Jan Bělíček: Plačky nad buranstvím. Bílá chudina v současné kultuře

Coby komentátor začal spolupracovat se CNN, s Fox News i několika celostátními deníky a dnes působí jako nekorunovaný král odborníků na „bílé burany“, kteří stojí za úspěchem současného prezidenta. Jeho vzpomínková kniha se totiž věnuje hlavně horalům z Appalačských hor a jejich hodnotám, jež se v populární zkratce staly instantním vysvětlením ultrakonzervativního obratu americké společnosti.

Appalačské pohoří se táhne přes Ohio, Západní Virginii, Virginii, Kentucky a na jihu zasahuje až do tradičních otrokářských jižanských států Georgie a Alabamy. Vancova autobiografie nás seznamuje s tím, jaké to je vyrůstat v prostředí, jehož hodnoty definuje drsná nátura appalačských horalů, druhá polovina knihy pak líčí autorovu cestu pryč z upadajícího průmyslového regionu až na práva na Yaleovu univerzitu, ale i kulturní a sociální rozdíly, na něž chlapec z extrémně chudých poměrů naráží, jakmile se ocitne mezi elitními americkými právníky a byznysmeny. Nechápe třeba, proč je před ním na pracovní večeři šest různých příborů a svých spolustolovníků se ptá, jestli je francouzská majonéza jen víc fancy označení pro dip.

Hillbilly Elegy celkem přesvědčivě popisuje bídu a toxické životní prostředí amerického Středozápadu – a zároveň nabízí heroický příběh ambiciózního muže, který se přes nepřízeň osudu vyšplhal až mezi naprostou elitu společnosti, tedy klasický příklad amerického snu. Demonstruje rovněž, jak je obtížné zbavit se třídního původu a jak se některá prostředí řídí sadou nevyřčených pravidel a zvyklostí, které ale může coby pravidla vnímat jen člověk, jenž v podobném prostředí nevyrůstal, a nejsou tedy součástí jeho návyků.

Ostatně něco podobného má určitě na mysli i italská autorka bestselleru Geniální přítelkyně Elena Ferrante, když v jednom rozhovoru říká: „Velmi brzy jsem si uvědomila, že třídní původ není možné vymazat – lhostejno, jestli na socioekonomickém žebříčku šplháte nahoru či sestupujete dolů. I tehdy, jakmile se naše podmínky zlepší, je původ jako zabarvení, které se při silném prožitku vždy nevyhnutelně nahrne do našich tváří. Věřím, že neexistuje příběh, který by mohl toto zabarvení ignorovat.“

Horalové, o nichž Vance píše, jsou většinou potomci irských a skotských přistěhovalců z 18. a 19. století. Relativní izolace těchto komunit od zbytku americké společnosti stojí za celou řadou mýtů, které se kolem nich vytvořily. Mají reputaci zdivočelých, nevzdělaných a násilnických barbarů. Nutno dodat, že Vance v knize tyto předsudky spíš posiluje. Situaci by rád řešil silnou disciplinací tamních komunit, která by se podle něj měla opírat o křesťanskou morálku. Ekonomické a sociální aspekty autor odsouvá do pozadí, což je pro jeho konzervativní kritiku příznačné.

Zároveň se ale díky Vancově knize dostaneme do regionu, v němž ubývá pracovních příležitostí, chátrá místní společenská i kulturní infrastruktura, kde je násilí na denním pořádku a šokující počet lidí se propadá do tzv. opiátové krize a je závislý na lécích typu OxyContin a Xanax.

Abychom si rozsah této závislostní kalamity dokázali představit, postačí jedna banální statistika. V padesátitisícovém městečku Middletown ve státě Ohio, kde Vance vyrůstal, musely v roce 2017 autority řešit v průměru 38 hlášení o předávkování opiáty týdně!

