Vzala jsem to byt od bytu. Kateřina Šedá dokončuje průvodce brněnskou vyloučenou lokalitou

Uprostřed této vyloučené lokality, kde bydlí početná skupina Romů, ale nejen oni, se každý rok koná Ghettofest. A jeden z jeho iniciátorů, Pavel Strašák, mě asi před dvěma lety oslovil, zda bych přímo v Bronxu neudělala nějakou svou akci. Chvíli mi trvalo, než jsem kývla, přesvědčilo mě, až když jsem si uvědomila, že sama patřím do té většiny obyvatel Brna, kteří si o Bronxu něco myslí, aniž by tam kdy byli nebo s někým odtamtud mluvili. Měla jsem svých pár předsudků, něco jsem pochytila z médií a věděla jsem, že na Bratislavské ulici je Muzeum romské kultury. Přímou zkušeností jsem ale byla netknutá.

A tak jsem se rozhodla dát dohromady průvodce tou oblastí pro lidi, kteří na tom jsou podobně. Nechtěla jsem napsat další sociálněantropologickou studii, ale vytvořit něco, co vznikne čistě na základě mých osobních prožitků přímo v lokalitě. Začala jsem obcházet dům od domu, byt od bytu. Ke spolupráci jsem přizvala nejen publicistu Aleše Palána, bohemistku Lucii Faulerovou a fotografy Martina Hlavicu a Adama Holubovského, ale také řadu místních.

Výsledkem nemá být klasický turistický průvodce, co nabízí trasy z bodu A do bodu B. Mé trasy jsou spíše mentální, i proto, že spousta lidí, s nimiž jsem mluvila, nechce udávat své jméno ani prozrazovat, kde přesně bydlí nebo kde nabízí svou službu; část těch služeb je za hranou zákona. A řada mých bodů jsou jenom situace, které mají pomoci změnit zaběhnutou představu o daném místě.

Například náboženství a víra, kam ale patří taky UFO, kartářky, tetování s náboženskými motivy či jehovisté. Mimochodem pro mě bylo velkým překvapením, když jsem zjistila, že právě jehovisté – které společnost vnímá výhradně negativně – jsou jedinou institucí, která dokáže zdejší Romy dostat z drog; policii ani neziskovkám se to z dlouhodobého hlediska nedaří.

Pak mám gurmánskou trasu, kde je zaznamenán i televizní pořad Zdeňka Pohlreicha Ano, šéfe!, který se v Bronxu nedávno natáčel; vysílat se bude v listopadu. Na „zátěžový test“ jsem Zdeňkovi pozvala majitele a kuchaře místních jídelen a restaurací. Tady mě zase překvapilo, že si lidé různých jiných menšinových kultur a národností odmítali sednout s Romy k jednomu stolu, přitom je ve svých podnicích běžně obsluhují. Ale před kamerami, když se dívá bílá většina, s nimi být vidět nechtěli.

Další trasou jsou služby, kde ukazuju hlavně osmnáct zdejších zastaváren, pak dětská trasa, historická trasa, trasa věnovaná holocaustu, fauně a flóře, trasa kulturní a taky noční, která nepředstavuje jen věci jako drogy a prostituci, ale i pohotovost nebo Ordinaci v růžové zahradě, což je tu nejsledovanější večerní televizní pořad.

A ještě jsem nezmínila šedou trasu, která spočívá v návrzích, jak lokalitu fyzicky proměnit. Například na zavedení nového typu poštovních schránek, u nichž nepotřebujete klíč. Romové nejsou zvyklí u sebe nosit klíče, proto nové schránky po pár dnech zničí, když se chtějí dostat k dopisu. Právě na pomoc tomuto typu proměny teď spouštíme crowdfundingovou kampaň na HitHitu.

Každý bod v průvodci se snažíme zpracovat jiným literárním způsobem, někdy je to reportáž, někdy rozhovor, esemeska, křížovka, záznam situace…

Pojmenovala jsem si ho ne jako ghetto, což má pro mě negativní nádech, ale jako vesnici uprostřed města. Peřiny v oknech, parte pověšená na sloupech, lidé zevlují na rozích ulic, na svou „náves“ chodí v papučích… Samozřejmě že je ta lokalita do jisté míry uzavřená, ale nese to s sebou i pozitivní věci.

Kupodivu má. Vztah s obyvateli Los Altos můžete navázat, jen pokud se dostanete do jejich klubů, na což ale vždy potřebujete doporučení od někoho pro ně důvěryhodného. A každá chyba je náležitě potrestána. V Bronxu je to jednodušší pouze v tom, že lidi potkáváte na ulici, což se vám v Los Altos nestane, protože tam všichni jezdí autem až k domu. I v Bronxu však musíte být neustále soustředěný, protože když nabízenou šanci dostat se k někomu zajímavému nevyužijete hned, už nemusí nikdy přijít.

Já začala v Muzeu romské kultury, doporučili mi pár lidí, od nichž jsem se dostala dál. Jenže když chcete do té komunity proniknout hlouběji, musíte se s některou rodinou skutečně sblížit, navázat přátelský vztah, který není založený na vypočítavosti, protože to by nefungovalo. Stejně jako v Los Altos je to na dlouho. A změní vás to.

