Václav Bělohradský: Vítejte v plethokracii! Od signálů trhů k demokracii bez démos

Slovem superlegalita v ní označil „posílenou platnost určitých norem v protikladu k normám obyčejným nebo jednoduchým“. Posílená platnost některých norem zajišťuje legalitu jako celek proti „populistickým“ nepřátelům – proti vůli k radikální změně, která charakterizuje postkatechistické většiny, jak jsem nedávno nazval většiny, které se formují mimo dosah velkých sociálně-politických katechismů posledních dvou století. Strach z postkatechistických většin je jen variací na starý strach ze „vzpoury mas“, před níž obránci liberální demokracie varují už více jak sto let.

Jak dokazuje imperativní věta eurokomisaře Günthera Oettingera, obíhající ve dvou verzích, jedné úderné, vytvořené novinářem z Deutsche Welle, a druhé zdvořilejší, funkci norem s posílenou platností (superlegality) přebírají v čase globalizace „signály trhů“ a mezinárodní finanční instituce a ratingové agentury.

Úderná verze zní takto: „Trhy naučí Italy volit správně!“ Po ostré reakci nové většiny v italském parlamentu začal výrok obíhat v původní formě, slučitelnější s rétorikou liberálnědemokratického establishmentu: „Trhy vyšlou signály Italům…, aby nesvěřovali vládní odpovědnost populistům, negativní vývoj trhů přinutí Italy nadále nevolit populisty.“

Odkaz na „vůli lidu“ je v očích německého eurokomisaře jenom podvratným populistickým gestem, které trhy a ratingové agentury v roli nejvyšší instance právem potrestají. Jediný legální a legitimní směr vývoje je stanoven právě trhy a ratingovými agenturami.

Globalizace přinesla lokální ekonomické nerovnováhy, závratné prohloubení nerovnosti, proliferaci symetrických a nefiltrovaných forem komunikace, záplavy fake news. Sociální dopady delokalizace ekonomických aktivit, prekarizace práce, oslabení „normotvorné“ energie národních států a nemožnost definovat meze (bio)technologické moci pak vyvolaly identitární paniku a následně návrat politických extremismů.

Radikalizované oběti globalizace volí politiky, kteří slibují zlomové změny, každá demokraticky zvolená „vláda zlomu“ se ale obratem ocitá pod paralyzujícím tlakem „signálů trhů“ a hodnocení ratingových agentur, které radikálně omezují možnost postkatechistických názorových většin změnit neoliberální rámec ekonomické globalizace (privatizace, deregulace, snižování veřejných výdajů). Šéf lidovecké frakce v EP Manfred Weber prohlásil, že „si (Liga Severu a Pětihvězdičkové hnutí) hrají s ohněm… Itálie je silně zadlužená…, iracionální nebo populistické akce by mohly vyvolat novou krizi eura, je nutné zůstat v hranicích rozumu“. Na to odpověděl předseda Ligy, že „s ohněm si hrají ti, kdo chtějí pošlapat výsledek voleb“.

Všechny politické projekty postkatechistických názorových většin podléhají v poslední instanci soudu finančních trhů a hodnocení ratingových agentur. Evropská banka a manažeři eurozóny mají impérium (svrchovanou moc), vynucující univerzálně platné normy, zatímco zvolené vlády mají jen potestas (lokální moc), jejíž představitelé nemají právo klást odpor normám s posílenou platností, které ve svém celku tvoří globální neosuperlegalitu.

Formule antipolitika označuje v mediálním mainstreamu demokraticky zvolené většiny, jejichž reprezentanti slibují nerespektovat normy, kterými chtějí správci globální neosuperlegality spoutat demokraticky legitimizovanou politickou vůli. Navrhuji naopak označit jako antipolitickou tu moc, která vylučuje z demokracie otázku legitimnosti globální neosuperlegality: každé politické uskupení, které ji klade, definuje antipolitická moc jako iracionální.

Přijmout neosuperlegalitu coby nepřekročitelné hranice legálního řádu znamená přijmout představu, že politický i morální odpor proti tomu, co nám jeho normy přikazují, bude nelegální. Jak dokazuje závratný pokles důvěry v politiku v demokratických zemích, takové pojetí legality vede k delegitimizaci demokracie jako systému konsenzuálních změn.

