalisticky zabarvené rétoriky je přitom patrné, že královský titul má dodat ještě větší lesk Svatoplukovu majestátu coby prastarému počátku slovenské státnosti. U nás teorii o Svatoplukově korunovaci příznačně razil autonomisticky orientovaný moravský historik L. E. Havlík.

Jenže „ústava“ starých Moravanů žádného krále neznala. Slovo král, odvozené zjevně od jména Karel, sice zná životopisec svatého Metoděje, používá ho však pro franského panovníka, zatímco Svatopluk zůstává knížetem.

Královský titul by dával smysl jen v rámci říšských struktur a jeho udělení Svatoplukovi by zároveň znamenalo uznání nadřazenosti toho, kdo jej v tomto rámci uděluje – ať už císaře, nebo papeže. Ani jeden z nich by to přitom neudělal z ohromení Svatoplukovou výtečností, jak to vyznívá, když se některé papežské listy citují vytržené z kontextu papežské diplomacie. Svatopluk by byl použit výhradně jako páka, pomocí které se světská nebo duchovní hlava západního křesťanstva snaží oslabit pozici svých konkurentů. Otázka, zda nosil Svatopluk královskou korunu, by tak měla vyvolávat další: A čí by to byl vůbec král?

Do hry navíc vstupuje dynastický princip. Ten už vůbec nemusí být v souladu se státní suverenitou, jak ji dnes vnímáme. Nejedna dynastie přesáhla hranice země, z níž původně pocházela, a měla tendenci integrovat více zemí do jednoho celku, často na úkor jejich samostatnosti. Roli Zikmunda Lucemburského či Habsburků v tradičním výkladu českých dějin asi netřeba připomínat.

Mojmírovci měli jistě podobné plány. Příslušníci takových dynastií nebývají primárně integrováni do zemských struktur, ale spíše do elitního mezinárodního prostředí. To je ostatně nejzajímavější aspekt příběhu Pribiny. Člověku vyhnanému knížetem Moravanů nedělalo problém zkoušet se svou družinou štěstí na jiných dvorech střední Evropy. Opakovaně se mu sice stávalo, že se s místními rozhádal a musel odejít jinam (snad na to měl talent – až se jeden ptá, zda byl Mojmír první, kdo ho vyhnal), ale nakonec se pod bavorskou kuratelou stal knížetem na Blatensku (aby byl později zabit Moravany).¨Tito lidé – na rozdíl od kmenových a později zemských sněmů – byli přesaditelní jako skleníková květina.

To jim v jistých situacích mohlo zachránit život. Prameny dvacátých a třicátých let 10. století zachycují mezi bavorskou aristokracií také dobře situované urozence jménem Mojmír a Svatopluk. Jde jen o shodu jmen, nebo jsou to synové či vnukové slavného vladaře, uprchlí po kolapsu moravského pokusu o impérium?

Je nápadné, jak tvůrci televizního dokumentu kolaps pojímají. Jaksi na něj nezbude místo. Přejde se několika větami. Přitom by nás právě otázka, proč se mojmírovská moc zhroutila tak rychle a zřejmě i snadno, mohla vést k ještě důležitější otázce: Čím vůbec byla?

Nájezdy starých Maďarů, byť je kronikář Regino z Prümu považoval za „nad všechny obludy krutější“, k vysvětlení nestačí. Pleněním trpěla i jiná území. Významnější už může být fakt, že příchod „nejdivočejšího národa Uhrů“ byl velkou ranou pro mezinárodní obchod ve středním Podunají. Příjmy, které měli Mojmírovci právě z těchto zdrojů, byly zřejmě podstatnější než ty, které pocházely ze zdrojů vnitřních, tedy z udržitelného rozvoje vlastní moravské společnosti.

Pokud jde o klíčovou komoditu, která kupce přiváděla na trh Moravanů (tedy takovou, jež se zde dala pořídit ve velkém za dobrou cenu a potom za cenu ještě lepší prodat ve vyspělejší části světa), odborníci již delší dobu mluví o obchodu s lidmi, zejména s válečnými zajatci. A o ty nebyla nouze. Tedy dokud nezačali Moravané na válečných polích prohrávat…

Hrdě bývá českými i slovenskými autory citována zpráva Fuldských letopisů k roku 884, podle níž Svatoplukovo vojsko při vpádu do Panonie procházelo jedním místem „od východu až do západu slunce“. Méně často se dodává, že podle téhož zdroje tato brutální kampaň Panonii – obývanou z velké části Slovany – na několik let prakticky vylidnila.

O tom, jak velký podíl na staromoravském HDP obchod s lidmi měl, se dá jen spekulovat. Je ale nápadné, že v raffelstettenských celních předpisech z počátku 10. století se v souvislosti s kupci přicházejícími od Moravanů říká: „Ať platí zákonné clo jak z otroků, tak i z jiných věcí.“

Další otázkou je, jak byly bohaté příjmy na Moravě využity. I zde můžeme spíše jen hádat, ale opět máme určitá vodítka – například asi nejpopulárnější archeologické nálezy z této éry v podobě nádherných šperků. Ty totiž svědčí nejen o úrovni řemesel, ale i o sociální nerovnosti, zřejmě dramaticky vyrostlé během relativně krátké doby. Kolik zlata stihlo protéct dolů do zbytku společnosti, než na urozených hlavách, hrudích a zápěstích ztuhlo v okázalé výrazy nadřazenosti?

Co měla většina Moravanů ze Svatoplukových úspěchů? Snad bezpečí – pokud na ně zbylo místo uvnitř hradeb mohutných pevností. Ale možná ani to ne. Antropologické výzkumy koster nalezených na valech mikulčického hradiště naznačují, že v její poslední hodince bránily akropoli ženy a děti. Zhynuli knížecí profesionálové kdesi v poli? Nebo si, když se karta obracela, „dle zvyku Uhrů ostříhali hlavy“ (slovy stížného listu bavorských biskupů) a vydali se za lepším, vítězit pod novým praporcem, s novou identitou?

Oblíbeným motivem z populárních líčení tématu jsou mapy s popisky jako „územní rozsah Velkomoravské říše za vlády Svatopluka“. Pohleďte, co vše bylo kdysi naše! Moravské! Slovanské! Velká Morava byla tu, a basta.

Můžeme počátek naší státnosti hledat v takových mapách-snech. Či naopak v okamžiku, kdy jsme našli sílu z nich procitnout. Dějiny v tomto ohledu začínají každý den znovu.