A tak se děje život… Rozhovor se spisovatelkou Terezou Semotamovou

Je to vědomá stylizace přirozeného stylu vyprávění. Jsem sběratelkou vět. Mám spousty souborů, kam si kopíruju věty z různých kvalitních i pokleslých textů. Bývají to taky slogany, které se říkají u nás v rodině nebo je formou povzdechu recyklují mí kamarádi.

Já taky ne, ale některé mi zůstávají v hlavě jako v nějaké databázi a jsou pak v příhodné chvíli využity, protože dotvářejí danou situaci. Byl bys asi překvapen, kolik takových vykrádaček v mé knize je.

Něco jsem si teda dovolila napsat i sama. S tím vším jsem se dost potýkala při překladu románu do němčiny, kdy byla moje překladatelka nucena leckteré věty dle překladatelského pravidla hledat v již přeložených německých originálech – například ve Flaubertovi či v Kafkovi. Listovaly jsme třeba celý den Citovou výchovou a hledaly jednu větu.

Mám ráda především jeho dopisy – ty se ženami a taky Dopis otci. Na Kafkovi mě fascinuje, že vůbec nezapadá do současného konceptu úspěchu: nedokončená díla, která za jeho života nikdo moc neznal a která chtěl spálit, ženský, kterých se bál, ale toužil po nich, zasnoubení, kterému nedokázal dostát. Byly časy, kdy jsem si o něm pořád něco četla, protože jsem myslela, že je to klíč k mužům.

Muž je muž, v tomto století už může být i přiznaně citlivý. Žena je žena, v tomto století už může být i něco jiného než jenom citlivá. A pokud chtějí zůstat ženy ženami, nezbude jim, než se přestat vymezovat a vzít chlapy nějak chytře do hry čili nepoužívat jejich zbraně. Poslední dobou se ženy dost utrhly ze řetězu, ale vzhledem k tomu, že byly minulá staletí umlčovány, není divu. Ženská síla je podle mě v intuici, přesahu, hravosti, spontaneitě, oduševnělosti, něze.

Jo, ale znám chlapy, kteří by bez své ženy, emocionální roztleskávačky, vůbec nepomysleli na to, že svět může být i fajn, ne jenom bojiště.

Ano, děj je celý odvyprávěn už v anotaci. Ale o ten zase tolik nejde. Skříň je metaforou provizoria, prozatímního řešení, ke kterému myslím každý občas sáhneme. Hrdinka by se mohla k někomu nasáčkovat, jenže lidi jí lezou na nervy. A hledej byt, když máš nervy v kýblu, to naopak musíš působit seriózně a solventně. A to ona nedovede. Já to zažila sama, vždycky jsem přišla na prohlídku bytu a zhroutila se tam z nějakého detailu, třeba z barvy koberce. Samozřejmě nešlo o koberec, ale o neschopnost jednat, naplnit ten prostor svým bydlením. Takže je to kniha o provizoriu. Ona ví, že to bydlení ve skříni ve vnitrobloku je dočasné, ale skýtá jí jakous takous svobodu. Zkus si vlézt do skříně a spát v ní.

Literatura ti byt nesežene, ale může ti nabídnout pocit, že v tom pinožení nejsi sám. Mně třeba četba určitých knih pozměnila myšlení – nemusí se to dít jenom přes katarzní příběh nebo podmanivý jazyk, ale i přes to, že přechodně nasákneš způsobem, jak někdo přemýšlí. I na svých studentech na JAMU vidím, co s nimi knihy dělají. Výrazně se třeba vymezili vůči poslednímu románu Josefa Pánka. V jejich textech je ale poznat, že je jeho styl významně poznamenal. A já se v duchu tetelím: to je přece smysl literatury – že s námi něco dělá!

Pro mě je proces čtení velmi intimní zážitek srovnatelný třeba s chozením po lese nebo meditací. Hluboké zážitky člověka mění, dávají mu sílu dělat rozhodnutí, vnímat svět a používat jazyk trochu jinak.

Témata se choulí buď do minulosti, či do sebe, ale já myslím, že v tom je i naše síla, v tom choulení a užírání se. V tom jsme prostě dobří. I česká politika si ta evropská témata teprve pomalu osvojuje, jako by pořád nebyla tak úplně její.