Způsob, jakým aparát globální neosuperlegality zajišťuje ve věku globalizace „nezměnitelnost“ normativních podmínek ekonomického růstu, je v desetiletí mezi roky 2008 a 2018 nejviditelnějším příkladem antipolitiky: nepřipouští jako legální žádnou formu politického odporu vůči hodnocení ratingových agentur a signálům finančních trhů (italský prezident například s odkazem na povinnost chránit úspory občanů odmítl jmenovat ministra, který připouštěl odchod Itálie z eurozóny). Emmanuel Macron nazval demokraticky zvolené většinové vlády, jejichž programy jsou v rozporu s antipolitickými omezeními definovanými aparátem superlegality, „šířící se leprou“. Je varovným příznakem, že antipolitická rétorika – jako už mnohokrát v minulosti – využívá k delegitimizaci zvolených vlád biologické metafory označující jiné politické názory za „infekci“ či „nakažlivou chorobu“.

Aparát neosuperlegality například označuje preventivně každý pokus změnit pravidla eurozóny referendem za ilegální (ohrožující mezinárodní závazky), populistický (pohrdá institucemi, a připravuje tak půdu pro návrat fašismu), iracionální (je v rozporu s principem reality jako vše, co ohrožuje neoliberální rámec ekonomického růstu) a antipolitický (vymyká se institucionalizovaným formám politiky).

Populismus je klíčovou formou obnovy politiky ve věku ekonomické globalizace, protože vrací do veřejného prostoru dvě politické otázky. Zaprvé: Kdo a co zaručuje imperiální legitimnost neosuperlegalitě, která udělala z prvních dvou desetiletí nového století éru bezmoci demokratické politiky? A zadruhé: Mají odpůrci a kritici globální neosuperlegality právo na status politických protivníků, nebo jsou to jen devianti, oběti vln demagogie, jejichž odpor je nutně nenormální a iracionální?

Přivykli jsme si uvažovat o normách s posílenou platností v rámci liberálnědemokratické ideologie jako o záruce legálního řádu proti politické zvůli; přichází čas učit se rozumět jim i jako nástroji antipolitické moci, brutálně potlačující politickou vůli demokraticky zvolených většin.

Čtyři procesy mění radikálně náš historický svět: zaprvé informační technologie proměnily veřejný prostor v globální vesnici uniklých sdělení o všem a o všech, v níž se důvěra v instituce rychle rozpadá; zadruhé imploze ekonomického, sociálního, kulturního a politického časoprostoru, kterou označujeme slovem globalizace; zatřetí expanze expertního vědění, které anuluje ve stále větší míře váhu argumentující „názorotvorby“ v politické a soudní praxi; začtvrté proliferace hyperobjektů, jak Timothy Morton označil objekty jako globální oteplování, plasty nebo radioaktivní odpad, které nemají časoprostorovou specifičnost a rozvracejí svrchovanost každé lidské obce.

Tyto procesy dramaticky zvětšily prostor pro jednání, které označím pojmem vypůjčeným z díla právního filosofa Hanse Lindahla jako a-legální. A-legální je jednání, které díky své ambivalentní formě připomíná občanům, že mají konstitutivní moc a že hranice mezi legálním a ilegálním jednáním mohou být lidmi stejně rozumnými a morálními, jako jsou oni, narýsovány i jinak.

Příkladem a-legality jsou squaty, uberizace podnikání či sdílení nemovitostí přes Airbnb, spontánní formy solidarity s uprchlíky a třeba i vynalézavé iniciativy na obranu životního prostředí.

Francouzský ústavní soud například rozhodl v červenci 2018, že francouzský občan se nemůže dopustit trestného činu poskytnutím nezištné pomoci migrantům v jejich pouti za nadějí lepšího života, protože od dob revoluce je v ústavě zakotven princip bratrství, který inspiruje zákony, a proto nelze trestat „(pře)činy inspirované solidaritou s ohroženými lidmi“ jako nezákonné. Tento výnos je velkým poselstvím v čase a-legality; připomíná nám, že jádrem legálního řádu nejsou zákony, ale principy, kterými se má řídit ustavující moc občanů: principy legitimizují, zákony jen legalizují.

Proliferace a-legálního jednání vyžaduje politickou odpověď, kterou nabízí populismus. Jenže vlastním strategickým cílem populistické politiky není konsenzuální a racionální governance prostoru a-legality, je jím mobilizace veřejného mínění buď jednostranně proti novým formám jednání jako proti ohrožení „přirozeného“ řádu společnosti, nebo naopak jednostranně na jejich podporu jako nejrychlejší cesty k obnově tohoto „přirozeného“ řádu.

Ty čtyři procesy proměnily konflikty v demokratických společnostech v různice, jak Miroslav Petříček překládá francouzské slovo différend. Jean-François Lyotard tak označil konflikty, které charakterizuje deficit komunikace: pravdy a utrpení jedné strany nic neznamenají v jazyce strany druhé, nelze je proto vyřešit větší neutralitou soudců či větší objektivitou popisu situace ani větší inkluzivitou centra. Moře vyplavilo na italské břehy živé i mrtvé uprchlíky; mezi nimi a slunícími se turisty není konflikt, ale různice – za jakých podmínek utrpení uprchlíků něco znamená v jazyce turistů?

