Článek
V pražské debatě zaznělo, že máme proti současném populismu bojovat hlavně vzděláváním. Jako by to byla jen vyrážka na těle liberální demokracie. Ale co když je ve skutečnosti populismus příznakem něčeho zásadnějšího, měnícího se paradigmatu, konce reprezentativní demokracie, jak ji známe?
Osobně slovo populismus vůbec nepoužívám, je to zdaleka nejvyprázdněnější termín současnosti, vynález politologů, kteří nepochopili, že politika není věda, slovo, jež se i vinou novinářů šíří společností bez jakékoli kritické reflexe. Podobným případem je termín fake news. Oba nám jen komplikují určit správnou diagnózu naší nemoci, a tedy i lék.
Od počátku 20. století se západní politika barví do čtyř barev, kterými jsou socialismus, liberalismus, konzervatismus a fašismus. Do nich a jejich odstínů se vejde vše. A vejde se tam i dnešek, protože to, s čím jsme konfrontováni, není nic jiného než návrat fašismu, jeho antidemokratického ducha. Jen si to dosud odmítáme připustit. Přitom je zřejmé, že vzpoura mas, jíž jsme svědky, není vedena nějakými duchovními či morálními hodnotami, ale jak je pro fašismus typické, pouze strachem, naštváním a slepým následováním demagogů, kteří se pomocí politiky lží snaží tohoto antidemokratického ducha co nejvíce vytěžit ve svůj prospěch.
Máte pravdu v tom, že tento návrat fašismu je zároveň příznakem něčeho většího, něčeho, co já vidím jako hlubokou krizi celé naší civilizace. Tato krize ale asi musela přijít.
Skutečná demokracie, tedy pluralistické společenství svobodných lidí, v němž každý může žít důstojně, je jakýsi ideál. A jako každý ideál s sebou nese různé podmínky a požadavky a je potřeba pro jeho uskutečnění neustále něco podnikat. Demokratická společnost se především neobejde bez osvobozujících morálních a duchovních hodnot a kultury, jež nám umožňuje pokoušet se žít smysluplné životy a pochopit svět i sebe samotné. Vychází to z tradice evropského humanismu, která nás učí žít v pravdě, citu pro spravedlnost, krásu, umění soucitu. Neboli jak to shrnul váš velký filosof Jan Patočka v narážce na Platóna, jde především o péči o lidskou duši. To je to, co je klíčem ke skutečné demokracii.
Problém je, že tuto péči o duši jsme už před časem nahradili materialistickou, kýčovou, utilitární a prázdnou kulturou a také slepou vírou ve vědu a technologie. Nebudeme se proto mít čím bránit, až přijde další ekonomická krize a naplno probudí všechny naše temné instinkty.
To, jak se snažíme nevidět, že se potýkáme s návratem fašismu, způsobuje, že současní politici nemají sebemenší motivaci s tím něco dělat. Naopak každou možnou změnu vnímají jako riziko, že ztratí moc. Jejich cílem je udržet status quo, a proto jen následují náladu svých voličů, místo aby se je pokusili vyvést ze tmy zpátky na světlo.
Protest žlutých vest v Paříži, leden 2019
A ještě méně odvahy vidím u vědců, akademiků nebo v médiích. Žijeme v nové éře úzkosti – a úzkost paralyzuje kritické myšlení. Stali jsme se konformními a rádi slepě věříme jakýmkoliv „dobrým zprávám“. Proto tak vzhlížíme k nové svaté trojici: penězům, vědě a technologiím. Myslíme si, že za nás vyřeší všechny problémy, včetně smrtelnosti. Je to jako nové náboženství, které má i své proroky: Gatese, Pinkera nebo Harariho. Mimochodem všichni tři přiznávají, že se vždy vyhýbali četbě románů. Přitom kdyby četli Dostojevského, Pasternaka, Thomase Manna, Camuse nebo Shakespeara, chápali by, že lidé nežijí pouze penězi, vědou a technologiemi a že oni sami jen hlásají víru v dalšího boha, který časem selže. Pravdu, spravedlnost, dobrotu, svobodu, solidaritu, lásku ani přátelství nejde stáhnout z internetu.
Antropolog David Graeber napsal text o žlutých vestách a nepokojích ve Francii nazvaný Žluté vesty ukazují, jak se nám země otřásá pod nohama, kde píše, že tato „nová hnutí nepotřebují intelektuální předvoj, který by jim poskytoval ideologii, protože ji už mají: odmítání intelektuálního předvoje, a naopak přijetí různosti a horizontální demokracie jako takové“. Také říká, že by intelektuálové směrem k těm hnutím měli víc naslouchat a méně mluvit. Co si o tom myslíte?
