Článek
Šin Kubota, působící na Kjótské univerzitě, chová v laboratoři medúzy Turritopsis nutricula, které umějí otočit svůj biologický čas. Když zestárnou, onemocní nebo se třeba jen ochladí voda v jejich okolí, vracejí se do stadia polypu – jako kdyby se z motýla stala znovu housenka – a z polypu se pak rodí nová medúza. Podle Kuboty se medúzy „znovunarodí“ zhruba každé dva měsíce a při patřičných podmínkách svůj cyklus dokážou opakovat donekonečna. Prý na tom není nic zázračného, jde jen o obyčejnou buněčnou přeměnu, kterou by zvládly i lidské buňky, kdyby dostaly ten správný příkaz.
„V jednom starším interview jste zmínil, že jste jako kluk vášnivě četl sci-fi,“ napsal jsem Šinu Kubotovi poté, co souhlasil s korespondenčním rozhovorem. „Jaká byla vaše nejoblíbenější knížka?“
„Hi no tori od Osamua Tezuky,“ odpověděl vědec. „Ten titul znamená Ohnivý pták neboli Fénix. Je to komiksová série ve stylu manga.“
Tezuka napsal o mytickém ptáku zrozeném z vlastního popela dvanáct komiksových knih; odehrávají se v různých epochách od japonského dávnověku po dalekou budoucnost, jejich hrdiny jsou králové, válečníci, šílený vědec, astronauti či mimozemšťané, a ve všech příbězích se hledá věčný život. Tezukův opus o nesmrtelnosti zůstal nedokončený – autorovu práci přerušila jeho vlastní smrt.
Když Šin Kubota studoval střední školu, objevil dílo Charlese Darwina O původu druhů a díky němu pochopil, že s hledáním nesmrtelnosti musí začít ještě hluboko před zrozením lidí – největší tajemství se prý skrývají v kořenech „stromu života“. To zřejmě tušil už Aristoteles, který na řeckém ostrově Lesbos zkoumal sépie či chobotnice a jehož díla, základní kameny zoologie, má Kubota ve své knihovně také.
„O medúzách Turritopsis nutricula jsem se poprvé dozvěděl ve čtyřiadvaceti od svého profesora na univerzitě Hokkaidó,“ pokračoval Kubota. „Potom jsem získal své první exempláře. Kresbu medúzy z té doby mám dodnes pověšenou na stěně laboratoře, aby mi připomínala mládí i středobod mého zájmu.“
Šin Kubota je zřejmě jediný, kdo dokáže medúzy Turritopsis nutricula dlouhodobě chovat v laboratorních podmínkách a kdo svou akademickou kariéru zasvětil rozluštění mechanismů jejich věčného omlazování. Jsou však i vědci, kteří jeho snění nesdílejí a upozorňují, že otáčení biologického času ještě neznamená nesmrtelnost, protože nově zrozený jedinec není totožný se svým předchůdcem; a že „nesmrtelnost“ genů si při rozmnožování zajišťujeme všichni, od medúzy po člověka – všichni jsme články v reprodukčním řetězu dlouhém miliardy let.
„Proč si podle vás právě medúzy Turritopsis nutricula vypracovaly schopnost otáčet svůj biologický čas?“ zeptal jsem se. Ta schopnost zřejmě úplně výjimečná není – dle mořských biologů by ji mohly mít i některé druhy mořských hub, ježovek či nezmarů.
„Jde o velice bezbranné, slabé živočichy, vydané napospas predátorům. Myslím, že proto jim evoluce umožnila tento způsob přežití,“ odpověděl Kubota možná i za houby, ježovky a nezmary.
„A jak by se tedy princip medúzy uplatnil na lidi?“ zajímalo mě. „Kam až bychom se vraceli?“
„To je vážný problém. Pokud bychom ten proces dokázali ovládat, přál bych si návrat do věku kolem dvaadvaceti let – nechtělo by se mi být znova dítětem. Naše vzpomínky a zážitky by nám ale zůstaly.“
Štěpán Kučera
Z rozhovoru o medúzách se postupně rodila sci-fi povídka, jako bychom skicovali třináctou knihu o ptáku Fénixovi. Epos o Šinu Kubotovi se odehrává na ostrově Honšú, v přímořském městě Širahama, v laboratoři, kde nesmrtelné medúzy pulzují v Petriho miskách a Aristoteles s Darwinem v knihovně s vědoucím úsměvem naslouchají.
