Článek
Koncepce knihy bezprostředně vychází z deníku, který výtvarník a také spisovatel Váchal nadepsal Denník 1905 / Kniha vzpomínek. Jeho faksimile je monografii předřazena. Jde o roztodivnou směsici, v níž nalezneme ústřižky dopisů, výstřižky z novin nebo fotografie. Přestože je Denník datován do prosince 1905, fakticky vznikal v rozmezí let 1900 až 1911.
Hana Klínková postupovala obdobně a na 300 stranách vytvořila jakousi chronologickou koláž, začínající dobovou pohlednicí chodské vesnice Milavče, kde se Josef Váchal roku 1884 narodil. Vedle ní je portrét umělcovy matky Anny, vytvořený Josefem Alšem-Lyžcem. Jak pravděpodobně všichni čtenáři dobře vědí, byl Aleš, přezdívaný Lyžec, Váchalovým otcem, ačkoliv se k němu úředně nepřiznal. Stránku doplňuje Váchalův komentář: Počátkem května r. 1906, dne 6., odjel jsem na radu své matky do svého rodiště Milavčí u Domažlic. Po jedenadvaceti létech vracel jsem se do míst nepoznaných a známých jen z vyprávění matčina. Bydlel jsem tam na Brandejsku u Váchalů, kde se říkalo U Krejčů…
Na dalších stranách nalezneme například Váchalův křestní list či panoramatickou fotografii Písku, kde Váchal vyrůstal u svých prarodičů. Nebo veršovaný dopis s kresbami zaslaný strýci Mikoláši Alšovi. Domobraneckou legitimaci. Legitimaci Klubu československých turistů. Domovský list. Mapu Prahy s vyznačenými místy, kde Váchal bydlel. Podpisy návštěvníků v pamětních knihách. Vpisky do diáře. Jízdenku na vlak do Kolína nad Rýnem. List utržený na památku v zahradě Goethova domu. Černobílou momentku na břehu šumavské bystřiny Křemelné. Na další fotografii je pes Tarzan na vrchu Bohdalci a v pozadí vršovické železniční depo s výtopnou. A další fotografie koček a psů, kteří prošli Váchalovou domácností. Drobné kresby ze skicáře. Kabinetní portréty členů rodiny a četných přátel od mládí až po zralý věk.
Na fotografii u tohoto článku, jejíž autorkou je Markéta Luskačová, sedí Josef Váchal se psem a svou životní družkou, malířkou Annou Mackovou, na zápraží statku ve Studeňanech. Dodatečně, po vydání knihy, se Klínkové podařilo vypátrat, že se pes jmenoval Zorek.
V dětství jsem o prázdninách jezdíval ke strýci Štěpánovi do Valdic. Tragická osoba. Při cestě do Španělska na pomoc interbrigadistům byl v Německu zatčen a osm let prožil v koncentračním táboře Dachau. Ve výroční den zatčení měl navíc trest zostřený měsíčním pobytem v korekci, kde zakusil neskutečné hrůzy. V naivní naději, že vypátrá své mučitele, začal po osvobození pracovat jako dozorce ve valdické věznici. Aby i po únoru 1948 mohl cestovat do ciziny, podepsal vázací akt Státní bezpečnosti a své dovolené trávil v Německu bloumáním nazdařbůh po ulicích. Samozřejmě žádného nacistického zločince nikdy neodhalil.
V neděli jsme se strýcem chodívali dát čerstvé květiny na tetin hrob. Byl na dohled od valdické kartouzy v Radimi. Už jako dítě mě zaujal prostý dřevěný kříž, stojící mezi mramorovými náhrobky u vchodu na hřbitov. Neměl jsem potuchy, že patří muži, jehož děsuplné grafiky jsem doma v Praze obdivoval za výlohou antikvariátu sousedícího se školní družinou.
Zpátky ale ke Knize vzpomínek. Hana Klínková o Váchalově pobytu na Jičínsku píše: V letech 1939 až 1940 se Macková přestěhovala spolu s Josefem Váchalem na rodný statek do Studeňan. Ten byl tehdy obklopen dvěma zahradami s krásnými stromy. Bylo to asi rozumné řešení situace na počátku války. Mělo ovšem svá úskalí. Vyhraněné povahy obou umělců, Váchalova nespokojenost s nedoceněním jeho díla, válečná doba, ale i věk přispěly k tomu, že v domě nebývala vždy dobrá atmosféra. Přesto se dá říci, že se ve Studeňanech dalo žít. Horší chvíle střídaly ty lepší, nebylo jenom zle. Tragédií pro oba umělce byl rok 1957, kdy padlo rozhodnutí, že se ze statku vybuduje strojní traktorová stanice… Při podrobném studiu deníkových záznamů obou umělců lze zjistit, či spíše potvrdit, že nic nebývá černobílé. V roce 1955 napsal Váchal svému kamarádovi z mládí Josefu Hodkovi: „Vy žijete a budete žít jen v dětech, přírodní povinnost, mateřství, splnivše. Kdežto my dva, staří plavajzníci a pemzlíkáři studeňanští platíme oběť svému povolání, a tudíž nic se nedivte, že i ta naše vášnivá kdys láska vyhasla, takže ani jiskra víc v popelu tom nezasvítí. Jelikož láska je plevel, který ze srdce nevyhubíš – leda smrtí –, stále ochraňuješ štěstí, kterého se ti kdys dostalo od bytosti, s níž svazky jsi teď přetrhal, a tak ty kloubovým reumatismem zchromlé ruce Mackové dojímají člověka k slzám.“
Právě Hodek zhotovil na Váchalův hrob zmiňovaný kříž.
Do Valdic jsem jezdit nepřestal. Když už mám po krk dennodenního potýkání se s bezohledností panující v současné společnosti a hrozí, že příští neomalenec ode mne dostane ránu pěstí, sednu na kolo, z Prahy je to asi 100 kilometrů, a když unavený a uřícený zastavím před věznicí, sám pro sebe si řeknu: Neblázni, chceš se dostat sem?
Ke svému velikému překvapení jsem se teď dočetl, jakým že to náruživým cyklistou byl Váchal, jehož máme v mysli zafixovaného z fotografií s všudypřítomnou fajfkou. Za honorář od nakladatele Poura si koupil kolo značky Stadion. Jezdil na něm na nákupy do Jičína, ale podnikal i četné výlety. Roku 1955 napsal příteli Hodkovi: Projíždím Jičín. Okolí, když počasí mi slouží, až kams ke Smidarům, kde to neznám. Často šlapu na kole plných pět i šest hodin, cestou ve vsích husí pírka sbíraje na zimu.
Odborné komentáře přinášejí objevné a dosud nepublikované poznatky, monografie Josef Váchal / Kniha vzpomínek je ovšem postavena především na obrazovém materiálu. Díky jeho různorodosti a pestrosti připomíná vyřezávanou truhličku po dědovi plnou rodinných pokladů, při jejichž prohlížení zažíváme radost z objevování a oči nevědí, kam se podívat dřív. Což se nestává často.
Hana Klínková:
Hana Klínková: Josef Váchal / Kniha vzpomínek
Hana Klínková: Josef Váchal / Kniha vzpomínek Arbor vitae a Památník národního písemnictví
Josef Váchal / Kniha vzpomínek