Eva Klíčová: Za tlustou čárou. Co na nás ví normalizační próza

Stejně jako donekonečna reprízované socialistické seriály, filmy, televizní inscenace či estrády. Před dokonalým zamrznutím ve čtyřicet let staré mediální zábavě českého diváka částečně zachránil snad až fenomén reality show.

Svůj národ vedle předrevolučních profíků ze showbyznysu rokem 1989 neopustili ani profíci z byznysu, kteří v čele s bývalými prognostiky vytvořili základ ekonomických elit nové kapitalistické éry. Ta mimo jiné symbolicky započala revolucí náměstků, kdy v podniku „zdiskreditovaného“ komunistického ředitele zpravidla nahradil jeho (taky komunistický) náměstek. Více než miliónu straníků z konce osmdesátých let umožnil sametový appeasement de facto nerušenou transformaci v něco jako demokratickou střední, případně dokonce vyšší třídu. Jak moc radikálně museli tito převážně už kariérní komunisté hodnotově přepřáhnout, když házeli v roce 1992 do volební urny lístek Klausovy ODS? Svědectví normalizační prózy napovídá, že nijak zvlášť.

Sametová revoluce (a její prodemokratický výklad o „pádu komunismu“) vytvořila – politiky devadesátých let vzývanou – iluzi tlusté čáry. Paradox této metonymie spočívá v tom, že tlustá čára neodděluje, ale naopak spojuje. Hráči člobrda kapitalistického úspěchu zůstali na začátku nového režimu se svými figurkami tam, kam předtím doklopýtali – často s cinknutou kostkou členství ve straně, či dokonce spolupráce s StB. Jediné, co zůstalo za čárou, byla jednotlivá morální selhání.

Za dobovým přesvědčením, že „nejsme jako oni“, které zabránilo důslednější dekomunizaci, pak byla možná spíše než obava z nových „procesů“ starost, aby nebyl případnou politickou nestabilitou ohrožen národní konzumní plán „za pět let jako v Rakousku“. Vše složité jsme opět raději vytěsnili a těšili se, že bude konečně to naše totalitní utrpení – tedy čekání, až režim sám zkolabuje – vykoupeno „jistotou desetinásobku“.

Snad jediná oblast lidského snažení, kde se nezapomnělo, byla literatura, která morální disidentský étos vzala za svůj daleko důsledněji a kde začala stoupat hvězda především těch, kteří nemohli či nechtěli před rokem 1989 oficiálně publikovat: Jáchyma Topola, Michala Ajvaze nebo Jiřího Kratochvila, či výjimečně autorů z šedé zóny, jako byla Alexandra Berková.

A začaly dobové paradoxy: kdysi vynucovaná angažovanost se překlopila v demonstrativní odmítnutí společenského poslání literatury. A to navzdory tomu, že ona socialistická angažovanost byla jen apolitickou kritikou v mezích zákona – tedy nikoliv kritikou systémovou, ale kritikou drobných individuálních prohřešků vůči systému či jeho ideologii. Na takto pseudoangažovaný a konformní socialistický realismus se v devadesátých letech paradoxně reagovalo ještě explicitnější apolitičností imaginativní „litera tury chaosu“ (Kratochvil). Společenské přestalo v literatuře existovat a zbylo jen to jediné správné psaní zaručené individualitou autora: autenticitní a privátní. Co více si mocní své doby mohli přát?

Na rozdíl od hospodářského budování kapitalismu nebo kontinuity vizuální a hudební kultury česká literatura mnoha tvůrčími přechody ze socrealismu do kapitalistické postmoderny nevyniká. Oficiální autoři, kteří u literatury setrvali, se s novými kritérii zpravidla míjeli. Mizeli rychle někde dole, na úpatí Parnasu, kde se rozprostírá nekonečná sféra spotřebního čtiva.

