Článek
Zpochybňovat právo žen na účast ve volbách si dnes dovolí jen ti největší šílenci. Právo volit prostě patří k základní výbavě demokratické společnosti. Ale i když vedle něj existuje – dokonce ještě o pár let déle – také právo být volena, nepoměr mezi ženami a muži panující v oblasti českého veřejného života bohužel stále přetrvává.
Prý si za to můžeme samy: málo se snažíme a málo se nám chce. Slýchávám to prakticky denně. Snaha o narovnání nespravedlivého stavu například prostřednictvím kvót je navíc řadou lidí prezentována jako nějaká nová totalita. Jestli to o něčem svědčí, tak především o tunelovém vidění těch, kteří věří, že žijeme ve světě, kde máme všichni stejné šance uspět, ve světě, který není nerovný a kde neprivilegovaní nejsou ostrakizováni.
Výročí ženského hlasu může být naopak připomínkou, jak nerovnoměrné šance u nás muži a ženy mají. Platí to na obě strany: muži mohou jen zřídkakdy pečovat o děti či staré rodiče, a to i když chtějí. Vydělávají prostě víc a bez jejich platu se rodina neobejde. Ženy se zase důsledkem přetrvávající diskriminace stávají mimo jiné ekonomicky ohroženějšími, a nerovnost tak s sebou nese vedle frustrace, pocitů nedostatečného ohodnocení a přijetí i jasně materiální důsledky: chudoba u nás ženy ohrožuje významně více než muže.
Hlavní konflikt se tu odehrává právě mezi péčí a prací. Pečující osoby – v naprosté většině ženy – jsou ve stávajícím nastavení znevýhodněné. Na druhou stranu pracovat celý život bez možnosti zastavení a nahlédnutí do jiných aspektů života, jak to dnes mají muži, taky není zrovna výhra. Bariéry musíme odstraňovat na obou stranách.
Je proto třeba promýšlet jinou společnost, takovou, která péči vrátí její hodnotu a zároveň přemění naše výkonnostní nastavení na solidární. Jen díky péči totiž můžeme vidět, že i ve slabosti je síla. A budeme-li usilovat o to, aby práce bylo v našich životech míň, a ne víc, světy práce a péče se snadněji protnou.
Apolena Rychlíková (1989) loni za své salonní sloupky získala Novinářskou cenu.
Abychom to lépe viděli a pochopili, potřebujeme kolem sebe více vzorů: jak těch ženských, které svou každodenní činností ukazují, že česká společnost není pro ženy tak úplně svobodná, tak mužských, které se vzepřou stávajícímu systému a zkusí vyjít spravedlnosti naproti.
Ženské volební právo tu sice máme sto let, faktická rovnost však zůstává pouze na papíře. Bylo by dobré to konečně začít měnit: společně, a hlavně zespoda. Ty nejohroženější jsou totiž právě tam.
