Byl to sekáč. Vzpomínka Michala Šandy na Petra Krále

Vzít do ruky pilu jsem ho nikdy neviděl, ale pravděpodobně by se stejně plamenně rozhorlil, koho že to napadlo udělat na ní tolik nebezpečně ostrých zubů.

V posledních letech jsme se s básníkem Petrem Králem vídali pravidelně pátek co pátek na obědě v literární kavárně v Řetězové a posléze v Týnské, a to zase cibulačka byla moc vodová, oproti té, co se vaří ve Francii, a maso málo propečené, nebo naopak na troud usušené v troubě. Král při tom kolem sebe šermoval sklenkou vína jako kordem, zatímco ostatní spolustolovníci dlabali, až se jim dělaly boule za ušima.

Ve víceméně ustáleném zasedacím pořádku sedával po jeho pravici celoživotní souputník Stanislav Dvorský. Jejich nerozlučné přátelství, které přetrvalo i přes období emigrace, v mnohém připomínalo pouto, jaké spolu měli Voskovec s Werichem. Stejně jako v případě V+W odešli z tohoto světa jenom několik měsíců po sobě i D+K. Dvorský 21. února a Král v osmasedmdesáti letech 17. června.

Když jsem do Salonu napsal recenzi na Králem uspořádanou antologii Nejlepší české básně 2011 a opatřil ji všeříkajícím titulkem Hnojišťátka, poslal Král obratem do redakce rozhořčený dopis, v němž mě vyzval na souboj na život a na smrt, ovšem ne někde na paloučku za ranního kuropění a účasti dvou sekundantů, ale na stránkách novin, před zraky desetitisíců čtenářů. Následující den jsme se při pátečním obědě bodře přivítali, jako nejlepší přátelé, jimiž jsme ostatně byli. Petr Král náruživě miloval literaturu i život a na rozdíl od mnohých autorů dovedl jedno od druhého odlišit. Byl to sekáč.

Do svého pěšího románu Svědek stmívání mi napsal dedikaci Michalovi trochu světla míchaného větví. Jak jsem teď tu knihu vyndal z knihovny, abych se s ním niterně rozloučil četbou jeho textů, otevřu ji namátkou a – chyba!

Zatímco jeho kroky se ve tmě otíraly o svět podél neviditelné tečny, myslel si, že středobodem by mohla být parádní slavnost, která by rozčeřila obzor z tajného úkrytu sdíleného s nejbližšími přáteli. Vynořovala se málem už z příšeří večerní pouti, kde ještě po zavírací hodině dál zvolna sondovali zpustlou dráhu v autíčcích vysílajících k nebi poslední ozónová sršení.

Slovo tajného je přeškrtnuté černou fixou a přepsané Královou rukou na hloubi.

Svět je holt samá chyba, a že už tady nejsi, je přímo hrubka. Petře, ahoj.