Batman jako kaňka inkoustu. Jan Lukavec nad knihou Temný rytíř

Jak se však postava temného superhrdiny vyvíjela? Kdy se z New Yorku z prvních Bat-Manových dobrodružství stalo Gotham City? Jak se Batmanova garáž transformovala v podzemní jeskyni přístupnou skrytým schodištěm přímo z jeho panství? Jak hrdinův úspěch souvisí s jeho bohatstvím? Jak je s tímto kultem propojen zrod „nerdovské kultury“? Jak s jejím vznikem souvisí zrušení povinné vojenské služby? Jak onen příběh dále rozvíjely autorky fan fiction, které si chtěly „otlapkat“ milované postavy? To vše líčí kniha Temný rytíř. Historie Batmana a zrod nerdů (přeložil David Koranda, Paseka 2021).

Jejím autorem je Glen Weldon, zkušený novinář, komiksový kritik a od šesti let zapálený fanoušek Batmana. Ostatně v knize se přiznává, jak vypadalo jeho dětství: zatímco spolužáci po konci vyučování pobíhali venku, on utíkal domů, klekl si před televizi a několik hodin až do večeře kroutil knoflíkem vedle obrazovky.

Ve své první knize z roku 2013 zpracoval kulturní historii Supermana, v této druhé (originál vyšel roku 2016) přišel na řadu Batman. V Temném rytíři také oba srovnává, přičemž toho prvního občas nejmenuje a raději v jakémsi nerdovském slangu mluví o Batmanově „starším a namakanějším kámošovi v rudých holínkách“. Proti sobě přitom staví nejen Supermana coby tvora světla a Batmana ukrývajícího se ve stínech velkoměsta a halícího se do barev noci, ale hlavně Supermana jako nadpozemskou bytost přicházející z vesmíru, „ideál, kterému se nikdy nevyrovnáme“, a Batmana coby smrtelníka, který je na rozdíl od Supermana celkem lehce zranitelný a od nás ostatních se neodlišuje nadlidskou fyzickou silou, nýbrž silou vůle.

Weldon ale především srovnává jednotlivé verze Batmana samotného: podrobně sleduje stále košatící interpretace příběhu o člověku, jemuž osud uštědřil zdrcující ránu, která z něj měla vytlouct duši, ale on jí to „z vlastní vůle nedovolil“. Prozaičtěji řečeno: mladému Bruci Wayneovi před očima zastřelí rodiče a on při světle svíce přísahá, že jejich smrt pomstí tak, že bude po zbytek života bojovat proti zločinu.

K této postavě se postupně přidávaly další: nejprve jeho mladší protějšek Robin, načež následovali například maskovaný pes či polonahý netopýrodlak. I další superhrdinové si kolem sebe nakonec utvořili vlastní „hrdinské dynastie“, ale Batman byl v tomhle ohledu první a jeho vztah s Robinem poskytl prototyp ústřední dynamiky mezi postavami, kterou postupně převzaly všechny ostatní superrodiny.

Nicméně tato Batmanova příbuzenství jsou podle autora prvním aspektem jeho osobnosti, který scenáristé, režiséři a producenti vyškrtávají, kdykoli chtějí Batmanův příběh zjednodušit a vrhnout hrdinu „zpátky do pozice temného, zachmuřeného samotáře“, kterým byl na úplném počátku.

Kniha sleduje též vývoj Batmanových protihráčů, ale i takovou zdánlivou drobnost, jako je měnící se podoba hrdinova pláště. Ten je totiž podle autora důležitým symbolem, který „jednou připomíná zetlelý pohřební rubáš, jindy kožená křídla démona, anebo evokuje prudké, skučící vichry větrného boha Aiola“.

Podle Weldonova výkladu každé desetiletí přidalo minimálně jednu batmanovskou psychologickou interpretaci: v sedmdesátkové dekádě to byla „patologická obsese“; během steroidových akčňáckých osmdesátek byl hrdina vylíčen jako násilný sociopat; v období „války proti teroru“ po roce 2001 vzniká Batman, který nikomu nevěří a propadá paranoii.

Autor zmiňuje i nedávné syntetické verze, které se pokoušely zahrnout všechny předchozí, například Batmana, který v sobě měl spojovat role cynika, učence, odvážlivce, obchodníka, superhrdiny, vtipálka i aristokrata.