Z nejznámějších jmen tento odchod na periferii poznamenal Vladimíra Párala nebo Zdenu Frýbovou, jejichž tvorba se ochotně podvolila nejdivočejším představám o komerční literatuře, jakou socialistický autor mohl mít. Jistou frustraci však zažíval i Zdeněk Zapletal, autor sice oficiálních, ale velmi dobře přijatých Půlnočních běžců. Kritického odmítnutí se dočkal také autor groteskních románů Pavel Verner, do scenáristického a žánrového ústraní se uchýlil normalizační bestsellerista Jiří Švejda.

Jistě, devadesátá léta se vyhladověle vrhala po všem dosud odpíraném (včetně amerického televizního výprodeje). Byli však lidé, kteří zaplnili v srpnu 1990 strahovský stadion na koncertě Rolling Stones, opravdu jiní než ti, co donedávna hltali televizní Bakaláře? Jaké hodnoty jsme si nosili domů z front z knižních čtvrtků? V roce 1990 bylo v československých obývákových knihovničkách logicky více Jiřího Švejdy, Petra Prouzy, Josefa Fraise nebo Miroslava Rafaje – než Jiřího Gruši, Evy Kantůrkové, Josefa Škvoreckého či Václava Havla.

Desetitisícové náklady prozaických předrevolučních děl zde nutně zanechaly hlubokou čtenářskou stopu, nejen kvůli minimální konkurenci překladové literatury, ale i díky větší samozřejmosti, s níž se ve volném čase četlo. Sedmdesátá a osmdesátá léta jsou poslední érou, kdy lidé četli stejné knihy, měli na malém trhu přehled o novinkách a relativně velké množství z vydávaných knih se stávalo všeobecně známým.

Devadesátá léta se nesla v naivní touze co nejrychleji obrátit list a zapomenout na ponižující normalizaci. Na ušmudlaný čas všeobecné pivní rezignace a pečlivě dávkovaného pocitu selhání z každodenních drobných ústupků vůči mentálně mrtvé gerontokracii držené u moci výsměšnou loajalitou pragmatických kariéristů. A vzhledem k existenci exilové a samizdatové produkce bylo na rozdíl od jiných oblastí lidského umu poměrně snadné najít „nekomunistický“ příběh české literatury. Příběh plný vzpoury, nonkonformity a intelektuální nezlomnosti. Někdejší underground náhle zklasičtěl. „Nepřátelé socialismu“ a „živly“ se proměnili na „oficiální“ autory. Jistě, byla to doba, kdy už žádná literatura nebyla pronásledovaná a zakazovaná, nicméně literární ceny, granty i mediální sféra se „starých struktur“ štítily, a pocit, že je třeba rehabilitovat dosud pronásledované typy poetik, vytvořil prostor pro novou regulaci literatury.

Literatura je nutně – ač ne vždy dostatečně halasným – nositelem hodnot. A platilo to i za normalizace v podmínkách tehdy oficiálního „stylu“: socialistického realismu. Jeho autenticita sice klesala, autorská a politická hegemonie skončila nejpozději rokem 1968, nicméně stále existoval jako nástroj cenzury v prostředí centrálně řízené literatury. Odbor knižní kultury ministerstva kultury přímo zasahoval do činnosti nakladatelství (u těch krajských to byly rovněž krajské výbory KSČ), a to až na úroveň podob obálek či doslovů. Stát měl přímý vliv na příděl papíru nebo schvalování edičních plánů, snadno mohl nakladatelství ekonomicky rozvrátit. Cenzurní odpovědnost přitom dopadala až na jednotlivé redaktory a autory. Jinými slovy: kdo chtěl vydávat a být součástí živého knižního trhu, musel naplnit elementární znaky socialistického realismu. V zásadě zachovat realistickou sdělnost a konformní jakoby kritičnost.

I v takto sešněrované literatuře je ale možné pozorovat změny a posuny ve společenských náladách a hodnotách. Tvorba prozaické fikce se totiž ukazuje jako z podstaty obtížně administrativně regulovatelná v situaci, kdy stát literaturu zároveň potřebuje – něco mohl zakázat (po roce 1970 se zbavil téměř všech do té doby významných autorů), ale chtěl nějakou vhodnou literaturu i generovat, a to z důvodů jak propagandistických, tak prestižních. Navíc chtěl knihy, které budou čteny „pracujícími“, a které tedy nebudou pozbývat jistou čtenářskou atraktivitu. Také se ale neměly ponižovat: (modelový) socialistický čtenář byl vyspělý, opovrhoval sice „intelektuálštinou“, ale stejně tak i lacinou erotikou nebo krváky. A do toho zde existovala preference „společenské prózy ze současnosti“.