Podstatné je, že se popisované státy často kryjí s voličskými baštami amerických ultrakonzervativců a také Donalda Trumpa. Velká část lidí z nehostinných Appalačských hor migrovala do větších a průmyslovějších měst v Ohiu, Pensylvánii, Illinois, Michiganu a Indianě, tedy států tzv. rezavého pásu, a spolu s nimi se do těchto míst dostávala i jejich kultura. Jedná se o americké státy tradičně spojované s těžkým průmyslem, který je tam ale dnes většinou v úpadku, a to vinou globalizace a přesunu výroby do zemí třetího světa.

Volba Donalda Trumpa byla pro tyto lidi z velké části zdviženým prostředníčkem vůči elitám, které se o jejich existenci doposud nijak nezajímaly. Až právě Trumpův úspěch donutil liberální média a politiky začít o těchto lidech přemýšlet a vůbec přehodnotit své představy o americké společnosti.

J. D. Vance jde ve své kritice vztahu většiny k bílé chudině tak daleko, že považuje hillbillies za jedinou společenskou skupinu, o níž lze i v politicky korektní americké společnosti beztrestně hovořit jako o bílém odpadu (white trash), což Vance považuje za rasismus.

Je to samozřejmě přehnané. Strukturální rasismus americké společnosti a institucí, který se po staletí zaměřoval na potlačování práv Afroameričanů, je s tím, jak se dnes majorita chová k bílé chudině, neporovnatelný. Na druhou stranu ale nelze tento argument jen tak smést ze stolu. Podobná prohlášení dnes slýcháváme čím dál častěji. Slova o utlačované bílé chudině známe z debat kolem brexitu, z prohlášení příznivců Marine Le Penové, a dokonce i z novoročních projevů českých politiků. Podívejme se na tento problém z perspektivy, o níž se příliš nemluví.

Navedl mě na ni britský dokument Brexitannia, který se u nás loni promítal na festivalu Jeden svět. Film Timothyho George Kellyho je koláží výpovědí lidí z různých koutů Velké Británie, kteří volili buď vystoupení, nebo naopak setrvání své země v Evropské unii. V dokumentu se objeví několik argumentů, které nabourávají naši představu o nevzdělaných britských voličích z malých měst zmanipulovaných pravicovými populisty. V hlavě mi ale utkvěla hlavně překvapivá výpověď asi třicetiletého muže. Rostoucí podpora pravicového populismu, který se neštítí rasismu ani sexismu a který chce důrazem na nacionalismus bojovat proti globalizaci, podle něj souvisí s tím, že si bílí voliči z dělnické třídy (a s nimi i část těch ze střední třídy) osvojili strategie politiky identity. Až když své zájmy zarámovala kulturně, začala být tato sociální skupina ve veřejné debatě viditelná.

Pro příklady toho, že je tato strategie úspěšná, nemusíme chodit daleko. Zatímco se v souvislosti s předáváním Oscarů již nějakou dobu řeší zastoupení afroamerických umělců a bojuje se proti sexismu a sexuálnímu násilí, loni najednou překvapil vysoký počet nominovaných snímků, které se zaměřovaly na bílou chudinu a pracující třídu.

Film Tři billboardy kousek za Ebbingem sleduje svérázný výkon spravedlnosti ze strany umanuté matky samoživitelky, jejíž dceru někdo znásilnil a zavraždil. Snímek The Florida Project zase mladou matku, která se svou dcerou přežívá v levném motelu poblíž nablýskaného Disneylandu na Floridě a na nájem si vydělává krádežemi i nabízením vlastního těla. Životopisný sportovní snímek Já, Tonya o krasobruslařce Tonye Hardingové se pro změnu zaměřuje na její dospívání v chudé rodině v Portlandu ve státě Oregon. Při jeho sledování nám pak mohou před očima vyvstat scény domácího týrání z knihy Hillbilly Elegy. Stejně jako J. D. Vance totiž filmová Tonya zažívá každodenní koloběh násilí (ze strany autoritářské matky), které se nesmazatelně zarývá do jejího chování, což vyvrcholí slavným útokem na kolegyni z americké reprezentace před lillehammerskou olympiádou. Smyslu pro spravedlnost, hrdosti a touze po odvetě (tedy hodnotám, které si s appalačskými horaly spojuje Vance) se věnuje také snímek Stevena Soderbergha Loganovi parťáci, který se dokonce odehrává přímo v „appalačské“ Západní Virginii.