To si to hodně zjednodušuješ. EU je velkorysý projekt, o jehož významu nemá smysl diskutovat. Má pouze smysl konstruktivně diskutovat o tom, jak tenhle klub zlepšit. Ale to my Češi neumíme, jen hudrujeme. Je třeba si vždycky dát pozor, zda se bavíme o hodnotách, nebo o ekonomice. Jakmile převládne ekonomika a obava o to, že nám vezmou pomazánkové máslo, tak ouha.

Představa běžného Čecha o EU vychází ze zážitku ohledně norem, z toho, co svým postojem způsobil Klaus, a z odvěkého českého syndromu oběti.

Když přijedeš do Bruselu, tak musí spadnout huba i Okamurovi.

V Česku panuje narativ, že Unie je buzerace a otrava. V Bruselu jsem měla pocit, že EU jsou hlavně hodnoty: evropanství, inkluze, podpora diverzity. Myslím, že na příkladu brexitu je vidět, že pro Evropu není jiná cesta než se spojovat. Každému, kdo EU kritizuje, doporučuju jet nejdřív do Bruselu, komunikovat s lidmi a do kufru přibalit román Hlavní město Roberta Menasseho. Ten je o Evropské unii, jde na to od lesa a právě vychází česky.

Běžný čtenář čte hlavně detektivky, knihy o Hitlerovi, ezo, Radku Třeštíkovou nebo Patrika Hartla. Náročnější beletrie byla v posledních letech vytlačena na okraj. Je to nejen pluralizací koníčků vůbec, ale také zánikem kulturních rubrik, v nichž by se o české literatuře systematicky diskutovalo, knihkupectvími, které ji soustředěně nenabízejí a nepropagují, ale i jistým elitářským fouňovstvím autorů samotných.

Elitáři jsou rádi, že už nemusejí být svědomím národa, ručit za své názory v díle ani v činech. Sdružovat se moc nechtějí. Bojovat za vězněné umlčované ideově ano, ale činy váznou. Většina knih jsou spíš taková stylistická cvičení, kterými si lidi řeší nedělní neurózy. I když i z nedělní neurózy lze vytesat literární drahokam.

To jsou ti, co hledají mezi řádky, napůl voyeuristicky, napůl psychoterapeuticky, a jsou s to rozpoznat špetku něčeho zemitě lidskýho. V zásadě si ale myslím, že pozice, kterou literatura dneska má, je smutná, ten umělý piedestal jí nesedí. Já bych radši rozdávala sešity s básněmi v metru nebo čmárala shluky slov křídou na chodník. Protože každý z nás používá jazyk a každý z nás je de facto literátem.

Nemyslím, že tvorba je vždy vědomý proces. Všichni jsme autory spousty skvělých vět. Stačí, když v tramvaji slyšíš, jak někdo někomu do telefonu řekne: Tohle jaro je fakt hodně mělký – a už to s tebou něco dělá, něco si představuješ. Slova v každém z nás vytvářejí obrazy, povzbuzují imaginaci. Ta dotváří náladu dne. A tak se děje život.

Velmi netrpělivý, takže si třeba mnohdy nejdřív přečtu konec a až potom to teprve dohrkám, většinou stejně nějak pozpátku či zpřeházeně. Věřím, že by mě autor za tento způsob čtení nejspíš zabil, když on se tolik moří s nějakou rafinovanou strukturou…

Psaní je pro mě možnost hodit na papír něco, co mi hlodá v hlavě. Je to pro mě i něco zázračného v tom smyslu, že vzniká cosi z vlastních zdrojů. Pro mě jako člověka z vesnice je vždycky super, když něco vymlátíš z vlastní zahrádky. Akorát mi to připadá jako až tak posvátná činnost, že to skoro nedělám.

Musím na sebe pokaždé sehrávat různá divadýlka, abych si nevšimla, že se to děje – pořád dokola vařit čaj, chodit po bytě, tu a tam něco uklidit a tak. Nebo si musím dát nějakou krutou deadlajnu. Píšu z velké míry o sobě, takže nejdřív musím něco prožít, nebát se to celé odkrýt a přesvědčit se, že tohle rýpání se v sobě má smysl. A vůbec, že všechno tady má smysl.

Pokouším se.

Tereza Semotamová

Tereza Semotamová Ve skříni

Argo