Článek
Spíše útlá publikace v sobě spojuje výhody i nevýhody dané způsobem jejího vzniku. Na jednu stranu jde o přístupně koncipované teze, které v sobě mají kýženou publicistickou formulační provokativnost, na stranu druhou se autoři místy opakují a některá konstatování zůstávají viset ve vzduchu – bez potřebného příkladu či srovnání. Pokud je ale v předmluvě předestřen hlavní smysl knihy v jejím přispění k historizaci normalizace, tedy k narušování romantizujícího a politicky účelově zjednodušeného nakládání s touto historickou etapou – tak to se Pullmannovi a Kolářovi daří dobře.
Proč potřebuje normalizace revizi? Podobnou otázku si nepochybně klade mnohý pamětník. Ale zřejmě ještě častěji ten, kdo „komunisty“ již téměř třicet let soustavně potírá – příznačné je, že málokdy déle. Příležitostné obavy, že současnost nabývá rysů neonormalizace, tuto podezíravost vůči přehodnocování (rozuměj relativizování) „totality“ jen posilují.
Všechen tento odpor paradoxně jen potvrzuje, jak živý je zde romantický mýtus o mírnosti a demokratičnosti našeho národa. Národa, kterému byl z primitivního východu vnucen zlý totalitární režim, dokud jej sametovou revolucí udatně nezaplašil a nevrátil se do „přirozeného“ toku dějin. Ano, je to mýtus, nejen tu původní, ale především tu případnou novou normalizaci si totiž umíme dělat sami – nepotřebujeme k tomu žádného sovětského vojáka.
Za výchozí bod Kolářovy a Pullmannovy knihy lze potom považovat odmítnutí nejen romantického pojetí naší historie jako příběhu výjimečného národa, který je napadán zákeřnými zlými ideologiemi, ale také pokusů redukovat zkoumání normalizace na popis režimních represivních nástrojů.
Pavel Kolář (1974) je historik, působí na Evropské univerzitě ve Florencii.
Odmítají-li se autoři spokojit s výhradně represivním výkladem normalizace, vyvstává před námi automaticky otázka: Co to tedy ta normalizace byla? Otazník, který zůstal i v titulu knihy, setrvá na svém místě také po jejím přečtení. Soubor statí si neklade za cíl na to jednou provždy odpovědět, to by bylo naivní, ale co je daleko funkčnější, zkoumá normalizaci nikoliv jako monolit, ale v mnoha řezech: výrobně-spotřebních, kulturně-ideologických, národně-třídních, mocensko-společenských, jak o tom systematicky pojednává jeden z nejvýraznějších textů knihy Čtyři „základní rozpory“ východoevropského komunismu Pavla Koláře.
Další rámce uvažování o normalizaci pak vznikají vystoupením z obvyklého časového vymezení „sovětská okupace – sametová revoluce“ směrem k delšímu úseku jdoucímu od dvacátých let, či dokonce už od 19. století, až do současnosti. Prostorově je pak Československo nahlíženo coby součást mozaiky sovětských satelitů, a tedy jako jedna z řady realizací toho, co znamenal „komunistický režim“, a občas se dostáváme i za hranice východního bloku. Československý socialismus zde není nějakým osamělým škobrtnutím chytrého a pracovitého národa na cestě za štěstím – je integrální součástí modernity stejně jako nacionalismus, fašismus nebo kapitalismus.
Většina tezí, které texty předkládají, je širší skupině zájemců o předmětné období asi známá, výjimkou by mohla být například Pullmannova studie Konsolidace, pokojný život a neviditelné násilí (původně publikovaná německy), která popisuje sociální a politický konzervativismus KSČ v období normalizace, kdy se násilí institucionalizuje, nabývá latentních administrativních podob a ve své rétorice se soustředí na ochranu „spořádaných občanů“ a „vědeckého řízení společnosti“. Z toho vyplývající represe vůči komukoliv, kdo není, dnes bychom řekli, „slušným Čechem“, je nám náhle velmi povědomá.
Ano, autoři pracují s historií jako s kontinuitou, Listopad zde není žádnou tlustou čarou. V této souvislosti je škoda, že se do výběru textů nedostal například salonní rozhovor s Pavlem Kolářem, kde se popisuje nástup neoliberální rétoriky už mezi ekonomickými elitami osmdesátých let.
Michal Pullmann
Tohle netradiční vidění však může mít i svůj vedlejší efekt – že se nakonec nově vidí tak trochu všechno. Pak se lze dočíst, že ti trochu zfotrovatělí tajní policisté byli zároveň normální „tátové od rodin“ (Pullmann) a že naháněli méně hrůzy než lecjaká dnešní ochranka. Přeci jen by historik mohl rozlišovat nejen na úrovni hodin strávených v posilovně, ale i co do množství systémového násilí a kompetencí. Podobně se dočteme, že v Československu byla „výroba spotřebního zboží poměrně uspokojivá“ (Kolář) – v tom Československu, kde bylo obyvatelstvo dennodenně pokořováno nedostatkem čehokoliv včetně základních hygienických potřeb a kde, jak jednou napsal sociolog Ivo Možný, mělo být brzy i „k nákupu brambor potřeba konexí“.
Celé to trochu souvisí s relativismem, který se do kontextuálně chápané normalizace dostává ze západních historických studií, na něž oba autoři často odkazují a které s naším prostorem mnohdy pracují jako s „agrární východní Evropou“ – viděno tímto prizmatem pak nelze než potvrdit: ano, nebyl zde v pozdním socialismu hladomor.
Právě podobná poněkud pochybná tvrzení zbytečně krmí argumenty zastánců výlučně represivního chápání normalizace, což je samozřejmě kontraproduktivní pro všechny strany.
V každém případě otázek kolem normalizace spíše přibývá, než ubývá, což je vzhledem k tomu, kde se nacházejí mnohé současné společenské debaty (o homosexuálech, uprchlících nebo feministkách), naprosto v pořádku – kontinuita je tu stále silná, nelze už ovšem říci, že „za všechno můžou komunisti“.