Podmínkou řešení různic je především větší polylogičnost (mnohohlasost) veřejného prostoru, aktivistické vynalézání alternativních jazyků. I populismus se svým vulgárním stylem může být jednou z podob polylogického aktivismu, jehož rozmach je novou podmínkou demokratické politické kultury.

Přirovnal bych v tomto kontextu populismus postkatechistických většin k římské tradici karnevalu, kdy mícháním vznešeného a nízkého, znevažováním racionality a třeba i božích přikázání vznikají nové jazyky, které oslavují exces a vyvracejí nadvládu uměřenosti a mravnosti nad naším životním světem. Politické karnevaly jako Prague Pride, #MeToo nebo Black Lives Matter jsou proto klíčovou součástí naší postmoderní demokracie.

Schmitt identifikoval politično s diferencí přítel vs. nepřítel: jako je jádrem etiky vyloučení zla, jádrem estetiky vyloučení ošklivého a jádrem vědy vyloučení omylu, je jádrem politiky vyloučení nepřítele (a jeho vlivu) ze společnosti.

Napětí přítel vs. nepřítel má různé stupně intenzity: od předpolitického, kdy ten, koho vylučuji ze společenství, není ještě veřejný, ale jen soukromý nepřítel, přes politizaci, kdy se mobilizuje společnost k boji proti nositelům názorů, které ohrožují její identitu a legální řád, až k hyperpolitizaci, kdy je nepřítel popsán morálními či teologickými kategoriemi jako satan, budovatel říše zla, Antikrist, popírač lidských práv, killing animal (tak nazval Trump syrského prezidenta) či muslimizátor a jako takový je prohlášen za odporného brouka, usmrcen a „hozen do popelnice“.

Politično ale není ustaveno rozdílem přítel vs. nepřítel, ten patří k human condition, proniká do našich životů nepředvídaně v mnoha podobách a souvislostech. Živým jádrem politična je naopak boj ve veřejném prostoru o reprezentaci takové instance, v konfrontaci s níž jsou znepřátelené strany donuceny uznat se navzájem za dvě různé stránky téhož celku.

Například reprezentace státu jako „stroje“, jako správního mechanismu, relativizuje nepřátelství mezi protestanty a katolíky ve vztahu k „transcendentní“ instanci státní racionality; podobně reprezentace nukleárního holocaustu nutí znepřátelené tábory uznat, že rozdíl mezi nimi je imanentní v poměru k transcendentnímu zlu nukleární války; demokracie (ve svém efektivním fungování) nutí „proletáře i kapitalisty“ uznat, že jsou jen dvěma stránkami téhož celku – průmyslové společnosti; a politická reprezentace globálních klimatických změn pak nutí všechny znepřátelené strany uznat, že jejich soukromé jednání ohrožuje ve svých dopadech obyvatelnost planety Země.

Jak připomíná Jiří Přibáň ve studii Sovereignty in Post-Sovereign Society, v moderní době byl vztah mezi svrchovaností vladaře a zbytkem společnosti vztahem mezi transcendentním řádem státu a imanentním řádem společnosti: veřejné blaho bylo definováno jen jako „podřízení občanů svrchované vůli vladaře“. Každá reprezentace transcendentního řádu nadřazeného imanentnímu řádu společnosti má svou oporu v hegemonii velebných katechismů s jejich autorizovanými interprety, akademickými přímluvci a intelektuálními Kassandrami varujícími veřejnost před důsledky jejich nesprávné interpretace.

Katechismy garantovaly v minulosti kulturním konstruktům typu národ či třída transcendenci.

Označuji tím slovem, opakuji, opevnění reprezentovaných celků proti nárokům jednotlivého, místního a empirického: složité a po staletí splétané argumentační řetězce hájily například křesťanství nebo marxismus před zkušenostmi a poznatky jednotlivců a skupin, které s nimi byly v rozporu.

„Každý reprezentovaný celek se udržuje jako celek jen násilím na svých částech“ – napsal Hegel a platí to i o násilí zakódovaném v dichotomiích jako racionální vs. iracionální, civilizace vs. barbarství nebo pokrok vs. zaostalost.

Ve věku globalizace a informačních technologií se scéna politických reprezentací zhroutila: velké celky už nelze reprezentovat jako transcendentní; jednotlivé a pomíjivé neustále ruší scénu reprezentace „věčných celků“ inscenací kontrareprezentace své lokální a pomíjivé identity a stará centra, v nichž sídlili strážci katechismů, se stávají periferiemi. Vztah mezi legalitou a politickým rozhodováním se mění: v komplexních společnostech nelze vládnout pomocí obecných zákonů, protože v nich působí nepotlačitelně kontingence – neustálé prolínání historického a obecného, zákonů a singularit.

