Článek
Oba páni profesoři ke všemu tomu ještě měli čistý štít. Mysleli svobodně před převratem i po něm. Nezadali si. Petrusek byl bez ohledu na zařazení vlastně knihovníkem a Možný působil v předmanželské a manželské poradně. Proto mohli vidět ostře a vyjadřovat se přesvědčivě. Není to náhodná shoda okolností, že se oba po Listopadu ujali vedení zcela nových společenskovědních pracovišť – Možný se stal děkanem Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.
Ivo Možný se kromě teoretických problémů soudobé sociologie a sociální filosofie věnoval především proměnám současné rodiny a sociální politiky a pak, spíše publicisticky, úpadku vysokoškolského vzdělávání – nejen u nás, ale hlavně u nás. Soustředil se tedy na to úplně nejdůležitější. Česká společnost po brainwashingu marxistického materialismu nepřekvapivě snadno podlehla sugesci ekonomů a ekonomizujících politiků, že jejich agenda je na špici všech společenských priorit. Možný připomínal, že není, že tam patří rodina a vzdělávání.
Jeho pero bylo ostré, dovedlo být apodiktické až aforistické. Mohl si to dovolit. Zapamatovatelné věty z jeho textů jsou špičičkou ledovce vystupující nad hladinu moře, pod ní byly hluboké sociologické vzdělání a mimořádný smysl vidět realitu, kterou máme všichni před nosem, ale jen málokdo si jí všímá.
„Ze socialismu jsme vyklouzli tak snadno, protože kapitalismus byl pro nás připraven už v něm. Do kapitalismu se vpravujeme tak těžko, protože ten náš byl už v něm připraven. Páchne po kotlíku, v němž byl uvařen. Ne starými strukturami. Námi všemi,“ píše Možný v tenounké brožované knížečce, případně uvozené otázkou ušitou našincům na tělo: Proč tak snadno? Skládá se zde ze tří podotázek: Proč tak pozdě? Proč tak pozdě padl režim, kterému už skoro nikdo nevěřil? Jak to, že tak hladce? Jak to, že tak hladce proběhlo předání moci, proč ji papaláši doslova upustili na zem? A nakonec se ještě ptá: A co dál? Samé otázky.
Dílko vyšlo hned v roce 1991. A byla to bomba. Možný ji měl už předtím nejen v hlavě, ale částečně již předpřipravenou v odborných textech. Chybělo jen vybalit prožité a promyšlené a přeložit to do otevřené řeči, přístupné každému. A pointy, jako dobře uzrálé plody dlouhého pozorování sociologa s imaginací, naskakovaly pak samy. Alespoň tak si to představuji.
Po deseti letech, u příležitosti druhého vydání, opatřil knížečku předmluvou, kterou nazval Co jsme před deseti lety nevěděli. Všeho všudy třináct stránek, na kterých je lakonicky, s hořkým vtipem a s nemilosrdnou otevřeností shrnuto několik posledních desetiletí života naší společnosti. Dejme tomu od osmašedesátého přes normalizaci až do konce tisíciletí. Žádná sláva ani hana: nikdo Možnému nevyjde jako hrdina, ale ani jako padouch. Jde tu o interpretaci společenského vývoje jasnozřivým, originálně myslícím sociologem, který dokáže vidět a rozumět i skrytým, dlouho nepojmenovaným pohybům v hodnotovém světě nás všech. Hlavně v rodinách a v ekonomických aktivitách. Suma sumárum: více kontinuity než revoluce.
Těch třináct stránek čtu znovu a znovu – a dávám je číst i svým studentům. Kdybych musel ukázat na jeden krátký text, který nejjasnozřivěji popsal a bez jakéhokoli moralizování vysvětlil, co se tu před Listopadem a po něm dělo, ukázal bych na tuto předmluvu.
Poslední stránky knížky věnuje Možný fenoménu důvěry. Sociologové mluví v těchto souvislostech o sociálním, kulturním kapitálu. On ten pojem u nás vlastně zaváděl – a my bohužel pozdě chápeme, jak moc nám chyběl k poznání reality normalizace i dob polistopadových. Tohoto kapitálu jsme prohospodařili nejvíc. Jeho základní úroveň je důvěra v sebe. Sebedůvěra. Nejvíce jsme ale ztratili v rubrice vzájemná důvěra.
„Poté, co strašidlo komunismu přestalo obcházet Evropu, nastoupilo na jeho místo strašidlo mafií. Ve střední a východní Evropě existuje zřejmě nejvyšší počet mafií na čtvereční kilometr. Žijí tu aparátnické mafie, disidentské mafie, estébácké mafie, zemědělské mafie, komunistické mafie, regionální mafie, manažerské mafie… Vypadá to, že každý předpokládá, že všichni ostatní konspirují proti němu, organizováni v tajné sítě, zatímco on, jako čestný občan, zůstává stranou této morální zkázy a sám hrdě nese těžký handicap své mravní úrovně.“
Jak to pak může vypadat s další, vyšší úrovní důvěry, totiž s důvěrou v úřady a vůbec v instituce? Když hledáme občanskou společnost, nemůžeme nenarazit na další patro, na nedůvěru ve společnou akci. Možnému překvapivě vyšla o cosi pozitivněji důvěra v budoucnost, ale varuje: tento optimismus se týká jen budoucnosti jednotlivců. Nenaučili jsme se společenským ctnostem: politice a vůbec správě věcí veřejných. Rodíme málo dětí a žijeme pořád s pocitem, že máme na něco nárok.
Ocituji ještě poslední slova závěru jeho knížky: „Nově nabytá svoboda nám nepomůže, pokud se nezbavíme starých pověr. Po několik generací nám bylo vtloukáno do hlavy, že v kapitalismu je homo homini lupus. Že je to společnost smlouvy, kde co je psáno, to je dáno a ostatní mne nezajímá. Jen člověk, který v kšeftu nezná bratra, může tu být úspěšný. Teď tu máme kapitalismus. A vida! Všechno je jinak. Tak jak bylo za starého režimu významné a obtížné držet se hesla Žij v pravdě!, tak se, zdá se mi, stává dnes speciálně významným naplnit dictum Důvěřuj ostatním!. Nebude to zřejmě o nic lehčí.“
Petr Pithart
S Ivem Možným jsem se osobně setkal jen několikrát. Držel si svůj olomoucký a pak brněnský odstup. I od politiky. Kladu si však podobné otázky jako on a odpovídám na ně podobně, jen v jiném žánru – i proto, že do svého tázání nemohu nezapočítat empirii osmnácti let v politice. Klíčová je pro mě path dependency, závislost na ušlé cestě. Pro něj to byly nejspíše symbolický a sociální kapitál a jejich putování časem. Pokládal jsem Možného za vzdáleného a nedomluveného spojence při rozbíjení mýtů o normalizaci, o „totáči“, o revoluci zvané „sametová“ a o nástupu „kapitalismu bez přívlastků“, a vůbec v rozmazávání černobílého vidění světa. Byl mi velikou oporou, i když to asi ani nevěděl.
Obdivoval jsem na něm především to, co se do akademického životopisu snad ani nedá napsat, totiž jeho moudrost. Jakoby distancovanou, ale pak se trefující nemilosrdně přímo do jádra problému. S chápavým sarkasmem rozbíjející naše chlácholivé sebeklamy. Uvidíte: teď se zase začne Možný číst. Možná. Ach jo… Ale nikdy není pozdě.