V četných crossoverech a paralelních komiksových liniích Weldonovy knihy se čtenář může občas ztrácet, nicméně i pro ty tápající a nedostatečně zasvěcené autor nabízí jakési základní schéma, které knihu rámuje. Batman totiž každých zhruba třicet let opíše pomyslný kruh: „Přejde z temnoty do světla a pak zase zpět.“

Během své sedmdesátileté historie čelil „netopýří muž“ už dvakrát pokusu udělat z lehkovážných superhrdinských komiksů na první pohled vážné dramatické dílo, jež ale mnozí vnímali spíše jako parodii. V důsledku čehož se „už dvakrát proti této změně ohradila malá podskupina nejzavilejších fanoušků a dožadovala se návratu Batmana k jeho drsnějším kořenům. Nejtvrdší jádro příznivců přijímá pouze tu nejtemnější, nejponuřejší, machistickou verzi postavy a jakoukoliv alternativu shazuje coby podezřelou, neautentickou“ či ponižující.

Autor obsáhle dokumentuje i to, jak tito skalní fanoušci reagovali na filmy, které se podle nich příliš odchylovaly od kanonické verze. Hloubku jejich smutku naznačuje a současně i karikuje tím, že jednotlivé fáze jejich emoční reakce přirovnává ke slavným pěti fázím vyrovnání se s umíráním podle psycholožky Elisabeth Kübler-Rossové. Od popírání přes hněv, smlouvání a depresi („Upřímně mě to zklamalo. Co je ale mnohem podstatnější, nebyl jsem v tom sám“) až ke smíření („Snažit se o stejného Batmana jako v komiksu by nefungovalo. To si jako fanoušci můžeme leda tak namlouvat. Ale Batman zase jednoho dne bude náš“). U verzí, které splňují nerdovská očekávání, naopak nechybí extatická vyznání jako „Lepší než druhý příchod Krista“.

Autor nicméně podotýká, že zvláště v případě trilogie Christophera Nolana (2005–2012) studio Warner Bros. filmaře pečlivě instruovalo, „jak se klanět u oltáře nerdovské fanouškovské základny“. Každé prohlášení, které prošlo warnerovským oddělením pro kontakt s veřejností, se muselo vybrousit k dokonalosti, aby se Nolan fanouškům něčím neznelíbil. A povedlo se: „Svatý řád batmanovských fanoušků v roce 2012 Nolana přijal za svého uctivého ministranta.“ Odvděčovali se mu i tím, že pokud si některý filmový kritik dovolil psát o jeho batmanovských filmech negativně, začal dostávat vyhrůžky smrtí a fyzickým násilím.

Weldon se sám hlásí k nerdovské kultuře, ale v knize si od ní dokáže uchovávat odstup, nebo ji přímo kritizuje, skoro jako by líčil soudobou politickou polarizaci. Vždyť nerdovská vášeň chce podle něj „zlikvidovat umírněnost, nuanci, mnohoznačnost a dotlačit lidskou zkušenost k nějakému binárnímu extrému: To moje je nejlepší. To tvoje je nejhorší“.

A naopak nachází pochvalná slova pro lidi jako psychiatr Fredric Wertham (1895–1981), který proti komiksům bojoval se zdůvodněním, že rozkládají mysl a morálku americké mládeže. V komiksových kruzích je obecně odsuzován jako člověk, který svými nepodloženými obviněními málem zničil celý komiksový průmysl, ovšem Weldon podotýká, že například v oblasti kritiky sexistického nakládání s ženskými postavami nebo rasistických stereotypů „ten chlápek nebyl úplně mimo“.

Weldon píše anglosasky uvolněným esejistickým stylem, který je ozvláštňován vyjadřováním inspirovaným nerdovskou komunitou, což na čtenáře, který není jejím členem, může působit nezvykle. Množství podrobností, jimiž autor knihu vyfutroval, je z této perspektivy někdy až nadbytečné. Avšak i čtenářům mimo fanouškovskou základnu může kniha posloužit: minimálně jako dosti bláznivý, ale poučný výlet do nerdovského světa i s jeho nevábnými aspekty.

Poselství je tu ovšem univerzálnější. Příběh Batmana podle Weldona vypráví o naději ve spravedlnost. Jako každá postava s potenciálem víceznačnosti však i Batman funguje coby kaňka inkoustu: každý v něm vidí, co sám chce.

Autor je literární publicista.