Měl-li naplnit tato kritéria, musel se autor vypořádat hlavně s požadovanou realističností. Socialističnost víceméně zaručilo vhodné pracovní prostředí a zmíněná absence systémové kritiky. Nebylo nutno zaplevelovat prózu výjevy šťastných prvomájových průvodů či citacemi z Lenina – naopak, v tomto směru fungovala až tabuizace. Spisovatelé zde zkrátka nebyli proto, aby dělali politiku: na to jsme měli stranu.

Navíc hranice možné kritiky se v čase posouvala a v druhé polovině osmdesátých let se postupně vymkla přímé politické kontrole.

Jakkoliv byl ideálem socialistického člověka dělník v těžkém průmyslu, budovatel s lopatou a krumpáčem či přímo horník přetvářející starou krajinu v nový svět a s nimi spojený patos těžké fyzické práce a kult ocele, v sedmdesátých letech se již tyto hrdiny nedaří v literárním oběhu oživit.

Hospodářský regres normalizačního zachraňování socialismu jde zřetelně proti tendencím vyspělých západních ekonomik: socialistickým lpěním na významu těžkého průmyslu se komplikuje nevyhnutelný přerod do postindustriální éry, nástup automatizace a posléze digitalizace. Nízká produktivita a konkurenceschopnost neumožňují ani explozivní rozmach specializovaného konzumu, ani vznik welfare state západního typu – jak pravila dobová průpovídka: Na Východě se buduje socialismus, na Západě sociální stát.

Ve vyspělých ekonomikách se ale rodí i nový hodnotový systém. Květinové děti jsou už sice pryč, nicméně materialistické hodnoty a nezdolná pracovitost v kombinaci se skromnou osobní spotřebou už nikdy nebudou samozřejmou pozitivní hodnotou. Naopak, generace pěstěných a sportovně založených neoliberálních manažerů se identifikuje se spotřebou luxusní. A železná opona nebyla do té míry kulturně neprodyšná, aby se takovýmto „pozlátkem“ či velkým světem nedal socialistický čtenář omámit.

Vedle například mimořádně populárních románů Arthura Haileyho, v nichž se kromě spousty katastrof a problémů objevovali i cool manažeři, nákupní centra, dravá auta, technologie a vědecký pokrok, působily postavy melioračních dělníků mrznoucích v zavlhlých maringotkách (Miroslav Rafaj: Obtíže rovin, 1973), extatičtí kopáči budující přehradu (Petr Kudela: Strmá voda, 1974) a úderníci vzájemně se zahanbující překonáváním socialistických závazků na dílně (Danielle Dušková: Kolečkárna, 1977) jako zašlá pohlednice z industriálního pravěku.

Že tento ideál špinavé fyzické práce už nemá potřebné čtenářské čaro, si všimli i neostalinisté bdící nad socialističností literatury. Existovalo zde ovšem východisko, a to ve „vědeckotechnické revoluci“, jež měla éru chlapáckého patosu a bahna nahradit. Jistým průkopníkem v reflexi pracovního prostředí byl Vladimír Páral – kromě Fukse a později Hrabala jediná prozaická hvězda šedesátých let, která se rozhodla čtenářům svítit na cestu i v pošmourných časech normalizace. Díky němu českou prózu suverénně zabydleli inženýři. A zároveň postavy, které uměly takzvaně žít – čili konzumovat. Navíc například Páralovy hrdinky nebyly skromné dělné ženy zpoza volantů traktorů, ale blondýny sportovního typu, které chodí dříve z práce, aby si koupily módní plavky. Páralův inženýrský sexy socialismus se stal literárním výrazem fenoménu „socialisticky pracovat, kapitalisticky žít“.