Jinak řečeno: Komplexita nastoluje situace neřešitelné aplikací předem dané množiny pravidel, ale jen svobodnou komunikací mezi různými aktéry, kteří krizovou situaci vnímají jako událost na křižovatce mnoha možných jazyků a příběhů. Legalita naopak kontingenci vylučuje jako „nezákonnost“ a morálka zase jako „zlo“. Spor soudní a politické moci je všudypřítomný, zasáhl jak tradičně identitární Izrael, tak tradičně legalistické Rakousko. V komplexní společnosti jsou „univerzálně platná pravidla“ – ať už legální, či morální – vždy nebezpečnou utopií.

Z demokracie se vytrácí démos a nastupuje pléthos, nesvrchované, ale politicky produktivní kritické množství, které žádný lídr nedokáže přetvořit v jeden transcendentní celek, jehož by se stal svrchovaným reprezentantem.

Timothy Morton označil neologismem subscendence opak transcendence: města subscendují, když jsou jejich části větší než celek, k němuž patří. Například ulice plná lidí je mnohem více než jen část většího celku zvaného město, může se proměnit ve smart mob a jednat kolektivně, podobně jako se periferie umějí rychle proměnit v alternativní centra.

Chci si slovo subscendence vypůjčit k označení rychlého rozpadu tradiční reprezentace transcendentních „velecelků“, jako byly národy, civilizace bílého muže, monoteismy nebo světový proletariát. Ty se vytrácejí z politických dějin Západu i s katechismy, z nichž těžily svou zastrašující nadřazenost nad zkušeností jednotlivců.

Subscendence se liší od pouhého zhroucení reprezentace celků tím, že vysoké diskurzivní a institucionální zdi, oddělující staleté reprezentace transcendentních celků od nároků pomíjivého, jednotlivého a empirického, se sice zhroutily, ale schopnost jednotlivců propojovat se v celky postkatechistické – na rozdíl od celků katechistických vůči nárokům a zkušenostem svých částí neopevněné – prudce roste. Díky otevřenosti vůči aktivismu svých částí se hranice postkatechistických celků stále posouvají a mění.

Starý řecký pojem pléthos (lat. multitudo, angl. multitude, zástup, dav), v politické filosofii již polozapomenutý, se prudce aktualizuje: označuje kritická množství jednotlivců, která se neustavují jako politický subjekt přenesením svých práv na „vladaře“, zůstávají množstvím singularit, nesjednocených souborem vyznávaných dogmat, disponují však komunikační a kognitivní kompetencí, kterou umějí rychle proměnit v koordinovanou kolektivní akci. Transcendentní celky mají již za zády, nesměřují k nim, ale od nich.

Plethokracie ruší posvátný rozdíl mezi chaotickým, předpolitickým „přírodním stavem“ války všech proti všem a politickým řádem, který jednotlivci ustavují přenesením svých práv na svrchovaného reprezentanta své jednoty (commonwealth). Formy kolektivního jednání, které v plethokracii vznikají, jsou alternativní k hierarchické, specializované, organizované moci stran a států, legitimizovaných mýtem společenské smlouvy.

Postmoderní plethokracie je nadstavbou ekonomiky platforem, kterou definujme jako poskytování otevřené, účastnické infrastruktury pro svobodnou interakci mezi externími výrobci a spotřebiteli k produkování hodnot. Platformizace ekonomiky je velkým zlomem v dějinách kapitalismu; vztahy mezi vlastnictvím, výrobou a distribucí, službami a jejich uživateli se radikálně mění.

Uber, největší světová taxislužba, nevlastní žádný automobil, Facebook nevlastní žádná média a Airbnb žádné hotely. Podobně nové politické projekty nebudou vepsány do žádných stran, Lidových domů, ústředních výborů a jejich sekretariátů.

Podle Adornovy slavné teze „je celek vždy lží“, protože povyšuje meze moci jedné třídy na meze rozumu. Plethokracie je demokracie po konci „éry lidu“ a jeho svrchovaných reprezentantů. Obnova politična musí proto začít od anarchizujícího a groteskního aktivismu postkatechistických většin, proti jejichž rostoucímu vlivu v politickém systému bojují pohrobci velebných katechismů pod heslem Populistická hnutí ohrožují liberální demokracii.

Zkrácená verze přednášky filosofa Václava Bělohradského (1944) z Weyrových dnů právní teorie v Brně.