Všechny tyto příklady dokládají, že politika identit aplikovaná na bílou chudinu je úspěšná nejen politicky, jak demonstrují vítězství Trumpa, brexit a další úspěchy pravicových konzervativců různě po světě, ale proniká i na kulturní pole. Je pozoruhodné, jak rychle současná hollywoodská produkce na tyto politické požadavky zareagovala. Až na výjimečné snímky The Florida Project a o rok starší Mackenzieho Za každou cenu se však těmto filmům nakonec nedaří o americké bílé chudině říct nic podstatného.

Unikátním příkladem nové tendence umění o bílé chudině na evropském kontinentu je tvorba mladého francouzského spisovatele Édouarda Louise, především pak jeho literární debut Skoncovat s Eddym B. (česky Paseka 2018).

Louis se v něm vrací do doby svého dospívání v malém upadajícím průmyslovém městečku Hallencourt v severní Francii, aby jako spisovatel a student sociologie z relativního nadhledu popsal mechanismy, jimiž se v životě nejchudších bílých Francouzů reprodukují násilí, rasismus, homofobie a nenávist ke všemu, co vybočuje. Sám jako homosexuál vzpomíná na šikanu, ale i na zcela všední reakce okolí, které mu dávalo najevo jeho odlišnost.

Louisova kniha však nekončí u naturalistického vykreslení úpadku francouzské periferie. Autor se pokouší překročit moralizující a konzervativní uchopení této problematiky, jak ho reprezentuje J. D. Vance. Vypůjčil si pro to termín sociologa Pierra Bourdieua princip zachování násilí, odkazující na fyzikální zákon o zachování energie. Bourdieu tvrdí, že jakmile je nějaká sociální skupina vystavována ekonomickému, sociálnímu či kulturnímu útlaku, přenáší toto násilí dál v jiné podobě. Pracujícím je podle Louise systematicky odpíráno vzdělání, kultura i peníze a jediné, co jim společnost ponechává, jsou jejich těla. Tělo jako jediný prostředek hrdosti poté vytváří jejich identitu, což ústí v pěstování kultu tělesnosti, maskulinity, síly, jenž plodí atmosféru nesnášenlivosti vůči všem, kdo normy tělesnosti narušují.

Vance jako bytostný konzervativec a republikán odmítá zoufalou situaci států amerického rezavého pásu vysvětlovat ekonomicky. Hlavního viníka nachází v horalské kultuře, která podle něj předurčuje místní k opakování stále stejných chyb. Jediným logickým řešením je pak tuto výchovu přežít, zpřetrhat vazby, svému osudu uniknout, a stát se tak lepším člověkem, čemuž má napomoci i křesťanská víra. Teprve až se takový člověk vymaní z dědičných chyb a hříchů, může se na americkou periferii vrátit a pokusit se své komunitě pomoci.

Louis tuto perspektivu převrací a snaží se francouzskou periferii aktivně vtahovat do politického života tím, že z nenávistného a často brutálního chování tamních lidí neviní kulturní tradici nebo přirozenost, ale útlak, kterému jsou dlouhodobě vystavováni. Jako řešení vidí postupné budování cesty k otevření empatického vztahu a vzájemné komunikace mezi centrem a periferií.

Když Édouard Louis poslal rukopis románu Skoncovat s Eddym B. do nejmenovaného prestižního pařížského nakladatelství, přišla mu odpověď, že je jeho kniha příliš přitažená za vlasy a chudoba, kterou v ní popisuje, ve Francii už dobrých sto let neexistuje. Později bude muset Louis ukazovat fotky z rodného domu, aby veřejnost přesvědčil, že i takto vypadá současná Francie.

A právě o to mu v jeho literárním díle jde: narušit lidem z centra jejich zaběhnutou představu o Francii jako zemi bez větších rozporů a potíží, ostatně i proto nedávno vystoupil na podporu hnutí „žlutých vest“. To už samo o sobě definuje, na koho se jeho kniha obrací a koho chce o této realitě poučit. Lidé z francouzské periferie takové poučení nepotřebují.