Páralův severočeský kolega Jiří Švejda například v románu Požáry a spáleniště (1979) popisuje takový malý severočeský Dallas v podmínkách reálného socialismu: „Ewingovi“ čili Maškovi manažersky ovládají severočeské podniky – ty jsou ještě samozřejmě státní, nicméně socialistické rozkrádačky už tu představují jakýsi privatizační trénink. Dávno se nebuduje socialismus, postavy sledují ryze individuální cíle, zlatá mládež se připravuje na budoucí úspěch, staví se vily a kupují západní fára.

Že z ideje socialismu ve smyslu sociálního smíru a chápání společnosti jako celku ve finále mnoho nezbylo, dokládá i Švejdův Moloch (1988). Individualistické pinožení za ryze materiálním prospěchem je v něm zbaveno jakýchkoliv skrupulí, navíc rozkrádání socialistického majetku se posouvá na další level: podniká se tu na černo.

Próz, které více či méně reflektovaně zachycují hodnotovou pustinu konce osmdesátých let, je celá řada. Některé nacházejí ironický odstup od frustrující nesmyslnosti administrativní či manažerské práce a každodenního materialistického individuálního pragmatismu (Vládce kanceláří Stanislava Váchy nebo Vážení přátelé, ano Ladislava Pecháčka).

Jiné – s fíkovým listem závěrečného potrestání postav – spíše fascinovaně líčí světácké, neoliberálně suverénní obcházení zákonů socialistického hospodářství a křečovité napodobování západního konzumu v podmínkách kolabující centrálně řízené ekonomiky: to platí nejen pro Švejdovy romány, ale třeba i pro Veksláka Pavla Frýborta. Ve Vernerově hořkém románu Dranciáš z roku 1989 pak všudypřítomná zlodějina přeroste v násilný kriminální čin a pěšák v tunelování socialistického majetku narazí na blyštivou a daleko mocnější mafii normalizačního zábavního průmyslu.

Mentální příprava na privatizaci – jak ve smyslu ekonomickém, tak ve smyslu nezájmu o občanskou společnost – probíhala v literatuře de facto celou normalizaci, respektive literatura zachycovala to, co jsme tehdy ještě nemohli pojmenovat.

Zároveň nám normalizační knižní produkce pomáhá pochopit, že porevoluční vývoj má své hluboké kořeny spíše v někdejším hybridním způsobu ekonomické existence než v ideálech svobody, demokracie a udržitelnosti či sociální odpovědnosti. Normalizační reálie zestárly, nikdo už dnes nechce saaba a chatu vyšňořenou loukoťovými koly, hodnotová schémata a společenské stereotypy ale zůstávají – někdejším kariéristickým svazákům a komunistům by byla nabídka současných politických stran velmi blízká, jak ekonomickou bezohledností, tak averzí k menšinám nebo nápady, jak něco oplotit a někoho vystěhovat.

Neštěstí normalizace je především v tom, že zabránila skutečné reflexi socialistické modernity – nastartované v šedesátých letech. Pozdní socialismus byl nakonec ve své praxi hodnotově vyprázdněný, primitivně konzumně-individualistický a sociálně velmi konzervativní: čili všeobecně xenofobní (nejen vůči menšinám všeho druhu, ale například i vůči tělesně hendikepovaným).

Vytěsnění normalizace (včetně její prózy) za tlustou čáru kamsi do „totality“ nezpůsobilo jen to, že jsme jí dostatečně neporozuměli, ale hlavně prodloužilo naši iluzi, že se společnost stala v listopadu 1989 přes noc lepší, než byla předtím. Přitom jsme tehdy do jisté míry jen legalizovali ekonomické principy, kterými ti bezskrupulóznější z nás žili již dávno. Dědictví socialistické xenofobie, antiintelektualismu a environmentální ignorance jsme pak převzali téměř automaticky.

Skutečnost, že si státní vyznamenání v roce 2018 odnesl Michal David, tak má svou hlubokou dějinnou logiku.