Borges ani Kundera. Sloupek Štefana Švece

Vnímáme trendy jednoho, dvou, někdy i deseti roků: magický realismus, skandinávskou detektivku, postkoloniální román. Podívat se na současnost z výšky, z jaké hodnotíme renesanci nebo rokoko, není v našich silách. Padesát nebo sto let jsou úseky moc pestré na to, abychom v nich dokázali najít hlavní dráhy, objevit esenci jejich podivnosti.

A přece. Někdy nám k záblesku pochopení pomůže filosofie. Jean-François Lyotard popsal v roce 1979 současnost jako čas smrti velkých vyprávění. Zhroutily se staleté příběhy o spáse duší, o blahobytu chudých, o nadvládě lepší rasy – všechna ta úžasná vysvětlení smyslu dějin. Po hrůze dvou světových válek ztratily vlajky, za něž umíraly davy, barvu. Mýty, které dávaly důvody našim činům, padly.

Filosofie nám k záblesku pochopení někdy pomůže i tím, čeho si nevšimne. Lyotard vydal své texty o konci velkých vyprávění dva roky poté, co se v kinech objevily první Hvězdné války. Bůh ví, možná si jich při studiu důležitých filosofických knih ani nevšiml. Už víc než dvacet let však mohl znát Tolkienova Pána prstenů a Lewisovy Letopisy Narnie. Od šedesátých let běžel na Západě Star Trek.

Tolkien ani Lewis nikdy nedostali Nobelovu cenu za literaturu. Přesto právě oni vytvořili díla, která v paměti světa zůstanou, když už J.-M. G. Le Clézio (Nobelova cena 2008) nebo Louise Glücková (2020) budou zajímat jen zapálené literární historiky. A to není všechno. Čtyři roky poté, co Lyotard pohřbil velká vyprávění, začal Terry Pratchett vydávat knížky o Úžasné Zeměploše. Půvabně parodické útržky z dějin svérázného fantasy světa se staly nejprodávanějšími knihami v Británii, dokud je z trůnu nesesadil další vymyšlený vesmír postavený na velkém příběhu – Harry Potter.

Právě epické ságy, rozepsané v mnoha knihách, tvoří spolu s velkými filmovými sériemi to, co z naší kultury zůstane pro budoucnost. Na ně si potomci vzpomenou, až budou mluvit o naší době. Čtou je další a další vlny teenagerů, inspirují následovníky, parodie, odkazy, dělají dál křížem krážem zářezy do kulturní paměti lidstva. Shakespearem naší kulturní éry nebude Gabriel García Márquez, ale J. R. R. Tolkien. Nové a nové série od Zaklínače po Píseň ledu a ohně budují vlastní světy po jeho vzoru.

Lyotard popsal jen jednu stranu postmoderní situace. To, že velké příběhy o dobru a zlu zemřely, neznamená, že jsme je přestali potřebovat. A toužit po nich. Literatura, jako obvykle citlivější než filosofie, naši touhu plní. Staví další a další světy na takových příbězích založené. Světy, kam si chodíme odpočinout od chaosu skutečnosti a nacházet starý dobrý smysl. Bude se na nás vzpomínat jako na čas velkých vyprávění.