Také Louis mluví o problematice bílé chudiny v termínech politiky identity. Příznačná je v tomto ohledu jeho konverzace s taxikářem afrického původu během jízdy na pařížské letiště, kterou nedávno zmínil v článku pro britský The Guardian. Řidič se Louise zeptal, čím se živí, ten se trochu zdráhal odpovědět, nakonec ale přiznal, že je spisovatel a letí na čtení do Japonska. Řidičova odpověď ho zaskočila. Literatura je prý záležitostí bílé inteligence a pro život přistěhovalců nemá žádný význam, a proto se on o ni nezajímá. A Louisovi podle jeho slov tehdy došlo, že totéž se dá říct o prostředí, z něhož sám vzešel.

„Mí rodiče nikdy nepřečetli žádnou knihu, v našem domě ani žádná kniha nebyla. Kniha pro nás byla něco jako útok: představovala život, který nikdy mít nebudeme, život lidí, kteří dál studovali, kteří mají čas číst, kteří šli na univerzitu a měli se lépe než my,“ říká v jednom rozhovoru Louis.

Je sporné, zda lze extrémní francouzský snobismus přenášet i na jiné společnosti, ale je zřejmé, že v sobě současná literatura má zakódovanou příslušnost k vyšší společenské třídě. A pokud mají Louis a Bourdieu pravdu v tom, že násilí (fyzické, ale i symbolické – třeba ve formě příklonu k fašistickým politickým silám) dělnické třídy se rodí ze strukturálního násilí celé společnosti, je současné literární, výtvarné či filmové umění symbolem tohoto jednosměrného vztahu. Pokud chce umění plnit svou společenskou roli, říká Louis, musí si tuto svou situaci uvědomit a pokusit se o změnu.

Když francouzský spisovatel Pierre Bergounioux přemýšlel nad tím, co odlišuje mocné a bezmocné tohoto světa, došlo mu, že mocní existují dvakrát. Mají život svého těla: chodí do práce, jí, milují se – a zároveň žijí ve světě reprezentace: sledují své druhé životy v televizi, v médiích či si o nich čtou v románech. I kvůli tomu je Louisův literární experiment důležitý.

V českém kontextu si tímto způsobem můžeme vysvětlit třeba oblíbenost knih Bohumila Hrabala a Jaroslava Haška napříč společenskými vrstvami. Oba totiž dokážou nabídnout druhou existenci (v reprezentaci) lidem bezmocným. Nejde jen o to, že z nějaké sociální skupiny dělají téma, nesmírně důležitá je i forma, s níž se na čtenáře obracejí. Hrabalova a Haškova „lidovost“ je důležitým předpokladem, že je jejich literární dílo skutečně reprezentujícím, tedy že ho reprezentovaný subjekt chápe jako svou druhou existenci.

To, že se kultura tak nějak automaticky vztahuje k vyšší třídě, se pak neopírá jen o jakýsi těžko definovaný pocit lidí na okraji společnosti. Tuto intuici do velké míry potvrdil nedávný průzkum Panika! Sociální třída, vkus a nerovnosti v kreativních průmyslech výzkumníků z univerzit v Edinburghu a Sheffieldu. Mezi kreativní průmysly akademici zařadili divadlo, film, hudbu, literaturu, televizi, rozhlas, design, řemesla, tanec, knihovny, galerie či muzea.

Zatímco skoro ve všech ostatních odvětvích v Británii se podíl pracovníků původem z dělnické třídy blíží jedné třetině všech zaměstnanců, v kulturním sektoru je to jen 13 %. Pouze umělecká řemesla se třetinovému zastoupení alespoň blíží. Nejhorší je situace v nakladatelstvích, kde pracuje pouhých 8 % lidí dělnického původu. V britském kulturním sektoru je navíc naprostá nadreprezentovanost vyšší střední třídy, která tam dnes tvoří 33 % všech zaměstnanců, přičemž nakladatelství a literatura mají opět nejvyšší hodnoty.