A ještě jedna podobnost. Jak v Los Altos, tak v brněnském Bronxu vnímají obyvatelé veřejný prostor jako soukromý. Jen se to odlišně projevuje. Když jdete po ulici v Los Altos, je pravděpodobné, že na vás zavolají policajty. Mají tam značky, které místní vybízejí ohlásit, kdykoliv spatří něco podezřelého. A protože jsou zvyklí jezdit auty, je pro ně podezřelý každý chodec. Já nemám řidičák, takže mě už první den několikrát policie kontrolovala. Lidé v Los Altos považují veřejný prostor za svůj, nechtějí, aby se v něm dělo něco mimo jejich kontrolu. I v brněnském Bronxu ho místní vnímají jako svůj, jako soukromý, ale projevuje se to jinak, tím, že ho tak užívají – ulice je pro ně obývacím pokojem.

Rozhodně bych netvrdila, že všichni Romové jsou jedna rodina. V Bronxu existují různé skupiny, které se mezi sebou často nemají rády. Situaci hezky vystihl jeden patnáctiletý romský kluk, když popisoval, jak se v lokalitě hraje fotbal: „Každej blbec tady umí kličku, ale nikdo neumí nahrávat.“ Lidé se v Bronxu mezi sebou znají, jako na vesnici, ale něco jiného je, jestli dokážou spolupracovat a něco společně vytvářet.

Život v dnešním Bronxu mě fascinuje. Pokud se nepletu, jde o jedinou vyloučenou lokalitu v centru velkého města u nás. Jenže jsou zde problémy, které se nemůžou nechat jen tak. Už to, že jsou v Bronxu čistě romské školy. I pro učitele, vesměs bílé, je frustrující, když jim ze základky žáci odcházejí rovnou na úřad práce. Jestli bych měla tu moc a mohla změnit jednu věc, tak bych složení tříd namíchala. Prospělo by to určitě i neromským dětem.

Mimochodem zdejší romské děti jsou s městem srostlé víc, než by se zdálo. Učitelka z mateřské školky mi vyprávěla, co se stalo, když je vzala do lesa. Všechny byly úplně potichu, držely se pohromadě a koukaly vyděšeně kolem.

Velká řada místních Romů odejít chce – byť do jiných částí Brna, než kam se mají šanci dostat. Znám rodiny, které se bojí své děti pouštět večer ven, mají pocit, že se situace ohledně drog v posledních letech ještě zhoršila. Odchod vnímají jako jedinou možnost, jak své potomky ochránit. A když jsem mluvila s Romy, kteří se už odstěhovali, tak svůj přesun vnímali bez výjimky pozitivně.

Rozhodně nemůžu říct, že by se jím nezabývali. Třeba David Oplatek ze Strany zelených pořádal v rámci Ghettofestu pro místní prohlídku sociálních bytů a nesnažil se skrývat ani kritické výhrady: zdůrazňoval, že není řešení postavit jeden sociální dům, kde to funguje, když to všude kolem nefunguje. Aktuálně se radnice snaží vymyslet, co s parkem, který leží uprostřed Bronxu a normálně je zamčený. Na druhou stranu přes snahu politiků většina romských obyvatel má pocit, že se pro ně nedělá dost, nebo že se dokonce nedělá nic.

Je to pro mě intenzivní zkušenost, ve všem jiná, než jak jsem si ji na začátku představovala. Nejhorší bylo si zvyknout, že místní přemýšlejí zcela odlišně. Třeba při sjednávání schůzek, kdy se musíte smířit s tím, že to, co si právě domlouváte, nemusí už za hodinu platit – a že je to normální.

Rovněž bylo těžké přijmout, že moje i banální žádosti jsou často následovány otázkou: „Za kolik?“ Spousta romských obyvatel má totiž pocit, že se na nich bílí přiživují. Že si od nich něco vezmu a pak na tom zbohatnu. A tak se snaží si kus urvat pro sebe. Řada Romů proto nemá ráda neziskovky, bez ohledu na to, že pro ně dělají spoustu užitečného. I když je tu samozřejmě mnoho těch, se kterými jsem se i jako bílá sblížila a s nimiž bych ráda zůstala dál v kontaktu.

Úplně nejvíc mě pak vyděsil rasismus bílých lidí, kteří v Bronxu bydlí. Dokážou zformulovat opravdu hrozné věci.

Trvalo velmi dlouho, než jsem se naučila přistupovat k tomu, co se v Bronxu děje, otevřeně, než jsem se donutila si nic dopředu nemyslet, nikomu automaticky nestranit. Ani když vás třeba okradou. Právě otevřenost většině místních chybí, ve všem už mají jakoby jasno.

Problém našeho vztahu k Romům je v tom, že je nemůžeme poznat bez toho, že bychom si k nim vytvořili silnější vztah, strávili s nimi víc času. Takže mně by stačilo, kdyby můj průvodce někoho motivoval se s místními začít normálně bavit. V současnosti ke sblížení dochází v Muzeu romské kultury, kde každý den doučují šedesát dětí, na Ghettofestu nebo v zastavárnách. Na ulicích, v parku ani na zastávce spolu nekomunikujeme. Chybí k tomu vůle. Řada Romů si upřímně přeje, aby se vrátila doba před rokem 1989, protože tehdy „systém dokázal zařídit“, že se s bílými běžně potkávali v zaměstnání, a mnohem snadněji tak vznikala možnost spolu mluvit a víc se o sobě dozvědět. Bez toho, abychom spolu komunikovali, k vzájemnému porozumění nemůže nikdy dojít.