V tomto je pro mě Graeber jen dalším falešným prorokem. Samozřejmě, stará liberální demokracie se vyčerpala a tím hlavním důvodem, proč se tak stalo, je, že se nechala zkorumpovat penězi. Z liberalismu se stal neoliberalismus a jeho nesvatá víra v tržní hodnoty, pevně se opírající o společenské nerovnosti, nás dostala až do nynější krize. Nejsem si jistý, jestli je za žlutými vestami nějaká ideologie. Nejsem si ani jistý, zda je lze nazývat hnutím. Vidím sociální nerovnost, sociální nespravedlnost, ale také strach z budoucího světa, vztek, xenofobii a násilí. A nevím, v čem by víc naslouchání pomohlo. My přece víme, proč ti lidé protestují. Ta klíčová otázka určená intelektuálům zní, co s tím. Jak vytvořit společnost, v níž nebudou pravda a spravedlnost něčím cizím, skutečnou pluralistickou demokracii, kde lidé budou svobodnými občany, a ne pouze konzumenty a naštvanými demonstranty, kde budou všichni občané cítit odpovědnost za společné dobro.
Jenže tyto otázky si už vůbec neklademe! Tradice evropského humanismu, jejímž jedním z posledních politických představitelů byl Václav Havel, se přerušila. A já se ve svých knížkách – Nobility of Spirit. A Forgotten Ideal a To Fight Against This Age. On Fascism and Humanism – snažím tento humanismus vrátit do hry, protože je to podle mě jediný způsob, jak udržet náš civilizační ideál při životě.
Nejsou ale hodnoty, o nichž mluvíte, v podmínkách pozdního kapitalismu de facto odsouzené k nedůležitosti?
Hegel a Marx se mýlili, neexistují žádné zákonitosti dějin, žádná zákonitá progrese, ale ani degrese. Jsme svobodné bytosti založené na morální podstatě. Je skoro k smíchu, jak se spousta dnešních vědců vzývajících technologie ve svém fatalismu a determinismu podobá ortodoxním náboženským věřícím. Evropský humanismus naopak vychází z naší svobody a odpovědnosti za vlastní osud.
Velký renesanční humanista Giovanni Pico della Mirandola to pronikavě vyjádřil ve svém textu O důstojnosti člověka, když Boha nechal mluvit k Adamovi: „Nepřidělil jsem ti žádné určité místo, ani v nebi, ani na zemi, neurčil jsem, zda máš být smrtelný, či nesmrtelný. Budeš určovat svou přirozenost podle vlastní svobodné vůle. Můžeš utvářet sebe sama do takové podoby, jaké dáš přednost. Můžeš poklesnout na úroveň nižší, zvířecí; ale můžeš být také dle vlastního rozhodnutí znovu povznesen k vyššímu, božskému.“
Rob Riemen
Je na nás, jako jednotlivcích i společnosti, abychom si uvědomili, že pokud chceme, aby byly naše životy znovu důstojné a kvalitní, musíme ony duchovní hodnoty umístit zpět do středu našich společností.
Nenaslouchají lidé oněm „falešným prorokům“ hlavně proto, že tradiční politici na rozdíl od nich ani nepůsobí, že by měli nějaká řešení pro dnešek, natož vize do budoucna?
Demagogové a falešní proroci zde byli a budou vždy. Je součástí naší přirozenosti, že se jimi necháme snadno svést a že se lehce vzdáváme vlastního politického rozumu ve víře, že za nás někdo jiný ponese tíži odpovědnosti. Na druhou stranu je pravda, že by vedle demagogů měli existovat i lídři, kteří mají pozitivní vize a argumenty a uvědomují si svou roli strážců společného dobra. A takových je dnes povážlivě málo. Nejen v politice, ale i v byznysu a intelektuálním a uměleckém světě. Všude vládne konformismus. Demagogům tak dobrovolně ustupujeme v jejich snaze vytěžit naštvanost mezi lidmi.
Když mluvíte o evropském humanismu a skutečné demokracii: Dokázali jsme se tomuto ideálu někdy v minulosti přiblížit? A lze se divit lidem, již důvěru v tento ideál pod tlakem dopadů globálního kapitalismu ztrácejí?
Všechno, co má nějakou hodnotu, vyžaduje naši nekonečnou snahu. Demokracie je ideálem, za který bojovaly generace našich předků v řadě válek, mnoho z nich to stálo život. Není to utopický sen, ale také to není něco, co může existovat jen tak, bez problémů, výzev, hrozeb.
Nelze mít demokracii bez ekonomické svobody a potřeba vlastnit majetek je lidskou přirozeností. Ale pokud vede ekonomická svoboda k tomu, že tržní hodnoty přebíjejí všechny hodnoty duchovní, a pokud touha po osobním majetku přeroste v chamtivost, chtíč a závist, pak to může vést až k nějaké formě sebezničení. Pokud se „vítězové“ stanou otroky vlastních instinktů a „poražení“ trpí společenskou nerovností, sociální nespravedlností a vlastní naštvaností, může to vyústit až v současný návrat fašismu.
Jenže cesta k tomu, abychom se vrátili ke společnosti rovných šancí pro všechny a solidarity se všemi zranitelnými, nevede přes tento fašismus, ale jen přes znovuzrození opravdové demokracie.