Výzkumníci zkoumali i manifestované hodnoty a postoje příslušníků kulturních a kreativních průmyslů a došli k tomu, že mají nejliberálnější, nejlevicovější a nejvíce prosociální postoje ze všech pracovních odvětví. Zároveň se ale také jedná o sektor, který má nejmenší kontakt s ostatními profesemi ve společnosti. Lidé z kultury navazují kontakty především s dalšími kolegy z kulturních a kreativních průmyslů. Nejméně lidí znali kreativci z profesí jako tovární dělník, řidič autobusu nebo pošťák. To vše nás neustále směruje k nepříjemné pravdě o situaci dnešní kultury. Kreativní průmysly jsou nejliberálnějším, nejstavovštějším a nejizolovanějším pracovním sektorem současné společnosti.

Chorvatský filosof Boris Buden v rozhovoru pro rumunský server CriticAtac označuje odcizení kulturních a intelektuálních elit za jeden z hlavních důvodů vítězného tažení pravicové reakce ve světě. Mluví o takzvané revernakularizaci mas. Ve středověku stály vernakulární jazyky jako lokální a lidové v protikladu k latině coby společnému jazyku tehdejší Evropy. Latina byla jazykem vědění, práva, politiky, zatímco vernakulární jazyky sloužily ke každodenní komunikaci. Žádné důležité otázky, ani otázky moci, se v nich neprobíraly. Podle Budena se dnes ocitáme v podobné situaci: vzdělanci se dorozumívají novodobou latinou, které běžní lidé nerozumějí. Nemá na mysli nějaký konkrétní jazyk, ale spíše terminologii, základy uvažování a premisy, jejichž znalost podmiňuje orientaci v odborné diskusi.

Dle Budena disponuje levicová teorie celou řadou pronikavých analýz dnešní situace, které skutečně vysvětlují krizi globálního kapitalismu a naznačují, jak by se měly současné společnosti proměnit, aby to bylo ku prospěchu především lidí z jejich okrajů. Levice ale podle něj nedokáže tyto poznatky předat dál takovým způsobem, aby je lidé, kterých se týkají, pochopili. Za jednu z největších výzev dneška proto Buden považuje osvojení si komunikace v nových vernakulárních jazycích.

Připomíná Danteho a Descartesa, kteří měli odvahu začít psát svou poezii a filosofii ve vernakulárních jazycích, a tím zcela proměnili dobové myšlení. Za příklad pak dává jazyk nového populismu, jemuž se daří oslovit široké vrstvy lidí: „Existuje zde propast, která není pouze sociální. Je také hluboce lingvistická, propast artikulace. Dříve to byla propast mezi teorií a praxí, ale dnes jde o propast mezi jazykem elit a lokálními, konkrétními masami lidí, na které jsme zapomněli.“

Německý sociolog Wolfgang Streeck v této souvislosti hovoří o novém kulturním rozkolu a syrovém jazyku mas. Přesně tak vnímali středověcí vzdělanci vernakulární jazyky, z nichž se později utvořily evropské národní jazyky: jako surovou řeč nevzdělanců, jež není vhodná pro komplikované pojmové myšlení či vznešené politické vize. Buden ani Streeck sice neříkají, jak by měl příklon k novým vernakulárním jazykům vypadat, evidentně ale mají na mysli způsoby komunikace, které dnes využívají populisté typu Trumpa, Bolsonara nebo třeba Okamury a Zemana.

Na první pohled zní tato myšlenka děsivě, ale je v ní i kus naděje. Pokud mají Buden a Streeck pravdu, nemusí být dnešní krize nutně krizí hodnot, možná jde jen o krizi jazyka. Existují jazykové terény, do nichž se nám nechce sestupovat, a často nás rozčílí jen příliš útočná, primitivní jazyková forma nějakého výroku, přestože s obsahem sdělení můžeme i souhlasit. Pokud ale tuto jazykovou bariéru neodbouráme, nikdy se ke sporu hodnot a idejí nedostaneme a navždy uvázneme na rovině jazyka, která nás nepustí dál.

Jan Bělíček (1986) je literární kritik a redaktor serveru A2larm.