„Nemáte strach z toho, co se snažíte objevit?“
„Mám,“ přiznal vědec. „Lidstvo ještě není připravené stvořit na Zemi ráj. Nicméně mám lidi rád a užívám si svůj život jako jeden z nich. Proto taky skládám písně o medúzách a zpívám je v karaoke barech, snažím se tak lidem pomoct porozumět přírodě a naučit je ji doopravdy milovat.“
„To je ta změna v srdci, kterou podle vás lidstvo musí projít, aby si nesmrtelnost zasloužilo?“
„Ano, jsme tu díky drsnému přírodnímu výběru, takže máme v genech zakódováno zabíjení jako prostředek k přežití. Musíme projít velkou změnou ve svých srdcích, abychom jako živočišný druh přestali být sobečtí.“
Nevím, jestli má Šin Kubota v knihovně taky rakouského etologa a nobelistu Konrada Lorenze, každopádně podobnou myšlenku vyslovil i on: Když ale nepustím ze zřetele, že naši předkové byli ve zcela nedávné době – bráno vzhledem ke stáří Země – zcela obyčejné opice z blízkého příbuzenstva šimpanze, mohu v tom spatřovat záblesk naděje. Není zapotřebí žádného velkého optimismu k domněnce, že z nás lidí může vzniknout něco ještě lepšího a vyššího. (…) Dlouho hledaný mezičlánek mezi zvířetem a skutečně humánním člověkem jsme my!
„Ale kdyby lidstvo přestalo umírat, způsobilo by to ekologickou katastrofu,“ vrátil jsem se ze světa krásného snění. „Byla by tedy nesmrtelnost k dispozici všem, nebo jen vybraným?“
Tak by se možná ptal izraelský historik Juval Noah Harari, který předpokládá, že objev nesmrtelnosti může lidstvo rozdělit do dvou kast a způsobit zánik člověka moudrého, jak ho známe dnes.
„To je těžká otázka, protože každý člověk má své dobré vlastnosti – a všechny dobré vlastnosti, jako je láska ke světu kolem sebe, si zaslouží být uchovány navěky,“ odpověděl Kubota.
Odhodlal jsem se k posledním otázkám: „K čemu by nám ta nesmrtelnost vlastně byla? Čím bychom naplnili svou nekonečnou existenci?“
A vědec mě zase překvapil: „Lidé – jako asi jediní živočichové – touží po nesmrtelnosti, protože žijí příliš krátce na to, aby pochopili všechno, co je důležité. V budoucnosti bych se například chtěl setkat s vyspělými bytostmi z vesmíru, od kterých bychom se mohli učit. Potom bychom žili život, jaký dnes připisujeme bohům.“
V laboratoři se šeřilo, jenom červené oči medúz svítily z misek, a nikdo si nevšiml, že na bílý písek širahamské pláže dosedl ohnivý pták. Ve stejnou chvíli se Epos o Šinu Kubotovi rozezněl všemi karaoke bary na pobřeží.
Text Epos o Šinu Kubotovi vznikl na základě korespondence přímo s japonským vědcem, následující Gilgameš už je ryzí fikce.
Gilgameš
„Máte děti, pane profesore?“ zeptal se novinář.
„Mám. Jsou už dospělé, žijí v Tokiu.“
„A ani tohle vám k nesmrtelnosti nestačí?“
„I děti umřou, a jejich děti taky.“
„Vzpomínám si na jednu pasáž z Eposu o Gilgamešovi,“ řekl novinář, aby se trochu předvedl. „Siduri, šenkýřka bohů, tam hrdinovi radila: Starej se o dítko, jež za ruku tě chytá! / Ať manželka se raduje na tvém klíně. / Neb toto je údělem lidstva.“
„Ta rada Gilgameše moc neuspokojila. Ostatně něco podobného kázal i král Šalamoun a nezdá se mi, že by to lidstvu stačilo.“
„Siduri i Šalamoun věřili v bohy, v tom bude asi ten rozdíl.“
Profesor pokrčil rameny.
„A co tvorba, umění?“ nedal se novinář odradit. „Vím, že jste vydal několik knih.“
„Psát knihy je honba za větrem, jak by řekl Šalamoun. Knihy měly být cihly mých hradeb, ale práší se na ně v knihovnách, a kdybych je nenapsal, nestalo by se vůbec nic. Tvorba je čin sebelásky, jako když nabodnete potkanovi centrum slasti v mozku a on pak stojí na páčce, která mu tam vysílá impulzy, a nedojde se ani nažrat. Jediný umělec hodný obdivu byl pěvec Arión z Lesbu, slyšel jste o něm?“
„Bohužel ne.“
„Když ho chtěla zavraždit posádka lodi, na které se plavil, skočil do moře a tam ho zachránili delfíni přivábení jeho hudbou. To je jediné umění, které dává smysl.“
„Takže není možné vytvořit dílo, které tu po vás zůstane navěky?“
„To ještě nikdo nedokázal. Asi sám víte, jak hradby toho vašeho Gilgameše ochránily město Uruk.“
„Hradby možná nakonec padly,“ připustil novinář, „ale Gilgamešovo jméno si pamatujeme pořád.“
„Hradby i vzdělanost Uruku si podmanili Řekové. A na Gilgameše si dva tisíce let nikdo ani nevzpomněl. Archeologové našeho věku sice jeho jméno oprášili, ale kdykoli ho může znovu zavát písek.“
„Možná máte pravdu,“ řekl novinář. „Mně na tom příběhu vždycky vadilo, že když Gilgameš nechal stavět hradby, týral přitom svoje poddané tak, že si šli na něj stěžovat k bohům – ti je vyslyšeli a roztočili celý příběh eposu, tedy i Gilgamešovu touhu po věčném životě. Jako kdyby nesmrtelnost musela vyrůst ze sebelásky a krutosti.“
„Zajímavý postřeh,“ řekl profesor spíš ze slušnosti. „Pro mě byl už od dětství pravým hrdinou Uršanábi.“
„Ten převozník?“
„Ano, ten. Uršanábi přeplavil Gilgameše přes vody smrti ke králi Utanpištimu, co přežil potopu světa a bohové mu pak darovali věčný život. Král Gilgamešovi řekl o rostlině neklidu na dně moře, která může obyčejnému člověku přinést nesmrtelnost. Uršanábi pak Gilgameše zavezl na správné místo, Gilgameš se ponořil do temných vod a rostlinu vylovil. Potom se společně vydali do Uruku, ale když se cestou Gilgameš chtěl osvěžit u studně, odložil rostlinu a had mu ji odnesl a snědl. Ze zoufalství nad ztrátou věčného života Gilgameše vytrhl až Uršanábi, když mu při pohledu na urucké hradby řekl, že člověk se může stát nesmrtelným jedině svým dílem.“
„A v čem tedy spočívá Uršanábiho hrdinství?“
„Víte, v eposu je představen verši: Uršanábi, lodivod Utanapištima, / má kamenné sošky, po lese hady sbírá. Nepřijde vám zvláštní, že ten lodivod byl sběratel hadů a že rostlinu nesmrtelnosti Gilgamešovi ukradl taky had?“
„Had svléká starou kůži, takže se stal symbolem věčného mládí,“ nadhodil novinář.
„To nepopírám, ale podle mě nám chtěli autoři naznačit něco jiného – rostlinu ve skutečnosti ukradl Uršanábi. Hada vypustil kvůli zmatení stop a to o těch hradbách Gilgamešovi řekl, jenom aby ho utěšil.“
„Takže podle vás nesmrtelný Uršanábi žije dodnes někde u Eufratu mezi beduíny?“ novinář se neubránil úsměvu.
„Takové snění přenechám básníkům,“ odsekl profesor. „Mně jde o to poselství – na dně moře leží klíč k věčnému životu a člověk ho musí umět použít, ne se chlácholit pohádkami.“
